Šejch Abdurrezák al-Bedr: Vysvětlení povinností služebníka vůči Božímu příkazu, díl VII.

Povinnost sedmá: Být ve vykonávání příkazu neochvějný

Šejch Muhammed ibn ‘Abdilwehháb at-Temímí pravil:

„To je pevnost ve víře a strach ze špatného konce, na základě Prorokových صلى الله عليه وسلم slov:

إِنَّ الرَّجُلَ لَيَعْمَلُ بِعَمَلِ أَهْلِ الْجَنَّةِ، حَتَّى مَا يَكُونُ بَيْنَهُ وَبَيْنَهَا غَيْرُ ذِرَاعٍ أَوْ ذِرَاعَيْنِ، فَيَسْبِقُ عَلَيْهِ الْكِتَابُ، فَيَعْمَلُ بِعَمَلِ أَهْلِ النَّارِ، فَيَدْخُلُهَا

„Věru člověk koná skutky obyvatel Ráje, dokud mezi ním a Rájem nebude jen loket či dva lokty vzdálenosti, načež začne konat činy obyvatel Ohně, dokud do něj i nevejde.“¹

Toto také patří k těm nejdůležitějším věcem, kterých se spravedliví nejvíce obávají v pohledu sebe sama. A v naší době je to vzácné. Proto přemýšlejte nad stavem toho, kdo je mezi lidmi známý, pokud jde o toto a podobné záležitosti. Taková osoba vám ukáže mnoho věcí, o kterých nemáte tušení. A Alláh ví nejlépe.“²

Sedmou a poslední povinností, která je každému Božímu služebníkovi uložena pokaždé, když mu Alláh něco přikáže, je vydržet ji vykonávat až do konce a neochvějně se jí držet. Tvrdě pracovat a neochvějně následovat pravdu a správné vedení, bez odchýlení kráčet dál a dál kupředu po cestě Boží víry, dokud nepřijde okamžik smrti.

Sufján ibn ‘Abdilláh as-Sakáfí vyprávěl: „ Zeptal jsem se Posla Božího صلى الله عليه وسلم: „Posle Boží, řekni mi o islámu něco, po čem se už nikdy nebudu muset nikoho jiného na nic ptát.“ Posel Boží صلى الله عليه وسلم mi řekl:

قُلْ آمَنْتُ بِاللَّهِ فَاسْتَقِمْ

„Řekni: „Uvěřil jsem v Boha“ a pak na tom vytrvej!“³

Každý člověk se musí vynasnažit, aby vždy vzpříma stál a neochvějně dál a dál kráčel po přímé cestě Boží. Proto musí Alláha neustále prosit o to, aby ho obdařil vytrvalostí a neochvějností.

Vznešený Alláh praví:

يُثَبِّتُ اللَّهُ الَّذِينَ آمَنُوا بِالْقَوْلِ الثَّابِتِ فِي الْحَيَاةِ الدُّنْيَا وَفِي الْآخِرَةِ ۖ وَيُضِلُّ اللَّهُ الظَّالِمِينَ ۚ وَيَفْعَلُ اللَّهُ مَا يَشَاءُ

„Bůh povzbuzuje ty, kdož uvěřili, slovem pevným v životě pozemském i budoucím, zatímco nespravedlivé nechává bloudit. A Bůh činí, co Jemu se zlíbí.“ (Ibráhím: 27)

Zrovna tak je i povinností každého muslima obávat se, že by právě on mohl skončit ve svém životě zle.

Posel Boží صلى الله عليه وسلم totiž pravil:

فَإِنَّ الرَّجُلَ مِنْكُمْ لَيَعْمَلُ حَتَّى مَا يَكُونُ بَيْنَهُ وَبَيْنَ الْجَنَّةِ إِلاَّ ذِرَاعٌ، فَيَسْبِقُ عَلَيْهِ كِتَابُهُ، فَيَعْمَلُ بِعَمَلِ أَهْلِ النَّارِ، وَيَعْمَلُ حَتَّى مَا يَكُونُ بَيْنَهُ وَبَيْنَ النَّارِ إِلاَّ ذِرَاعٌ، فَيَسْبِقُ عَلَيْهِ الْكِتَابُ، فَيَعْمَلُ بِعَمَلِ أَهْلِ الْجَنَّةِ

„Věru jistý člověk mezi vámi bude konat skutky obyvatel Ráje, dokud mezi ním a Rájem nezbude vzdálenost na jeden loket, avšak dostihne ho zapsaný osud, načež začne konat skutky obyvatel Ohně, dokud mezi ním a Ohněm nezbude vzdálenost na jeden loket, načež ho předstihne zapsaný osud a on začne konat skutky obyvatel Ráje.“⁴

Proto se naši zbožní předkové tolik obávali tzv. السوابق as-sewábik a tzv. الخواتم al-chawátim. Výraz sewábik označuje to, co nám ze života už uplynulo od doby, co jsme získali vědomost o Alláhu. A chawátim znamená naše poslední dny a chvíle na tomto světě.

