Bezohledná lhostejnost

Logo XXL

Jev nazývaný jako الغَفلَةُal-ghafla, do češtiny nejčastěji překládáno jako lhostejnost, či ignorance, je něčím, co by se nikdy nemělo uhnízdit v srdci věřícího. Al-ghafla je něco jako bezohlednost, ale týká se více vztahu k náboženství, s přihlédnutím k potřebám lidských bytostí a vztahů mezi nimi, nebo mezi nimi a jejich Pánem.

Jev nazývaný jako الغَفلَةُal-ghafla, do češtiny nejčastěji překládáno jako lhostejnost, či ignorance, je něčím, co by se nikdy nemělo uhnízdit v srdci věřícího. Al-ghafla je něco jako bezohlednost, ale týká se více vztahu k náboženství, s přihlédnutím k potřebám lidských bytostí a vztahů mezi nimi, nebo mezi nimi a jejich Pánem.

 
Al-ghafla je krutá choroba srdce a je základem všemožných podob bludu, které se v lidstvu objevily a vyvstaly.
 
Lhostejnost se primárně týká vztahu k Alláhu a zejména pak k absolutní ignoranci vlastních činů, za které máme skládat své účty. Tohoto se týká koránský verš:
اقْتَرَبَ لِلنَّاسِ حِسَابُهُمْ وَهُمْ فِي غَفْلَةٍ مُعْرِضُونَ
Přibližuje se k lidem zúčtování jejich, zatímco lhostejně se odvracejí.(Anbijá: 1)
 
Toto chování se bohužel mezi dnešními muslimy velmi rozšířilo. Dokonce do té míry, že ten, který si je vědom nebezpečného dopadu vlastních zlých skutků a nevyhnutelnosti setkání s Alláhem, apelujíce i na ostatní, je samými muslimy často brán jako bláznivý a bezohledný, jako extremista či fanatik, jako někdo, kdo ve své víře přehání, je příliš tvrdý vůči lidem, nebo je denotován jinými hanlivými označeními, která mají za cíl jej společensky znemožnit a vykreslit jako osobu obzvláště zpátečnickou, nepříjemnou a netolerantní vůči všem ostatním.
 
Především jsme to sami my, muslimové, kdo potřebuje probudit z letargie a uvědomit si, že varování před rozhodnutím Božím a porušování příkazů Alláha Vznešeného a Jeho Posla صلى الله عليه و سلم nelze brát na lehkou váhu.
 
Nejdůležitějším z příznaků této choroby je brát příkazy Alláha a Jeho Posla صلى الله عليه و سلم na lehkou váhu.
Alláh o tom hovoří:
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا لَا تُقَدِّمُوا بَيْنَ يَدَيِ اللَّهِ وَرَسُولِهِ ۖ وَاتَّقُوا اللَّهَ ۚ إِنَّ اللَّهَ سَمِيعٌ عَلِيمٌ يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا لَا تَرْفَعُوا أَصْوَاتَكُمْ فَوْقَ صَوْتِ النَّبِيِّ وَلَا تَجْهَرُوا لَهُ بِالْقَوْلِ كَجَهْرِ بَعْضِكُمْ لِبَعْضٍ أَنْ تَحْبَطَ أَعْمَالُكُمْ وَأَنْتُمْ لَا تَشْعُرُونَ
Vy, kteří věříte! Nesnažte se předejít Boha a posla jeho! Buďte bohabojní, vždyť Bůh věru je slyšící, vševědoucí! Vy, kteří věříte! Nezvedejte hlas svůj nad hlas prorokův a neobracejte se k němu s řečí hlučnou, tak jak to děláte mezi sebou, aby se skutky vaše nestaly marnými, aniž o tom budete mít tušení.(Hudžurát:1-2)
 
