Nečiňme neplodné kompromisy, ani marné ústupky a držme se svých pravidel

Vznešený Alláh svému Prorokovi صلى الله عليه وسلم pravil:

فَلَا تُطِعِ ٱلْمُكَذِّبِينَ وَدُّوا۟ لَوْ تُدْهِنُ فَيُدْهِنُونَ

Neposlouchej ty, kdo za lháře tě prohlásili! Rádi by, abys jim lichotil, a pak i oni by ti lichotili. (Kalem: 8-9)

Nyní žijeme v době, kdy je pro nás čím dál těžší unést tíži praktikování své víry a vyzývání k ní. Chceme-li ovšem zůstat opravdovými upřímnými věřícími, nesmíme podlehnout a naše kolena se pod tíží našeho břemene nesmějí podlomit. V našich časech se na nás ze všech stran valí kritika a nenávist vůči islámu v takové míře, že bychom nejraději zpřetrhali své kontakty s okolím a uzavřeli se do svého soukromí. Avšak nesmíme tak učinit. Musíme tuto kritiku a nenávist snést, postavit se k ní čelem, vést debatu ve společnosti a jít s kůží na trh. A výše odměny je přímo úměrná obtížnosti podstoupené oběti.

Musíme být jako ‘Abdulláh ibn Selám رضي الله عنه, vznešený a učený Žid z Medíny, ceněný mezi svými coby někdo, na čí pravdomluvnost, rozvážnost a spravedlivost je možno se vždy spolehnout. Když do jeho města dorazil Posel Boží صلى الله عليه وسلم, ‘Abdulláh se na něho přišel zblízka podívat. Pohlédl mu do tváře, poslouchal, k čemu vyzývá, položil mu pár otázek a uvědomil si, že je skutečným Božím Prorokem přislíbeným Tórou i Evangeliem. ‘Abdulláh přijal islám a stal se jedním z nejvznešenějších a nejučenějších muslimů, o němž pak sám Prorok صلى الله عليه وسلم dosvědčil, že patří k lidem Ráje. ¹

Byl člověkem toho typu, o kterém Abú Hurejra رضي ألله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:

‏ بَدَأَ الإِسْلاَمُ غَرِيبًا وَسَيَعُودُ كَمَا بَدَأَ غَرِيبًا فَطُوبَى لِلْغُرَبَاءِ ‏

„Islám započal jako cizorodý a ojedinělý a vrátí se do stavu cizorodosti a ojedinělosti, v jakém kdysi započal. Proto blahoslaveni budiž ti, kteří jsou okolím jako cizorodí a ojedinělí vnímáni.“ ²

Fudajl ibn Ijjád pravil: „Následuj cestu správného vedení a neublíží ti to, že se jí ubírá spolu s tebou jen málo lidí. Vyvaruj se cest bludu a nenech se zmást množstvím těch, kteří spějí k vlastní zkáze.“ ³

Sufján ibn ‘Ujejna pravil: „Ubírej se po cestě pravdy a neciť se osaměle kvůli tomu, že ji následují jen nemnozí.“ ⁴

Muhammed ibn ‘Abdilwehháb pravil:

„Pokud víme, že islám se stane ojedinělým tak, jako ojedinělý začal, jak se potom mohou nevědomí opírat o chápání většiny jako o důkaz správnosti?“ ⁵

Muhammed Násiruddín al-Albání pravil:

„Těch, kteří si nárokují cestu zbožných předků je mnoho, ovšem málo je těch, kteří na ní vydrží.“ ⁶

Pokud dojde k tomu, že se islám a jeho správné pochopení znovu stane ojedinělým a cizorodým jevem, máme za povinnost snažit se o to více ozřejmovat jeho skutečné učení, vyzývat k němu, konat šlechetné činy, bojovat proti nemravnosti, sami být co nejvznešenějších mravů a napravovat to, co jiní pokazili.

Jsme-li skutečně takoví, potom nám může být upřímně jedno, co si o nás kdo myslí a co soudí o tom, k čemu vzýváme, protože jeho názor není relevantní a vypovídá daleko více o svém nositeli, nežli o nás.

