Vypráví se, že Ibráhím an-Necha’í se procházel a cestou potkal al-A’meše. Připojil se k němu a od té chvíle šli spolu.
Oba byli velikými učenci mezi našimi zbožnými předky, avšak oba trpěli také oční vadou. Přezdívka al-A’meš označuje osobu trpící očním zákalem a o an-Necha’ím se ví, že byl jednooký.
Al-A’meš se pousmál a řekl an-Necha’ímu: “Ibráhíme, představ si, když by nás lidé spatřili, pomysleli by si: “Jednooký provází někoho, kdo sotva vidí!”
An-Necha’í mu odpověděl: “A ublížilo by ti to? Oni by si za ty posměšky vysloužili hřích, ale my bychom si vysloužili odměnu za to, že se nám posmívali.”
Al-A’meš mu odvětil: “A ublížilo by ti, pokud bychom je my zachránili před hříchem pramenícím z jejich posměšků a my se zachránili před krutostí jejich jazyka?”
A tak se zase rozdělili a každý šel svou cestou. Ušetřili sami sebe posměšků a ušetřili hřích těm, kteří by k takovým posměškům klesli.1