Láska vůči Alláhu vznešenému a její důkaz

Ibnu l-Kajjím tvrdí, že podmínkou přijetí každého činu uctívání je úplná láska vůči Alláhu a hmatatelný pocit nicotnosti a ponížení před Ním. Opravdoví věřící milují Alláha více, než cokoli jiného a dobře vědí, že pokud někoho milujeme, nedopouštíme se věcí, které ho hněvají a které nevidí rád. Toto je ještě více prioritou pokud jde o lásku vůči Alláhu.

 

Říkáme-li, že milujeme Alláha, pak je třeba toto tvrzení dokázat. Alláh nám ze Své Milosti poslal Proroka صلى الله عليه و سلم, aby nám ukázal, co je pro nás povoleno a co je nám zakázáno. Prorok nás učí, co Alláh předepsal a jeho příkaz, či zákaz, je totožný s tím, co přikázal, nebo zakázal Alláh. Důkazem toho, zda skutečně milujeme Alláha je tedy míra našeho následování Jeho Poslaصلى الله عليه و سلم. Alláh totiž zjevil Svému Poslu:

 Rci: “Milujete-li Boha, pak mne následujte a Bůh vás za to bude milovat a
 odpustí vám viny vaše, vždyť Bůh je odpouštějící, slitovný.” (Áli ‘Imrán: 31)

 

Dále, pokud svolíme, aby se naše děti a rodiny dopouštěly věcí, které Alláh zakázal, pak tato naše lhostejnost je důkazem proti nám, že jsme jim dali přednost před Alláhem. Pokud se někdo odmítá zříci společnosti lidí, kteří opovrhují vírou v Alláha a Jeho Posla a Zákonu, kterým Alláh lidstvo povinoval, je toto důkazem, že mu tito lidé jsou milejší nežli Alláh a pravé víry nedosáhne, dokud se bude podílet na neposlušnosti vůči Alláhu spolu s nimi. Alláh praví:

 

Rci: “Jsou-li vám vaši otcové, vaši synové, vaši bratři, vaše manželky, váš rod a jmění, které jste získali, a obchod, jehož úpadku se obáváte, a příbytky vaše, v nichž zalíbeni máte, milejší než Bůh a Jeho posel a ti, kdož na cestě Jeho bojují, tedy počkejte, až Bůh přijde se Svým rozhodnutím! A Bůh nevede cestou správnou lid hanebníků.” (Tewba:24)

 

Nenalezneš žádné lidi, věřící v Boha a v den poslední, přátelit se s těmi, kdož se protiví Bohu a poslu Jeho, byť to byli otcové jejich či synové jejich anebo bratři jejich či rod jejich. Do srdcí těchto vepsal Bůh víru a podpořil je duchem od Něho pocházejícím. A uvede je do zahrad, pod nimiž řeky tekou a v nichž nesmrtelní budou. Bůh nalezl v nich zalíbení a oni nalezli zalíbeni v Něm – a tito tvoří stranu Boží! A což nebudou ti, kdož ke straně Boží patří, blažení. (Mudžádela:22)
 

Pokud muslim skutečně miluje Alláha, pak před Ním nikdy nemůže dát přednost ničemu a nikomu jinému. To, co je ve výše uvedeném verši jmenováno, přirozeně miluje každý a je to tak správně. Pokud ale vidíme, jak se členové naší rodiny otevřeně dopouštějí hříchu a my je i přesto na to neupozorňujeme, pak je to signálem toho, že jim dáváme přednost před Samotným Alláhem.

Podobně o tom, který neplatí zekát, ani neživí svou rodinu, nechce přispívat na cestě Boží apod., lze říci, že upřednostnil před Alláhem peníze.

 

Posel Boží صلى الله عليه و سلم opustil Mekku, své milované rodné město. Když z ní odcházel, na okamžik se zastavil a řekl: „Kdyby mne lidé, kteří zde žijí, nedonutili odejít, nikdy bych neodešel.“ Posel Boží صلى الله عليه و سلم Mekku opustil, protože v ní nemohl plně praktikovat svou víru, islám, neboť ve městě měli převahu nevěřící.

 

Alláh také na mnoha místech pochválil sahába رضي الله عنهم, kteří opustili své domovy, zanechali za sebou své majetky a odešli ze svých domovů k lidem, které vůbec neznali. S těmi se sbratřili na život i na smrt, dávali jim přednost před sebou samými a ze svých srdcí dokázali eliminovat veškeré známky závisti.

 

V bitvě u Jermúku, ve které vojskům muslimů velel Chálid ibnu l-Welíd رضي الله عنه umíralo několik zraněných sahábů, kteří padli vedle sebe. Někdo jim přinesl vodu a dal jim napít. Když ale dal napít prvnímu, dotyčný pohledem ukázal, aby dal nejprve napít jeho bratru vedle. Dal mu přednost sám před sebou i v tak těžkých chvílích. A totéž učinil i ten další. Když pak s vodou přišli nazpět k tomu prvnímu, byl již mrtev.