Vznešený Alláh řekl:

وَلَا يَحْزُنكَ قَوْلُهُمْ ۘ إِنَّ ٱلْعِزَّةَ لِلَّـهِ جَمِيعًا ۚ هُوَ ٱلسَّمِيعُ ٱلْعَلِيمُ

Nechť tě nermoutí řeči nevěřících, vždyť moc veškerá Bohu náleží a On slyšící je i vševědoucí. (Júnus: 65)

Uvádí se, že Boží Prorok Músá/Mojžíš, mír s ním, poprosil svého Pána: „Pane můj, lidé o mně říkají něco, co vůbec není pravda!“ Alláh mu pak jako odpověď zjevil následující: „Músá, toto je privilegium, které jsem nedal ani Sám Sobě. Jak bych ti ho potom mohl věnovat?“ ⁷

‘Abdulláh ibn Mubárek slyšel Sufjána as-Sewrího říci: „Pokud dobře znáš sám sebe, potom ti neublíží nic z toho, co se o tobě povídá.“ ⁸

‘Abdurrahmán ibn Násir as-Se’dí pravil:

„K velmi důležitým věcem, které třeba znát patří i to, že snaha některých lidí ti ubližovat, zejména svými zlými slovy, ti nijak neuškodí a naopak uškodí jim, dokud tomu nezačneš věnovat přílišnou pozornost a nezaměstnáš se tím natolik, že to ovládne tvé emoce. Pak ti to začne ubližovat zrovna tak, jako i jim. Avšak neublíží ti to, dokud tomu nezačneš věnovat pozornost.“ ⁹

O falešné umírněnosti

Podobou škodlivosti hříchu je také strach, sebemrskačství, podlézavost a mentalita poraženého. Ona je přímým důsledkem nepochopení víry. Díky hříchům, kterých se lidé dopustili, jim bylo znemožněno pochopit, co praví Vznešený Alláh ohledně šejtána:

إِنَّمَا ذَٰلِكُمُ ٱلشَّيْطَـٰنُ يُخَوِّفُ أَوْلِيَآءَهُۥ فَلَا تَخَافُوهُمْ وَخَافُونِ إِن كُنتُم مُّؤْمِنِينَ

Hle, toto je jenom satan, který často vám nahání strach svými přáteli, však nebojte se jich, nýbrž bojte se Mne, jste-li věřící. (Áli ‘Imrán: 175)

وَلَيْسَ بِضَآرِّهِمْ شَيْـًٔا إِلَّا بِإِذْنِ ٱللَّـهِ ۚ وَعَلَى ٱللَّـهِ فَلْيَتَوَكَّلِ ٱلْمُؤْمِنُونَ

Avšak on nemůže jim v ničem uškodit, leda z dovolení Božího. A na Boha nechť věřící se spoléhají! (Mudžádila:10)

Ibnu l-Kajjim ohledně strachu, který hřích v srdci člověka probouzí, citoval slova našich zbožných předků: „Kdokoli cítí bázeň před Alláhem, vše ostatní bude cítit bázeň před ním. A kdo bohabojný není, Alláh způsobí, že se začne bát úplně všeho.“ ¹⁰

Tento jejich strach potom vyústil v tuto jejich podlézavost, ztrátu hrdosti, poraženeckou mentalitu, sebemrskačství a náturu kolonizovaného, který nejenže cítí nepřekonatelný a ustavičný komplex méněcennosti vůči svému kolonizátorovi, ale ztratil i důvěru v sebe sama, své instituce a civilizační výdobytky. Podvědomě touží po tom, aby ho zase někdo zotročil a natlačil do jeho řádu, jeho institucí a jeho a systému pravidel, protože už není schopen řídit se svými vlastními, postavit se na nohy a vykročit vstříc budoucnosti svou vlastní cestou.

Proto takoví jedinci mají tendenci a snahu přizpůsobovat si islám svým choutkám, avšak tyto choutky jsou ve skutečnosti niternými přáními nikoliv jejich, nýbrž někoho úplně jiného, byť jsou zabaleny do líbivých řečí o umírněnosti. Musíme se však tázat – umírněnosti podle čí měrky?

