‘Abdulláh ibn Omar رضي الله عنه vyprávěl: „Slyšel jsem Posla Božího صلى الله عليه و سلم, stojícího na kazatelně a hovořícího o dobročinnosti a potřebě zdržovat se žebrání a žadonění od druhých. Pak řekl:
الْيَدُ الْعُلْيَا خَيْرٌ مِنَ الْيَدِ السُّفْلَى، فَالْيَدُ الْعُلْيَا هِيَ الْمُنْفِقَةُ، وَالسُّفْلَى هِيَ السَّائِلَةُ
„Horní ruka je lepší, než ruka dolní. Horní rukou je pak ta, která rozdává, zatímco tou dolní je ta, která prosí.“ [1]
Tento hadís existuje v mnoha navzájem se doplňujících verzích.
Od Hakíma ibn Hizáma رضي الله عنه se dochovalo, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
أَفْضَلُ الصَّدَقَةِ مَا كَانَ عَنْ ظَهْرِ غِنًى وَالْيَدُ الْعُلْيَا خَيْرٌ مِنَ الْيَدِ السُّفْلَى وَابْدَأْ بِمَنْ تَعُولُ
„Nejhodnotnějším milodarem je ten, který je udělen tím, kdo je soběstačný. A horní ruka je lepší, než dolní. A začněte od těch, kteří na vás závisejí.“ [2]
V podání od Abú Umámy رضي الله عنه stojí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:
يَا ابْنَ آدَمَ إِنَّكَ إِنْ تَبْذُلِ الْفَضْلَ خَيْرٌ لَكَ وَإِنْ تُمْسِكْهُ شَرٌّ لَكَ وَلاَ تُلاَمُ عَلَى كَفَافٍ وَابْدَأْ بِمَنْ تَعُولُ وَالْيَدُ الْعُلْيَا خَيْرٌ مِنَ الْيَدِ السُّفْلَى
„Synu Adamův! Pokud dáš, co ti přebývá, bude to pro tebe lepší. A pokud si to ponecháš, bude to pro tebe horší, avšak není škody v tom, co postačuje. A začni u těch, kteří na tobě závisejí, vždyť horní ruka je lepší, než dolní.“ [3]
V podání od Hakíma ibn Hizáma رضي الله عنه se uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:
أَفْضَلُ الصَّدَقَةِ – أَوْ خَيْرُ الصَّدَقَةِ – عَنْ ظَهْرِ غِنًى وَالْيَدُ الْعُلْيَا خَيْرٌ مِنَ الْيَدِ السُّفْلَى وَابْدَأْ بِمَنْ تَعُولُ
„Nejhodnotnějším milodarem, či nejlepším, milodarem, je milodar toho, kdo i po jeho udělení zůstane bohatým, vždyť horní ruka je lepší, než dolní. A začněte u těch, kteří na vás závisejí.“ [4]
V al-Buchárího verzi jsou navíc slova:
وَابْدَأْ بِمَنْ تَعُولُ، وَخَيْرُ الصَّدَقَةِ عَنْ ظَهْرِ غِنًى، وَمَنْ يَسْتَعْفِفْ يُعِفَّهُ اللَّهُ، وَمَنْ يَسْتَغْنِ يُغْنِهِ اللَّهُ
„Začněte od těch, kteří na vás závisejí. A nejlepší milodar je od soběstašného (tj. z peněz, které zůstanou poté, co dotyčný uhradil své vlastní náklady). Kdokoli se zdrží toho, aby žádal o peněžní pomoc druhé, toho Alláh obdaří dostatkem a zachrání ho před žebráním, Alláh ho učiní soběstačným.“ [5]
Al-Buchárí ve svém dalším díle al-Adabu l-mufred uvádí od Abú Hurejry رضي الله عنه i tuto verzi:
خَيْرُ الصَّدَقَةِ مَا بَقَّى غِنًى، وَالْيَدُ الْعُلْيَا خَيْرٌ مِنَ الْيَدِ السُّفْلَى، وَابْدَأْ بِمَنْ تَعُولُ، تَقُولُ امْرَأَتُكَ: أَنْفِقْ عَلَيَّ أَوْ طَلِّقْنِي، وَيَقُولُ مَمْلُوكُكَ: أَنْفِقْ عَلَيَّ أَوْ بِعْنِي، وَيَقُولُ وَلَدُكَ: إِلَى مَنْ تَكِلُنَا
„Nejlepší milodar je takový, který tě zanechá soběstašným. Horní ruka je lepší, nežli dolní. Začněte od těch, kteří na vás závisejí. Tvá manželka říká: „Zaopatř mne, nebo se se mnou rozveď.“ Tvůj sluha říká: „Zaopatř mne, nebo mne propusť.“ Tvé dítě říká: „Na koho jiného se máme spolehnout?“ [6]
Od Hakíma ibn Hizáma jsou zaznamenány také jiné okolnosti vyřčení tohoto hadísu: „Žebral jsem u Posla Božího صلى الله عليه و سلم a on mi přispěl. Znovu jsem žebral a znovu mi přispěl. Pak jsem znovu žebral a on mi přispěl opět, načež dodal:
