Víra spočívá v trpělivosti a shovívavosti, díl 1.

Od Džábira ibn ‘Abdilláha رضي الله عنه se uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:

الإِيمانُ: الصَّبرُ والسَّماحَةُ

„Víra: to je trpělivost a shovívavost.“¹

Takto hadís uvádí Ibn Abí Šejba a Ibn Abi d-Dunjá. Ahmed ibn Hanbel uvádí od Abú Umámy al-Báhilího رضي الله عنه tentýž hadís.²

Podle jiného Džábirova podání takto Prorok صلى الله عليه و سلم odpověděl na otázku, co je podstatou víry.³

Tak se stalo, když k Prorokovi صلى الله عليه و سلم přišel jistý muž a ptal se, jaká víra je nejhodnotnější.⁴

 

Jiná podání tohoto hadísu

Podle podání Ma’kila ibn Jesára رضي الله عنه řekl:

أفضلُ الإيمانِ الصبرُ والسماحةُ

„Nejlepší vírou je trpělivost a shovívavost.“⁵

Podle jiné verze od Džábira رضي الله عنه byla Prorokovi صلى الله عليه و سلم položena otázka: „Jaká víra je nejhodnotnější?“ Prorok صلى الله عليه و سلم na ni odpověděl:

الصبرُ والسماحةُ

„Trpělivost a shovívavost.“
Následně se kdosi ještě zeptal: „A který z věřících je nejhodnotnější víry?“ Posel Boží صلى الله عليه و سلم odpověděl:

أحسنُهم خُلُقًا

„Ten nejmravnější z nich.“⁶

Ve verzi ‘Ubády ibn Sámita رضي اله عنه se dočítáme, že k Prorokovi صلى الله عليه و سلم přišel jistý muž s otázkou: „Posle Boží, který skutek je nejhodnotnější?“ Prorok صلى الله عليه و سلم odpověděl:

الإيمانُ باللَّهِ وتَصديقٌ بِهِ وجِهادٌ في سبيلِهِ

„Věřit v Alláha, potvrdit to a bojovat na cestě Boží.“

„Chtěl bych něco lehčího, Posle Boží,“ namítl dotyčný. Prorokصلى الله عليه و سلم odpověděl:

السَّماحةُ والصَّبرُ

„Shovívavost a trpělivost.“

„Chtěl bych ještě lehčí, než je to,“ odvětil dotyčný. Prorok صلى الله عليه و سلم odpověděl:

لا تتَّهمِ اللَّهَ في شيءٍ قضي لَكَ

„Neobviňuj Alláha za to, jak pro tebe rozhodl.“⁷

Další verze nám dokonce odhalují identitu tazatele – má jím být ‘Amr ibn ‘Usba al-Aslemí رضي الله عنه. ⁸

Podání samotného ‘Amra ibn ‘Usby pak přináší další detaily: „Přišel jsem za Poslem Božím صلى الله عليه و سلم a zeptal se ho: „Posle Boží, kdo tě v této tvé věci následuje?“ Odpověděl:

حرٌّ وعبدٌ

„Jak svobodný, tak i otrok.“

Zeptal jsem se: „Posle Boží, co to tedy je islám?“ Odpověděl:

طِيبُ الكلامِ وإطعامُ الطَّعامِ

„Říkat krásná slova a sdílet své jídlo s dalšími.“

Zeptal jsem se: „Posle Boží, a co je potom víra?“ Odpověděl:

الصَّبرُ والسَّماحةُ

„Trpělivost a shovívavost.“

Potom jsem se zeptal: „A čí islám je nejhodnotnější?“ Odpověděl:

مَن سلِم المسلِمونَ من لسانِه ويدِه

„Toho, od čího jazyka a ruky jsou ostatní muslimové v bezpečí.“

„A jaká víra je nejlepší,“ zeptal jsem se dál. Prorok صلى الله عليه و سلم odpověděl:

خُلُقٌ حسنٌ

„Ctnostné mravy.“

„A jaká modlitba je nejhodnotnější?“ ptal jsem se dál a on mi odpověděl:

طولُ قنوتٍ

„Ta ve které dlouze prosíš.“
„A jaká hidžra je nejlepší?“ ptal jsem se dál. Odpověděl:

