Vznešený Alláh Poslu Božímu صلى الله عليه وسلم zjevil:
وَقَضَىٰ رَبُّكَ أَلَّا تَعْبُدُوا إِلَّا إِيَّاهُ وَبِالْوَالِدَيْنِ إِحْسَانًا ۚ إِمَّا يَبْلُغَنَّ عِندَكَ الْكِبَرَ أَحَدُهُمَا أَوْ كِلَاهُمَا فَلَا تَقُل لَّهُمَا أُفٍّ وَلَا تَنْهَرْهُمَا وَقُل لَّهُمَا قَوْلًا كَرِيمًا وَاخْفِضْ لَهُمَا جَنَاحَ الذُّلِّ مِنَ الرَّحْمَةِ وَقُل رَّبِّ ارْحَمْهُمَا كَمَا رَبَّيَانِي صَغِيرًا
Pán tvůj rozhodl, abyste nikoho kromě Něho neuctívali a abyste rodičům dobré prokazovali. A jestliže jeden či oba z nich u tebe zestárnou, neříkej jim “Fuj!” a neodbývej je stroze, nýbrž mluv s nimi slovem laskavým! Skloň k nim oběma z milosrdenství křídla pokory a řekni: “Pane můj, smiluj se nad nimi oběma, tak jako oni mě vychovali, když jsem byl malý!” (Isrá: 23-24)
وَوَصَّيْنَا الْإِنسَانَ بِوَالِدَيْهِ إِحْسَانًا ۖ حَمَلَتْهُ أُمُّهُ كُرْهًا وَوَضَعَتْهُ كُرْهًا ۖ وَحَمْلُهُ وَفِصَالُهُ ثَلَاثُونَ شَهْرًا ۚ حَتَّىٰ إِذَا بَلَغَ أَشُدَّهُ وَبَلَغَ أَرْبَعِينَ سَنَةً قَالَ رَبِّ أَوْزِعْنِي أَنْ أَشْكُرَ نِعْمَتَكَ الَّتِي أَنْعَمْتَ عَلَيَّ وَعَلَىٰ وَالِدَيَّ وَأَنْ أَعْمَلَ صَالِحًا تَرْضَاهُ وَأَصْلِحْ لِي فِي ذُرِّيَّتِي ۖ إِنِّي تُبْتُ إِلَيْكَ وَإِنِّي مِنَ الْمُسْلِمِينَ
Uložili jsme člověku laskavost vůči rodičům jeho; matka jeho jej ve strastech nosila a ve strastech jej porodila a jeho nošení a kojení trvalo třicet městců. A když dosáhl dospělosti své a dosáhl věku čtyřiceti let, zvolal: “Pane můj, vnukni mi, abych byl vděčný za dobrodiní Tvé, jímž jsi zahrnul mne i rodiče mé! Nechť konám skutky zbožné, v nichž nalezneš zalíbení, a učiň pro mne dobrým potomstvo mé. Kajícně se k Tobě obracím a jsem jedním z těch, kdož do vůle Tvé jsou odevzdáni.” (Ahkáf: 15)
Nejlepším příkladem naplnění těchto slov, podobně jako tomu bylo u všech dalších Božích příkazů, byli sahába رضي الله عنهم أجمعين – společníci Posla Božího صلى الله عليه وسلم.
(1)
Se’íd ibn Abí Burda vyprávěl od svého otce, že ‘Abdulláh ibn Omar رضي الله عنهما jednou v Mekce viděl jistého Jemence. Muž obcházel Ka’bu a na svých zádech nosil svou starou matku a přitom opakoval básnický verš:
إِنِّي لَهَا بَعِيرُهَا الْمُذَلَّلُ إِنْ أُذْعِرَتْ رِكَابُهَا لَمْ أُذْعَرِ
“Jsem jejím velbloudem poddajným,
byť zatřese se její sedlo, já zůstanu neochvějným!“
Potom se muž zeptal Ibn Omara: “Myslíš, že jsem jí vynahradil, co pro mne ona udělala?”