إِنَّ هَذَا الْمَالَ خَضِرَةٌ حُلْوَةٌ فَمَنْ أَخَذَهُ بِطِيبِ نَفْسٍ بُورِكَ لَهُ فِيهِ وَمَنْ أَخَذَهُ بِإِشْرَافِ نَفْسٍ لَمْ يُبَارَكْ لَهُ فِيهِ وَكَانَ كَالَّذِي يَأْكُلُ وَلاَ يَشْبَعُ وَالْيَدُ الْعُلْيَا خَيْرٌ مِنَ الْيَدِ السُّفْلَى
„Tento majetek je svěží a sladký, kdokoli jej obdrží jsa radosten, tomu se v něm dostane požehnání, leč kdokoli jej obdrží jsa hrabiv, tomu se v něm požehnání nedostane a bude jako ten, kdo se nají, ale nenasytí se. A horní ruka je lepší, nežli ruka dolní.“ [7]
Ve verzi dochované přes Hišáma ibn ‘Urwu se uvádí, že Hakím následně Prorokovi صلى الله عليه و سلم odpověděl: „Ó Posle Boží! Při Tom, Který tě vyslal s Pravdou, nikdy již od nikoho nebudu nic žadonit, až dokud neumřu.“ Hišám dále uvádí, že po Prorokově smrti صلى الله عليه و سلم si Hakíma k sobě zavolal Abú Bekr رضي الله عنه a chtěl mu něco dát jako milodar. Jenže Hakím od něj odmítl cokoli přijmout. Po jeho smrti Hakíma k sobě ze stejného důvodu zavolal i Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه, ale Hakím zase odmítl. Omar vyhlásil: „Ó muslimové! Nabídl jsem mu jeho podíl, který pro něj Alláh vymezil z této válečné kořisti, ale on si ho odmítl převzít!“ Hišám dodal: „Tak Hakím už nikdy od nikoho nic nežádal, a to až do své smrti. Alláh s ním budiž spokojen.“ [8]
Hadís o horní ruce, která je lepší, než ruka dolní, má dvě základní dimenze:
1. Chválí štědrost, velkodušnost a rozdávání čehokoli dobrého druhým.
2. Odsuzuje žadonění od druhých a neplodnou závislost na nich.
Al-Buchárí zaznamenal tento hadís ve svém Sahíhu v Knize milodarů v kapitole s názvem O tom, že břímě milodaru spočívá jen na zádech soběstačných.
V jejím úvodu praví:
„Kdo udělí almužnu, ale sám je potřebným, anebo jsou potřebnými členové jeho rodiny, nebo je zadlužený, potom je pro něj prioritou nejprve splatit svůj dluh a potom teprve udělovat milodary, osvobozovat otroky a obdarovávat jiné. Toto se od něj nežádá a je to odmítnuto a také nesmí sám sebe dostat do situace, kdy by musel ptát od druhých. Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
مَنْ أَخَذَ أَمْوَالَ النَّاسِ يُرِيدُ إِتْلاَفَهَا أَتْلَفَهُ اللَّهُ
„Kdokoli bere z majetku jiných lidí s úmyslem ho promrhat, tomu Alláh způsobí škodu.“
Výjimkou je situace, že dotyčný je znám svou trpělivostí na nesnázi, která ho postihla a vytrvale se snaží napravit ji, anebo když se oddá konání dobročinnosti, jako Abú Bekr a někteří další mužové z ansárů a muhádžirů رضي الله عنهم أجمعين. Posel Boží صلى الله عليه و سلم zakázal mrhání majetkem a proto není záhodno, aby lidé svůj majetek promrhávali, byť za účelem milodarů. Posel Boží صلى الله عليه و سلم proto poradil Ka’bovi رضي الله عنه, který chtěl na znamení svého pokání odvádět část svého majetku jako milodar toto:
أَمْسِكْ عَلَيْكَ بَعْضَ مَالِكَ، فَهْوَ خَيْرٌ لَكَ
„Ponechej si ze svého majetku i něco pro sebe, bude to pro tebe lepší.“ [9]
Muslim zaznamenal tento hadís v Knize milodarů, v kapitole s názvem O tom, že horní ruka je lepší, než dolní, kde horní rukou je ta, která dává a dolní rukou ta, která přijímá.