 

Muslim musí být muslimem celým svým srdcem i tělem. Věřící miluje svého bratra věřícího, protože miluje Alláha. Nenávidí, když je páchán hřích, protože miluje Alláha. Věřící miluje svého bratra pro jeho víru a nikoli pro světský zisk z něho. Miluje jej, i když pro něj ten druhý v životě vůbec nic neudělal.

 

Tak, jak je řečeno v hadísu, pravou slast víry pocítíme jen tehdy, pakliže budeme milovat Alláha a Jeho Posla صلى الله عليه و سلم více, než cokoli na světě, když budeme milovat ostatní věřící jen kvůli Alláhu a nenávidět návrat k nevíře více, než vhození do ohně.

 

Alláha miluješ pouze tehdy, když cítíš v srdci blízkost a náklonnost vůči lidem, kteří se vzdělávají v naukách islámu a dodržují to, co Alláh nařídil zachovávat. Pokud toto ve svém srdci cítíš, může to pro tebe být dobrým důkazem toho, že Alláha skutečně miluješ. Pokud naopak tíhneš ke hříchu a máš náklonnost vůči těm, kteří hřeší, není to v žádném případě dobré znamení. V takovém případě je tvá víra velmi slabá.

 

‘Abdulláh ibn ‘Abbás رضي الله عنه pravil: „Kdo miluje pro Alláha a nenávidí kvůli Alláhu, tomu bude Alláh jeho záštitníkem.“

 

I kdyby ses stále jen postil a stále jen se modlil, nikdy si to nebudeš moci vychutnat, dokud budeš mít slabou víru a nedostatek lásky vůči Alláhu. To, co máš v srdci, je totiž daleko důležitější, nežli to, co děláš.

Na druhou stranu samotné činy srdce, jen tak naprázdno, nepodpořené hojnými skutky uctívání, také nejsou mnoho platné. Musí být přítomno obojí.

Alláh totiž nepohlíží na vaše těla ani na váš zjev, ale hledí na vaše srdce a vaše činy.

 

Jistý věřící podle hadísu navštívil svého bratra a zjevil se mu anděl v lidské podobě. Tázal se jej, proč jde dotyčného navštívit, zda s ním chce vybavit něco důležitého, nebo uzavřít obchod, ale muž mu odpověděl, že jde svého přítele navštívit jen proto, že jej miluje kvůli Alláhu. Anděl mu tedy řekl: „Jsem poslem od Alláha Samého, Který ti zvěstuje, že tě miluje, neboť i ty svého druha miluješ jen pro věc Boží.“

 

To, co spojuje věřící po celém světě, je jejich víra. Alláhu nezáleží na tom, kým jsme, kolik máme jmění a jakého. Alláh nás posuzuje podle naší bohabojnosti. Podle slov našeho Proroka صلى الله عليه و سلم jsou všichni věřící jako jedno tělo. Když se zanítí jedna jeho část, celé tělo zachvátí horečka a zimnice.

 

Lidé jsou rádi, když mají dostatek financí. Ale to samo nic neznamená. Tento život je totiž ničím v porovnání se světem oním. V Soudný den nám nic z pozlátek tohoto světa nebude platné. Alláh Vznešený pravil:

 

Je okrášlena pro lidi láska vášnivá k ženám, k synům, k nahromaděným kintárům zlata a stříbra, k čistokrevným koním, ke stádům i k polím obdělaným. To vše je však jen užívání života pozemského, zatímco u Boha je útočiště nejkrásnější. (Álu ‘Imrán:14)

 

Součástí lásky vůči Alláhu je též láska vůči všemu dobru, tedy tomu, co Alláha těší, a vůči jeho nositelům, stejně jako odpor vůči všemu zlu, tedy tomu, co se Alláhu protiví, a vůči všem, kteří se ho dopouštějí. Pokud se muslim druží a spolčuje se špatnými lidmi, Alláh si jej nikdy nezamiluje a do srdce tohoto Božího služebníka vejde nenávist. Naučí se od svých kumpánů všechny hříchy a špatnosti a až na tyto hříšníky dopadne trest Boží, dopadne spolu s nimi i na onoho muslima. Alláh potrestal celé jedno pokolení mezi Izraelity jedině proto, že se navzájem neodvraceli od toho, co jim bylo zakázáno.

 

Posel Boží صلى الله عليه و سلم uvedl příklad: „Sedět se špatným přítelem je jako sedět u kováře, buď tě spálí z výhně dmychadla, nebo načichneš zápachem síry. Sedět s dobrým přítelem je jako sedět u voňavkáře. I když si nic nekoupíš, alespoň načichneš krásnou vůní.“

 

Zdroj: přednáška šejcha Sáliha al-Fewzána.

Přeložila, zkrátila a upravila Umm Júsuf