V těchto stěžejních verších můžeme vidět tři klíčové aspekty toho, jak jsou příkazy Alláha a Jeho Posla صلى الله عليه و سلم brány na lehkou váhu:
  1. Zvedání hlasu. V doslovném smyslu se jedná o porušení etikety a projev neúcty, nemusí jít o synonymum ignorance, ale jde o její příznak.
  2. Prosazování názoru ještě předtím, než je poznáno rozhodnutí Alláha a Posla Božího صلى الله عليه و سلم. Toto je mnohem vážnější a přímo ukazuje na ignoranci.
  3. Vytrvalé prosazování názor opačný, než je rozhodnutí Alláha a Jeho Poslaصلى الله عليه و سلم . Toto je velmi nebezpečné a nejenže jde o naprostou bezohlednou ignoranci, ale navíc to může hraničit i s nevírou a opuštěním islámu. Jakmile je totiž jasně ustaveno šarí’atské stanovisko v dané věci, jakmile Alláh a Jeho Posel صلى الله عليه و سلم danou věc rozhodnou, pak není možné prosazovat jiný názor, nýbrž je, pro zachování si opravdové víry, bezpodmínečně nutno s plnou vírou, přesvědčením, pokorou a láskou se s rozhodnutím Božím ztotožnit a podřídit se mu.
 
Od Ibn Abí Mulejky رضي الله عنه, že citované verše ze súry al-Hudžurát byly zjeveny ohledně Abú Bekra a Omara رضي الله عنهما, kteří podle něj téměř upadli ve zkázu, neboť na sebe zvedli hlas v přítomnosti Božího Posla صلى الله عليه و سلم, který zrovna přijímal delegaci kmene Benú Temím. Hádka spočívala v tom, kdo by měl být vybrán, aby prohovořil jménem delegace. Jeden se rozhodl pro al-Akra´u ibn Habíse z Benú Mudžáši´ a druhý pro někoho jiného. An-Náfi’, který příběh vypráví od Ibn Abí Mulejky, jméno onoho druhého kandidáta neuvádí.
Abú Bekr řekl Omarovi: „Jen se chceš se mnou přít!“ „Neměl jsem v úmyslu se s tebou přít,“ hájil se Omar. Začali po sobě křičet tolik, že to zaslechl i Boží Posel صلى الله عليه و سلم a Alláh následně zjevil tyto dva verše.1
 
Tedy, opustit ustanovení Koránu a Sunny jen tak pro osobní názor je ze všeho nejhorší a k nevíře je od tohoto jen malý krůček, případně samo toto je již v některých případech nevírou. Pokud Alláh kritizuje konání těch, kteří se jen překřikovali či se rozhodovali svévolně o věcech, o kterých ještě nebylo sesláno Zjevení, co potom říci o drzosti toho, kdo povyšuje svůj názor nad názor Alláha a Jeho Posla صلى الله عليه و سلم?
 
Pokud si tedy mysl dovolí zaujmout stanovisko typu: „jedině tohoto se třeba držet“ anebo si začne osobovat právo odsoudit náboženské příkazy jako „irelevantní“ jen na základě vlastního tvrzení, že „můj názor je pro mou situaci více relevantní,“ pak takto zkažená a prohnilá mysl začne brát příkazy a rozhodnutí Boží za nezávazná, kterými není třeba se řídit. Zkažený člověk pak podle těchto směrnic žije a postupně zcela propadá lhostejnosti. Mysl, která se rozhodla takto dále pokračovat, již více nemůže hloubat o věcech onoho světa, nepřipomíná si Alláha, ani vlastní setkání s Ním.
 
Praktickým příkladem takové lhostejnosti je v našem čase způsob uvažování, který se postupně stává konvencí. Lidé se stavějí za heslo „nechme lidi činit, co a jak se jim zachce.“
 
Mysl, která si toto troufne tvrdit a odváží se o toto zasazovat, bouraje všechny doposud přetrvávající ruiny a zbytky společenských mantinelů, je nejenže prosta jakékoli moudrosti a inteligence, ale nachází se v samém středu ignorantství toho nejhrubšího zrna. Něco takového dokáže z úst vypustit jedině někdo, kdo absolutně neuvažuje nad ralitou jak etiky tak i dekora a víry, nemluvě o danostech onoho světa.
 
