Vyzývejte k islámu i ostatní svou vznešenou mravností a vlastním příkladem – díl 1.

Chvála Alláhu, požehnání a mír Poslu Jeho صلى الله عليه و سلم.

 

Vznešený Alláh poručil:

Chvála Alláhu, požehnání a mír Poslu Jeho صلى الله عليه و سلم.

 

Vznešený Alláh poručil:

Rci: „Toto je cesta má. Volám vás k Bohu viditelným důkazem, já i ti, kdož mne následují. Sláva Bohu, že nejsem jedním z modloslužebníků!“(Júsuf:108)

 

Tímto veršem přikázal Všemohoucí Stvořitelالدَعوَةُ ad-da’wa, tedy osvětu a výzvu k islámu, k náboženství, které si On, Všeznající, Slitovný a Spravedlivý, pro lidi vyvolil:

Náboženstvím jediným u Boha jest věru islám. (Áli ‘Imrán: 19)

 

Šíření islámské osvěty v jiném verši Alláh přikazuje slovy:

Vyzývej k cestě Pána svého moudrostí i kázáním krásným a veď s nimi spor slovy nejlepšími! (Nahl:125)

Pravá islámská osvěta přichází promyšleně, v nejlepším čase, nejlepším slovem a nejpádnějším argumentem. Je kultivovaná, jemná, subtilní a přiměřená době a místu. Přináší útěchu a duchovní naplnění všech, kterým je adresována.

 

Taková byla osvěta Božího Poslaصلى الله عليه و سلم, jenž pravil: „Věru jemnost krášlí vše to, v čem se nalezne. A nepřítomnost této jemnosti přispívá jedině ke zhoršení čehokoli.“¹ Také pravil: „Milosrdenství nebývá odňato nikomu, jedině kromě opravdu tratícího.“² Také řekl: „Kdo není milostivý, tomu nebude milost prokázána.“³

 

Taková byla mise Posla Božího صلى الله عليه و سلم, který pravil svým následovníkům Mu’ázu ibn Džebelovi a Abú Músá al-Aš’arímu رضي الله عنهما, které vysílal šířit pravé náboženství mezi židy a křesťany do Jemenu, následující slova: „Ulehčujte a nepřitěžujte, přinášejte jen radost a neodhánějte lidi od sebe!“⁴

 

Posel Boží صلى الله عليه و سلمtak počínaje 6. rokem po hidžře systematicky vysílal do různých krajů své emisary, aby místní lidi seznámili s Božím náboženstvím a vyzvali je k jeho přijetí. Po uzavření příměří na Hudejbíji vyrazili z Medíny do světa vyslanci, nesoucí písma vladařům všech hlavních zemí okolo Arábie. V jednom jediném dni se takto vydalo na cestu šest vyslanců, z nichž každý s sebou nesl světlo správného vedení, v jazyce, kterému rozuměli ti, ke kterým mělo poselstvo doputovat – zástupci císařského dvora Východořímské říše a guvernéru Basry Hárisu ibn Abí Šamrá, guvernéru Damašku, kterého do funkce jmenoval sám císař Heráklios, Mukawkisovi, vládci Egypta, který byl rovněž Herákliovým místokrálem, dále habešskému negusovi, perskému chusrauovi, bahrajnskému králi Munziru ibn Sáwímu. Další poselstva směřovala do ‘Ammánu, Jemámy a dalších míst.⁵ Prorokovi vyslanci pak odpovídali na dotazy a otázky všech těchto kmenových náčelníků, guvernérů, náměstků, místokrálů, králů a imperátorů. Objasňovali jim předpisy islámu i jeho vznešené cíle. Každý dobře hovořil jazykem toho, ke komu byl poslán a měl již z dřívějška bohaté zkušenosti s místními zvyky, kulturou, etiketou a způsoby jednání.