أن تهجُرَ السُّوءَ

„Když opustíš špatnost.“

Nakonec jsem se zeptal: „A jaký džihád je nejlepší?“ odpověděl:

مَن عُقِر جوادُه وأُهرِيقَ دمُه

„Toho jezdce, jehož koně zabijí a prolijí i krev jeho samotného.“⁹

Od ‘Ubejda ibn ‘Umejra رضي الله عنه se uvádí ještě jedno takové podání.¹⁰

Podle jiného dodatku se ‘Amr zeptal: „Který islám je nejhodnotnější?“ na což mu Prorok صلى الله عليه و سلم odpověděl:

مَن سَلِمَ المُسلِمونَ مِن لِسانِه ويدِه

„Toho, před jehož jazykem a rukou jsou ostatní muslimové v bezpečí.“

Pak se zeptal: „Jaká víra je nejlepší?“ A Prorokصلى الله عليه و سلم odpověděl:

خُلقٌ حَسنٌ

„Vznešené mravy.“

Zeptal se dál: „Jaká modlitba je nejhodnotnější?“ A Prorokصلى الله عليه و سلم odpověděl:

طولُ القُنوتِ

„Ta, v níž se dlouze prosí.“

‘Amr se dále zeptal: „Která hidžra je nejhodnotnější?“ A Prorokصلى الله عليه و سلم odpověděl:

أنْ تَهجُرَ ما كَرِهَ ربُّكَ عزَّ وجلَّ

„Opustit to, co si tvůj Vznešený Pán oškliví.“

„A který džihád je nejlepší?“ ptal se dál ‘Amr. Prorokصلى الله عليه و سلم mu odpověděl:

مَن عُقِرَ جَوادُه وأُهريقَ دَمُه

„Toho jezdce, jehož koně zabijí a prolijí i krev jeho samotného.“

Nakonec se ‘Amr zeptal: „A která hodina je nejhodnotnější?“ Prorok صلى الله عليه و سلم odpověděl:

جَوفُ اللَّيلِ الآخِرُ، ثُمَّ الصَّلاةُ مَكتوبةٌ مَشهودةٌ حتى يَطلُعَ الفَجرُ، فإذا طَلَعَ الفَجرُ، فلا صَلاةَ إلّا الرَّكعتَينِ حتى تُصلِّيَ الفَجرَ، فإذا صَلَّيتَ صَلاةَ الصُّبحِ، فأمسِكْ عن الصَّلاةِ حتى تَطلُعَ الشَّمسُ، فإذا طَلَعَتِ الشَّمسُ -فإنَّها تَطلُعُ في قَرنَيْ شَيطانٍ، وإنَّ الكفّارَ يُصلُّونَ لها-، فأمسِكْ عن الصَّلاةِ حتى تَرتفِعَ، فإذا ارتفَعَتْ، فالصَّلاةُ مَكتوبةٌ مَشهودةٌ حتى يَقومَ الظِّلُّ قيامَ الرُّمحِ، فإذا كان كذلك، فأمسِكْ عن الصَّلاةِ حتى تَميلَ، فإذا مالتْ، فالصَّلاةُ مَكتوبةٌ مَشهودةٌ حتى تَغرُبَ الشَّمسُ، فإذا كان عندَ غُروبِها، فأمسِكْ عن الصَّلاةِ؛ فإنَّها تَغرُبُ أو تَغيبُ في قَرنَيْ شَيطانٍ، وإنَّ الكفّارَ يُصلُّونَ لها

„Ta na sklonku noci, pak když nastoupí předepsaná povinná modlitba v přítomnosti svědků, dokud nenastoupí úsvit. Když nastoupí, není už modlitby, kromě dvou rek’átů a poté povinné ranní modlitby. Pokud ses ji už pomodlil, zdrž se dalších modliteb, dokud slunce nevyjde, neboť slunce vychází mezi dvěma rohy šejtána a nevěřící se k němu v tom čase modlívají. Zdržuj se modlitby, dokud nevystoupá na obzor. Když vystoupá nejvýše, natolik, že se ztratí stín zabodnutého oštěpu, opět se zdrž modliteb, dokud nepopojde. Když popojde, následuje další před svědky konaná předepsaná modlitba. Když popojde ještě dál, následuje další povinně předepsaná, před svědky konaná modlitba až do západu slunce. Když slunce začne zapadat, znovu se zdrž modliteb, dokud celé nezapadne, protože zapadá mezi rohy šejtána a tehdy se k němu nevěřící modlí.“¹¹

