Autor středověkého arabského spisu Tuhfetu l-‘aríbi ‘alá ahli s-salíb, původem Katalánec z Mallorky býval katolickým bohoslovcem v Bologni a dosáhl dokonce funkce biskupa. V Janově evangeliu ale nalezl toto:
Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mně vydá svědectví. (Jn15:26)
Autor středověkého arabského spisu Tuhfetu l-‘aríbi ‘alá ahli s-salíb, původem Katalánec z Mallorky býval katolickým bohoslovcem v Bologni a dosáhl dokonce funkce biskupa. V Janově evangeliu ale nalezl toto:
Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mně vydá svědectví. (Jn15:26)
Zde je zkrácen jeho příběh hledání Pravdy, popsán jeho vlastními slovy ve výše zmíněné knize na celkem sedmnácti stranách, od str. 61 dále:
„Pocházím z ostrova Mallorca, můj otec byl zde významným měšťanem, kromě mne neměl jiného syna. Když mi bylo šest let, poslal mne k jednomu učiteli, knězi. Před ním jsem studoval Evangelia, tak úspěšně, že jsem se jeho základům naučil za pouhé dva roky, což nebylo běžné. Poté jsem studoval jazyk Evangelií a logiku, a to plných šest let. Poté jsem ze svého rodiště odešel do katalánského města Loredo, obývaného křesťany a známého jako centrum vzdělanosti. Sem přijíždění křesťanští vzdělanci a zde se oddávají naukám. Schází se zde na půldruhého tisíce studentů – bohoslovců, studujících před biskupem tohoto města, který o jejich studiu rozhoduje. Zde jsem dalších šest let studoval přírodní vědy a astrologii, abych se poté na další čtyři roky vrátil ke studiu evangeliální řečtiny. Poté jsem odputoval do Lombardie, do velikého města Bologne, kam každý rok přichází více než dva tisíce nových studentů dychtících po poznání. Všichni jsou oděni do stejných šatů na znak pokory a zbožnosti. Bydlel jsem při jedné katedrále, kde sloužil mše slavný a známý duchovní, otec Nicollo Mortella. Lidé si jej velmi cenili pro jeho zbožnost, obrovskou moudrost a neobyčejnou skromnost. Když se ho chtěli na něco dotázat, nosili mu z úcty drobné dary a snažili se jeho prostřednictvím získat požehnání a chlubit se následně jeho přízní.
Sloužil jsem mu a asistoval mu v jeho denních povinnostech, čímž jsem si získal jeho důvěru, do té míry, že jsem se mu stal velmi blízkým a považoval mne za jednoho ze svých nejbližších přátel. Dal mi dokonce klíče od svého domu a od své spíže. Jediný klíč, který ze svazku vytáhl, byl klíč od jeho kamrlíku, kde často přebýval v ústraní. Pomyslel jsem si, že tam asi přechovává hodnotné dary, které mu do kostela nosili lidé. A Bůh ví nejlépe.
Jak jsem již řekl, žil jsem s ním, sloužil jsem mu a učil jsem se od něj plných deset let. Jednoho dne onemocněl a proto nepřišel na hodinu. Žáci na něj čekali a mezitím si opakovali některé naučné otázky a potom se strhla debata na slova z Janova evangelia, kde Ježíš říká, že po něm přijde prorok, titulovaný jako Paraklétos, tj. Přímluvce, Utěšitel, či Chválený. Každý vyslovil svůj názor o tom, koho nejpravděpodobněji tím měl Ježíš na mysli. Diskuze začala přerůstat do stále ostřejší výměny názorů a nakonec jsme se bez jasného závěru rozešli. Když jsem přišel do domu otce Nicolla, zeptal se mne:„Tak jak jste ztrávili den? Studovali jste vůbec, i když jsem nepřišel?“
Vypověděl jsem mu o naší debatě a neshodě ohledně vzpomínaného jména Paraklétos a on se mne zeptal, jaký byl můj názor. Řekl jsem: „Odpověděl jsem citátem soudce toho a toho na toto téma.“
„To není špatná odpověď, byl jsi docela blízko,“ povzbudil mne můj učitel. „Dotyčný soudce se spletl, i když byl velmi, velmi blízko správné odpovědi. Pravá odpověď je velmi delikátní a mohou ji pochopit jen opravdoví učenci. Vy máte zatím ještě jen velmi málo znalosti.“
V tom okamžiku jsem mu padl k nohám a začal je líbat. Řekl jsem: „Velebnosti, dobře víte, že jsem k vám přišel z dalekého města a že vám sloužím všudy již deset roků. Prosím, buďte ke mne tolik laskav a naučte mne, zpravte mne ještě i o tomto jménu.“