A právě toto měl na mysli Ibn Tejmíja, když pravil:

„Hříchy a chyby nejenže působí slabost muslimů, ale jsou také příčinou toho, že nad nimi získají navrch jejich nepřátelé.“ ¹¹

Vznešený Alláh o těch, kteří si přizpůsobovali víru svým chtíčům a tomu, aby před ostatními vypadali co nejlépe, řekl:

فَبِمَا نَقْضِهِم مِّيثَـٰقَهُمْ لَعَنَّـٰهُمْ وَجَعَلْنَا قُلُوبَهُمْ قَـٰسِيَةً ۖ يُحَرِّفُونَ ٱلْكَلِمَ عَن مَّوَاضِعِهِۦ ۙ وَنَسُوا۟ حَظًّا مِّمَّا ذُكِّرُوا۟ بِهِۦ ۚ وَلَا تَزَالُ تَطَّلِعُ عَلَىٰ خَآئِنَةٍ مِّنْهُمْ إِلَّا قَلِيلًا مِّنْهُمْ ۖ فَٱعْفُ عَنْهُمْ وَٱصْفَحْ ۚ إِنَّ ٱللَّـهَ يُحِبُّ ٱلْمُحْسِنِينَ

Protože však porušili svou úmluvu, prokleli jsme je a zatvrdili jsme srdce jejich, takže přemísťují slova z jejich míst a zapomněli na část toho, co jim bylo připomenuto. A stále se budeš dovídat, jak zrazují – až na několik málo z nich. Odpusť jim a promiň, neboť Bůh věru miluje ty, kdož dobro konají. (Máida:13)

Proto se nesnažme uspokojit nepřející okolí za cenu pohněvání si Alláha a nepřizpůsobujme si naši víru cizímu gustu, neboť jde o vkus těch, o nichž je řečeno:

يَـٰٓأَيُّهَا ٱلَّذِينَ ءَامَنُوا۟ لَا تَتَّخِذُوا۟ بِطَانَةً مِّن دُونِكُمْ لَا يَأْلُونَكُمْ خَبَالًا وَدُّوا۟ مَا عَنِتُّمْ قَدْ بَدَتِ ٱلْبَغْضَآءُ مِنْ أَفْوَٰهِهِمْ وَمَا تُخْفِى صُدُورُهُمْ أَكْبَرُ ۚ قَدْ بَيَّنَّا لَكُمُ ٱلْـَٔايَـٰتِ ۖ إِن كُنتُمْ تَعْقِلُونَ

Vy, kteří věříte! Neberte si jako důvěrníky nikoho kromě lidí z vás! Nevěřící neopominou vám škodit a přáli by si, abyste upadli do nesnází. A již se stala nenávist jejich zjevnou v jejich ústech, však to, co skrývají hrudi jejich, je ještě horší. A učinili jsme vám znamení jasnými, jste-li rozumní. (Áli ‘Imrán: 118)

Pro nás je podstatné, co chce Alláh a Jeho Posel صلى الله عليه وسلم a nikoli, co chtějí lidé, natožpak ti, jejichž záměry a úmysly, s nimiž přistupují k islámu a muslimům, nejsou čisté.

Ibnu l-Kajjim proto radil:

„Držte se daleko od těch, kteří prokazují nepřátelství vůči Koránu, Sunně a lidem, kteří je následují, aby vás touto nenávistí nenakazili.“ ¹²

Co je pošetilejší, nežli jít na ruku a rovnat se podle standardů někoho, koho záměrem je škodit mi a kdo si pro mě přeje jen to nejhorší?

Proto lže ten, kdo o sobě říká, že je umírněný, neboť se neřídí Koránem a Sunnou a např. se nemodlí pětkrát denně. A kromě této své lži také škodí ostatním muslimům a to hned dvěma způsoby:

O prvním hovoří Muhammed al-Kaffál následovně:

„Odvrhnutí modliteb škodí všem muslimům, protože kdokoli se modlí, opakuje ve své modlitbě v povinné sedící pozici slova prosby tešehhudu:

السلام علينا و على عباد الله الصالحين

„Mír nám i všem bezúhonným Božím služebníkům.“

Kdo se nemodlí a tím ani neopakuje slova tešehhudu, je lhostejný vůči své povinnosti sloužit Bohu, lhostejný vůči svému závazku žehnat Prorokovi صلى الله عليه وسلم a prosit za něho Alláha, lhostejný vůči svému vlastnímu právu i vůči nárokům všech ostatních muslimů. A tím je hřích odvržení modlitby o to větší. Proto as-Subkí tvrdí, že povinná denní modlitba v sobě zahrnuje nejen plnění nároků vůči Alláhu, ale také vůči ostatním věřícím, kteří kdy žili, žijí a budou žít až do Soudného Dne, neboť je během modlitby povinností za ně těmito slovy prosit.“ ¹³

