Ztráta štěstí a požehnání už v tomto pozemském životě

Vznešený Alláh praví:

وَمَنْ أَعْرَضَ عَن ذِكْرِى فَإِنَّ لَهُۥ مَعِيشَةً ضَنكًا

A ten, jenž odvrátí se od připomenutí Mého, život povede stísněný. (Táhá: 124)

Život se následkem hříchů stává strastiplnějším, prázdnějším a méně plodným, ba dokonce i hmatataleně kratším, stejně jako se díky konání dobra stává blaženějším, plnějším a plodnějším, ba dokonce i fyzicky delším. ¹

Ibn ‘Abbás jmenoval, že hříchy způsobují kromě jiného také temné myšlenky a smutek v srdci, slabost těla, zmenšení obživy, ztrátu požehnání a nenávist jiných lidí. ²

Ibn Muflih praví:

„Věz, že srdce se stává slabým, nemocným a možná, že také zemře, právě díky lhostejnosti, bezohlednosti a hříšnosti.” ³

Ibn Tejmíja pravil:

„Tak, jako se tělesná choroba neprojeví, kromě pokud je narušeno to, co zajišťuje tělesné zdraví, tak se ani duchovní choroba srdce neprojeví, leda že není v pořádku víra v tomto srdci.“ ⁴

Ibnu l-Kajjim al-Džewzíja pravil:

„Nevyhnutelným následkem hříchu a zkaženosti je, že způsobí starosti, neklid v srdci, strach, smutek, tíseň v hrudi a choroby srdce, na které není jiného léku, nežli pouze pokání a prosby o odpuštění.“ ⁵

O smutku způsobeném hříchy, stejný autor řekl:

„Možná, že jen jeden jediný hřích způsobí dlouhodobý smutek.“ ⁶

Pokud se nám nedaří, je to nejspíše tím, že ve svém životě pácháme více hříchů, než je zdrávo. A potom jsme to opět my a nikoli Všemohoucí Alláh, kdo je pravým důvodem našich vlastních nezdarů:

إِنَّ ٱللَّـهَ لَا يَظْلِمُ ٱلنَّاسَ شَيْـًٔا وَلَـٰكِنَّ ٱلنَّاسَ أَنفُسَهُمْ يَظْلِمُونَ

Bůh v ničem neukřivdí lidem, leč lidé věru sami sobě křivdí. (Júnus: 44)

Ibnu l-Kajjim praví:

„Hřích spaluje požehnání více a rychleji, nežli spaluje oheň suché klestí.” ⁷

Hříchy brání ve správném pochopení víry

Rod proroka Dáwúda/Davida, mír s ním, byl dynastií, která velmi dbala na to, aby její členové nehřešili a uctívali svého Pána co nejvíce:

وَلَقَدْ ءَاتَيْنَا دَاوُۥدَ وَسُلَيْمَـٰنَ عِلْمًا ۖ وَقَالَا ٱلْحَمْدُ لِلَّـهِ ٱلَّذِى فَضَّلَنَا عَلَىٰ كَثِيرٍ مِّنْ عِبَادِهِ ٱلْمُؤْمِنِينَ

A vskutku jsme uštědřili Davidovi a Šalomounovi vědění, takže říkali: “Chvála Bohu, který nás vyznamenal nad mnohé Své služebníky věřící!” (Neml:15)

Není proto náhoda, že právě z tohoto domu vzešel i prorok Sulejmán/Šalamoun, mír s ním, člověk nadaný měrou vědění takového, že více nebylo dáno snad žádnému ze synů Adamových. Dokonce rozuměl i řeči zvířat:

وَوَرِثَ سُلَيْمَـٰنُ دَاوُۥدَ ۖ وَقَالَ يَـٰٓأَيُّهَا ٱلنَّاسُ عُلِّمْنَا مَنطِقَ ٱلطَّيْرِ وَأُوتِينَا مِن كُلِّ شَىْءٍ ۖ إِنَّ هَـٰذَا لَهُوَ ٱلْفَضْلُ ٱلْمُبِينُ

Šalomoun pak stal se dědicem Davidovým a pravil: “Lidé, byli jsme naučeni řeči ptactva a byli jsme zahrnuti věcí všech hojností. A věru je toto zjevné dobrodiní!” (Neml: 16)

Náboženská nauka je znalostí o dobru. A schopnost znát, poznat a rozeznat dobro Alláh nedá srdci, které je zkažené a prahne po zakázaném.

