OTÁZKA: Je pravda, že tam, kde se projde prase, nebo kam se zakopá, nemůžete postavit mešitu? Proč vás trocha vepřového přede dveřmi pobuřuje natolik, že vyhrožujete ostatním, otravujete trestními oznámeními a vnucujete svou víru ostatním? Jak se opovažujete nám diktovat, co smíme a nesmíme jíst?
ODPOVĚĎ:
OTÁZKA: Je pravda, že tam, kde se projde prase, nebo kam se zakopá, nemůžete postavit mešitu? Proč vás trocha vepřového přede dveřmi pobuřuje natolik, že vyhrožujete ostatním, otravujete trestními oznámeními a vnucujete svou víru ostatním? Jak se opovažujete nám diktovat, co smíme a nesmíme jíst?
ODPOVĚĎ:
Děkujeme za otázku a dodáváme, že jsme vždy stáli na straně otevřené diskuze, která dle nás může vyřešit a vyjasnit většinu problémů a sporů mezi lidmi. Zároveň apelujeme na etiku, moudrost a přiměřenost, bez které se v žádné diskuzi neobejdeme.
Předně, podobná opatření známá západněji od našich hranic jako prasečí happeningy, které kdysi zpopularizovala zejména zarytá italská odpůrkyně islámu a muslimů Oriana Fallaci, je naprosto mylné a neúčinné. Stavbám mešit nemůže nikterak zabránit. Je jen další ukázkou iracionality současných proti-muslimských a islamofobních nálad. Boj proti islámu se u takových jedinců stává obsesí a strach z muslimů paranoiou, někdy až za vlastní hranicí těchto pojmů ve smyslu, který jim vymezuje psychiatrie.
Všemohoucí Alláh zjevil v Koránu:
Nenalézám v tom, co bylo mi vnuknuto, jiný zákaz pro toho, kdo jí, než zákaz mršiny nebo krve prolité či vepřového masa, neboť to je nečisté a hanebné (An’ám:145, přibližný překlad významu)
Vepřové je zmíněno ještě v koránských verších:
Bůh zakázal vám jedině zdechliny, krev, vepřové maso a to, co bylo zasvěceno někomu jinému než Bohu (Bekara: 173, přibližný překlad významu)
A jsou vám zakázány zdechliny, krev, vepřové maso a to, co bylo zasvěceno jinému než Bohu (Máida:3, přibližný překlad významu)
On zakázal vám jedině zdechliny, krev, vepřové maso a to, co někomu jinému než Bohu bylo zasvěceno (Nahl:115, přibližný překlad významu)
Již z letmého pohledu na výše uvedené verše je patrno, že vepř je jen jednou z vícera zakázaných poživatin. Zakázány jsou všechny části prasete, ať již jeho maso, či sádlo, chrupavky apod., jak domácího, tak divokého. Vepřové maso také spadá do kategorie nečistot, podobně jako moč, výkaly, nebo třeba psí sliny. Vepř je nazýván nečistotou celý, tj. jako takový, a je i příměrem nečistoty, např. v hadísu zaznamenaném Muslimem na autoritu Burejdy ibnu l-Hasíba رضي الله عنه, kde Prorok صلى الله عليه و سلم užil přirovnání „jako zasunout ruku do masa a krve vepře.“
Pokud by měl kontakt půdy s vepřem nebo jeho masem zamezit výstavbě mešity na ní, musela by dle této logiky splnit stejnou funkci i jakákoli jiná poživatina, jejíž konzumace je muslimům zapovězena, nebo též jakákoli jiná nečistota. A nic z toho v době prvních tří generací muslimů, jejichž chápání islámu je závazné i pro muslimy dnešní doby, nikde a nikdy nefungovalo.
Naopak, víme, že v době Proroka صلى الله عليه و سلم byla mešita jen vymezeným prostorem pro modlení, a než byla ohrazena zdí, občas přes ni proběhli psi.[1] Známý je i případ beduína, který se v ní vymočil, ale Prorok صلى الله عليه و سلم svým druhům přikázal pouze vyčistit toto místo vodou.[2] Ke znesvěcení mešity takovým způsobem, aby nemohla být dále užívána, kontaktem s nečistotou nedošlo. Jak psí sliny, tak i moč patří podle šarí’y do stejné kategorie látek jako vepřové a musel by existovat důkaz, že se vepřové v tomto konkrétním aspektu od ostatních nečistot odlišuje.
V hadísu na autoritu Džábira ibn ‘Abdulláha رضي الله عنه jmenuje Prorok صلى الله عليه و سلم pět předností, které byly dány jen jemu a jeho ummě. Mezi nimi zmiňuje i skutečnost, že „celá země mu byla dána jako modlitebna a prostředek k očištění“ a dodává: „Proto se kdokoli z mých následovníků může pomodlit kdekoli, kde jej zastihne čas modlitby.“[3] V hadísu od Abú Zerra رضي الله عنه Prorok صلى الله عليه و سلم říká: „Celá země je pro tebe modlitebnou, proto kdekoli tě zastihne čas modlitby, tam se modli.“[4]
Podmínkou správně vykonané modlitby je sice odstranění nečistot z oděvu, z těla a z místa, kde je vykonána, dle předpisu verše:
A oděv svůj očišťuj (Mudessir: 4, přibližný překlad významu).