Druhým typ škody nemodlící se osoba působí přímo těm, kteří se na rozdíl od ní modlí a o své modlitby se starají. Jeden bratr ze západní Evropy mi vyprávěl názorný příběh party stavebních dělníků z většinově muslimské země, kteří cestovali za svou prací na staveniště ve většinově nemuslimské zemi. Zedníci byli správně vedení, oddaní muslimové, kteří se svědomitě modlili všech pět svých denních modliteb, a to i během pracovní doby. Protože pokaždé pečlivě a zavčasu vykonali svou práci, vždy si dokázali domluvit, aby jim stavbyvedoucí umožnil přestávku na modlení a dokonce aby je propustil i na páteční modlitbu v mešitě. Byli tak spolehliví, že jim nemuslimští majitelé domů a budov, které stavěli, svěřovali peníze nebo klíče a vůbec se nebáli, že by o ně mohli přijít. Na rozdíl od jiných migrantů nebyli líní a neměli v práci problémy např. s konzumací alkoholu, jako jiní, například nemuslimští gastarbeiteři. Jak jejich věhlas vzrostl, přidávali se k nim další a další, mezi nimi i tací, kteří se o modlitbu nestarali, během modlitebních přestávek se poflakovali a občas se také dopouštěli věcí, které byly v rámci původní party nemyslitelné. A přitom se holedbali, že nejsou o nic menší muslimové, nežli tito původní členové zednické party. Netrvalo dlouho a stavbyvedoucí jim modlitby v pracovní době, stejně jako páteční přestávku na společnou modlitbu, zcela zatrhl.

Podobně také ti, kteří se nepostí, škodí těm, kteří se postí, neboť je vystavují společenskému tlaku a jejich chování ostrakizují jako něco nenormálního a nepatřičného. Ty muslimky a muslimové, které, či kteří nenosí islámem požadovaný oděv, škodí těm, co ho nosí, protože na ně vrhají podezření a špatné světlo, v němž se jejich lpění na předepsané formě odívání jeví jako radikální a extrémní. A toto platí pro jakýkoli jiný hřích muslima, ať už jde o konzumaci vepřového a jiného zakázaného masa nebo alkoholu, braní úroku, vyhýbání se mešitě, recitaci Koránu a učení se o svém náboženství, o milostný život mimo manželství, hraní hazardních her apod., tím spíše pokud je cokoli z toho pácháno v prostředí, kde muslimové netvoří většinu a kde zbytek populace nemá dostatečné znalosti o tom, co je skutečný názor islámu a co islámské učení v pravdě hlásá. A ještě větší měrou to platí pro hlásání bludných  a heretických názorů a přesvědčení, která z různých důvodů nekorespondují s islámem, ale o to více konvenují s tím, co chce daná společnost slyšet.

Každý, kdo páchá hřích tím, že koná to, co je zakázané, nebo nekoná to, co je povinné či věří v něco, v co nemá a nevěří v něco, v co má, ostrakizuje a marginalizuje ty, kteří následují správnou věrouku a dodržují předpisy své víry. Tím spíše, pokud se dotyčný navíc vymlouvá na to, že je tzv. umírněným muslimem a následovat předpisy islámu nemá zapotřebí a že ostatní, kteří tak činí, tak věří, anebo mají takové názory, jsou fundamentalisté a fanatici.

Ať si takoví muslimové uvědomí, že tíži následků svého počínání mohou nést i jejich manželé a manželky, rodiče nebo děti praktikující svou víru tak, jak mají. Ba dokonce, mohou je zakusit i oni sami, pokud se někdy rozhodnou, že se svou vírou přece jen začnou řídit a žít podle ní. Tací ať se potom nediví nárůstu nenávisti vůči muslimům, která se v konečném důsledku může obrátit i proti nim třeba i jen proto, že mají muslimské jméno. Takoví nemají nárok stěžovat si na tzv. islamofobii jednoduše proto, že i oni jsou výše uvedeným způsobem jejími spolupachateli.