Věru Posel Boží صلى الله عليه وسلم praví:

مَن كان آخِرُ كلامِهِ لا إلهَ إلّا اللهُ دخَل الجَنَّةَ

„Koho poslední slova budou „nic není hodno uctívání, vyjma Alláha,“ ten vstoupí do Ráje.“⁵

Právě proto musí každý muslim cítit neustálou potřebu prosit svého Pána o neochvějnost a nesmí své srdce nechat, aby se odchýlilo z přímé cesty.

Ummu Selema رضي الله عنها vypráví, že mezi nejčastěji opakovanými prosbami Posla Božího صلى الله عليه وسلم se nacházela i tato:

 يا مقلِّبَ القُلوبِ ثبِّت قلبي على دينِكَ

„Ó Ty, kdož převracíš lidská srdce, upevni mé srdce na Tvé víře!“

Ummu Selema se podivila: „Posle Boží! Velmi často opakuješ tuto svou prosbu. Proč?“

Posel Božíصلى الله عليه وسلم jí odpověděl:

يا أمَّ سلمةَ إنَّهُ لَيسَ آدميٌّ إلّا وقلبُهُ بينَ أصبُعَيْنِ من أصابعِ اللَّهِ فمَن شاءَ أقامَ ومن شاءَ أزاغَ

„Ummu Selemo! Věru není člověka, aniž by jeho srdce nebylo mezi dvěma Prsty z Prstů Božích, koho chce, učiní neochvějným a komu chce, dá odchýlit se.“⁶

V obou sbírkách Sahíh se uvádí, že Posel Božíصلى الله عليه وسلم také prosíval Alláha těmito slovy:

اللهُمَّ لكَ أسلَمْتُ، وبِكَ آمنْتُ وعليْكَ توكَّلْتُ، وإليْكَ أنَبْتُ، وبِكَ خاصمْتُ. اللهُمَّ إنِّي أعوذُ بعزَّتِكَ، لا إلهَ إلّا أنتَ؛ أن تُضلَّنِي، أنتَ الحيُّ الّذي لا يَموتُ، والجِنُّ والإنسُ يَموتُونَ

„Ó Alláhu, Tobě se podrobuji, v Tebe věřím, na Tebe se spoléhám a k Tobě se obracím. Ó Alláhu, utíkám se k Tvé Moci, není božstva kromě Tebe, Ty mne strážíš, abych nezbloudil, Tys Živý, Jenž neumírá, leč džinové i lidé umírají!“⁷

A pokaždé, když odcházel z domova, říkával:

اللَّهُمَّ إني أعوذ بك أن أضِلَّ أو أُضَلَّ، أو أزِلَّ أو أُزَلَّ، أو أظلِمَ أو أُظلَمَ، أو أجهَلَ أو يُجهَل عليَّ

„Ó Alláhu, věru utíkám se k Tobě, abych neupadl v blud či nebyl v blud sveden, abych neklopýtl či nebyl přimět ke klopýtnutí, abych se nedopustil nespravedlivosti či se mnou nebylo nespravedlivě jednáno vědomě či nevědomě.“⁸

Pointa zde tkví v tom, že Boží služebník musí svého Pána prosit o to, aby se neodchýlil od přímé a správné cesty a nezbloudil z ní. Služebník Boží musí svého Pána prosit, aby dal jeho srdci pevnost a neochvějnost v následování víry, aby mu umožnil se k ní propracovat a aby stále vzpříma kráčel dál. Služebník Boží musí stále očišťovat své nitro, své myšlenky a vše, co je jen mezi ním a Alláhem. Učenci islámu podotýkají, že o tom, kdo by stále pracoval na zlepšení svého nitra, o tom, kdo by stále usiloval, aby se napravilo to, co je jen mezi ním a Alláhem, není známo, že by byl postihnut špatným koncem.

‘Abdulhakk al-Išbilí pravil:

„Špatný konec nepostihne toho, kdo se navenek neochvějně drží přímé cesty a i uvnitř nemá žádných neduhů. O něčem takovém jsme nikdy neslyšeli a nic takového nám není známo, chvála Alláhu. Něco takového jako špatný konec může naopak potkat toho, kdo má závadu v chápání víry, kdo setrvává v konání velkých hříchů a kdo se pevně rozhodl konat zlo. Anebo toho, kdo byl kdysi neochvějným, ale potom se odvrátil od přímé cesty Sunny, anebo se jal následovat jinou cestu, nežli Jeho Cestu. Tyto špatné činy dotyčného se pak stanou důvodem k jeho nepěknému konci a k trestu, který naň dopadne – a k Alláhu se utíkáme před něčím takovým.“⁹

V některých podáních Posel Boží صلى الله عليه وسلم říká:

إنَّ الرَّجُلَ لَيَعْمَلُ عَمَلَ أهْلِ الجَنَّةِ، فِيما يَبْدُو لِلنّاسِ وهو مِن أهْلِ النّارِ

„Člověk někdy navenek před lidmi koná skutky obyvatel Ráje, leč patří k obyvatelům Ohně.“¹⁰

To znamená, že někde hluboko uvnitř takového člověka bylo skryto cosi velmi zlého. Právě z tohoto důvodu musí člověk velmi usilovat o nápravu sebe sama zevnitř a naplnit své nitro upřímností, ryzostí, láskou a dobrem. Musí se snažit oprostit své nitro od čehokoli zlého a zkaženého.

