Pokud jde o dobré chování vůči všem ostatním, které také stvořil Alláh, pak toto dobré chování někteří definovali jako zdržení se násilí, šíření laskavosti a zachování veselé, přívětivé tváře. Toto bylo zaznamenáno i v podobě slov al-Hasana al-Basrího. 1
Existují i další definice těchto dobrých mravů, například al-Wásitího definice, podle níž jsou dobré a vznešené mravy „nekonfliktností, tedy když se nikdo s nikým nehádá a nikoho nenapadá, jsouce si vědom Božího dozoru nad ním.“ 2
Vznešená mravnost také znamená zbavit se nemorálních vlastností a zkrášlit sama sebe zíksáním těch morálních.
Sehl ibn Se’ad رضي الله عنه jednou na otázku, co je podstatou vznešené mravnosti, odpověděl: „Minimum dobrých mravů zahrnuje uctivost, shovívavost, zřeknutí se pomstychtivosti, milosrdenství vůči tomu, kdo mi ukřivdil, prosbu, aby mu Alláh odpustil a prokazování soucitu vůči jiným.“ 3
První princip: Nenásilí
Nenásilím či zdržením se násilí se rozumí, že se člověk zdrží ubližování druhým, ať už finančně, duchovně, nebo společensky. Takže ten, kdo se nezdráhá jakkoli poškodit ostatní, nemá dobré vychování.
Posel Boží صلى الله عليه وسلم vyhlásil zákaz ubližovat jinému muslimovi jakýmikoliv násilnými prostředky. Učinil tak během největšího shromáždění, ve kterém se sešel se svou ummou, řkouce:
فَإِنَّ دِمَاءَكُمْ وَأَمْوَالَكُمْ وَأَعْرَاضَكُمْ بَيْنَكُمْ حَرَامٌ كَحُرْمَةِ يَوْمِكُمْ هَذَا، فِي شَهْرِكُمْ هَذَا، فِي بَلَدِكُمْ هَذَا.
„Věru vaše krev, bohatství a vaše čest jsou pro vás posvátné stejně jako posvátnost tohoto dne v tomto měsíci vašeho v této vaší zemi.“ 4
Když se člověk proviní vůči jiným lidem tím, že jim vezme jejich bohatství, nebo tím, že se dopustí podvodu nebo je oklame, nebo tím, že je udeří a spáchá proti nim zločin, nebo tím, že je vytrestá, či pomlouvá a nactiutrhá, pak takovýto člověk neprokazuje dobré chování.
Hřích tohoto člověka se stává ještě horším pokaždé, když je jeho špatné chování namířeno proti někomu, kdo má na nás větší nároky. Takže špatné zacházení s našimi rodiči je horší, než když se chováme špatně k někomu jinému mimo nich. Špatné zacházení s našimi příbuznými je horší než špatné zacházení s cizími lidmi. A špatné zacházení s našimi sousedy je horší než špatné zacházení s těmi, kteří našimi sousedy nejsou.
To je důvod, proč Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:
وَاللَّهِ لاَ يُؤْمِنُ، وَاللَّهِ لاَ يُؤْمِنُ، وَاللَّهِ لاَ يُؤْمِنُ
„Při Alláhu! Neuvěří! Neuvěří! Neuvěří!“
Společníci se zeptali: „A kdo, Posle Boží?“
Posel Boží صلى الله عليه وسلم jim odpověděl:
الَّذِي لاَ يَأْمَنُ جَارُهُ بَوَايِقَهُ
„Ten, jehož sousedé nejsou v bezpečí před jeho zlovolností.“ 5
Princip druhý: Šířit vstřícnost a laskavost
Arabský výraz الندى an-nedá – laskavost či velkorysost, znamená štědrost, vstřícnost a zdvořilost.
Velkorysost či štědrost neznamená to, co si někteří lidé myslí, tedy že rozdávají jen peníze. Pravá štědrost spíše může být také tím, že člověk rozdá sebe sama, nabídne jinému k dispizici své postavení a tím mu pomůže, daruje své bohatství a sdílí s ostatními své znalosti. Vidíme-li jedince, který se stará o potřeby lidí tím, že jim pomáhá,směruje jejich záležitostí na ty, kteří nejsou schopni se s nimi spojit, šíří své znalosti mezi lidmi a daruje jim své bohatství, můžeme popsat někoho takového jako člověka s dobrými mravy? Ano, můžeme o něm říci, že má dobré mravy.