Abú Dawúd zaznamenávající tento hadís ve svém Sunenu v Knize milodarů v kapitole O zdržení se žebroty, v poznámce ke své verzi hadísu uvádí různé výklady použitého výrazu اليد العليا al-jedu l-‘uljá, tj. horní ruka: „Vypravěč ‘Abdulwáris ve své verzi říká: „Horní rukou je ta, která se zdržuje žebrání.“ Nejvíce vypravěčů ovšem uvádí přes Hammáda ibn Zejda od Ajjúba slova „Horní rukou je ta, která uděluje.” Jiný vypravěč uvádí od Hammáda také vysvětlení, že je to „ta ruka, která nežebrá.” [10]
V hadísu použité slovní spojení عَنْ ظَهْرِ غِنًى ‘ani zahri ghiná, dosl. z břemena dostatku, podle imáma an-Newewího znamená, že nejlepší almužnou je taková, která je dána z toho, co člověku zůstane poté, co pokryje veškeré své životní náklady. [11]
An-Newewí pravil:
„V tomto hadíse jsme nabádáni k tomu, abychom se zdrželi žadonění od jiných lidí a byli spokojení s tím, co máme, a tím si zachovali svou osobní důstojnost, i když toho, co vlastníme, je jen velmi málo.“ [12]
Háfiz Ibn Hadžer al-‘Askalání vyvodil z tohoto hadísu následující ponaučení:
„Hadís povzbuzuje k dobročinnosti, neboť jasně říká, že lepší je horní ruka, ruka dárce, zatímco dolní ruka je rukou žebráka a je dobře známo, že ten, kdo dává, je lepší, nežli ten, který bere. Nejlepším milodarem je pak to, že člověk živí sám sebe a ty, které má povinnost živit, protože na něm závisejí. Muslim musí začít plnit svou povinnost utrácet na sebe, svou manželku a své děti a teprve potom může rozdávat milodary, komu chce. Přeneseně, hadís taktéž implikuje šarí’atský postup od nejdůležitějšího k méně důležitému. Rovněž obsahuje i pobídku k tomu, abychom si hleděli nežebrat od druhých. Jen ten, kdo nemá prostředků, aby uživil nejprve sebe a svou rodinu, má dovoleno žádat od jiných, aby se mohl zaopatřit a poté udělovat milodary rozličnými způsoby, aby se mohl stát jedním z těch, jejichž ruce jsou ty horní.“ [13]
Na jiném místě pak dodal:
„Tento hadís povzbuzuje k nezávislosti na lidech a zdržení se žebrání od druhých tím, že budeme trpěliví, spolehneme se na Alláha a vyčkáme toho, co nám jako obživu zaručil Alláh. Tato trpělivost je tím nejlepším, co může člověku být dáno, protože odměna za ni nemá hranic.“ [14]
Imám Abu l-Feredž Ibnu l-Džewzí ohledně rozdávání milodarů potřebným pravil:
„Zbožní předkové nedávali chudobným jen tolik, kolik potřebovali. Dávali jim ještě více, aby byli odměněni i za jejich radost.“ [15]
O velkodušnosti, ke které tento hadís vybízí a kterou chválí v opozici k odsuzovanému žebrání od druhých, hovoří také imám Ibnu l-Kajjim al-Džewzíjja:
„Velkodušnosti (arab. الجود al-džúdu) má deset stupňů.