Jenže verš ani jeho výklad nestanovují žádné specifické a nestandardní postupy odstranění nečistoty vepřového. Vepřové je tedy nečistotou jako každá jiná. Toto je většinový názor. Podle názoru šáfi’ovského mezhebu platí pro prasata to, co platí pro psy, tj. nádobu nebo hladký povrch, jenž přišel do kontaktu s vepřem, je třeba omýt sedmkrát, z čehož jedno umytí, nejlépe první, se děje zeminou.[5]
Co se týče znečištěné země, na které má být vykonána modlitba, dostačující je, aby byla vysušená sluncem a větrem, přičemž poté je již vnímána jako čistá. Ibn Omar رضي الله عنهما byl tázán na modlitbu v zahradách, kde se mohou nacházet i nečistoty a odpověděl: „Pokud na ně prší a vysušuje je vítr, ničemu to nevadí a modlit se v nich může, což se uvádí i od Proroka صلى الله عليه و سلم.“[6] ‘Áiša رضي الله عنها praví: „Zem se čistí vysycháním.“[7] Muhammed ibnu l-Hanefíjja رحمه الله říká: „Když zem vyschne, je považována za čistou.“[8] Hadís o beduínovi neukazuje nezbytnost vyčištění vodou, ale jen možnost, jak urychlit proces vyčištění. Tohoto názoru je hanefíjský mezheb. Šáfi’ovský mezheb smýšlí, že vysycháním se zem zbavuje nečistot tekutých a omytím se zbavuje nečistot pevných. Málikovský mezheb smýšlí, že to, co je z nečistot jasně viditelné, třeba odstranit vodou, přičemž zbytek je odstraněn vyschnutím.[9] Všechny ostatní povrchy kromě země nutno očistit běžným způsobem. Pokud nelze nečistotu nijak odstranit, lze se na daném místě modlit, bez povinnosti takto vykonanou modlitbu nahradit znovu.[10]
Pošpinit mešitu jakoukoli nečistotou je podle islámu hříchem a odstranit z mešity nečistotu dobrým činem. O tom svědčí celá řada dalších hadísů.[11]
Zákaz a nečistota vepřového není jen výlučně islámskou charakteristikou, ale je známa z poselství ostatních proroků, mír s nimi všemi, a z toho, co se z nich dochovalo ve Starém zákoně.[12] Tohoto zákazu se mezi následovníky biblické tradice dodnes drží židé.
Tedy, pohodit vepřové před mešitu nebo před synagogu je aktem nejhrubšího opovržení vůči náboženství těch, kteří do ní přicházejí uctívat Jediného Stvořitele. Je to naprosto stejné, jako znesvěcení křesťanského chrámu poškozením kříže nebo zničením oltáře. V každém takovém případě by se jednalo o akt vrcholné neúcty. Nejedná se tu o vzdor proti ubíjející diktatuře politické korektnosti, ale o porušení nezbytného principu prosté mezilidské slušnosti.
Trvat na jejím zachování a ohradit se proti jejímu pošlapání zákonnými prostředky je právem občana kterékoli země, jež se považuje za právní stát a ve které platí svoboda vyznání a rovnost před zákonem. Pokud toto není umožněno, nemá daná společnost nejmenší právo nazývat se tolerantní a právní společností, lhostejno zda toto pravidlo jiná společnost na jiném konci světa respektuje, nebo nerespektuje. Pokud by nějaká společnost z tohoto principu slevila, nemá právo v tomto ohledu kritizovat kohokoli jiného. Na snaze vymoci si ochranu vlastních práv zákonnými prostředky proto nelze shledat nic, co by narušovalo práva ostatních.
Vykládat to za snahu vnucovat jiným vlastní stravovací návyky je proto naprosto klamné a jde o srovnávání nesrovnatelného. Tato forma svobody sebevyjádření překračuje své meze tím, jak znevažuje cítění jiných lidí. Nejde ani o prosté odhazování odpadků na místa, kam se odpadky neodhazují, ale o jasnou provokaci s cílem šokovat, znesvětit a urazit. Podobně, jako by čin počmárání židovských náhrobků hákovými kříži či znesvěcení katolického kostela neměl být posuzován jen jako vandalizmus. Jde zde nejen o útok na islám a muslimy (anebo na judaizmus a židy, či katolicizmus a katolíky), ale také o atak na vzájemnou důvěru a soužití.
Poznámka: Redakce e-Islam.cz byla v rámci zachování slušnosti nucena otázku přeformulovat do publikovatelné podoby.
[1] Na autoritu Ibn Omara zaznamenává Abú Dawúd v Sunenu.
[2] Hadís o této události na autoritu Anase ibn Málika uvádí al-Buchárí v Sahíhu, 4/174-175. Viz také Sahíh Muslim, hadís č. 660.
[3] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 335.
[4] Zaznamenal al-Buchárí, v Sahíhu, hadís č. 1057.
[5] Umdetu s-sálik, str. 90.
[6] Zaznamenává at-Taberání v al-Awsatu.
[7] Zaznamenává Ibn Abí Šejba v al-Musennefu.
[8] Tamtéž.
[9] Bidájetu l-mudžtehid, 1/93.
[10] Fikhu s-sunna, 1/202.
[11] Mewsú’atu t-tehrímát fi l-islám, 1/244-246.
[12] Viz Lv 11:7; Dt 14:8 apod.