Toto bylo velmi výstižně popsáno a vysvětleno největším mužem všech dob, Abú l-Kásimem Muhammedem ibn ‘Abdilláh, Poslem Božím صلى الله عليه و سلم, v hadísu o lodi:
 
مَثَلُ الْقَائِمِ عَلَى حُدُودِ اللَّهِ وَالْوَاقِعِ فِيهَا، كَمَثَلِ قَوْمٍ اسْتَهَمُوا عَلَى سَفِينَةٍ، فَأَصَابَ بَعْضُهُمْ أَعْلاهَا وَبَعْضُهُمْ أَسْفَلَهَا، فَكَانَ الَّذِينَ فِي أَسْفَلِهَا إِذَا اسْتَقَوْا مِنَ الْمَاءِ، مَرُّوا عَلَى مَنْ فَوْقَهُمْ، فَقَالُوا: لَوْ أَنَّا خَرَقْنَا فِي نَصِيبِنَا خَرْقًا، وَلَمْ نُؤْذِ مَنْ فَوْقَنَا، فَإِنْ يَتْرُكُوهُمْ وَمَا أَرَادُوا هَلَكُوا جَمِيعاً، وَإِنْ أَخَذُوا عَلَى أَيْدِيهِمْ نَجَوْا وَنَجَوْا جَمِيعً
Příklad toho, kdo zachovává hranice Boží a toho, kdo je porušuje, je jako lidé na lodi. Někteří jsou na horní a jiní jsou na dolní palubě. Kdykoli ti dole potřebují vodu, musí jít za těmi nahoře a požádat o ni. Proto někdo z nich řekne: „Proč nevyvrtáme v palubě díru, abychom stále neobtěžovali lidi nahoře? Pokud je ostatní lidé nezastaví, potopí se všichni a ztroskotají. Ale pokud je zastaví, všichni se zachrání.2
 
Hadís je sahíh a má mnoho různých verzí. Společné jim je podobenství, kterým nám Posel Boží صلى الله عليه و سلم ukázal skutečný obraz společnosti a lidí, kteří v ní žijí. Ozřejmuje, jakou roli ve společnosti hraje jednotlivec a proč je existence všeobecně závazných a nepřekročitelných limitů, v hadísu nazývaných حُدُودُ اللهِ hudúdu ´lláh, tj. hranice Boží, pro společnost nezbytná. Lidé ve společnosti, jak uvádí Boží Posel صلى الله عليه و سلم, musí žít spolu a ve vzájemném vztahu jedni s druhými. Musí se podrobovat určitému řádu. Každý člověk má své osobní potřeby a ty musí být splněny. Potřeby těch v podpalubí stejně tak jako těch na palubě. Pít a čerpat vodu musí všichni. Jistá část společnosti, nebo jednotlivci, nemohou žít na úkor celku, uspokojujíce své potřeby nedovoleným způsobem a hřešíce proti jasně daným pevným a neměnným společenským pravidlům, jinak vyvrtají do příslovečné lodi díru a utopí se všichni. Proto také ostatní, pokud chcou přežít, nemohou být vůči jejich krátkozrakému, bláznivému a sobeckému jednání lhostejní a musí jejich konání zastavit. Jinak budou muset čelit krizi a zkáze všichni do jednoho.
 
Hadís také učí, že není žádná společnost, která by nebyla prosta zkaženosti. Každý zkažený jedinec si pak svou zkaženost omlouvá jakýmkoli argumentem, který je subjektivně prohlašován za racionální buď proto, že ulehčuje ostatním, nebo proto, že je vyhlášen za moderní výraz svobody. Ostatní členové společnosti musí proto takovým jedincům v jejich zhoubném konání zabránit a zachránit se tak před hněvem Alláha. Pokud toto nedokážou, budou, až přijde hněv Boží, trpět všichni.
 