Prvním je velkodušně věnovat ostatním sebe sama ve vší celistvosti – a to je nejvyšší stupeň. Jak říká básník:
„Velkodušně sebe dává, když je hamoun v duši zatvrzelým.
Dát sama sebe velkodušně, to je stupněm nejvyšším.“
Druhým stupněm je velkodušně věnovat ostatním svou vůdčí pozici. Velkodušnost vybízí velkodušného k tomu, aby si tolik nezakládal na své pozici vůdce a využil ji pro plnění potřeb těch, kteří potřebují pomoc.
Třetím stupněm velkodušnosti je věnovat druhým své osobní pohodlí a odpočinek tak, že se člověk ve svém vlastním volném čase snaží být k dispozici a sloužit ostatním. Například když člověk pozdě v noci vyslechne svého přítele, který se mu svěřuje se svými problémy, namísto toho, aby se prospal. Jak je řečeno ve verších:
„Oddal se druhým tak, že když ho někdo požádal:
„Dej mi svůj spánek“ – on již více nezaspal.“
Čtvrtým je velkodušnost v nauce šířením vědění. Je to také jeden z největších stupňů a je hodnotnější, než velkodušné rozdávání majetku, neboť hodnota znalostí je větší, nežli hodnota majetku. V rámci tohoto stupně se lidé co do darování znalostí také liší stupněm, nakolik toto realizují. A Boží moudrost, která je zde ukryta, je ta, že ten, který chamtivě ukrývá svou znalost, z ní nikdy nezíská užitek. Velkodušnost v nauce v sobě zahrnuje plné odhalení znalostí tomu, kdo se tě na ně dotáže, když ti někdo položí otázku, ty mu na ni dáš obšírnou, úplnou a vyčerpávající odpověď. Neomezíš svou odpověď jen na to, co je nezbytně nutné, jako se někteří lidé ve svých fetwách omezí jen na stručnou odpověď ano – ne a dále ji nerozvádějí.
Pátým stupněm je velkodušnost v užitku z pozice, kterou zastávám, např. když člověk pomůže někomu něco vybavit u výše postavených lidí, nebo ho k nim patřičným způsobem uvede, což představuje zekát na zastávanou pozici, neboť tímto se projevuje autorita očekávaná od služebníka Božího, podobně, jako je šíření nauky zekátem na nauku samu.
Šestým je ochotné využití vlastního těla pro nejrůznější podoby dobročinnosti. Posel Boží صلى الله عليه و سلم v hadísu, na kterém je shoda, říká: „Každý den, ve kterém vyjde slunce, je třeba dát milodar na každý kloub těla každého jednoho z vás. Usmířit dva rozhádané je milodarem. Pomoci člověku do sedla jeho jízdího zvířete, nebo mu na ně naložit jeho zavazadlo, je milodarem. Dobré slovo je milodarem. Každý krok do mešity na modlitbu je milodarem. Odstranit z cesty překážku je milodarem.“
Sedmým je velkodušně darovat svou vlastní čest. Tím, že se člověk zbaví ve svém srdci zášti, kterou ukrývá vůči ostatním lidem, upokojí své srdce a zbaví se i nepřátelství lidí vůči své osobě.
Osmým je velkodušnost cestou neochvějnosti, trpělivého snášení nepohodlí a odříkání. I toto je jedním z velkolepých stupňů velkodušnosti a pro toho, kdo je jí obdařen, je hodnotnější, nežli velkodušné rozdávání majetku. Dává člověku ještě více hrdosti a síly, stejně jako pomoci, skrze ni se člověk stává ctihodnějším a poctivějším a této podoby velkodušnosti jsou schopny dosáhnout jen vznešené duše. Kdo nemá přespříliš majetku, nechť svou velkodušnost prokáže tímto způsobem, protože požne hojnou úrodu na tomto i na onom světě.
Devátým je velkodušnost krásným chováním, vřelostí a nekomplikovanou náturou. Toto je ještě vyšší stupeň, nežli velkodušnost neochvějností, trpělivým snášením nepohodlí a odpouštěním druhým, neboť ten, kdo jí dosáhne, je na úrovni člověka, který by se stále modlil i postil zároveň. Tato podoba velkodušnosti je tím nejtěžším, co lze položit na váhu dobrých skutků. Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Nepodceňuj z dobra nic, dokonce ani to, že potkáš svého bratra s úsměvem na tváři.“ Tato podoba s sebou nese mnoho užitků a radostí. Vždyť člověk nemůže všechny ostatní lidi obohatit ničím více, nežli svými dobrými mravy a snášením nepříjemností.
