OTÁZKA: Je přikazování vhodného a zakazování zavrženíhodného, či vybízení k dobru a odvracení od zla, vždy záležitostí pouze autorit, státních orgánů a osob k tomu určených, anebo jde o povinnost každého jednotlivého muslima? Mají ji všichni, anebo je omezena jen na někoho?
ODPOVĚĎ:
Zastavit zlo (tj. čin odsuzovaný šarí’ou jako zlo), ke kterému právě dochází, je povinností všech muslimů a každého jednoho z nich shodně jejich možnostem a situacím, v nichž se ocitnou, neboť Posel Boží صلى الله عليه وسلم pravil v obecném smyslu:
مَن رَأى منكم مُنكَرًا فلْيُنكِرْه بيَدِه، فإنْ لم يَستَطِعْ فبِلِسانِه، فإنْ لم يَستَطِعْ فبِقَلْبِه، وذاك أضْعَفُ الإيمانِ
“Kdokoli z vás uvidí nějaké zlo, nechť ho zastaví svou rukou, pokud nemůže rukou, tak ať se mu postaví alespoň svým jazykem a pokud nemůže ani to, pak nechť ho aspoň zavrhne ve svém srdci. A to je nejslabší víra.” 1
Nicméně zastavení zla rukou, tj. fyzickým činem, musí být podložena reálnou schopností takového působení, která nevyústí v horší podobu zla či společenského rozvratu. Pak tedy otec a manžel coby hlava rodiny má nárok napravit věci svým osobním zásahem uvnitř své domácnosti v rámci své rodiny (tj. v mezích pravomocí, které mu stanovuje zákon konkrétní země – pozn. překladu), ředitel či manažer může zavést svá pravidla a osobně je prosazovat v rámci organizace, kterou vede a za kterou je zodpovědný, v souladu s instrukcemi, které jsou mu dány (tj. v rámci kompetencí pramenících z jeho řídící funkce – pozn. překladu) atd.
V jiných případech nemají lidé právo měnit svou rukou, tj. svým osobním fyzickým zásahem, věci, které jim nepřísluší měnit. Pokud budou měnit a napravovat věci mimo rámec své autority a zodpovědnosti, povede to k ještě mnohem většímu zlu, než je to, které původně chtěli řešit. Povede to k šíření rozvratu mezi lidmi a k chaosu na úrovni vztahů mezi občany a státem.
V takovém případě přechází povinnost jednotlivců na druhou úroveň následující hned po té první – na povinnost ohradit se proti spatřenému zlu verbálně. Musí proti němu promluvit a říci: “Ty a ty, boj se Alláha, toto není dovoleno, toto je zakázáno,” anebo “máš povinnost učinit to a to, kterou jsi porušil” apod., přičemž je na nich podložit své tvrzení platným šarí’atským důkazem.2
Změna zla rukou musí probíhat v souladu s kompetencemi náležejícími danému jedinci v dané společenské úloze, např. pokud je doma a je hlavou domácnosti apod., anebo v souladu s kompetencemi, které pramení z jeho veřejné funkce dané vládcem či vládou, jako jsou např. státní úřady či veřejné orgány s právem přikazovat vhodné a zakazovat zavrženíhodné, jako je policie apod.
Osoby v takových pozicích či situacích pak mění zlo rukou, tj. svým přímým působením, v souladu s kompetencemi a autoritou, která jim je svěřena, způsobem předepsaným podle šarí’y, aniž by překračovali meze toho, co jim je dovoleno a jak mají postupovat, případně podle instrukcí, kterými se ve svém působení mají řídit podle toho, co jim vymezil vládce či vláda.
Odpovídal: ‘Abdul’azíz ibn ‘Abdilláh ibn Báz
Zdroj: Fetáwá Ibn Báz, 8/208. Redakčně upravováno.
Překlad: Alí Větrovec
- Od Abú Se’ída al-Chudrího رضي الله عنه s menšími obměnami zaznamenali Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 1140; an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 5008; at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2172; Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 1275; a Ahmed v Musnedu, hadís č. 11876 a toto je jeho verze. Jako sahíh ho doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 6250. Muslim od Abú Se’ída uvádí podobný hadís ve svém Sahíhu, hadís č. 49, s použitím výrazu فلْيُغيِّرْه feljughajjirhu, tj. “nechť ho změní.“
- Je třeba si také uvědomit, že i při slovním odsudku páchaného zla v podmínkách České či Slovenské republiky mohou jisté formy verbálního odsudku naplňovat skutkové podstaty verbálních trestných činnů. Proto je třeba neztrácet toto ze zřetele a volit formu takovou, která bude dostatečně důrazná a zároveň plně legální.