Alláh praví:
 
وَاتَّقُوا فِتْنَةً لَا تُصِيبَنَّ الَّذِينَ ظَلَمُوا مِنْكُمْ خَاصَّةً ۖ وَاعْلَمُوا أَنَّ اللَّهَ شَدِيدُ الْعِقَابِ
A bojte se pokušení, jež nepostihuje výlučně jen ty, kdož z vás jsou nespravedliví! A vězte, že Bůh je strašný ve svém trestání! (Anfál:25)
 
Výše uvedenený hadís také vykresluje mentalitu lidí, kteří se chtějí hranicím Božím stavět na odpor a překračovat je. Činí tak jen kvůli své bezohlednosti a ignoranci práva Božího a případných zlých následků na onom světě. Slova Alláha a Jeho Posla berou na lehkou váhu, nebo se jim otevřeně vysmívají. Také se vysmívají a napadají ty, kdo na překračování Alláhem Samotným stanovených mantinelů upozorňují a varují před tím.
 
Takovými jsou například muslimové a mezi nimi pak obzvláště ahlu s-sunna we l-džemá’a. Tito sami svým osobním příkladem tyto nepřekročitelné hranice, tato v pozitivním smyslu slova tabu a posvátná nařízení, respektují a upozorňují na jejich znevažování, v ostrém protikladu vůči všem zvráceným, kteří se je snaží demontovat a rozebrat, překračujíce jedno po druhém.
 
Ibn Mes’úd رضي الله عنه s odvoláním na Proroka صلى الله عليه و سلم říká: „Věřící vidí svůj hřích, jakoby seděl na úpatí hory a hrozí se, že by na něj tato mohla spadnout. Naproti tomu prostopášník (arab. فَاجِرٌ fádžir) vidí svůj hřích jako mušku, která mu přistála na nose – odežene ji mávnutím své ruky.3
 
Právě tento paradox klamu je, troufám si říci, na celé této chorobě, zvané al-ghafla, nejnebezpečnější. V srdci se uhnízdí sebeklam, působící, že mysl se přestane starat o to, nad čím rozmýšlí a co ji okupuje. Naplno se pak oddá jen a výhradně pozlátkům vezdejšího světa. Pokud se tak stane, takový člověk začne poměřovat vlastním metrem to, s čím Alláh je a s čím není spokojen. Začne se domnívat, že požehnání materiálního blahobytu, kterého se mu dostalo, je důkazem toho, že je s ním spokojen i Stvořitel. Takový člověk pak sklouzne spíše na stranu materializmu, než aby zůstal skutečným věřícím. To proto, že základní charakteristikou věřících je naopak právě upjatost k onomu světu, jak popisuje jímavými slovy Nejvyšší:
ذَٰلِكَ الْكِتَابُ لَا رَيْبَ ۛ فِيهِ ۛ هُدًى لِلْمُتَّقِينَالَّذِينَ يُؤْمِنُونَ بِالْغَيْبِ وَيُقِيمُونَ الصَّلَاةَ وَمِمَّا رَزَقْنَاهُمْ يُنْفِقُونَ
Toto Písmo, o němž pochyby není, je vedením pro bohabojné, kteří v nepoznatelné věří, modlitbu dodržují a z toho, co jsme jim uštědřili, rozdávají. (Bekara:2-3)
 