Existuje i verze od Omara či ‘Umejra al-Lejsího رضي الله عنه, v níž stojí: „Mučila mne jedna otázka, na kterou jsem se Posla Božíhoصلى الله عليه و سلم nezeptal a o níž jsem nikoho neslyšel nic vyprávět. Čekal jsem na vhodnou příležitost, přešlo pár dní a letmo jsem ho dvakrát zahlédl, jak se čistí před modlitbou. Byly to pro mne nejdražší chvíle. Pak jsem ho potkal v dobrém rozpoložení, beze spěchu a navoněného a proto jsem se na něho obrátil: „Posle Boží, smím se tě na něco zeptat?“

سلْ عمّا بدا لك

„Ptej se na co jen chceš,“ svolil mi Prorok صلى الله عليه و سلم.
Zeptal jsem se tedy: „Posle Boží, v čem spočívá víra?“ Odpověděl mi:

الصبرُ والسماحةُ

„V trpělivosti a shovívavosti.“
Zeptal jsem se dál: „A který věřící má potom nejlepší víru?“ Odpověděl:

أحسنُهم خلقًا

„Ten z nich, kdo má nejkrásnější mravy.“
„A islám koho z muslimů je pak nejhodnotnější?“ zeptal jsem se dál a Prorokصلى الله عليه و سلم mi odvětil:

مَن سَلِم الناسُ من يدِه ولسانِه

„Ten, před jehož jazykem a rukou jsou ostatní lidé v bezpečí.“
„A který džihád je nejlepší?“ ptal jsem se dál. Posel Boží صلى الله عليه و سلم však jen pokýval hlavou a dlouze mlčel, až jsem se bál, že jsem ho uvedl do rozpaků a zatoužil jsem, abych se ho nebyl zeptal, neboť jsem ho předtím slyšel říci, že nejhorší mezi muslimy jsou ti, co se na něco přespříliš ptají a to, co bylo předtím dovoleno, se díky nim a jejich otázkám stane zakázaným. Řekl jsem si proto: Utíkám se k Alláhu před hněvem Alláha i Posla Jeho. Posel Božíصلى الله عليه و سلم to zaslechl a řekl:

كيفَ قلتَ أيُّ الجهادِ أفضلُ – كلمةُ عدلٍ عندَ إمامٍ جائرٍ

„Co žes to říkal? Že koho džihád je nejhodnotnější? – Toho, kdo u tyranského vládce pronese spravedlivé slovo.“¹²

 

Kontext tohoto a podobných podání v Koránu

Koncept trpělivosti je jedním z nejrozšířenějších témat v celém koránském textu. Trojkonsonantní kořen ص-ب-ر s-b-r se v textu Vznešeného Koránu vyskytuje na 103 místech v deseti různých formách, vždy s konotací trpělivosti. ¹³

Slovesná forma صبر sabara pro „být trpělivý“ je zmíněna 57krát, صابر sábara pro „překonat jiného v trpělivosti“ je zmíněna jednou, forma اصطبر istabara pro „být neochvějný“ třikrát. Podstatné jméno صبر sabr pro „trpělivost“ se objevuje oproti tomu jen patnáctkrát. Nerovnováhu mezi slovesnými a jmenými odvozeninami tohoto triliteru lze číst jako konotaci trpělivosti coby děje a procesu. Dokonce i adjektivní formy s významem „trpělivý“ jsou užívány častěji, 22 krát ve formě صابر sábir a čtyřikrát ve forměصبار sabbár, přičemž první forma má i gramatický význam gerundia.¹⁴

Vznešený Alláh řekl:

يَـٰٓأَيُّهَا ٱلَّذِينَ ءَامَنُوا۟ ٱسْتَعِينُوا۟ بِٱلصَّبْرِ وَٱلصَّلَوٰةِ ۚ إِنَّ ٱللَّـهَ مَعَ ٱلصَّـٰبِرِينَ

Vy, kteří věříte, hledejte pomoc v trpělivosti a v modlitbě, vždyť Bůh je věru s trpělivými. (Bekara: 153)