 

Svým vyslancům Prorok صلى الله عليه و سلم dokonce objasnil priority jejich osvětové a misijní činnosti. Mu’ázovi ibn Džebel رضي الله عنه, vyslanci do Jemenu, řekl: „Přijdeš k Lidu knihy, vyzvi je ke svědectví, že není božstva kromě Boha a že já jsem Posel Boží, pokud toto od tebe přijmou, nauč je, že jim Alláh přikázal pět modliteb za den a noc, pokud toto od tebe přijmou, pak je nauč, že jim Alláh přikázal platit zekát, který se bere od jejich bohatých a dává se jejich chudobným. Pokud toto od tebe přijmou, neber od nich ten majetek, který jim je nejcennější.“⁶

 

Z hadísu vidíme, že Prorokova صلى الله عليه و سلمmetoda výzvy k islámu, kterou učil své druhy nebyla unáhlená, nezasypával nové muslimy obrovskou, vyčerpávající a nepřehlednou sumou informací. Nechtěl lidi měnit přes noc, přeprogramovávat je a vytrhávat je z toho, na co byli doposud navyklí. Nevolal po sešněrování a rozškatulkování života muslimů do černobílé dvojkové soustavy přikázáno-zakázáno. Věřící vedl k tomu, aby sami objevili slast víry a nepřál si, aby se víra stala pro ně otrockým jhem a jejich obsesí, neurózou, úzkostí a paranoiou.

 

Alláh Vznešený pravil:

Díky milosrdenství Božímu jsi byl k nim shovívavý; kdybys byl hrubý a srdce tvrdého, byli by věru od tebe odpadli. (Áli ‘Imrán:159)

Posel Božíصلى الله عليه و سلم nebyl poslán, aby někoho urážel a hanobil, byť by šlo o největšího hříšníka.

 

Byl poslán kvůli výzvě k uctívání Jediného Stvořitele a odvrhnutí jakéhokoli modloslužebnictví byli Alláhem vysíláni i poslové a proroci dávno před nimi, ve shodě se slovy Vznešeného:

 

A vysíláme posly Své jen jako hlasatele zvěsti radostné a jako varovatele. (Kehf:56)

 

On vám uzákonil jako náboženství to, co kdysi uložil Noemu – a to, co jsme vnukli tobě a co jsme uložili i Abrahamovi, Mojžíšovi a Ježíšovi: „Dodržujte náboženské úkony a nerozštěpujte se ohledně jich!“ Jak nesnesitelné je pro modloslužebníky to, k čemu je vyzýváš! Bůh si k tomu vybírá, koho chce, a vede k tomu toho, kdo kajícně se k Němu obrací. (Šúrá:13)

 

Proroci a poslové varovali před trestem a pro svůj národ chtěli to nejlepší. Přišli mezi své vlastní lidi, které nejlépe poznali a nejlépe věděli o jejich prohřešcích a slabých stránkách, stejně jako o jejich přednostech a silných stránkách. Alláh praví:

A vyslali jsme každého posla jedině s jazykem lidu jeho, aby jim vše objasňoval. (Ibráhím:4)

 

Nepřišli lidem spílat a vyhrožovat, naopak o ně měli starost. To vidíme na příkladu proroka Núha عليه السلام, který vyzýval lidi, aby zanechali modloslužebnictví, po dobu delší než devět století:

A již kdysi jsme vyslali Noema k lidu jeho; i pravil jim: „Lide můj, uctívejte Boha a nemějte žádné božstvo jiné kromě Něho! Já se věru pro vás obávám trestu dne strašného!“(A’ráf:59)

 

Kvůli tomuto byl také vyslán i Posel Boží Muhammedصلى الله عليه و سلم, o kterém Alláh praví:

A neposlali jsme tě leč jako znamení milosrdenství pro všechny světy. (Anbijá:107)

 

Alláh poslal Svého Posla Muhammeda صلى الله عليه و سلم jako milost pro všechny světy. Jako milost v jeho osobě samé, protože byl shovívavý a slitovný vůči svým společníkům, i jako milost v jeho poselství, protože je správným vedením a milostí pro každého, kdo jej bude následovat. Sám Prorok صلى الله عليه و سلم o sobě pravil: „Nebyl jsem poslán, abych proklínal, ale byl jsem poslán jako milost.“⁷

 

Dle slov Božích:

Vězte, že kdyby posel Boží, který mezi vámi dlí, vás uposlechl ve většině záležitostí, věru byste škodu utrpěli! Avšak Bůh způsobil, že milujete víru, a učinil ji krásnou v srdcích vašich, zatímco vám zošklivil nevěrectví, hanebnosti a neposlušnost. A to jsou ti, kdož řídí se cestou správnou (Hudžurát: 7)

 

Těm, kteří jej následují, tedy muslimům, Alláh poručil:

Nechť stane se z vás obec, jež bude vyzývat k dobrému, přikazovat vhodné a zakazovat zavrženíhodné. A takoví budou blažení. (Áli ‘Imrán:104)

 

Tuto povinnost nelze realizovat bez přímé účasti na společenském dění. Tento příkaz nelze splnit, pokud bychom zvolili cestu hermetické sociální izolace a budování naprosto oddělené paralelní společnosti. Šarí’atské právní maximum hlásí, že pokud je nějaký krok předpokladem vykonání povinného činu, pak je povinností vykonat i tento krok. A pokud něco brání vykonání nějaké povinnosti, je třeba takovou překážku překlenout a podobného chování se zdržet.

 

Důvod seslání Koránu a Sunny je jejich aplikace v praxi. Důvodem povinnosti islámu jakožto víry je nutnost dovést do smíru a souladu náš vztah ke Stvořiteli všehomíra i všem ostatním stvořením. Důvodem existence šarí’y je ochrana a zajištění lidské víry, života, majetku, zdravého rozumu a cti.

 

Alláh pravil:

Věřící muži a věřící ženy jsou si vzájemně přáteli a přikazují vhodné a zakazují zavrženíhodné, dodržují modlitbu, dávají almužnu a jsou poslušní vůči Bohu a Jeho poslu. Nad těmi se Bůh věru slituje, neboť Bůh mocný je i moudrý. (Tewba:71)

 

Tedy praví věřící jsou svorní, vznešení, ctnostní a mravní a k témuž nabádají především vzájemně jedny druhé, ale také navenek i příslušníky jiných komunit. Právě proto, že tak činí i navenek, dozvídají se i ostatní o vznešených plodech náboženství islámu, které Alláh lidem uložil za povinnost následovat. A právě proto, že tak činí mezi sebou, v nich i ostatní vidí vzory hodné následování.

 

Praví věřící jsou zásadoví ve svých principech, konzistentní ve svém jednání a je jim zcela cizí vtíravá podbízivost úlisných pokrytců, kteří jsou ihned k službám jakékoli tyranii, snaží se jí zalíbit a svou servilností přicházejí o vše lidské v sobě. Praví věřící se před zlem nesklání, netolerují ho a neuzavírají s ním kompromisy.

 

Právě kvůli dodržování takových zásad byla tato umma nazvána nejlepší ummou mezi všemi lidskými národy a občinami. Alláh vznešený pravil:

Vy jste národ nejlepší, jenž kdy povstal mezi lidmi; vy přikazujete vhodné, zakazujete zavrženíhodné a věříte v Boha. (Áli ‘Imrán:110)

 

Tato rovnice platí i obráceně, jak vidíme dnes. Pokud muslimové mezi sebou tyto principy neaplikují, či dokonce uplatňují jejich pravý opak, napadajíce a ostouzejíce jedny druhé při každé příležitosti a v klíčových okamžicích ještě o to více a bezostyšněji, pak se i ostatní o dobru islámu nedozvídají, případně se o něm dozvídají zkreslené zvěsti, či dokonce odmítají muslimům naslouchat. Pakliže jsou muslimy vyzýváni k tomuto dobru, oprávněně cítí, že muslimové „kážou vodu a pijí víno.“

 

Muslimové sami nejsou mírou povoleného a zakázaného, vhodného a zavrženíhodného, nýbrž toto určuje výhradně Stvořitel.

 

Přikazování vhodného není, nemůže a nesmí být snahou donutit ostatní přizpůsobit se zvyklostem někoho jiného, ať už přímo či nepřímo. Cílem přikazování dobra je dobro samo a motivací láska k Bohu, touha po Boží spokojenosti a odměně, strach před Jeho trestem. Jeho cílem vytváření kopií sebe sama a motivací není získání kulturní či legislativní dominance nad jinými.