Jejich nejvýraznější charakteristikou je tedy víra v nepoznatelné, v neviditelné, v to, co se označuje arabským slovem الغَيبُ al-ghajb. Neřídí se tedy materialisticko-ateistickou premisou, redukující realitu jen na to, co je možno vidět či vnímat. Naproti tomu věřící vědí, že Boží činy nejsou omezeny jen na tento pomíjivý vezdejší život, arab. حَيَاةُ الدُّنيَا hajátu d-dunjá.
Alláh praví:
فَلَا تُعْجِبْكَ أَمْوَالُهُمْ وَلَا أَوْلَادُهُمْ ۚ إِنَّمَا يُرِيدُ اللَّهُ لِيُعَذِّبَهُمْ بِهَا فِي الْحَيَاةِ الدُّنْيَا وَتَزْهَقَ أَنْفُسُهُمْ وَهُمْ كَافِرُونَ
Nechť nebudí obdiv tvůj jmění jejich ani děti jejich! Bůh si je tím přeje pouze potrestat v životě pozemském a chce, aby duše jejich odešly, zatímco jsou nevěřící. (Tewba:55)
 
Posel Boží صلى الله عليه و سلم učil, že kdykoli uvidíme někoho, komu Alláh dopřává všeho, co se dotačnému zamane a dotyčný zároveň stále a pořád hřeší, pak si máme být vědomi toho, že jej Alláh nenápadně posouvá postupně stále více a více k těžkému trestu.4
 
Tento životní postoj, charakterizovaný jako bezohledná lhostejnost, tedy člověku před oči staví závoj klamu. Kdykoli je mu potom ve správném náhledu znemožněno, je uzamčen a odsouzen jen k tomu, aby se staral výhradně o nízké záležitosti tohoto pomíjivého materiálního světa. Vnímání toho, co se skrývá za ním, je mu upřeno.
 
Háfiz Šemsuddín ibnu l-Kajjím رحمه الله vzpomenul velmi účinný lék na tuto chorobu. Je třeba proniknout do několika základních konceptů, ve kterých bloudí myšlení lidí postižených bezohlednou lhostejností. Nízké chtíče byly člověku dány hojnou měrou, ale ti, kteří věří v nepoznatelné, se od nich odvracejí, zatímco ti, kteří je následují, nakonec dospějí k poznání, že třeba zpytovat své svědomí a toho, co učinili, litovat.
 
První skupinou mezi nimi jsou ti, o kterých Alláh hovoří:
أُولَٰئِكَ عَلَىٰ هُدًى مِنْ رَبِّهِمْ ۖ وَأُولَٰئِكَ هُمُ الْمُفْلِحُونَ
ti Pánem svým jsou správně vedení a ti budou úspěšní. (Bekara: 5)
 
Druhou kategorií jsou pak mezi nimi ti, které zmiňují následující slova Boží:
كُلُوا وَتَمَتَّعُوا قَلِيلًا إِنَّكُمْ مُجْرِمُونَ
A vy, nevěřící, jezte a užívejte si ještě krátce, vždyť vy věru jste hříšníci! (Murselát: 46)
 
Avšak úspěšnými jsou jen ti, kteří si jsou velmi dobře vědomi konečné a nejzazší reality tohoto pozemského života a jsou si velmi dobře vědomi, že tento život stojí na kvalitativně nižším stupni a proto své chtíče krotí, překonávajíce sami sebe na cestě k dosažení světa onoho. Probudili se ze své lhostejnosti a uvědomují si, co jim jejich nepřátelé odňali během doby, kdy byli nedbalými. Kdykoli pocítí ve svém životě hořké okamžiky, vzpomenou verše z Knihy Boží:
لَا يَحْزُنُهُمُ الْفَزَعُ الْأَكْبَرُ وَتَتَلَقَّاهُمُ الْمَلَائِكَةُ هَٰذَا يَوْمُكُمُ الَّذِي كُنْتُمْ تُوعَدُونَ
Ani den hrůzy největší je nezarmoutí a andělé je přivítají slovy: “Toto váš je den, jenž byl vám přislíben!” (Anbijá´:103)
 
Takto Ibnu l-Kajjím vyznačuje ostré dělítko mezi bdělými na jedné straně a ostatními na straně druhé:
  1. Úspěšní jsou úspěšnými proto, že jsou si vědomi konečné reality, na které končí celý tento svět. Jsou si vědomi jeho nízkosti, kontrastující s tím, co bude následovat po něm. 
  2. Základním konceptem který člověka zbavuje bezohledné lhostejnosti je víra v nepoznatelné.
 