يَـٰٓأَيُّهَا ٱلَّذِينَ ءَامَنُواْ ٱصۡبِرُواْ وَصَابِرُواْ

Vy, kteří věříte! Buďte neochvějní a povzbuzujte se k neochvějnosti! (Áli ‘Imrán: 200)

وَأَطِيعُوا۟ ٱللَّـهَ وَرَسُولَهُۥ وَلَا تَنَـٰزَعُوا۟ فَتَفْشَلُوا۟ وَتَذْهَبَ رِيحُكُمْ ۖ وَٱصْبِرُوٓا۟ ۚ إِنَّ ٱللَّـهَ مَعَ ٱلصَّـٰبِرِينَ

Poslouchejte Boha a posla Jeho a nehádejte se, abyste neztratili odvahu a neodvrátil se od vás vítr příznivý! Buďte trpěliví, neboť Bůh stojí na straně trpělivých! (Anfál: 46)

Al-Kurtubí uvádí trpělivost jako jeden z nejmocnějších prostředků dosažení vítězství nad nepřítelem, úspěchu na tomto světě a věčného užívání na světě onom.¹⁵

Naproti tomu triliter س-م-ح s-m-h, jenž je kořenem výrazu السماحة as-semáha – „shovívavost“ se v Koránu nikde nevyskytuje, avšak koncept benevolence či tolerance a velkodušnosti je implicitně popisován nejméně dvěma dalšími trilitery:

1. عفو ‘-f-w s konotací promíjení; v Koránu se vyskytuje v pěti formách, dvakrát jako podstatné jméno عفو ‘afw – „prominutí,“ šestkrát jako přídavné jméno عفوو ‘afúw – „promíjející“ a 27krát jako sloveso عفى ‘afá – prominout.¹⁶

2. a صفح s-f-h s konotací přehlížení něčeho nelibého; v Koránu se vyskytuje ve třech formách na osmi místech, z toho šestkrát jako sloveso v rozkazovacím tvaru اصفح isfah, tj. „přehlédni to, přenes se přes to“ či v plurálu jako اصفحوا isfahú. Dvakrát se vyskytuje jako podstatné jméno صفح safh – “přehlížení chyby”. Ibid., str. 527.

Příkladem výskytu prvního zmíněného triliteru je koránský verš:

وَلۡيَعۡفُواْ وَلۡيَصۡفَحُوٓاْۗ أَلَا تُحِبُّونَ أَن يَغۡفِرَ ٱللَّهُ لَكُمۡۚ

Nechť raději odpouštějí a promíjejí. Což byste nebyli rádi, aby vám Bůh odpustil? (Núr: 22)

Příkladem druhého je pak koránský verš:

فَٱصۡفَحِ ٱلصَّفۡحَ ٱلۡجَمِيلَ

Odpouštěj tedy odpouštěním krásným. (Hidžr: 85)

V kontextu manželství a rozvodu Vznešený Alláh praví:

وَلَا تَنسَوُا الْفَضْلَ بَيْنَكُمْ ۚ إِنَّ اللَّـهَ بِمَا تَعْمَلُونَ بَصِيرٌ

A nezapomínejte si vzájemně prokazovat velkomyslnost, vždyť Bůh jasně vidí vše, co děláte! (Bekara:237)

Al-Álúsí identifikuje jinak polysémní slovo الفضل al-fadl v tomto verši s الإحسان al-ihsán, dobrotou, kterou si mají manželé navzájem prokazovat za účelem chovat se k sobě navzájem velkodušně a velkodušně velkodušnost druhého oplácet.¹⁷

 

Kontext tohoto a podobných podání v Sunně

Podání, která lze s naším předmětným hadísem kontextualizovat, je celá řada. Uvedeme jen některá.