Zdravá sebekritika

Vznešený Alláh popisuje v Koránu neměnné pravidlo:

إِنَّ ٱللَّـهَ لَا يُغَيِّرُ مَا بِقَوْمٍ حَتَّىٰ يُغَيِّرُوا۟ مَا بِأَنفُسِهِمْ ۗ وَإِذَآ أَرَادَ ٱللَّـهُ بِقَوْمٍ سُوٓءًا فَلَا مَرَدَّ لَهُۥ ۚ وَمَا لَهُم مِّن دُونِهِۦ مِن وَالٍ

Bůh nezmění to, co je v lidu nějakém, pokud se tento sám nezmění; když Bohu se zlíbí postihnout něčím zlým lid některý, je nemožné to odvrátit a nebudou mít kromě Něho ochránce žádného. (Ra’d:11)

To znamená, že dokud v jakémkoli lidu převažuje dobro, Alláh nedá, aby ho postihlo zlo a naopak. Pokud si nějaký lid přeje vymanit se z nesnází, musí začít s nápravou sebe sama a to každý jednotlivec sám od sebe.

Věz, Alláh ti se smiluj, že kolektivní vina neexistuje jen u soudu na tomto a už vůbec ne na onom světě. Avšak v rovině morálního rozhodování a vztahů mezi lidmi na tomto světě k uplatňování kolektivní viny dochází, ba dokonce nikoli vždy nutně jen neprávem a nespravedlivě. Pokud by tomu tak nebylo, neznala by islámsko-právní věda koncept tzv. فرض كفاية fardu kifája, povinnosti celku, jejíž břímě dokáže sejmout z kolektivu i jednotlivec, avšak pokud se žádný takový nenajde, tíže hříchu padá na celý kolektiv.

Pokud jsme ostatními mimo naši muslimskou komunitu spojováni s násilím, terorizmem a ohrožením či jinými podobami zla, není to jen z důvodu iracionální nenávisti druhých vůči nám, ale je to i tím, že nedokážeme rozpoznat chyby ve vlastních řadách, identifikovat nepřijatelné vzorce chování některých členů naší komunity a nejsme schopni je konstruktivně řešit.

Původci protimuslimské nenávisti existují i mezi muslimy samotnými. Jedná se o následovníky destruktivních falešných ideologií, extremisty, sektáře a heretiky, o lidi, kteří se dopouštějí hříchu, bezpráví, násilí a útlaku nejen vůči druhým, vůči nemuslimům, ale i vůči muslimům, sobě samým a Božímu Zákonu. A také o ty, kteří jsou za světské benefity vždy ochotni potvrdit jako pravdu každičký blud, se kterým nepřátelé Božího náboženství vyrukují.

Naší chybou pravidelně bývá, že namísto učení islámu hájíme sebe a své komunity, že jsme ochotni klesat k podpoře a obhajobě zrádců a zločinců v našich vlastních řadách a že v osobní rovině zanedbáváme soulad mezi tím, co říkáme a tím, co konáme a co ukrýváme ve svém srdci. Slova, která jsou jen na našem jazyku, proto nepronikají dále, než do uší našich posluchačů, aby jedním vešla dovnitř a druhým odešla ven. Avšak jen slova, která vycházejí ze srdce, mají sílu nalézt si cestu i do jejich srdcí. Proto byla slova našich zbožných předků tak působivá a proto v nich bylo tolik požehnání. Neboť oni bránili a hájili islám, na rozdíl od nás, kteří bráníme a obhajujeme své ego a svou smečku. Islám nežijeme, ale o to více o něm mluvíme. Neřídíme své životy islámem, protože ho bereme jako koníčka, volnočasovou aktivitu a nástroj, kterým lze získat nadstandardní úlevy na úkor celku, takové, po kterých se ostatní komunity nesnaží sahat.

Proto buďme rozumnými a soudnými lidmi, přemýšlejme o svém jednání a nejprve se starejme sami o sebe, než začneme kritizovat jiné. Jen úplní hlupáci, arogantní sobci, anebo od reality zcela odtržení narcisové a paranoici chorobně obviňující ostatní okolo sebe hledají nejprve chybu u jiných a až teprve potom u sebe.

Abú Hurejra رضي الله عنه v tomto kontextu pravil: „Nehleď na hříchy ostatních, zapomínaje přitom na své vlastní!“ ¹⁴

Dokud muslimové na Západě i všeobecně na celém světě zpravidla hřeší a občas výjimečně vykonají i nějaké ty dobré skutky, nemohou se divit žádné z negativních reakcí svého okolí a není důvodu, aby míra nenávisti vůči nim opadala. Nechť je proto dobro a zbožnost náš životní styl a hřích nechť se stane naprostou výjimkou z něho. A nikdy naopak.