Jednou z proseb, které se zmiňují mezi prosbami Prorokovými صلى الله عليه وسلم je i tato:

واسْلُلْ سَخِيمةَ قَلْبِي

„… a zbav mé srdce zkaženosti.“¹¹

Každý člověk jakožto služebník Boží musí usilovat o nápravu sebe sama a prosit svého Pána, aby ho učinil neochvějným následovníkem Pravdy a správného vedení, aby mu Alláh dopřál zítra se probudit jako muslim a nakonec také zemřít jako věřící. Musí prosit Alláha, aby napravil jeho chápání víry, aby zlepšil jeho bytí na tomto světě a zaručil mu, že poslední chvíle na tomto světě stráví tak, jak má a jeho pozemská pouť bude mít šťastný konec v každém ohledu a až poté, co zemře, bude ochráněn na onom světě od všeho zlého.

V tomto tkví význam mnoha z těchto Prorokovýchصلى الله عليه وسلم proseb, které jsme si zde připomenuli a které on tak často opakoval.

Na závěr

Toto je sedm věcí, které má služebník Boží za povinnost, když mu Bůh dá nějaký příkaz.

Kéž nám všem Alláh, Pán Trůnu Nesmírného, dá úspěch v plnění těchto povinností, kéž nás vede na správné stezce, napraví naše skutky a kéž nás nenechá napospas sobě samým ani na okamžik. Ámín!

Všechna chvála náleží jedině Alláhu, Pánu všeho, co existuje. Požehnání a mír Jeho služebníku a Proroku Muhammedovi, jeho rodu a všem jeho společníkům.

 

Autor: ‘Abdurrezzák al-Bedr

Zdroj: Wádžibuná nahwe má amerana ´lláhu bih

Překlad: Adam Šlerka a Alí Větrovec

1. Od ‘Abdulláha ibn Mes’úda رضي الله عنه zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6594. Šejch v citaci uvedl poněkud jiné znění hadísu, které jsem u al-Buchárího v ‘Abdulláhově podání nenalezl, avšak nejpodobnějším zněním k tomu je verze Abú Hurejry رضي الله عنه, v níž stojí:

   إِنَّ الرَّجُلَ لَيَعْمَلُ الزَّمَنَ الطَّوِيلَ بِعَمَلِ أَهْلِ الْجَنَّةِ ثُمَّ يُخْتَمُ لَهُ عَمَلُهُ بِعَمَلِ أَهْلِ النَّارِ

   „Věru člověk bude vskutku dlouhou dobu konat činy obyvatel Ráje, ale nakonec skončí u činů obyvatel Ohně.“ Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2651.

2. Pro zdroj šejchových slov viz první díl našeho seriálu.
3. Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 38.
4. Muttefekun ‘alejhi. Od ‘Abdulláha ibn Mes’úda رضي الله عنه zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 3208; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 2643.
5. Od Mu’áza ibn Džebel رضي الله عنه zaznamenali Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 3116; a Ahmed v Musnedu, hadís č. 22034. Jako hasan ocenil an-Newewí v al-Medžmú’u, 5/110.
6. Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 3522 jako hasan; a Ahmed v Musnedu, hadís č. 26679. Jako sahíh ho doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 7854.
7. Muttefekun ‘alejhi. Od ‘Abdulláha ibn ‘Abbáse رضي الله عنه zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 7499; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 2717.
8. Od Ummu Selemy رضي الله عنها zaznamenali Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 5094; at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 3427; an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 5486; Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 3884; a Ahmed v Musnedu, hadís č. 26616. Jako sahíh ho ve svém tahkíku Ahmedova Musnedu uvádí Šu’ajb al-Arnáút.
9. Viz al-‘Ákibatu fí zikri l-mewt, str. 180. Srov. Ibnu l-Kajjim v al-Džewábu l-káfí, str. 183.
10. Muttefekun ‘alejhi. Od Sehla ibn Se’da as-Sá’idího zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 2898; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 112.
11. Od ‘Abdulláha ibn ‘Abbáse zaznamenali Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 1510; at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 3551; a Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 3830. Jako sahíh ho doložil al-Albání v Sahíhu Suneni Ibn Mádža, hadís č. 3103.