O trpělivosti hovoří hadís od Suhajba رضي الله عنه, v němž Posel Boží صلى الله عليه و سلم říká:

عَجَبًا لأَمْرِ الْمُؤْمِنِ إِنَّ أَمْرَهُ كُلَّهُ خَيْرٌ وَلَيْسَ ذَاكَ لأَحَدٍ إِلاَّ لِلْمُؤْمِنِ إِنْ أَصَابَتْهُ سَرَّاءُ شَكَرَ فَكَانَ خَيْرًا لَهُ وَإِنْ أَصَابَتْهُ ضَرَّاءُ صَبَرَ فَكَانَ خَيْرًا لَهُ ‏

„Podivuhodný jest stav věřícího. Cokoli se mu přihodí, je pro něj dobrem. A to neplatí pro nikoho jiného, nežli pro věřícího. Pokud se mu přihodí něco příznivého, poděkuje za to a je to tedy pro něj dobrem. A pokud ho postihne něco nepříznivého, snaží se to trpělivě překonat a je to pro něho opět dobrem.“¹⁸

Ohledně shovívavosti a velkodušnosti Anas ibn Málikرضي الله عنه, vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

يَسِّرُوا وَلاَ تُعَسِّرُوا، وَسَكِّنُوا وَلاَ تُنَفِّرُوا ‏

„Ulehčujte lidem a nečiňte jim věci těžšími, poskytujte útěchu a neodhánějte je pryč.“¹⁹

Ve stejném smyslu Džábir ibn ‘Abdilláh رضي الله عنه vypráví, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

رَحِمَ اللَّهُ رَجُلاً سَمْحًا إِذَا بَاعَ، وَإِذَا اشْتَرَى، وَإِذَا اقْتَضَى

„Alláh se smiluje člověku, který je shovívavý při prodeji, při koupi i při nárokování si svého práva.“²⁰

‘Abdulláh ibn Mes’úd رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

أَلاَ أُخْبِرُكُمْ بِمَنْ يَحْرُمُ عَلَى النَّارِ أَوْ بِمَنْ تَحْرُمُ عَلَيْهِ النَّارُ عَلَى كُلِّ قَرِيبٍ هَيِّنٍ لَيِّنٍ سَهْلٍ

„Nemám vás snad zpravit o tom, komu byl zakázaným učiněn Oheň a kdo byl pro Oheň učiněn zakázaným? To je každý, kdo je blízký lidem, přátelský a vstřícný.“²¹

Od Anase رضي الله عنه se také dochoval příběh beduína močícího v mešitě. Lidé se na něj seběhli, ale Posel Boží صلى الله عليه و سلم jim poručil:

لا تُزْرِمُوهُ ‏

„Nepřerušujte ho.“²²

Od Abú Umámy al-Báhilíhoرضي الله عنه se uvádí, že Prorokصلى الله عليه و سلم řekl snad i toto:

بعثت بالحنيفية السمحة

„Byl jsem vyslán s jednoduchou a shovívavou vírou v Jediného Boha.“²³

 

Vysvětlení předmětného hadísu učenci

Přijmeme-li tezi, že podstata záměru Božího Zákona Šarí’y spočívá v získání všeho užitečného a ochraně před čímkoli škodlivým (arab. جلب المصحة و درء المفسدة dželbu l-maslahati we der´u l-mefseda), že příkazy islámu možno shrnout pod princip vybízení k dobru a odvracení od zla (arab. الأمر بالمعروف و النهي عن المنكر al-amru bil-ma’rúfi wen-nehj ‘ani l-munker), potom spolu s Ibn Tejmíjou uzavíráme:

„V islámu jsou nezbytné tři vlastnosti: znalost, shovívavost a trpělivost. Znalost ještě předtím, než začneme vybízet k dobru a odvracet od zla, shovívavost během toho a trpělivost poté, co jsme tak už učinili.“²⁴

Mulla ‘Alí al-Kárí poskytl toto objasnění:

„Pod vírou se zde myslí na plody víry a její důsledky. Trpělivostí se myslí vytrvalost v konání skutků poslušnosti a vyhýbání se skutkům neposlušnosti, stejně jako zachování klidu v okamžicích nesnází. Shovívavostí se myslí tolerance, velkodušnost, štědrost, šlechetnost, neulpívání na světských lákadlech, dobré zacházení s ostatními a štědrost vůči chudobným. Také bylo řečeno, že se myslí trpělivost ve věci toho, co nám chybí a velkodušnost ve věci toho, čím jsme obdařeni.“²⁵

Ahmed ‘Abdurrahmán al-Benná pravil:

„Vypravěči tohoto hadísu vzájemně potvrzují jeden druhému to, co vyprávějí. Tento hadís je jedním z těch, které heslovitě shrnují celou podstatu toho, co víra stanovuje za povinnost a co považuje za šlechetnou mravnost.“²⁶

