Podobných případů účelové démonizace ostrakizovaných lidských skupin skrze falešná obvinění z krvesmilstva a lidojedství lze v historii objevit celou řadu. Prolínají se historií válečné propagandy a příliš nesejde na tom, které dvě strany stály v konfliktu proti sobě. Ve válce je totiž důležité neventilovat vůči protistraně přílišný humanizmus.
Podobných případů účelové démonizace ostrakizovaných lidských skupin skrze falešná obvinění z krvesmilstva a lidojedství lze v historii objevit celou řadu. Prolínají se historií válečné propagandy a příliš nesejde na tom, které dvě strany stály v konfliktu proti sobě. Ve válce je totiž důležité neventilovat vůči protistraně přílišný humanizmus. Válečný stav pravidelně toleruje i takovou dávku xenofobie, která by byla v době míru neudržitelná.
Během protikřesťanských perzekucí v Římské říši v 1.-3. století kř. éry byli křesťané obviňováni z incestních vztahů mezi bratry a sestrami a dokonce i z rituálního kanibalizmu. Toto je zachyceno především v pohanských polemikách v polovině 2. století, u autorů jako je Celsus, Porfyrios a další.1