‘Alí ibn Chašram vyprávěl: „Nikdy jsem neviděl, že by al-Wakí’ ibnu l-Džerráh držel v ruce nějakou knihu, aniž by se ji poté, co ji přečetl, nenaučil nazpaměť. Proto jsem se ho zeptal, jak dosáhl tak skvělé schopnosti naučit se něco a zapamatovat si to. Odpověděl mi: „Pokud ti řeknu, v čem spočívá lék, budeš to schopen využít?“ „Ano, při Alláhu,“ odpověděl jsem. Řekl mi tedy: „Zanechání hříchů. Nenašel jsem, že by na zlepšení paměti cokoli zabíralo lépe, nežli toto.“ ⁸

Ibn Tejmíja pravil:

„I to, že člověk zapomíná, co se z Koránu zpaměti naučil, se děje kvůli jeho hříchům.“ ⁹

Nejhorší ze všech následků hřešení

Ať už je podob škody způsobené hřešením, kolik jen chce, tím nejhorším následkem hřešení je neupřímnost, zatvrzelost a znemožnění konání dalšího dobra.

Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم pravil:

إِنَّ الْعَبْدَ إِذَا أَخْطَأَ خَطِيئَةً نُكِتَتْ فِي قَلْبِهِ نُكْتَةٌ سَوْدَاءُ فَإِذَا هُوَ نَزَعَ وَاسْتَغْفَرَ وَتَابَ سُقِلَ قَلْبُهُ وَإِنْ عَادَ زِيدَ فِيهَا حَتَّى تَعْلُوَ قَلْبَهُ وَهُوَ الرَّانُ الَّذِي ذَكَرَ اللَّهُ

„Když se služebník Boží dopustí hříchu, na jeho srdci se objeví černá skvrna. Když se ze hříchu vytrhne, prosí o odpuštění a kaje se, jeho srdci se opět navrátí jeho původní lesk. Avšak pokud se ke hříchu znovu navrátí, skvrna ještě více naroste, dokud nepokryje celé srdce. A to je ta rez, kterou Alláh zmiňuje ve svých slovech:

كَلَّا ۖ بَلْ ۜ رَانَ عَلَىٰ قُلُوبِهِم مَّا كَانُوا۟ يَكْسِبُونَ

Však pozor! Naopak srdce jejich zrezivěla od toho, co si vysloužila. (Muteffifín: 14)“ ¹⁰

Koho srdce zreziví, ten nebude schopen pocítit rozdíl mezi dobrem a zlem, pravdou a lží či nádherou a hnusem. Nebude schopen mít radost z toho, že druhému radost poskytl. A pozbude síly a výdrže nezbytné k uctívání svého Pána.

‘Abdulláhu ibn Mes’údovi رضي الله عنه si jistí lidé postěžovali: „Nedokážeme vstát na nepovinnou noční modlitbu!“ On jim odpověděl: „To vaše vlastní hříchy vás ochromily!“ ¹¹

Když si na stejnou věc postěžoval jistý muž u zbožného askety Ibráhíma ibn Adhema, dostalo se mu rady, jak tento problém léčit: „Nebuď neposlušným vůči Alláhu během dne. Alláh ti pak dá sílu stanout před Ním během noci. Takto před Ním stanout je pocta a tuto poctu On nedá někomu, kdo je vůči Němu neposlušný a tuto poctu si jednoduše nezaslouží.“ ¹²

Ibnu l-Kajjim proto pravil:

„Poslušnost je světlo a hřích je temnota. Čím více hříchu, tím více temnoty. Čím více temnoty, tím více zmatků, až do chvíle, kdy se objeví inovace, blud a zkáza.“ ¹³

Dobrý skutek je těžký a hořký na začátku, ale končí povznášející lehkostí a sladkostí, kterou možno pocítit už na tomto světě a která smrtí nepomíjí. Skutek zlý je lehký a pro někoho na začátku možná i sladký, avšak tato jeho lehkost a sladkost záhy pomíjí, aby byla nahrazena výčitkami, hořkostí trestu na tomto i onom světě a v neposlední řadě krutou samotou a nepomíjející, ubíjející a zničující nekonečnou prázdnotou.

Al-Džunejd pravil: „I kdyby člověk uctíval Alláha tisíc let a jen jediný okamžik se od Něj odvrátil v neposlušnosti, tento jediný okamžik by ztratil více, než za předešlé tisíciletí získal.“ ¹⁴

Ibnu l-Kajjim pravil:

„Každý rozumný by měl vědět, že kdokoli propadne závislosti na svých tužbách, nakonec dojde stavu, kdy mu tužby už přestanou přinášet potěšení a zároveň už nebude schopen se jich ani zbavit.“ ¹⁵

‘Abdurrahmán ibn Násir as-Se’dí pravil:

„Tím skutečným bankrotem je neschopnost setrvale vykonávat pravidelné dobré skutky.“ ¹⁶

Pravidelné dobré skutky zahrnují mnoho podob opakujících se dobrých činů, mezi nimi zejména cyklické rituály jako pět denních modliteb, pravidelné vzpomínání Alláha, ale také pravidelné udělování milodarů.