Muhammed ibn Sálih al-‘Usejmín pravil:

„Stačí jen chvilička a vše tíživé na tomto světě brzy pomíjí, proto jakoukoli těžkost vydrž. Buď trpělivý a vytrvale svou duši střež před jejími tužbami. Neochvějně vykonávej své povinnosti a buď trpělivý i tváří v tvář pohromám, které na tebe dopadají. Pocházejí buď od tebe samého či od ostatních lidí, anebo přicházejí z předurčení Božího. Ty však zůstaň neochvějným, dokud nedosáhneš příbytku odpočinku.“²⁷

 

1. Zaznamenali at-Taberání v Mekárimu l-achlák, hadís č. 31. Uvádí ho také at-Tebrízí v díle Miškátu l-mesábíh, hadís č. 46. Jako sahíh ho ocenil al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 2795; a v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 554.
2. Diskusi o různých podáních hadísu a jeho vypravěčích viz Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, 2/86-94.
3. Zaznamenali al-Bejhekí v az-Zuhdu l-kebír, 1/87; a Ibn Nasr v as-Salát, 2/143 od ‘Ubejda ibn ‘Umejr رضي الله عنه.
4. Zaznamenali Ibn Hibbán v al-Medžrúhín, 2/396 a 489, s poznámkou, že tato verze obsahuje vypravěče Júsufa ibn Muhammeda ibnu l-Munkedira, který vypráví od svého otce, avšak je známo, že v některých jiných podáních od něj chybuje a převrací hadísy, čímž své vypravěčské kvality snižuje. Za slabého má Júsufa ibn Muhammeda i al-‘Irákí v Tachrídžu l-Ihjá, 4/76. Dále hadís uvádí Ibn Abi d-Dunjá v Mekárimu l-achlák, hadís č. 61; Abú Ja’lá v Musnedu, hadís č. 1854; as-Sádží v Ta’líkátu ‘ale l-medžrúhín, str. 235 s poznámkou, že v jeho podání se nachází Muhammed ibn ‘Abdilláh ibn ‘Ubejd, kterého oslabil ‘Abdurrahmán ibn Mehdí. Ibn ‘Adí ho proto uvádí v al-Kámilu fi d-du’afá, 8/484 s poznámkou, že Júsuf tolik nevadí. Podle Ibnu l-Kajseráního v Tezkiratu l-huffáz, str. 206 od svého otce uvádí i hadísy, které otec nevyprávěl a proto jeho hadísy v Zachíratu l-huffáz. 3/1442 odvrhuje. Odvrhuje ho i al-Hajsemí v Medžme’u z-zewáid, 1/64. Az-Zehebí v Táríchu l-islám, 11/408 upřesňuje, že jeho hadísy se, ačkoli je podle Abú Dáwúda a dalších slabý, přeci jen neodvrhují. V Mízánu l-I’tidál, 4/472, stejný autor uvádí, že an-Nesáí považuje podání od tohoto Júsufa za odvržená, nicméně Abú Zur’a na nich nevidí nic závadného.
5. Zaznamenali ‘Abdulláh ibn Ahmed v Zewáidu z-Zuhd, str. 10; Ibn Abí Šejba v al-Ímán, hadís č. 43; ad-Dejlemí v Kenzu l-‘ummál, hadís č. 73; Ibn Nasr v Ta’zímu kadri s-salát, hadís č. 643 přes ‘Umejra al-Lejsího. Uvádí ho také Ibn Tejmíja v Hakíkatu l-islámi we l-ímán, str. 276. Jeho znění jako sahíh dokládá al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 1495 a v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 1095.
6. Zaznamenali Ibn Abí Šejba v al-Ímán, str. 43; a al-Merwezí v Ta’zími kadri s-salát, 647. Sahíh, jeho vypravěči jsou samí spolehliví, kdyby nebylo ‘an’any al-Hasana al-Basrího, která je znakem hasan hadísů, nicméně tak jako tak máme podpůrná podání, jak říká al-Albání. Al-‘Irákí totéž uvádí i od ‘Áiše رضي الله عنها v Techrídžu l-Ihjá, 3/301.