“Neoplatils jí ani jediný kopanec, když jsi byl ještě v jejím lůně!” odvětil mu rozhodně Ibn Omar.1
(2)
‘Abdulláh ibn ‘Amr ibnu l-Ás vypráví, že za Prorokem přišel jistý muž a žádal ho o svolení přesídlit z Mekky do Medíny. V Mekce však po sobě zanechával své stárnoucí rodiče, kteří za ním plakali. Posel Boží dotyčnému odvětil:
ارجعْ إليهِما وأَضْحِكْهُما كما أبكيْتَهُما
“Vrať se za nimi a rozvesel je tak, že se budou smát, jakos je předtím rozesmutnil tak, že se rozplakali.“2
(3)
Od ‘Abdulláha ibn Mubáreka se uvádí, že v době vlády třetího pravověrného chalífy Osmána ibn ‘Affán رضي الله عنه dosáhla jistá jedna datlová palma hodnoty rovné tisícovky dirhemů, tehdejších stříbrných mincí.
Usáma ibn Zejd však přesekal její listy a z dutiny jejího kmene vytáhl lahodnou střídku, takzvané palmové srdce, proslavené svou výbornou sladkou chutí. Tuto pochoutku pak nakrájel pro svou matku.
Když lidé spatřili, co udělal s tou nádhernou drahou palmou, zeptali se ho: “Co tě přimělo udělat s palmou to, co jsi s ní udělal? Vždyť víš, jak moc byla drahá, že se prodávala za rovných tisíc dirhemů!”
Usáma jim odpověděl: “Moje matka to ode mne chtěla. A kdyby mne byla poprosila o cokoli, co pro ni mohu učinit, vždycky bych ji uposlechl.“3
(4)
V den vítězného návratu do Mekky přijal islám otec Abú Bakra as-Siddíka رضي الله عنه, zvaný Abú Kuháfa. Stal se muslimem až velmi pozdě ve svém životě, už jako slepý a skoro chromý stařec.
Abú Bakr vzal otce a vydal se s ním k Poslu Božímu صلى الله عليه وسلم, aby jeho otec mohl pronést vyznání víry přímo před Prorokem. Celou cestu ho musel podpírat a vést.
Posel Boží صلى الله عليه وسلم se podivil jeho obětavosti a řekl:
هلّا تركتَ الشيخَ في بيتِه حتّى آتيَه
„Mohl jsi starého pána nechat doma a my bychom byli přišli za ním.”
“Spíše bych já s ním měl přijít k tobě, nežli abys ty přišel k němu,” odvětil mu s úctou Abú Bekr.
Abú Bakr se vzápětí rozplakal. Řekli mu: „Toto je den radosti. Tvůj otec přijal islám a zachránil se před Ohněm. Proč tedy pláčeš?”
Abú Bakr jim řekl: „To proto, že bych byl raději, kdyby dnes Prorokovi nepřisáhl věrnost můj otec, ale Abú Talib, protože to by Prorokovi učinilo ještě větší radost.“4
Abú Bakr, ačkoli svého otce nezměrně miloval, tímto dával přednost štěstí Proroka صلى الله عليه وسلم před svým vlastním štěstím.
- Zaznamenal al-Buchárí v al-Adebu l-mufred, podání č. 11. Jako sahíh ho doložil al-Albání v Sahíhu l-Adebi l-mufred, podání č. 9.
- Zaznamenali Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 2528; an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 4163; Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 2782; Ahmed v Musnedu, hadís č. 6490; a al-Buchárí v al-Adebu l-mufred, hadís č. 13 a toto je jeho znění. Jako sahíh ho doložil al-Albání v Sahíhu Adebi l-mufred, hadís č. 10.
- Zaznamenal Džemáluddín ‘Abdurrahmán ibn ‘Alí ibnu l-Džewzí v Sifetu s-safwa, str. 191.
- Zaznamenal Ibn Hadžer al-‘Askalání v al-Isábetu fí temjízi s-sahába, 2/461. Isnád tohoto podání je sahíh.