OTÁZKA: Jaký způsob máme zvolit k vybízení k dobru a odvracení od zla, k přikazování vhodného a zakazování zavrženíhodného?
ODPOVĚĎ:
Ibnu l-Kajjim al-Džewzíja pravil:
“Zakazování zla má čtyři úrovně:
-
- Úplné odstranění zla a jeho nahrazení dobrem, které je v protikladu k němu.
- Zmenšení zla, které však není zcela odstraněno.
- Jedno zlo je nahrazeno jiným, změněno na jiné zlo obdobné či stejné závažnosti.
- Jedno zlo je nahrazeno jiným, změněno na jiné zlo, které je dokonce ještě horší.
V prvních dvou situacích je přikázáno jednat. Třetí je ponechána osobní rozvaze. A ve čtvrté situaci je zakázáno konat.“1
Sálih al-Fewzán na tuto otázku odpověděl následovně:
“Přikazujeme-li vhodné a zakazujeme-li zavrženíhodné v muslimské zemi, potom je celá věc velmi dobře známa a – chvála Alláhu – vysvětlena do podrobností. Člověk může poskytnout radu, připomínat, předkládat argumenty vlídným způsobem. A pokud je situace tak závažná, že vyžaduje zásah úřadů, přivolá ho. Pokud se jedná o situaci, která zásah autority nevyžaduje, je povinností člověka přikrýt hanbu a pochybení svého bratra v islámu potud, pokud vykazuje známky toho, že na něho naše vyzývání působí a zanechává na něm dopad. Potom přikrýváme jeho chyby po celý čas, kdy se zbavuje své špatnosti, zlepšuje se a směřuje od zkaženosti k sebenápravě. Pokud shledáme, že dotyčný žádné známky sebenápravy nejeví, potom je třeba přenechat jeho záležitost autoritám. Pokud je jeho záležitost předložena vůdcům muslimů, potom ten, kdo na začátku přikazoval vhodné a zakazoval zavrženíhodné, už splnil svou povinnost a úspěšně daný případ dotáhl do konce.
V případě, že působíme v kontextu nemuslimské společnosti, potom je vyžadováno vyzývat k islámu shodně moudrosti a vytříbené argumentaci, vhodně zvoleným způsobem, který nepovede ke vzniku rozkolu, jenž by se mohl škodlivě obrátit proti muslimům. V žádném případě nelze sahat k násilí a ani k takovému druhu konfrontace, který by byl příliš závažný. Pokud nepomůže vyzývání k islámu, šíření islámské osvěty cestou moudrosti a vytříbené argumentace, aby kdokoli chce, mohl islám či dobrou radu přijmout, potom věc toho, kdo ji odmítá a odvrhuje, má být přenechána na Alláhu.“2
Na základě citovaných zdrojů sestavil: Alí Větrovec