7. Zaznamenali s drobnými odchylkami Ahmed v Musnedu, 5/318; Ibn Abí ‘Ásim v al-Džihád, 1/177; al-Bejhekí v Šu’abu l-ímán, 7/123; Ibn Muflih al-Ádábu š-šer’íja. 2/183 s poznámkou, že se v isnádu nachází sporný Ibn Lehí’a. Ibn Kesír ho oceňuje jako sahíh v Džámi’u mesánídi we s-sunen, hadís č. 5701. Souhlasí s ním al-Arnáút v Tachrídžu ‘Awásim mine l-kawásim, 6/148. Al-Hajsemí uvádí, že hadís je znám dvěma cestami, jednou přes slabého Ibn Lehí’u, která je ovšem hasan a druhou přes Suwejda ibn Ibráhíma, kterého Jahjá ibn Me’ín považuje za spolehlivého a an-Nesáí za slabého, přičemž ostatní jsou spolehliví, viz Medžme’i z-zewáid, 5/281. Ahmed Šákir v techrídži Ahmedova Musnedu v poznámce k hadísu č. 22717 oceňuje na hasan li-ghajrihi.
8. Zaznamenal ji Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 2794. Podle al-Arnauta isnád obsahuje Šehra ibn Hawšeba, který je slabý, nicméně tento hadís někteří mají za přijatelný, viz Techrídžu l-‘Awásimi mine l-kawásim, 6/149.
9. Zaznamenali v podobných verzích Ahmed v Musnedu, hadís č. 19452; ‘Abd ibn Humejd v Musnedu, hadís č. 200; al-Hajsemí v Medžme’u z-zewáid, 1/66 s poznámkou, že se v isnádu nachází Šehr ibn Hawšeb, který je slabý. Proto toto konkrétní podání oceňuje al-Albání jako slabé v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, 2/91.
10. Zaznamenali v podobných verzích Ahmed v Musnedu, 5/318; Ibn Abí ‘Ásim v al-Džihád, 1/177; a al-Bejhekí v Šu’abu l-ímán, 7/123. Na základě toho ho al-Albání oceňuje jako přijatelné, viz Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, 7/1001.
11. Zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadís č. 19435; Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 2794 zkráceně. Podle Šu’ajba al-Arnaúta je celý hadís buď sahíh, anebo sahíh li-ghajrihi.
12. Zaznamenal al-Hajsemí v Medžme’u z-zewáid, 5/233 s poznámkou, že se v isnádu nachází slabý vypravěč Bekr ibn Chunejs. V popřeházené formě ho uvádí i Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 3/409; a Ibn Tejmíja v Hakíkatu l-islámi we l-ímán, str. 275 v mursel formě.
13. Omar, Abdulmannan. 2010: Dictionary of Holy Qur ́an, Hockessin: Noor Foundation, str. 306.
14. Abdel Haleem, Muhammad A.; Badawi, Elsaid M.. 2008: Arabic-English dictionary of Qur ́anic Usage, Boston: Brill, str. 508-509.
15. Viz al-Džámi’u li-ahkámi l-Kur´án, 2/203.
16. Abdel Haleem & Elsaid 2008. op. cit., str. 631.
17. Viz Tefsír al-Álúsí, 3/155.
18. Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2999.
19. Muttefekun ‘alejhi. Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6125; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 69.
20. Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 2076.
21. Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2676 jako hasan gharíb. Sahíh li-ghajrihi dle al-Albáního v Sahíhu t-terghíb, hadís č. 1744.
22. Potom poručil, aby místo, kde se vymočil, vyčistili kýblem vody. Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6025.
23. Zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadís č. 22345 a 22647. at-Taberí ho uvádí v delší verzi v al-Mu’džemu l-kebír, hadís č. 7868. Al-‘Irákí ho označil za da’íf v Techrídžu l-Ihjá, 4/186. Al-Hejsemí v jeho isnádu nalezl slabého vypravěče ‘Ufejr ibn Me’dána, viz Medžme’u z-zewáid, 4/305.
24. Viz Medžmú’u l-fetáwá, 28/137.
25. Viz Mirkátu l-mefátíh, 1/119.
26. Viz al-Fethu r-Rabbání, 1/74.
27. Viz Šerhu l-Káfíjeti š-šáfíja, 4/460.