To je důvod proč Posel صلى الله عليه وسلم řekl:
اتَّقِ اللَّهَ حَيْثُمَا كُنْتَ وَأَتْبِعِ السَّيِّئَةَ الْحَسَنَةَ تَمْحُهَا وَخَالِقِ النَّاسَ بِخُلُقٍ حَسَنٍ
„Bojte se Alláha, kdekoliv se nacházíte a následujte špatný skutek skutkem dobrým, neboť ho odstraní. A zacházejte s lidmi dobrými mravy.“ 6
Pod mravné jednání vůči ostatním lidem spadá i následující:
I pokud jste někým utlačováni a týráni, měli byste dotyčnému prominout a odpustit. Alláh pochválil ty, kteří odpouštějí ostatním, jak říká o obyvatelích Ráje, že to jsou ti:
الَّذِينَ يُنفِقُونَ فِي السَّرَّاءِ وَالضَّرَّاءِ وَالْكَاظِمِينَ الْغَيْظَ وَالْعَافِينَ عَنِ النَّاسِ ۗ وَاللَّـهُ يُحِبُّ الْمُحْسِنِينَ
Kteří rozdávají almužny ve štěstí i v neštěstí a kteří krotí hněv svůj a odpouštějí lidem. Bůh věru miluje ty, kdož dobro činí (Áli ‘Imrán: 134)
Alláh v souvislosti s rozvodem a nároky manželů vůči sobě navzájem říká:
وَإِن طَلَّقْتُمُوهُنَّ مِن قَبْلِ أَن تَمَسُّوهُنَّ وَقَدْ فَرَضْتُمْ لَهُنَّ فَرِيضَةً فَنِصْفُ مَا فَرَضْتُمْ إِلَّا أَن يَعْفُونَ أَوْ يَعْفُوَ الَّذِي بِيَدِهِ عُقْدَةُ النِّكَاحِ ۚ وَأَن تَعْفُوا أَقْرَبُ لِلتَّقْوَىٰ ۚ وَلَا تَنسَوُا الْفَضْلَ بَيْنَكُمْ ۚ إِنَّ اللَّـهَ بِمَا تَعْمَلُونَ بَصِيرٌ
Jestliže se s nimi rozvedete dříve, než jste se jich dotkli, ale již jste jim určili obvěnění – pak jim patří polovina toho, k čemu jste se zavázali, pokud se toho nevzdají nebo se toho nevzdá ten, v jehož rukou je uzavření manželské smlouvy. A vzdát se toho je blíže k bohabojnosti. A nezapomínejte si vzájemně prokazovat velkomyslnost, vždyť Bůh jasně vidí vše, co děláte! (Bekara: 237)
A v souvislosti s hádkami mezi příbuznými říká:
وَلَا يَأْتَلِ أُولُو الْفَضْلِ مِنكُمْ وَالسَّعَةِ أَن يُؤْتُوا أُولِي الْقُرْبَىٰ وَالْمَسَاكِينَ وَالْمُهَاجِرِينَ فِي سَبِيلِ اللَّـهِ ۖ وَلْيَعْفُوا وَلْيَصْفَحُوا ۗ أَلَا تُحِبُّونَ أَن يَغْفِرَ اللَّـهُ لَكُمْ ۗ وَاللَّـهُ غَفُورٌ رَّحِيمٌ
Nechť ti z vás, kteří těší se přízni a dostatku, nepřísahají, že přestanou dávat příbuzným, chudákům a vystěhovalcům na cestě Boží; nechť raději odpouštějí a promíjejí. Což byste nebyli rádi, aby vám Bůh odpustil – a Bůh je odpouštějící, slitovný. (Núr: 22)
Člověk je v neustálém kontaktu s lidmi, takže se určitě setká i se špatným zacházením ze strany ostatních. Nicméně jeho postoj k tomuto špatnému zacházení by měl být přístup prominutí omilostnění a přehlížení. A měl by s jistotou vědět, že prominutím, omilostněním, přehlížením a dobrou odpovědí se nepřátelství, které existuje mezi ním a jeho bratrem, změní v náklonnost, lásku a přátelství.
Vznešený Alláh říká:
وَلَا تَسْتَوِي الْحَسَنَةُ وَلَا السَّيِّئَةُ ۚ ادْفَعْ بِالَّتِي هِيَ أَحْسَنُ فَإِذَا الَّذِي بَيْنَكَ وَبَيْنَهُ عَدَاوَةٌ كَأَنَّهُ وَلِيٌّ حَمِيمٌ
Dobré a špatné skutky si nejsou rovné, odplácej tím, co lepší je, a hle, ten, mezi nímž a tebou bylo nepřátelství, se stane jakoby přítelem horoucím. (Fussilet: 34)
Ti z vás, kteří mají znalost arabského jazyka, by se měli zamyslet nad tím, jak je zde konečný výsledek vyvozen z náhlého výskytu částice إِذَا izá, doslova znamená „hle“ nebo „tu.“ Bezprostřední užití této částice naznačuje, že se výsledek (uváděný na konci verše) dostaví okamžitě, tedy: pak najednou ten, mezi kterým a vámi bylo nepřátelství se stane jakoby blízkým přítelem.