 

Zakazování zavrženíhodného neznamená drzé urážení druhých, ukazování si na ně prstem a bezduchou, destruktivní kritiku všech, kteří se odlišují od těch, kteří sami sebe považují za muslimy. Naopak představuje kritiku konstruktivní, která přináší schopná, plodná a žádaná řešení palčivých duchovních či společenských problémů a sociálních patologií, ztělesňuje upřímně míněnou radu, která oproti každému zákazu staví povolenou alternativu.

 

Proto mohou i dnešní muslimové být přímo zodpovědní za to, že svým neuváženým jednáním vytvoří propast mezi sebou na straně jedné a na straně druhé mezi těmi, kteří jsou příjemci jejich osvěty a výzvy k islámu.

 

Bohužel, dnes někteří jedinci mezi muslimy svým drzým chováním a izolacionistickým přístupem staví bariéry mezi sebe a i mezi mnohé muslimy, kteří si nejsou dostatečně vědomi své víry a proto ani nejsou a nemohou být dobrým příkladem pro další lidi, zejména nemuslimy okolo sebe. Takovým třeba říci, že idea islámu nespočívá na izolaci od všech ostatních, ale naopak na prospěchu pro společnost, na otevřenosti a transparentnosti. Proto musí muslim věnovat o to více času a energie osvětě a výzvě k principům islámu a nikoli k laciné, destruktivní a křečovité kritice všeho toho, co vidí, že je špatně, zejména dnes, v době, kdy se vytratil islámský státo-právní pořádek, chalífát, a kdy je role šarí’y jako celistvého a komplexního zákonodárství zatlačena do pozadí.

 

Existují i další, kteří představují přesný opak. Vtírají se pod pláštíkem výzvy k islámu, dialogu a soužití k těm, kteří muslimy nenávidí a bojují proti nim. Konflikt, který mezi muslimy a jejich nepřáteli existuje, tato skupina lidí neřeší, ale popírá a zametá pod koberec. Strkají hlavu do písku a tváří se, že se nic neděje. V případě sebemenšího nátlaku opouštějí svou víru jako krysy potápějící se loď. Takové jedince charakterizuje zoufalý komplex méněcennosti a hluboko uvnitř cítí vinu, odcizení, rozpaky a odpor k vlastní muslimské identitě. Své tažení proti islámu a nenaplněnou potřebu patřit někam jinam, než mezi muslimy, svou touhu asimilovat se s tím, kdo má v rukou nejvíce moci,  takový jedinec maskuje a zastírá kritikou špatného chování muslimů.

 

Vězte, že islám v žádném případě není náboženstvím stojícím a padajícím na vykonávání formálních rituálů a aktů zbožnosti. Islám je především neoblomným a nezdolným vnitřním přesvědčením, že jedině Stvořiteli všehomíra, Který nemá společníka, je nutno věnovat veškerou pokoru, poslušnost a uctívání, nekompromisně se nepodřizujíce čemukoli a komukoli, co se příčí vůli a příkazu Božímu. Islám je zrovna tak komplexním celospolečenským programem k nápravě a dosažení maximální dokonalosti v mezích toho, čeho je člověk schopen, cestou upevnění, podpory a prosazování čehokoli dobrého a ušlechtilého, jakož i potlačování, mýcení a vykořenění všeho špatného a zkaženého. Islám je jasné a nedvojsmyslné ultimátum všem podobám zla, hříchu a modloslužebnictví, byť by za nimi stál i tlak tisíciletých tradic a společenského konformizmu.