Starý otec Nicollo se rozplakal a v slzách mi řekl: „Chlapče, Při Bohu, jsi mi velmi drahý, velmi jsem si tě oblíbil za tvé sebezapření a tvou vytrvalou věrnost, s jakou mi sloužíš. Znalost o tomto jménu v sobě ukrývá nezměrné přednosti a užitky. Avšak kvůli ní se velmi obávám o tvůj život. Bojím se, že by tě kvůli tomu ostatní křesťané ihned připravili o hlavu!“
Začal jsem jej prosit: „Velebnosti! Přísahám, že o tom vůbec nikomu neřeknu, jen mi to prosím povězte! Přísahám při Bohu i písmu svatém!“
Řekl mi: „Synu, věz, že Paraklétos je řecký překlad jednoho z vícero jmen Muhammeda, proroka Maurů a Saracénů1. To jemu byla zjevena ta čtvrtá Kniha, kterou vzpomíná i prorok Daniel. On předpověděl, že mu bude zjevena tato Kniha a že jeho víra bude jedinou pravou vírou a že jeho společníci a následovníci jsou oním národem očištěných, o kterých hovoří Evangelia.“
Zaraženě jsem se ho zeptal: „A jaký potom tedy máte názor na náboženství křesťanů?“
Odpověděl: „Synu, kdyby se křesťané drželi původního náboženství Ježíšova, přijali by i Boží víru. Protože víra Ježíše je stějně jako víra všech proroků vírou Boží, kterou křesťané pozměnili a odmítli.“
Zeptal jsem se zoufale: „Ale otče, co mám potom učinit, abych spasil svoji duši?“
„Synu,“ pravil mi můj učitel ve vší vážnosti, „musíš Muhammedovu víru přijmout za svou.“
„A kdo Muhammedovo náboženství přijme, bude spasen?“ zeptal jsem se jej.
Odpověděl: „Ano. Dosáhne úspěchu na tomto i na onom světě.“
Namítl jsem: „Ale velebnosti, rozumný člověk přece vždy přijme to, co je pro něho nejlepší. Pokud jste vy poznali hodnotu víry islámu, co vám potom brání ji sám přijmout?“
„Synu, Bůh mi tuto znalost v mládí odepřel. Přivedl mne k ní až později, když už jsem zestárl a zeslábl. Kdyby se mi dostalo vedení již v mládí, zanechal bych všeho a pravou víru bych přijal. Láska vůči vezdejšímu světu je pramenem všeho zlého a ty sám víš, jaké úcty požívám mezi lidem. Jsi si vědom mé prestiže a slávy, bohatství a úcty, které se mi od křesťanů dostává. Kdyby objevili jen náznak toho, že jsem islám přijal, okamžitě by mne zabili. Pokud si myslíš, že bych i dokázal přeběhnout k Saracénům a přijít k nim s otevřenou náručí a zavolat na ně: „Tak tady mne máte, přijal jsem islám!“ – co by mi asi tak řekli? Že jsem se přijetím Boží víry zachránil před trestem Všemohoucího a že je tedy kvůli tomu nemám žádat o pomoc? Vždyť neznám ani jejich řeč! Zůstal bych mezi nimi jako opuštěný a osamělý, ubohý a chudobný stařec. Co by si se mnou počali?“
Zeptal jsem se tedy přímo: „Otče, mám se tedy podle vás vydat do země Saracénů a přijmout jejich víru? Je to skutečně to, co mi radíte?“
Odpověděl: „Ano, přesně tak. Pokud jsi rozumný a chceš dosáhnout spásy, pak si pospěš a učiň tak hned. Dosáhneš úspěchu na tomto i na onom světě. Ale synu, toto, o čem jsme mluvili, nikdy nikomu nepověz. Nechej si to pro sebe jako jedno veliké tajemství. Kdyby se o tom někdo dozvěděl, hned by tě zabili. Ani já bych ti nemohl nijak pomoci. Nepomohlo by ti, kdyby ses odvolal na můj názor, protože já bych popřel, že jsem kdy něco takového vůbec vyslovil a můj soud o tobě má mezi lidmi větší váhu, než tvůj soud o mně. Pokud se něco z toho roznese, pak s tím nemám nic společného.“
Rozhodl jsem se tedy postupovat přesně podle jeho rady. Nejprve jsem se sbalil na cestu a rozloučil se s otcem Nicollem. Před odchodem mi dal požehnání a pomodlil se za mne. Vydal jsem se zpět na rodnou Mallorcu a odtud na Sicílii, kde jsem čtyři další měsíce čekal na loď do města Túnisu. Ze Sicílie jsme vypluli navečer a v Túnisu jsme se vylodili okolo poledne. Místní křesťanští občané, námořníci a trhovci se velmi záhy o mém příchodu dozvěděli. Přišli za mnou a odvedli mne k sobě. U nich jsem přebýval další čtyři měsíce. Díky jejich okázalé pohostinnosti jsem žil v přepychu a luxusu. Potom jsem se jich zeptal, zda-li vědí o někom v sultánově paláci, kdo by hovořil jazykem křesťanů. To bylo za vlády sultána Abú l-‘Abbáse Ahmeda.