Ne každému je však stejného výsledku dopřáno. Proto Alláh říká:
وَمَا يُلَقَّاهَا إِلَّا الَّذِينَ صَبَرُوا وَمَا يُلَقَّاهَا إِلَّا ذُو حَظٍّ عَظِيمٍ
Však dostane se toho pouze těm, kdož trpěliví jsou a dosáhnou toho jen vlastníci velikého štěstí. (Fussilet: 35)
Chápeme však z toho, že omilostnění zločince je chvályhodné vždy a v absolutním slova smyslu a že je to něco, co nám bylo nařízeno? Někteří lidé přišli s tímto porozuměním na základě tohoto verše. Je však třeba vědět, že omilostnění by mělo být pochváleno pouze tehdy, je-li odpuštění nejlepší a nejvhodnější možností v dané situaci. Pokud je však v dané situaci nejlepší možností potrestání, pak je lepší uplatnit sankci.
Vznešený Alláh z tohoto důvodu říká:
وَجَزَاءُ سَيِّئَةٍ سَيِّئَةٌ مِّثْلُهَا ۖ فَمَنْ عَفَا وَأَصْلَحَ فَأَجْرُهُ عَلَى اللَّـهِ ۚ إِنَّهُ لَا يُحِبُّ الظَّالِمِينَ
A odměnou za špatné je jen špatnost podobná. Ten, kdo odpouští a o nápravu se snaží, toho odměna je u Boha, jenž věru nespravedlivé nemiluje. (Šúrá: 40)
Je tedy proto možné, že odpuštění nemusí nutně znamenat i usmíření. Mohlo by se například stát, že tento jedinec, který spáchal zločin proti vám a byl vůči vám drzý, je sám o sobě zlým člověkem, který je znám tím, že je zlý a zkažený. Pokud byste mu odpustili, setrvá ve svém zlu a zlomyslnosti. V této situaci je potom lepší, aby byl tento muž potrestán za svůj zločin, protože v tom spočívá usmíření a náprava.
Ibn Tejmíja pravil, že „náprava a usmíření jsou povinné, zatímco odpuštění je dobrovolné. Takže v případě, že odpuštění způsobí, že nápravy a usmíření není dosaženo, znamená to, že jsme dali přednost něčemu dobrovolnému před něčím povinným.“ A měl v tom naprostou pravdu.
Rád bych proto využil této příležitosti a poukázal na něco, co dnes mnoho lidí dělá s úmyslem být dobří a sympatičtí. To se stává například tehdy, když se člověk stane účastníkem např. dopravní nehody, v důsledku níž jiná osoba zemře. Když přijdou příbuzní zemřelého, aby si nárokovali odškodné za zabitého (arab. الدية ad-díja), které jim tento pachatel dluží, protože danou nehodu způsobil. Pokud by se svého nároku na odškodné za smrt svého příbuzného zřekli, mělo by to být považováno za chvályhodné a za součást dobrých mravů, anebo je tato otázka složitější?
K této otázce je vždy zapotřebí uvést více podrobností. Musíme přemýšlet a uvažovat o stavu tohoto pachatele, který tuto nehodu způsobil.
Patří dotyčný k těm řidičům, o nichž je známo, že jsou neopatrní a bezohlední? Zapadá do toho typu lidí, kteří říkají: „Je mi jedno, jestli někoho na silnici přejedu, protože už mám peníze na odškodné za jeho smrt připravené na stole.“ Anebo je to někdo, kdo se stal účastníkem nehody náhodou, i když se choval s naprostou ohleduplností, naprostou rozvahou a duševní rovnováhou, ale navzdory tomu Alláh již předurčil, že všechny věci se měly stát, jak se i staly?
Pokud dotyčný provinilec spadá do druhé kategorie lidí, pak je lepší mu odpustit. Avšak i kdyby spadal do této druhé kategorie uvážlivých a bezúhonných lidí, než mu odpustíme, musíme se podívat, zda oběť nemá nějaké dluhy. Pokud má oběť dluh, nemůžeme odpustit pachateli, protože je tu i věřitel, který čeká na splacení svého dluhu.
