Naši zbožní předkové velmi odsuzovali stádní mentalitu, když někdo nemá svůj názor, nechá se tupě unášet davem, nezamýšlí se nad důsledky svého počínání a nechává se vláčet panující módou či poryvy převažujících společenských názorů, neberouc ohledy, jsou-li správné či špatné.
Abú ‘Alí al-Hasan ibnu l-Hasan an-Ni’álí vyprávěl, že ‘Allán al-Werrák řekl:
“Spatřil jsem al-‘Itábího, jak jí chleba na stezce nedaleko bran Bábu š-Šám v al-Kudsu (Jeruzalémě).
Řekl jsem mu: “Běda tobě, to se nestydíš jíst na veřejnosti?”1
Al-‘Itábí mi odpověděl: “Pokud bys byl ve stáji se stádem dobytka, taky by ses styděl jíst, zatímco se krávy na tebe dívají?”
“Nestyděl,” odpověděl jsem.
Al-‘Itábí pokračoval: “Vydrž, záhy tě přesvědčím, že místní lidé se opravdu chovají jako stádo.”
Přišel k lidem, pronesl před nimi kázání, vyprávěl jim příběhy a prosil za ně Alláha tak dlouho, dokud se okolo něho neshromáždil veliký dav.
A potom řekl: “Vyprávěli nám více než jedním řetězcem vypravěčů, že kdokoli se dokáže svým jazykem dotknout špičky svého nosu, ten nikdy nebude uvržen do Pekelného Ohně.”
Najednou začli všichni vyplazovat jazyky a snažit se olíznout si špičku nosu, jako to činívají krávy. Ani jediný z těch v davu se nad nesmyslností toho, co jim bylo právě řečeno, nepozastavil.
Když se to nikomu z nich nepodařilo, dav se zase rozešel a každý šel svou cestou.
A al-‘Itábí se obrátil k al-Werrákovi a řekl mu: “Vidíš, říkal jsem ti, že se chovají jako stádo.”2
- V době zbožných předků bylo považováno za společensky nevhodné, aby člověk jedl na veřejnosti. V dávných dobách učenci hadísů smýšleli o osobě, která by se takového prohřešku proti společenské etiketě dopustila, že není zcela spolehlivým (arab. ثقة sikka) vypravěčem hadísů. Proto také al-Werrák za toto chování al-‘Itábího zkritizoval.
- Zaznamenal Chatíb al-Baghdádí v al-Džámi’u li-achláki r-ráwí, 2/167.