Desátým je velkodušnost vůči ostatním lidem v tom, že jim přejícně přenecháš to, co mají, aniž bys jim to záviděl nebo po tom toužil svým srdcem, aniž by ses snažil to získat, ani svými činy, ani svými slovy. Proto, pokud ti nebylo dáno majetku, abys ho velkodušně uděloval jako milodar jiným lidem, daruj těm, kteří jsou bohatší, než ty, svou skromnost a přejícnost vůči jejich majetku a tomu, co vlastní. Tím je překonáš v dobru a budeš s nimi soutěžit ve velkodušnosti a budeš se ve vztahu k nim cítit pokojně.
Každý z těchto stupňů může dále narůstat a zanechávat osobitý dojem na srdce i rozpoložení. Vznešený Alláh se zaručil, že tomu, kdo bude velkodušný, dá ještě více, stejně jako se zaručil, že majetek lakomce zničí. A Alláh nám pomáhej.“ [16]
Šejch Selím ibn ‘Íd al-Hilálí pravil:
„Boží služebník si na své živobytí musí sám vydělávat. Tak se nebude ohlížet na to, co vlastní jiní lidé, nebude vzhlížet k těm, kteří jsou majetnější než on a nebude jim proto závidět. Vznešený Alláh praví:
فَإِذَا قُضِيَتِ الصَّلَاةُ فَانتَشِرُوا فِي الْأَرْضِ وَابْتَغُوا مِن فَضْلِ اللَّـهِ وَاذْكُرُوا اللَّـهَ كَثِيرًا لَّعَلَّكُمْ تُفْلِحُونَ
A když bude modlitba skončena, rozejděte se po zemi a usilujte o část přízně Boží! A vzpomínejte často Boha, snad budete úspěšní! (Džumu’a: 10)“ [17]
Dále z výše uvedených hadísů vyvozuje:
„Hadísy vybízí k tomu, abychom se zdrželi žebroty a drželi se od ní dál. Abychom sami pracovali a na vlastní živobytí si vydělávali svépomocí. Pokud existuje možnost sám se zaměstnat a vydělávat si na sebe vlastním úsilím, je žebrání pomoci od jiných lidí zakázáno. Pro získávání obživy z toho, co je dovoleno, je třeba vynaložít maximálního úsilí, protože ani zlato, ani stříbro z nebe nepadá. Respektovat a využívat příčinně-následkové souvislosti k tomu, abychom si vydělali sami na sebe, neodporuje principu spoléhání se na Alláha. Žebrající osoba upadá v ponížení, které se odráží v tom, že jí lidé nedávají. Není dovoleno podceňovat práci, nebo se za svou práci stydět, i kdyby byla jen velmi podřadná a drobná a v očích lidí neměla pražádnou hodnotu.“ [18]
V kontextu nutnosti být ekonomicky soběstačný slyšel Abú Hurejra رضي الله عنه Proroka صلى الله عليه و سلم říci i toto:
لأَنْ يَغْدُوَ أَحَدُكُمْ فَيَحْطِبَ عَلَى ظَهْرِهِ فَيَتَصَدَّقَ بِهِ وَيَسْتَغْنِيَ بِهِ مِنَ النَّاسِ خَيْرٌ لَهُ مِنْ أَنْ يَسْأَلَ رَجُلاً أَعْطَاهُ أَوْ مَنَعَهُ ذَلِكَ فَإِنَّ الْيَدَ الْعُلْيَا أَفْضَلُ مِنَ الْيَدِ السُّفْلَى وَابْدَأْ بِمَنْ تَعُولُ
„Když někdo z vás přinese na vlastních zádech náklad dříví na otop a z toho pak udělí milodar a bude na druhých nezávislým, bude to pro něho lepší, než kdyby měl žebrat od lidí, ať by mu již dali, nebo ho odmítli. Věru horní ruka je lepší, nežli dolní. A začněte od těch, kteří jsou na vás závislí.“ [19]
Muslim tento hadís zaznamenává v Knize o milodarech v kapitole O zavrženíhodnosti žebrání od lidí.