A kdybychom už provinilce omilostnili, milost by v tomto případě musela být zamítnuta. To je otázka, kterou si možná mnoho lidí neuvědomuje. Říkáme to proto, že dědicové oběti dopravní nehody převezmou nárok na toto odškodné za smrt a jejich nárok nebude uspokojen, dokud nesplatí také dluh zemřelého, pokud tento někomu dlužil peníze.
Věc spočívá v tom, že odpouštění lidem je součástí dobrých mravů a spadá do oblasti rozšiřování laskavosti směrem k ostatním. Je tomu tak proto, že rozšiřování laskavosti může být buď ve formě dávání něčeho, nebo ve formě odvolávání něčeho, a omilostnění spadá pod odvolávání nějakého nároku.
Třetí princip: Příjemné vystupování
Mít veselou tvář znamená, že vaše tvář je zářivá a sálá světlem spokojenosti vždy, když přijdete do styku s jinými lidskými bytostmi. Opakem je objevit se mezi nimi s tváří zachmuřenou. To je důvod, proč Posel صلى الله عليه وسلم řekl:
لاَ تَحْقِرَنَّ مِنَ الْمَعْرُوفِ شَيْئًا وَلَوْ أَنْ تَلْقَى أَخَاكَ بِوَجْهٍ طَلْقٍ
„Nepovažuj žádný dobrý skutek za nepatrný, i kdyby to mělo být, že se setkáš se svým bratrem s úsměvem na tváři.“ 7
Jistý básník takový přístup shrnul do veršů:
„Synku můj, i zcela obyčejné má podoby zbožnost
jako jsou slovo vlídné a též ve tváři radost.“
Veselá tvář tedy umožňuje, aby k lidem vstoupil pocit štěstí. Přináší lásku a přívětivost. Způsobuje, že se lidská srdce rozšiřují – a to jak vaše srdce, tak i srdce všech těch, s nimiž se setkáváte.
Na druhou stranu, když budeš vždycky vypadat naštvaně, lidé od vás budou utíkat. Nebudou s vámi rádi sedět nebo s vámi mluvit. Možná budete dokonce postiženi i psychickými problémy. Můžete proto kvůli tomu trpět nebezpečnou nemocí, známou jako stres.
Pokud je tomu tak, pak být šťastný a mít veselou tvář je jednou z nejúčinnějších metod léčby, kterou lze použít pro boj s touto nemocí. A to je také důvod, proč lékaři radí těm, kteří jsou postiženi touto nemocí, aby se drželi dál od všech věcí, které jim stres způsobují, které je popouzejí, hněvají a rozčilují, protože toto jen způsobí, že jejich nemoc, vzniklá následkem stresu, ještě více zhorší.
Takže být šťastný a mít veselou tvář způsobuje, že tato nemoc vznikající stresem bude vymýcena. A v důsledku těchto dvou vlastností se člověk stane milovaným lidmi a bude jim drahý.
Upozornění na nutnost vlídného jednání uvnitř rodiny
Zmínili jsme tři základy, kolem kterých se točí všechny ostatní dobré mravy při jednání s ostatními lidmi.
K dobrým mravům při chování se k ostatním a jednání s nimi dále patří především i následující:
Péče o dobré vztahy s těmi přáteli a příbuznými, se kterými je v kontaktu. Člověk by se jimi a jejich požadavky neměl přes míru obtěžovat sám a ani by zároveň neměl obtěžovat on je. Naopak, měl by se snažit, aby štěstí vešlo do jejich srdcí do té míry, jak jen je toho schopen, v mezích Božího Zákona.
Toto omezení je naprosto nezbytné, protože existují někteří lidé, kteří nemohou být šťastní bez věcí a situací, které představují neposlušnost vůči Alláhu. Takže bychom s nimi v tomto neměli souhlasit a měli bychom jim v tomto odporovat.
Mnoho je však lidí, kteří se, žel před lidmi chovají slušně, avšak ke své rodině se takto nechovají.
Avšak Posel Božíصلى الله عليه وسلم pravil:
خَيْرُكُمْ خَيْرُكُمْ لأَهْلِهِ وَأَنَا خَيْرُكُمْ لأَهْلِي
„Nejlepší mezi vámi jsou ti, kteří se chovají nejlépe. A nejlépe se mezi vámi chovají ti, kteří se nejlépe chovají ke svým rodinám. A já se ke své rodině chovám nejlépe z vás.“8
Chovat se k lidem zvenčí dobře, ale ke své rodině nehezky, je věc velice špatná a jedná se o pravý opak toho, jak by věci měly být. Jak můžeš mít dobré vychování před cizími lidmi a zároveň prokazovat špatné mravy před vlastní rodinou?