 

Islámem byli lidé vyvedeni z temnot uctívání stvořeného ke světlu uctívání Jediného Stvořitele. Vládce věřících ‘Alí ibn Abí Tálib رضي الله عنه v tomto duchu pravil: „Nebuď tedy otrokem čehokoli mimo Alláha, vždyť Alláh tě stvořil svobodného!“

 

Alláh praví:

Bůh zajisté přikazuje spravedlnost, dobré skutky i štědrost vůči příbuzným a zakazuje necudnost, zavrženíhodné skutky a vzdornost a varuje vás – snad toho pamětliví budete. (Nahl:90)

 

Někteří vykladači Koránu tento verš označili jako podstatu celého poselství islámu, přičemž vše ostatní je jen konkrétní aplikací a výkladem tohoto principu. Při islámské osvětě, ať už výzvě k nemuslimům, nebo nápravě muslimů, vždy třeba podporovat vše, co je dle šarí’y dobré a vede k dobrému a bránit všemu, co je zlé a vede ke zlému. Poskytnout pomoc každému, kdo usiluje o dobro a snažit se minimalizovat zlo každého, kdo se jej dopouští, bez ohledu na jeho formální náboženské vyznání.

 

Islám jako takový vyzývá k nejvznešenější a nejvytříbenější mravnosti v každé situaci, bez výjimky, včetně válek a jiných mezních situací. V islámu neplatí, že morální poklesek možno ospravedlnit vznešenými pohnutkami. Vzájemná lidská nenávist a zášť, stejně jako sobectví, musí být vždy potlačena duchem spolupráce, vzájemnosti a obětavosti.

 

Alláh praví:

On je ten, jenž poslal mezi národy nevědomé posla z řad jejich, aby jim přednášel znamení Jeho, očistil je a Písmu a moudrosti je naučil, zatímco dříve žily v bludu zjevném.(Džumu’a:2)

Buď shovívavý, přikazuj vhodné a vyhýbej se pošetilým! (A’ráf:199)

 

Posel Boží صلى الله عليه و سلم je popisován takto:

vždyť vskutku povaha tvá je vznešená. (Kalem:4)

 

‘Abdulláh ibn Mubárek definoval dobrou povahu jako „rozzářenou, usměvavou tvář, konání dobra a současné zdržení se zla a nepřístojnosti vůči druhým.“

Posel Boží صلى الله عليه و سلمsám popisuje svou úlohu takto: „Byl jsem vyslán, abych ctnostné mravy přivedl k dokonalosti.“⁸ 

 

Jeho současníci o jeho povaze a mravech vypovídají:

‘Abdulláh ibn Háris ibn Džuz´ رضي الله عنه pravil: „Neviděl jsem člověka usměvavějšího, nežli byl Posel Boží. “⁹

Anas ibn Málik رضي الله عنه, který sloužil jako chlapec u Posla Božího صلى الله عليه و سلم celých deset let, až do jeho smrti, kdy mu bylo dvacet¹⁰, říká: „Posel Boží صلى الله عليه و سلم ve společnosti dětí žertoval ze všech nejvíce.“¹¹

 

Proto Alláh pravil:

A věru máte nyní v poslu Božím příklad překrásný pro každého, kdo doufá v Boha a v den poslední a kdo Boha hojně vzpomíná. (Ahzáb:21)

 

Posla Božího صلى الله عليه و سلم se tázali, kdo je nejlepší věřící, načež odpověděl: „Ten, jehož morálka je nejvyšší.“¹²

 

Tato vznešená mravnost je plně provázána s přesvědčením a akty zbožnosti:

Zbožnost nespočívá v tom, že obracíte tváře své směrem k východu či západu, nýbrž zbožný je ten, kdo uvěřil v Boha, v den soudný, v anděly, Písmo a proroky a rozdává z majetku svého bez ohledu na lásku k Němu příbuzným, sirotkům, nuzným, po cestě (Boží) jdoucímu, žebrákům a na otroků vykoupení, a ten, kdo modlitbu dodržuje a almužnu udílí. A zbožní jsou ti, kdož úmluvy své dodržují, když je jednou uzavřeli a v protivenství, v neštěstí a v dobách násilí jsou trpěliví – to jsou ti, kdož víru pravou mají, a to jsou bohabojní. (Bekara:177) Použitý výraz البِرُّ al-birru označuje jakoukoli podobu dobrého činnu. Posel Boží pravil: „Dobrota je vznešená mravnost.“¹³