Podobně také al-Mikdám رضي الله عنه slyšel Posla Božího صلى الله عليه و سلم říci:
مَا أَكَلَ أَحَدٌ طَعَامًا قَطُّ خَيْرًا مِنْ أَنْ يَأْكُلَ مِنْ عَمَلِ يَدِهِ، وَإِنَّ نَبِيَّ اللَّهِ دَاوُدَ ـ عَلَيْهِ السَّلاَمُ ـ كَانَ يَأْكُلُ مِنْ عَمَلِ يَدِهِ
„Nikdo nikdy nepojedl lepší jídlo, nežli to, co snědl z práce svých vlastních rukou, věru i Boží prorok Dáwúd (David), mír s ním, jídával z toho, co si vydělal vlastníma rukama.“ [20]
Selím ibn ‘Íd al-Hilálí vysvětluje poznámku o proroku Dáwúdovi عليه السلام v tomto hadíse takto:
„Hodnota toho, co člověk vykoná přímo, je větší, než toho, co vykoná zprostředkovaně. Dáwúd se zde vzpomíná proto, že se živil plody práce vlastních rukou, i když to vůbec nepotřeboval. Byl Božím chalífou na Zemi, ale i přesto se snažil živit sám sebe tím nejsprávnějším způsobem. Takto postupovali i ostatní proroci a jedním ze znamení správnosti jejich cesty bylo i to, že od lidí na oplátku nic nežádali.“ [21]
Z mnoha dalších hadísů víme, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pobízel k pracovní aktivitě také tím, že sliboval naději na odpuštění hříchu tomu, kdo se unaví prací, kterou usiluje o čistý a v islámu povolený výdělek.
Naopak žebráctví islám považuje za velmi odsouzeníhodný a ponižující způsob obživy a zakazuje přijímat zekát tomu, kdo je zdravý, způsobilý k práci a ekonomicky soběstačný. Hadísy o dávající ruce, která je lepší, než odnímající, tedy možno položit i do kontextu jiných hadísů obecně zakazujících žebrání. Uveďme alespoň některé z nich.
Abú Hurejra رضي الله عنه slyšel Posla Božího صلى الله عليه و سلم říci:
مَنْ سَأَلَ النَّاسَ أَمْوَالَهُمْ تَكَثُّرًا فَإِنَّمَا يَسْأَلُ جَمْرًا فَلْيَسْتَقِلَّ أَوْ لِيَسْتَكْثِرْ
„Kdo žebrá od lidí jejich majetek, aby tím rozmnožil ten svůj, ten věru žadoní o rozpálený uhlík. Nechť si tedy žebrá, ať už málo nebo hodně.“ [22]
Sahl ibn Hanzalíjja رضي الله عنه uvádí okolnosti vyřčení tohoto hadísu. Prorokovi صلى الله عليه و سلم přišli ‘Ujejna ibn Hisn a al-Akra’ ibn Hábis رضي الله عنهما a žebrali u něj. Rozkázal tedy, aby jim bylo dáno, co žádali a potom nařídil Mu’áwíjovi رضي الله عنه sepsat na listinu, co obdrželi. Al-Akra’ si listinu strčil do turbanu a odešel pryč. ‘Ujejna listinu převzal a poté přišel k Prorokovi domů s tím, že nerozumí, co se v ní píše. Mu’áwíja o tom zpravil Božího Posla صلى الله عليه و سلم a ten řekl:
مَنْ سَأَلَ وَعِنْدَهُ مَا يُغْنِيهِ فَإِنَّمَا يَسْتَكْثِرُ مِنَ النَّارِ
„Kdo žebrá a přitom má dostatek, ten věru jen hromadí samý oheň!“ An-Nufejlí, jeden z vypravěčů tohoto hadísu, dovysvětlil, že se tím myslí hromadění uhlíků z Pekelného Ohně. Přítomní se tehdy Proroka صلى الله عليه و سلم dotázali, co to znamená dostatek, tedy podle an-Nufejlího dostatek bránící tomu, kdo jej má, aby žebral. Prorok صلى الله عليه و سلم odpověděl:
قَدْرُ مَا يُغَدِّيهِ وَيُعَشِّيهِ
„Množství, z něhož posnídá i povečeří.“ Tj. podle an-Nufejlího to, co mu vystačí na den a noc, či případně na noc a den.” [23]
Hamza ibn ‘Abdilláh ibn Omar uvádí od svého otce, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
مَا يَزَالُ الرَّجُلُ يَسْأَلُ النَّاسَ حَتَّى يَأْتِيَ يَوْمَ الْقِيَامَةِ وَلَيْسَ فِي وَجْهِهِ مُزْعَةُ لَحْمٍ