Někdo sice může namítnout, že je to tak proto, že se o svou rodinu přece stará a podporuje je. Potom mu odpovídáme následovně: To není něco, co by mělo způsobit, že budete projevovat špatné chování vůči nim. Vaši rodinní příslušníci a příbuzní mají ze všech lidí to největší právo na to, abyste se k nim chovali slušně, když je doprovázíte a trávíte s nimi čas.
Toto je důvod proč Posel Boží صلى الله عليه وسلم odpověděl onomu muži, který se ho zeptal: „Posle Boží, kdo z lidí má největší právo na moji vřelou společnost?“ Odpověděl mu:
أُمُّكَ
„Tvoje matka.“
Dotyčný se zeptal ještě jednou: „A potom kdo?“
Prorok صلى الله عليه وسلم odpověděl:
ثُمَّ أُمُّكَ
„Potom tvoje matka.“
Pak dotyčný zopakoval svou otázku podruhé: „A potom kdo?“
Dostalo se mu odpovědi:
ثُمَّ أُمُّكَ
„Potom tvoje matka.“
Teprve poté, co dotyčný zopakoval svou otázku ještě potřetí, Prorok صلى الله عليه وسلم mu odpověděl:
ثُمَّ أَبُوكَ ثُمَّ أَدْنَاكَ أَدْنَاكَ
„Potom tvůj otec a potom teprve další a další.“ 9
Navzdory tomu však naleznete mnoho lidí, kteří mají tyto priority převrácené. Nemají dobrý vztah se svou matkou, avšak zároveň si budují příkladné vztahy se svou manželkou. Tu upřednostňují přede všemi, dokonce i před vlastní matkou a vztahy k ní, nicméně právo manželky na něm je připodobněno k nárokům zajatce na dobré zacházení.
Posel Boží صلى الله عليه وسلم totiž pravil:
وَاسْتَوْصُوا بِالنِّسَاءِ خَيْرًا فَإِنَّمَا هُنَّ عَوَانٌ عِنْدَكُمْ
„Odkazuji vám, abyste pečovali pozorně o své ženy, protože ony jsou vám svěřeny a jsou u vás jako zajatci.” 10
Shrnuto a podtrženo, zachovávat dobré vztahy v rámci rodiny, příbuzných a přátel celkově je nedílnou součástí vyžadované příkladné mravnosti.
Autor: Muhammed ibn Sálih al-‘Usejmín
Zdroj: Mekárimu l-achlák, str. 23-31, redakčně kráceno a upravováno.
Překlad: Afrim Peer
- Takto je zaznamenal Ibn Muflih al-Ádábu š-šar’íja, 2/216.
- Viz Ibnu l-Kajjim v Medáridžu s-sálikín, 2/294; a Abú Hámid al-Ghazálí v Ihjá ‘ulúmi d-dín, 3/53.
- Zaznamenal Ibn Muflih v al-Ádábu š-šar’íja, 2/216.
- Muttefekun ‘alejhi. Od ‘Abdurrahmána ibn Abí Bekry a jeho otce aznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadísy č. 67, 1741, 4406; a Muslim v Sahíhu, hadísy č. 29 a 30.
- Od Abú Šurejha a Abú Hurejry رضي الله عنهما zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6016.
- Od Abú Zerra, Mu’áza ibn Džebela a Abú Hurejryرضي الله عنهم zaznamenali at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 1987 jako hasan sahíh; a Ahmed v Musnedu, hadís č. 21392. Jako hasan ho doložil al-Albání v Tachrídžu Miškáti l-mesábíh, hadís č. 5012; a v Sahíhu Džámi’i s-saghír; 97.
- Od Abú Zerra رضي الله عنه zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2626.
- Zaznamenali at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 3895; a Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 1312 od matky věřících ‘Áiše رضي الله عنها. Jako sahíh ho označil i al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 3314. Také ho zaznamenává Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 1977 od Ibn ‘Abbáseرضي الله عنه.
- Muttefekun ‘alejhi. Zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 5971; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 2548.
- Od ‘Amra ibnu l-Ahwase رضي الله عنه zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 3087 jako hasan sahíh. Tj. Jako zajatci proto, že muž disponuje právem na mimosoudní rozvod. Jako hasan ho ocenil al-Albání v Sahíhu Suneni t-Tirmizí, hadís č. 1163.