Místní křesťanští souvěrci mi řekli, že v paláci žije moc příjemný, obětavý a milý člověk, lékař Júsuf, osobní sultánův lékař. Je považován za jednoho z nejbližších a nejvěrnějších sultánových dvořanů. Zeptal jsem se, kde se nachází jeho dům a když jsem se s lékařem poprvé potkal a vypověděl mu svůj příběh, byl velmi dojat a šťasten, že konec tohoto dobrého činu, tedy můj akt konverze k islámu, se uděje také s jeho přispěním. Osedlal tedy koně a dovedl mne před sultána.
Sultán mne přijal a nejprve se otázal, jak jsem stár. Odpověděl jsem, že mám pětatřicet let. Poté se mne otázal, jaké vědy jsem studoval. Odpověděl jsem mu a on mi řekl: „Vítej u nás. Nuž, přijmi tedy islám a Alláh ti žehnej!“
Obrátil jsem se na lékaře Júsufa, svého tlumočníka: „Řekni mu, že se stává velmi často, když někdo změní náboženství, tak o něm jeho bývalí souvěrci začnou velmi nepěkně hovořit, šířit o něm pomluvy a vyvracet jeho tvrzení. Prosím, buďte tak laskavi a předvolejte si křesťanské námořníky a trhovce. Zeptejte se jich na mne a na to, co by řekli tomu, kdybych přijal islám. Potom, dá-li Bůh, islám přijmu.“
Júsuf mi přetlumočil sultánovu odpověď: „Přál sis to samé, co žádal kdysi i ‘Abdulláh ibn Seláma po Božím Prorokovi صلى الله عليه و سلم.“
Poté povolal do paláce křesťanské trhovce a místní faráře a mne odvedl do přilehlé komnaty. Zeptal se jich: „Co soudíte o tom novém, mladém biskupovi, který sem přicestoval poslední lodí?“
Odpověděli: „Králi, to je veliký bohoslovec a vzdělanec naší víry. O něm hovořili naši představení, že nepamatují křesťana, který by byl ve světských i duchovních vědách tak zběhlý, jako on.“
„A co byste řekli,“ zvážněl sultán, „kdyby tento biskup přijal islám?“
Odpověděli: „Bože chraň! To on by nikdy, nikdy neudělal!“
Když si vyslechl, co o mně řekli křesťané, pozval mne znovu dále.
Předstoupil jsem před sultána a přímo před zraky všech jeho křesťanských poddaných ve městě jsem dosvědčil, že není božstva kromě Alláha a Muhammed صلى الله عليه و سلم je jeho Poslem.
Na jejich tvářích se okamžitě vyrazil hněv. „To udělal jen pro to, aby mohl pojmout ženu, protože naši kněží se nežení!“ Vyhrnuli se z paláce pobouření a rozčilení.
Stal jsem se tedy muslimem, přijal nové jméno ‘Abdulláh, tedy Služebník Boží. V Túnisu jsem byl znám jako al-Majúrkí, protože pocházím z Mallorky a také jako at-Terdžumán, tedy Překladatel, kvůli spisům, které jsem překládal.
Sultán mi za to přiřkl každý den na živobytí čtvrt zlatky a zasnoubil mne s dcerou hadži Muhammeda as-Seffára. Když jsem se rozhodl, že si ji odvedu a vezmu si ji za ženu, věnoval mi dalších sto zlatých na věno a nový oděv na svatbu. Vzali jsme se a ona mi povila syna, kterého jsem nepojmenoval jinak, nežli právě Muhammed, tedy Chvályhodný, kvůli požehnání, kterého se mi díky tomuto jménu dostalo.“
(…)
Abú Muhammed ‘Abdulláh at-Terdžumán al-Majúrkí zemřel v Túnisu roku 832 po hidžře. Jeho knihu Tuhfetu l-‘aríb, kde popisuje i své hladání Pravdy, vytisklo bejrúské nakladatelství Dáru l-bešáir v roce 1988.
O osudu jeho učitele, teologa a kněze Nicolly z Bologne se toho mnoho neví, ale někteří říkají, že i on snad přijal islám a buď byl pak kvůli tomu zabit, nebo zemřel všemi zavržen a opuštěn.2
1Tak křesťané v západním Středozemí latinsky nazývali muslimské obyvatelstvo arabského a berberského původu, obývající tehdy Pyrenejský poloostrov, některé středomořské ostrovy a sever Afriky.
2Příběh je převzat z AL-MUTAJRÍ, Abdulmuhsin ibn Zebn. HANDŽIĆ, Smail (překl.). 2011. Neporecivi argumenti o istinitosti Muhammedovog, sallallahu alejhi we sellem, poslanstva. Sarajevo: Orient, str. 16 – 21.