„Člověk nepřestane žebrat od lidí, dokud nepřijde v Den Zmrtvýchvstání a na jeho tváři nezbude ani kousek masa.“ [24]
V podobném duchu se nese i hadís od Sámury ibn Džunduba رضي الله عنه, který slyšel Posla Božího صلى الله عليه و سلم říci:
الْمَسَائِلُ كُدُوحٌ يَكْدَحُ بِهَا الرَّجُلُ وَجْهَهُ فَمَنْ شَاءَ أَبْقَى عَلَى وَجْهِهِ وَمَنْ شَاءَ تَرَكَ إِلاَّ أَنْ يَسْأَلَ الرَّجُلُ ذَا سُلْطَانٍ أَوْ فِي أَمْرٍ لاَ يَجِدُ مِنْهُ بُدًّا
„Skutky žebrání jsou řeznými ranami, kterými člověk znetvořuje svou tvář. Proto, kdo si přeje, nechť si zachová svou osobní důstojnost, a kdo si přeje, nechť ji odvrhne. Toto se však nevztahuje na někoho, kdo žádá od vládce, nebo v situaci, kdy je to nezbytně nutné.“ [25]
____________________________
[1] Hadís je muttefekun ‘alejhi. Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 1429, a Muslim v Sahíhu, hadís č. 1033, uvedeno je znění al-Buchárího. Hadís uvádějí také Málik v Muwetta’u, hadís č. 1851; Abú Dawúd v Sunenu, hadís č. 1648; an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 2533; Ibn Hadžer al-‘Askalání v Bulúghu l-merám, 4/634. a an-Newewí v Rijádu s-sálihín, 1/527.
[2] Zaznamenal an-Nesáí v Sunenu jako sahíh, hadísy č. 2543 a 2534 na autoritu Abú Hurejry رضي الله عنه, ve kterém namísto „nejhodnotnější“ stojí „nejlepší.“
[3] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís 2343, jako hasan sahíh. Stejný hadís zaznamenal i Muslim v Sahíhu, hadís č. 1036. Uvádí jej i Ahmed v Musnedu, 5/262; a al-Bejhekí v Sunenu, 4/182.
[4] Muttefekun ‘alejhi. Zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 1427; Muslim v Sahíhu, hadís č. 1034.
[5] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadísy č. 1427 a 1428.
[6] Viz al-Adabu l-mufrad, hadís č. 196, sahíh podle al-Albáního.
[7] Muttefekun ‘alejhi. Zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6441; Muslim v Sahíhu, hadís č. 1035; an-Nesáí v Sunenu, hadísy č. 2531, 2601 a 2602 jako sahíh.
[8] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadísy č. 1472, 2750, 3143; a at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2463, jako sahíh.
[9] Viz Sahíhu l-Buchárí, 24/18.
[10] Viz Sunen Abí Dawúd, 9/21. Al-Albání doložil jako sahíh s tím, že některé dodatky jsou sporné a protiřečící autentickým podáním.
[11] Viz Šerhu Sahíhi Muslim, 3/485.
[12] Viz Ibid., 7/126.
[13] Viz Fethu l-Bárí, 5/26.
[14] Viz Ibid., 11/304.
[15] Viz Ahkám, str. 71.
[16] Viz Medáridžu s-sálikín, 2/293.
[17] Viz Behdžetu n-názirín Šerhu Rijádi s-sálihín, str. 563.
[18] Viz Ibid., str. 564.
[19] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 1042.
[20] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 2072.
[21] Viz Behdžetu n-názirín Šerhu Rijádi s-sálihín, str. 564-565.
[22] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 1041. Uvádí jej i Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 1838 jako sahíh.
[23] Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 1629, jako sahíh jej doložil al-Albání.
[24] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 1040.
[25] Zaznamenali Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 1639; a an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 2600. Jako sahíh doložil al-Albání.