Vypráví se, že v době zbožného učence Hátima al-Asamma žil muž jménem Mu’áz, přezdívaný al-Kebír, tj. Veliký.
Mu’áza postihlo nesmírné neštěstí. Zemřel mu někdo, koho velmi miloval. Propadal kvůli tomu zoufalství, rozbíjel nádobí a přizval na pohřeb oné osoby také plačky.
Hátim se o tom dozvěděl a proto se vydal i se svými učedníky navštívit tohoto muže na posezení, které uspořádal poté, co onu osobu, za kterou tolik truchlil, pohřbili.
Hátim se dopředu domluvil s jedním ze svých žáků: “Až budeme u něho sedět, zeptej se mne na Boží slova:
إِنَّ الْإِنسَانَ لِرَبِّهِ لَكَنُودٌ
“Vůči svému Pánu člověk vskutku nevděčný je” (‘Ádíját: 6)
Jak se domluvili, tak se také stalo. Když seděli u Mu’áza, onen učedník se svého učitele zeptal: “Šejchu, co znamenají slova “vůči svému Pánu člověk vskutku nevděčný je“?”
“Teď pro to není úplně nejvhodnější okamžik,” odvětil mu prozatím Hátim, přesně tak, jak se předtím domluvili.
A podle domluvy student trval na své otázce. Zeptal se zanedlouho ještě jednou, potom potřetí, dokud mu jeho šejch nakonec neodpověděl: “To znamená, že člověk má sklon být vůči Alláhu nevděčný. Počítá jen rány osudu, které ho postihly, ale zapomíná na vše to dobré, čím ho Alláh zahrnul. Tak jako tady náš Mu’áz. Vznešený Alláh mu dal užívat si Jeho darů celých padesát roků. Ale nikdy nesezval lidi, aby za to Alláhu Nejvyššímu společně poděkovali. Ale když ho potkalo neštěstí, sezve lidi, aby všichni společně hořekovali nad osudem, který Alláh určil?!”
Když to Mu’áz uslyšel, vzchopil se, protože mu došlo, čeho se dopustil. Řekl: “Věru byl Mu’áz vůči svému Pánu nevděčný! Počítal jen pohromy, které ho postihly a zapomínal přitom i na to dobré, co mu Alláh dal!”
Potom přikázal vyhnat plačky, které sám předtím najal a kál se ze své malověrnosti.1