Dnešní media přinesla zprávu o zabití Usámy bin Ládina. Je to další v řadě tragédií tzv. války proti teroru, neboť tento předpokládaný strůjce mnoha krvavých atentátů nebude postaven před soud, který by mu zločiny dokázal a potrestal ho. Byla-li by mu skutečně prokázána vina za vše, co je mu připisováno, pak si zajisté zaslouží příkré odsouzení všech rozumně smýšlejících lidí.
Smrtí Bin Ládina ale nekončí žádný ze zločinů, které utvářejí soudobé dění. Ani terorizmus extremistů, ani okupace mnoha muslimských zemí cizími armádami a jimi podporovanými diktátory. Pochybuji i o tom, že přinese zlepšení vztahů mezi muslimy a nemuslimy světa. Máme se tedy z celého incidentu radovat, jako mladí lidé v amerických velkoměstech, z nichž mnozí z nich byli v roce 2001 ještě malými dětmi? Vyvolává to ve mně negativní vzpomínky na radost určitých deprivantů po 11. září.
Osobně jsem toho názoru, že postavě Usámy bin Ládina je na Západě přikládána mnohem větší důležitost, než jakou si zaslouží. Byl spíše vágní ikonou, symbolickou postavou a živou (?) legendou, nežli skutečným vůdcem strukturované a rafinovaně fungující globální sítě extremistů. V poslední době jeho jméno skloňovala spíše západní média než ta v arabsko-muslimském světě.
Napovídá tomu současný kontext dění nejen v arabsko-muslimském světě, pro příklad uveďme domovinu předků samotného Usámy – Jemen. V zemi, kde je mezi obyvatelstvem rozmístěno na 60 milionů kusů automatických zbraní, probíhají protivládní protesty místních obyvatel nebývale mírumilovným způsobem. Jsou to vládní složky, kdo střílí po demonstrantech, nikoli občané. Muž, o kterém se spekuluje jako o možném nástupci Usámy bin Ládina ve strukturách al-Ká’idy je Egypťan, Dr. Ajmán az-Zawáhirí, bývalý vězeň, mučený v kriminále svrženého autokrata Husní Mubáraka. Právě tento někdejší „klíčový spojenec ve válce s terorem“ má významný podíl na prohloubení a podtrhnutí jeho negativních povahových rysů, jako nesmlouvavosti a extremizmu.
Pakliže brzy po 11. září mohl Usáma představovat jistý emoční ventil pro malou část frustrované mladé generace a tzv. „arabské ulice“, znechucené každodenními existenčními problémy a útlakem vládnoucích diktatur, podporovaných ze zahraničí, záhy velmi rychle ztrácel i tuto malou míru pochopení. O tom média referují již delší dobu, minimálně od roku 2008. Průzkumy se týkaly Pákistánu i mnoha jiných zemí, kde je většinovým náboženstvím islám. Mezi muslimy v Evropě měl podle několika studií Usáma pochopení ještě menší a i zde rapidně klesalo. Drtivé většině muslimů, dokonce i těch, kteří se jinak stavěli k Západu a jeho politice velmi kriticky, vadil zejména fakt, že tento muž a jeho stoupenci svým počínáním nikomu a ničemu nepomáhali a neprospívali, skutečné problémy neřešili a naopak jediné, co se jim dařilo, bylo kompromitovat islám, myšlenku džihádu jako úsilí a spravedlivého boje a špinit pověst muslimů jakožto celku.
Usáma bin Ládin byl odmítán i v kruzích muslimských učenců. Jen v jeho mateřské Saúdské Arábii jeho počínání odsoudili čelní představitelé předních islámských učilišť v Mekce, v Medíně a v Rijádu. Někteří dokonce publikovali i protestní „dopisy.“ Jedno takové protestní odsouzení vydalo naráz 15 členů Stálé komise pro fetawá´v KSA. Na toto téma mnozí z nich vydali fetwy, články, studie, komentáře i knihy. Mezi jejich autory se objevovala pravidelně jména celé řady ‘ulemá, která západní média často označovala za konzervativce a fundamentalisty.
Islámští učenci všude na světě odsuzovali útoky na civilisty nejen v muslimských zemích a v USA, ale všeobecně, praktiky únosů, poprav zajatců apod. I samy sebevražedné atentáty jako takové byly přijímány nejednoznačně, poukazovalo se na zákaz sebevraždy v islámu. Hlavní rys, kterým se jejich kritika vyznačovala, byla klasická extremistická praktika prohlašovat některé muslimy rovnou za nevěřící jen proto, že s nimi tito nesouhlasili. V odborných kruzích se toto označuje jako tekfír a kvůli tomu byli stoupenci Bin Ládinových myšlenek označováni jako tekfírovci.
Aféra předpokládané smrti nejhledanějšího muže světa však vzbuzuje řadu otázek. Předpokládané proto, že posmrtné fotografie se ukázaly jako falsa (na internetu kolovaly již od roku 2009). Byl Usáma skutečně zodpovědný za to, co je mu připisováno, nebo jednal na něčí příkaz, či byl někomu jen nepohodlný? Pokud byl vinen, jak je možné, že se takřka 9 let skrýval v přehledné oblasti, ve vilovém městečku, kde přebývají špičky armády a pořádaly se mezinárodní konference? Není-li muž na fotografii Usáma, kde se potom skrývá, je-li naživu? Proč jej americké komando zabilo, ale nedostalo živého k soudu, kde by se zpovídal za své činy? Jak to bylo s jeho vztahem k zahraničním rozvědkám USA?
Jako v mnoha jiných případech podobného ražení i v zatím poslední kapitole války s terorem světové mocnosti dezinformují a mystifikují. Tento druh účelové lži a nekonzistentních tvrzení mi přijde již natolik charakteristický, že jsem pro něj navrhl (inspirován atentátem na severokavkazského rebela Šamila B.) název „Basajevův paradox.“ Technicky se jedná o jev podobný nevysvětlitelné záhadě tzv. fenoménu spontánního vzplanutí lidí (SHC Phenomenon – spontaneous human combustion), jen okolnosti jsou trochu odlišné (ač neméně záhadné). Když ruské speciální síly zlikvidovali čelního ozbrojence oblasti (podle jiných zdrojů nezlikvidovali, zabil se nešťastnou náhodou) údajně jej měli, jak informovala česká media, identifikovat podle vousů a dřevěné nohy, neboť zbytek těla nenávratně shořel (!). Podobně se ostatně již v troskách WTC, kde se některé oběti vypařili a kde se roztavily ocelové konstrukce nosníků, nalezly nepoškozené papírové pasy atentátníků. Že by sázka na přepracovanost, únavu a zahlcení krátkodobé paměti čtenářů, diváků a posluchačů?
A nakonec, pochování do moře, mimo v případě nutnosti (při úmrtí na moři, kdy je pevnina daleko a není k ní možné připlout včas), není islámsky ospravedlnitelné, i když se to učiní do jednoho dne. I tělo zločince má totiž nárok na pietní zacházení. Navíc argument obavy ze vzniku „památníku mučedníka“ je velmi vratký. Islám zapovídá stavět pomníky, hrobky a modlitebny na hrobech, což je al-Ká’idě a Tálibánu velmi dobře známo. Ostatně jejich pozice ke hrobkám a sochám je velmi známá z aféry bámjánských buddhů.
Celá akce spíše vzbuzuje něčí snahu získat popularitu a též spoustu otázek, na které se asi odpovědi již nedočkáme. Pokud je Usáma skutečně mrtev, vzal si s sebou do mořského hrobu mnohá tajemství nejmodernějších světových dějin.
Alí VĚTROVEC