Dalším lékem je to, co se uvádí od Božího Posla صلى الله عليه و سلمv následujícím mocně působícím hadísu, vyprávěném ‘Alkamou od Abdulláha رضي الله عنه:

 
ََنَامَ رَسُولُ اللِه صَلَّى اللُه عَلَيهِ وَ سَلَّمَ عَلَى حَصِيرٍ فَقَامَ وَ قَد أَثَّرَ فِي جَنبِهِ فَقُلنَا يَا رَسُولَ اللهِ لَو اتَّخَذنَا لَكَ وِطاَءً فَقَالَ مَا لِي وَ مَا لِلدُّنيَامَا أَنَا فِي الدُّنيا إِلاَ كَرَاكِبٍ إِستَظَلَّ تَحتَ شَجَرَةٍ ثُمَّ رَاحَ وَ تَرَكَهَا.
Posel Boží صلى الله عليه و سلمspal na palmové rohoži. Když vstal, otiskla se její stopa na jeho bok. Řekli jsme: „Posle Boží! Uděláme pro tebe postel!“ Odvětil: „A co mám já vůbec do činění s tímto světem? V tomto světě nejsem ničím jiným, než coby jezdcem, který spočine ve stínu stromu jen proto, aby pak cestoval dále a opustil ho.5
 
Tedy, tento svět není v souladu se mnou a já nejsem v souladu s tímto světem. Proto nemám žádnou touhu vůči němu a neprahnu po vezdejších potěšeních. Co jsou pro mne lákadla tohoto světa? Netoužím po nich, neboť toužím výhradně po onom světě, který je opravdový a přijde až po něm.6
 
Tento hadís nám do mysli vnáší správný přístup k tomuto světu. Na tomto světě je třeba chovat se jako pocestný na dlouhém putování. Tento příklad je zesílen podobenstvím jezdce, spočinuvšího na malou chvíli ve stínu stromu, který zanedlouho opustí na cestě do cíle své cesty a už pod něj nikdy více neulehne.
 
Abychom netrpěli bezohlednou lhostejností, musíme si tuto skutečnost neustále uvědomovat a ustavičně připomínat to, čím vezdejší svět ve skutečnosti opravdu je. Pořád a dokola, dokud na tomto světě jsme.
 
 
1Událost zaznamenává Ibn Kesír ve svém tefsíru uvedených veršů ze súry al-Hudžurát a také al-Buchárí ve svém Sahíhu.
2Zaznamenal jej al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 2493, a ve znění „Příklad toho, kdo respektuje hranice Boží,“ hadís č. 2686. Dále jej uvádějí at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2173; Ahmed v Musnedu, 4/268; al-Bejhekí v Sunenu l-Kubrá, 10/91; a v Šu’abu l-ímán, hadís č. 7576; a Ibn Hibbán v Sahíhu, 1/532 ve znění: „Příklad toho, kdo respektuje hranice Boží a příklad toho, kdo jich nedbá, toho, kdo přikazuje vhodné a toho, kdo od vhodného odvrací …“, a 1/537 ve znění: „Příklad toho, kdo respektuje hranice Boží a přikazuje vhodné a toho, kdo jich nedbá a od vhodného odvrací …“.
3Jako sahíh jej uvádí al-Buchárí i Muslim.
4Hadísy o tom zaznamenává Ahmed a al-Bejhekí. O tomto tématu hovořili také al-‘Irákí a al-Albání.
5Zaznamenali jej at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2377; Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 4109; Ahmed v Musnedu, hadís č. 3709. Jako sahíh ocenil al-Albání v al-Džámi’u s-saghír we zijádetuhu, hadís č. 10605, a v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 5668.
6Viz al-Mubárekfúrí v Tuhfetu l-ahwáz, 7/40-41.