Čím více člověk koná dobro, tím snadněji koná každý další skutek. A čím více hřeší, tím obtížněji koná dobro, tím snadněji koná další zlo a z bažiny hříchu, do které se pomalu propadá, se čím dál tím hůře vymaňuje. Hříchy oddalují od přímé cesty a největším trestem za ně je na tomto světě to, že působí další hříchy.

Vznešený Alláh na adresu národů ‘Ád a Semúd praví:

وَزَيَّنَ لَهُمُ ٱلشَّيْطَـٰنُ أَعْمَـٰلَهُمْ فَصَدَّهُمْ عَنِ ٱلسَّبِيلِ وَكَانُوا۟ مُسْتَبْصِرِينَ

Satan jim okrášlil jejich počínání a svedl je z cesty, ačkoliv byli jasně vidoucí. (‘Ankebút: 38)

Muhammed ibn Sálih al-‘Usejmín praví:

„Zlé činy způsobují další zlé činy, do té míry, že člověk pro množství svých hříchů přestane být schopen zřít pravdu. A před tím se utíkáme k Alláhu.“ ¹⁷

Význam uctívání Alláha a dodržování rituálních povinností

Vznešený Alláh praví:

وَمَآ أُمِرُوٓا۟ إِلَّا لِيَعْبُدُوا۟ ٱللَّـهَ مُخْلِصِينَ لَهُ ٱلدِّينَ حُنَفَآءَ وَيُقِيمُوا۟ ٱلصَّلَوٰةَ وَيُؤْتُوا۟ ٱلزَّكَوٰةَ ۚ وَذَٰلِكَ دِينُ ٱلْقَيِّمَةِ

A přitom jim bylo pouze poručeno, aby uctívali Boha, zasvěcujíce mu upřímně svou víru jako hanífové, aby dodržovali modlitbu a dávali almužnu – a toto je náboženství neměnné. (Bejjina:5)

يَـٰٓأَيُّهَا ٱلَّذِينَ ءَامَنُوا۟ كُتِبَ عَلَيْكُمُ ٱلصِّيَامُ كَمَا كُتِبَ عَلَى ٱلَّذِينَ مِن قَبْلِكُمْ لَعَلَّكُمْ تَتَّقُونَ

Vy, kteří věříte, předepsán vám jest půst, tak jako byl již předepsán těm, kdož před vámi byli – snad budete bohabojní! (Bekara: 183)

وَأَتِمُّوا۟ ٱلْحَجَّ وَٱلْعُمْرَةَ لِلَّـهِ

Konejte pečlivě pouť i malou pouť kvůli Bohu! (Bekara: 196)

Ve výše citovaných verších je vzpomenuto všech pět pilířů islámu a hlavních praktických povinností každého muslima – dosvědčit svou upřímnou víru, konat modlitbu, dávat zekát, postit se v Ramadánu a vykonat pouť do Mekky.

Všechny je podtrhuje jeden jediný sjednocující účel, slovy Božími:

يَـٰٓأَيُّهَا ٱلنَّاسُ ٱعْبُدُوا۟ رَبَّكُمُ ٱلَّذِى خَلَقَكُمْ وَٱلَّذِينَ مِن قَبْلِكُمْ لَعَلَّكُمْ تَتَّقُونَ

Lidé, uctívejte Pána svého, jenž stvořil vás i ty, kdož před vámi byli – snad budete bohabojní! (Bekara: 21)

Vykonávání rituálů tedy není samoúčelné, jde především o posilování duchovnosti člověka a jeho výcvik v poslušnosti vůči Jedinému Stvořiteli, díky níž bude Jeho služebník směle a úspěšně čelit výzvám tohoto i onoho světa, využívaje to dobré na tomto světě pro bohabojné činy a úspěch na světě onom, aniž by na čemkoli z tohoto světa ulpíval, shodně slovům Božím:

وَمَا تَفْعَلُوا۟ مِنْ خَيْرٍ يَعْلَمْهُ ٱللَّـهُ ۗ وَتَزَوَّدُوا۟ فَإِنَّ خَيْرَ ٱلزَّادِ ٱلتَّقْوَىٰ ۚ وَٱتَّقُونِ يَـٰٓأُو۟لِى ٱلْأَلْبَـٰبِ

