Významný společník Posla Božího صلى الله عليه وسلم ‘Abdulláh ibn Mes’úd رضي الله عنه, muž, jehož osud je spojen s Koránem, který se stal háfizem celého Koránu ještě za Prorokova صلى الله عليه وسلم života, který recitoval Korán Prorokovi صلى الله عليه وسلم samotnému, učenec, který se podílel na Osmánově koránské redakci a od něhož čerpají nauky o recitaci, výkladu a pravopisu Koránu, řekl: “Kdo si přeje zjistit skutečně přesně, nakolik velká je jeho láska k Alláhu a Jeho Poslu صلى الله عليه وسلم, nechť pohlédne na to, jaký je jeho vztah ke Koránu. Pokud opravdu upřímně miluje Boží Knihu, pak bezpochyb patří mezi ty, jenž Alláha a Jeho Posla صلى الله عليه وسلم upřímně milují.“1
Další z významných společníků Prorokových صلى الله عليه وسلم, Mu’áz ibn Džebel رضي الله عنه, varoval: “Korán se obnosí v srdcích některých skupin lidí, tak, jako se obnosí staré šaty, načež začnou Koránem vyvracet jedni druhé, budou ho číst, ale nebudou v něm nalézat žádnou slast, ani skutečnou touhu po něm. Budou v rouše beránčím, ale jejich srdce budou jako srdce vlčí. Jejich činy budou plné přání, avšak nebude z nich vyzařovat žádná bázeň. Kdykoli budou v něčem nedůslední, řeknou si: “To doženeme.” A kdykoli zhřeší, řeknou si: “Bude nám odpuštěno, vždyť k Alláhu nic nepřidružujeme!“2
Bišr ibnu s-Sirrí o svém vztahu ke Koránu uvedl: “Věru každý verš je pro mne jako sladká datle, čím více jej žvýkám, tím více sladké chuti uvolní.“3
Praktickými příklady takového vztahu ke Koránu nám mohou být dva velikáni rané doby islámské historie – vladař Omar ibn ‘Abdil’azíz a učenec Sufján as-Sewrí.
Málik ibn Anas vyprávěl, že při jedné příležitosti vedl chalífa Omar ibn ‘Abdil’azíz společnou modlitbu. Recitoval súru al-Lejl (česky Noc, 92. v koránském pořadí), až dospěl k verši, v němž Vznešený Alláh praví:
فَأَنذَرْتُكُمْ نَارًا تَلَظَّىٰ
“Já varuji vás před ohněm jasně šlehajícím” (Lejl: 14)
Chalífou verš pohnul natolik, že začal plakat ze strachu před trestem Vznešeného Alláha. Nebyl schopen pokračovat v modlitbě dále. Znovu se pokusil zarecitovat výše uvedený verš a navázat tak v recitaci súry veršem následujícím, ale nedokázal pokračovat dál. Zkusil to ještě jednou. Znovu opakoval ten samý verš, ale nebyl schopen se z něj pohnout nikam dále. Nakonec, když si uvědomil, že tento verš na něj zapůsobil tak hluboce a zacloumal s ním tak silně, že ho nedokáže překonat, recitoval namísto súry al-Lejl raději súru at-Tárik (česky Nocí putující, 86. v pořadí).4
V životopisu učence Sufjána as-Sewrího uvádí az-Zehebí, že ho někteří jeho současníci po jeho smrti spatřili ve svých snech. Spatřili ho, jak v Ráji poletuje svobodně jako pták od jedné rajské palmy k jiné. Zeptali se ho: “Co je to s tebou?” A on jim odpověděl: “Jsem ve společnosti čistých a vznešených andělů, vyslanců Božích!” Zeptali se ho: “A který to skutek jsi vykonal, že ti zajistil tak výtečnou odměnu?” Sufján jim odpověděl: “Recitoval jsem Korán a rozjímal nad jeho obsahem.”5
Pravdu děl Ibnu l-Kajjim al-Džewzíja, když napsal:
“Klíč k probuzení srdce ke skutečnému životu leží v rozjímání nad Koránem, toužebném vzývání Alláha během posledních hodin noci až skoro nad ránem a v zanechání hříchů. A klíč od bran obživy leží v prosbě za odpuštění a v osobní zbožnosti.“6
A co cítíš ty, milý čtenáři, když recituješ Korán v modlitbě nebo mimo ni?