Ibnu l-Kajjim říká:

„Zkaženost vyvěrá ze srdce zkaženého na jeho jazyk a jeho končetiny. Dobrota vyvěrá ze srdce dobrého na jeho jazyk a jeho končetiny taktéž.“ ¹⁵

Jsme-li verbálně či dokonce fyzicky napadáni, dávejme si pozor na to, jak reagujeme. Jestli náhodou naše reakce celý problém ještě více nezhoršuje. Protože kdykoli je někdo z muslimů napaden, vedle samotného útočníka ho napadají i všichni ostatní, co se podepsali na nárůstu nenávisti. Nemuslimové i muslimové. Ať proto cítí svou spoluvinu.

Dávejme si proto pozor na to, abychom nebyli zpupní, arogantní a zahledění sami do sebe.

Abú Wehb se otázal ‘Abdulláha ibn Mubáreka na zpupnost a ten mu odpověděl: „Zpupnost znamená ostatní lidi ponižovat, urážet a vysmívat se jim.“ Zeptal se ho i na sebelásku a on odpověděl: „Sebeláska znamená myslet si, že disponuji něčím, co nemá žádný jiný člověk kromě mě. A pro kohokoli, kdo se modlí, neznám nic více zničujícího, nežli je sebeláska.“ ¹⁶

Nepovažujme se za vyvolený národ a někoho, komu je na rozdíl od ostatních zaručen Ráj. Naši zbožní předkové se tak nechovali.

Abú Hurejra رضي الله عنه, když už umíral, velmi mnoho plakal. Když se ho zeptali, proč tolik pláče, odpověděl: „Nepláču kvůli tomuto vašemu světu. Pláču daleko spíše proto, že se budu už brzy muset vydat na cestu. A s sebou si na ni budu muset vzít jen velmi málo zásob, které jsem si stačil nastřádat. Budu se muset vydat na výstup, který zakončím tím, že buď vejdu do Ráje, anebo budu uvržen do Pekla a já vlastně ani nevím, kam z těch dvou se dostanu.“ ¹⁷

A dávejme si pozor na svůj jazyk, neboť podle ‘Abdulláha ibn Mes’úda رضي الله عنه Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:

إنَّ أكثرَ خطايا ابنِ آدمَ في لسانِه.

„Věru většinu hříchů syna Adamova má na svědomí jeho jazyk.“ ¹⁸

Ibn Mes’úd také vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم popsal slovní projev, chování a vystupování skutečného věřícího takto:

ليس المُؤمنُ بالطَّعّانِ، ولا باللَّعّانِ، ولا الفاحشِ، ولا البَذيِّ.

„Věřící nikoho neuráží, neproklíná, nedopouští se zlých činů a ani není obscénní.“ ¹⁹

Pokud napravíme to, co je mezi námi a Alláhem, pokud začneme dodržovat předpisy islámu tak, jak máme, v otázce vztahu k Alláhu, k ostatním i k sobě samým, Alláh napraví to, co je mezi námi a ostatními lidmi.

Zejd ibn Aslem z tohoto důvodu praví: „Kdokoli je bohabojný, toho si i lidé oblíbí.“ ²⁰

1. Viz Sálih al-Fewzán v Šerhu kitábi l-fiten we l-hawádis, 62-63.
2. Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 145.
3. Zaznamenal aš-Šátibí v al-I’tisám, 1/135.
4. Zaznamenal Ibn ‘Abdilberr v at-Temhíd, 17/429.
5. Viz Dureru s-senníja, 1/41.
6. Viz al-‘Akídatu awwelen, 1/17.
7. Zaznamenal Ibn Muflih v al-Ádábu š-šar’íja, 1/38.
8. Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 6/390.
9. Viz al-Wasáilu l-mufída, str. 30.
10. Viz Bedái’u l-fewáid, 2/245.
11. Viz al-Istikáma, 1/466.
12. Viz al-Fewáid, str. 105.
13. Viz az-Zucharí al-‘ukabá, 14/111.
14. Zaznamenal al-Buchárí v al-Adebu l-mufred, podání č. 592.
15. Viz Zádu l-me’ád, 1/68.
16. Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá, 15/395.
17. Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 1/383.
18. Zaznamenal al-Bejhekí v Šu’abu l-ímán, hadís č. 1770. Jako hasan ho doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 534.
19. Zaznamenali at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 1977 jako hasan gharíb; a Ahmed v Musnedu, hadís č. 3839. Jako sahíh podle podmínek al-Buchárího i Muslima ho doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 320.
20. Zaznamenal Ibnu l-Kajjim v al-Fewáid, str. 257.