Ať cokoliv dobrého učiníte, Bůh se o tom dozví; a zásobte se na cestu, však nejlepší zásobou na cestu je bohabojnost! Buďte tedy bohabojní, vy, kdož nadaní jste rozmyslem! (Bekara: 197)

Al-Hasan al-Basrí řekl: „Věru lidé říkají, že kdokoli upřímně dosvědčí, že nic kromě Alláha nemá právo na uctívání, vstoupí do Ráje. Jenže to znamená, že do Ráje vstoupí jen ten, kdo dosvědčí, že nic kromě Alláha nemá právo na uctívání a zároveň splní všechny nároky a povinnosti, které z toho vyplývají.“ ¹⁸

Jahjá ibn Mu’áz říká: „Není upřímný ten, kdo říká, že miluje Alláha, avšak nedrží se hranic, které Alláh stanovil.“ ¹⁹

Wehb ibn Munebbih pravil: „Kdokoli se oddá pokornému a oddanému uctívání, obdrží čím dál větší sílu, zatímco ten, kdo bude líný a ochablý, se stane čím dál slabším a laxnějším.“ ²⁰

Ibn Tejmíja pravil:

„Skutečné upřímnosti není možno dosáhnout bez odříkání. A není skutečného odříkání bez bohabojnosti. A skutečná bohabojnost spočívá v plnění všeho toho, co Alláh a Jeho Posel přikázal a vystříhání se všeho toho, co zakázal.“ ²¹

Ibnu l-Kajjim poznamenal:

„Když se podíváme na situaci většiny lidí, shledáme, že lidé s očekáváními vyhlížejí, že Alláh splní jejich nároky. Ale vůbec je nezajímá, zda oni splňují nároky Alláha, které na ně On klade.“ ²²

Věz, že pečlivé, hluboké a procítěné, nikoli mechanické a povrchní vykonávání každého rituálu má ohromný dopad na každodenní život člověka a stav jeho mysli, tak jako Vznešený Alláh říká kupříkladu o modlitbě:

وَأْمُرْ أَهْلَكَ بِٱلصَّلَوٰةِ وَٱصْطَبِرْ عَلَيْهَا ۖ لَا نَسْـَٔلُكَ رِزْقًا ۖ نَّحْنُ نَرْزُقُكَ ۗ وَٱلْعَـٰقِبَةُ لِلتَّقْوَىٰ

Přikaž rodině své modlitby konání a sám buď v ní vytrvalý! My nežádáme od tebe žádnou obživu, vždyť My sami ti ji uštědřujeme. A dobrý konec náleží bohabojnosti. (Táhá: 132)

Muhammed ibn Sálih al-‘Usejmín proto pravil:

„Všechny nepříjemné myšlenky, našeptávání na zlo a projevená lhostejnost, kterou člověk zažívá, jsou pouze výsledkem nedostatků v jeho modlitbě.“ ²³

1. Viz Sálih al-Fewzán v al-Chutabu l-minberíja, 2/142.
2. Zaznamenal Ibnu l-Kajjim v al-Wábilu s-sajjib, str. 30.
3. Viz al-Ádábu š-šar’íja, str. 144
4. Viz Medžmú’u l-fetáwá, 10/637.
5. Viz Zádu l-me’ád, 4/191.
6. Viz al-Fewáid, str. 217.
7. Viz Taríku l-hidžretejn, str. 542.
8. Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá, 9/151.
9. Viz Medžmú’u l-fetáwá, 13/423.
10. Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 3334 jako hasan sahíh, al-Albání ho označil jako hasan ve svém tahkíku at-Tirmizího Sunenu. Uvádí ho také Ahmed v Musnedu, viz al-Wádi’í v Sahíhu l-Musned, hadís č. 1449; a Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 145.
11. Zaznamenal Ibn Redžeb v Latáifu l-me’árif, str. 46.
12. Viz Faslu l-chitáb fi z-zuhdi we r-rekáiki we l-ádáb, 9/400.
13. Viz ad-Dáu we d-dewá, 135.
14. Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 10/278.
15. Viz Rawdatu l-muhibbín, str. 470.
16. Viz Medžmú’u l-muallefát, 6/687.
17. Viz Tefsíru súreti l-‘Ankebút, str. 194.
18. Zaznamenal Ibn Redžeb v Džámi’u l-‘ulúmi we l-hikem, str. 224.
19. Zaznamenal Ibn Redžeb v Džámi’u l-‘ulúmi we l-hikem, str. 86.
20. Zaznamenal Ahmed v az-Zuhd, str. 447.
21. Viz al-Fetáwá, 1/94.
22. Viz Ighásetu l-lehfán, 1/98.
23. Viz Dželásátu r-ramadáníja, 2/19.