Islám je napadán v mnoha směrech. Zejména jde o útoky ve směrech idejí (arab. الأفكار al-afkár), mravů (arab. الأخلاق al-achlák) a věrouky (arab. العقائد al-‘akáid). Na každý započatý či zesílený útok pak musí existovat síla, která jej konfrontuje. Takováto síla musí být navíc silnější nežli sám prvotní útok. Pokud se taková síla nenajde, znamená to zkázu islámu.
Vyvinout tuto sílu je povinností, ležící na bedrech lidí, kteří mají náboženské vědění. Leží také na bedrech těch, kteří se pevně drží svého náboženství. Je povinností obou těchto skupin lidí vynaložit veškeré možné úsilí k zabránění takovýmto útokům. Útokům, jež na nás míří ze všech stran, a při kterých ani lidé s chladnou hlavou neví, jak se zachovat.
Vskutku nepřátelé muslimů říkají: „Musíme se zaměřit na Království Saudské Arábie, neboť to je kolébka islámu a jeho modlitební směr.“
Uvidíte je, jak vedou útoky a strojí úklady proti této zemi. Pokud jim učenci a upřímní věřící této země nezabouchnou dveře před nosem, bude následovat rozkol, zlo a pohroma. V celé zemi pak nalezneme ty věci, proti kterým teď tak houževnatě brojíme.
Při existenci těchto nepřátelských útoků je naší povinností:
1) Sjednotit naši výzvu.
2) Sjednotit naše úsilí.
3) Nedát nepříteli místo a příležitost, aby získal naše předmostí.
Nicméně musím konstatovat, že všichni tyto věci konáme odděleně a samostatně. Kromě výjimek nenajdeme dva lidi, kteří by se shodovali na cíli nebo na způsobu jeho dosažení. Kvůli tomu tvrdím, že je povinností učenců této země, ať už jsou v Rijádu, Hidžázu al-Kasímu či jinde, aby se sjednotili na jednotném slovu a učili toto slovo s pečlivostí. Myslím si, že to má velký význam. Musí ho učit kompletně a do hloubky, nejen skrze média, pedagogické nástroje a školní osnovy nebo skrze prostředky, které se mezi běžnými lidmi objevily kvůli jejich odklonění se od základů náboženství.
Zároveň ale vidíme, že spousta studentů islámských nauk se raději zabývá pozemským světem nežli tím, co jim bylo z náboženského vědění svěřeno. Toto oslabuje jejich výzvu k dobru a její přijetí lidmi, neboť i způsoby učence mají vliv na přijetí jeho poselství. Pokud běžní lidé vidí jen učence, kteří jsou stejně chamtiví po tomto světě, jako ta největší chátra z řad prostého lidu, tak nikdy nebudou mít důvěru v učence. A to nejen v ně jako takové, ale ani ve správné vedení a vědomosti, kterým oplývají.
Rovněž je pro nás povinností radit vládcům.
Prorok صلى الله عليه وسلم třikrát řekl:
الدِّينُ النَّصِيحَةُ
„Náboženství je nasíha – upřímná rada.“ Na to mu řekli jeho společníci: „Koho se týká, ó Posle Boží?“
Na to on odpověděl
لِلَّهِ وَلِكِتَابِهِ وَلِرَسُولِهِ وَلأَئِمَّةِ الْمُسْلِمِينَ وَعَامَّتِهِمْ
„Alláha, Jeho knihy, Jeho Posla, předáků muslimů1 a lidu, kterému vládnou.“2
S radou vládcům se nesmíme spoléhat jen na pár lidí. Protože když mají vládci mnoho rádců ze všech stran, pak se jim pravda ozřejmí. Pak bude nevyhnutelné, že se přikloní k pravdě a půjdou po její metodologii navenek i zevnitř. Toto je metodologie Proroka. Kéž Bůh dá vládcům úspěch v jejím následování.
Co se pak týče vlivu na běžný lid, s lítostí shledáváme, že většina imámů v mešitách jsou ignoranti, kteří nešíří dál náboženské vedení, rady nedávají a s lidmi nemluví. V minulosti imám po modlitbách shromážděným muslimům pro jejich ponaučení alespoň četl ze spolehlivých knih, i když sám nebyl studentem nauk. Dnes se ve většině mešit nic nečte a jejich imámové nedávají lidem prospěšné znalosti. Díky tomu spousta běžných lidí cítí averzi vůči náboženským záležitostem. To vše je chybou lidí, kteří mají náboženské vědění. Bratři, je na nás se shromáždit a sjednotit naše úsilí, upřímně poradit vládcům a usilovně radit prostému lidu v mešitách i v ulicích.
Ještě jeden problém je velmi palčivý. Je to propast mezi mládeží a učenci. Tohle odtržení způsobilo mládeži její zmatení a zbloudění. A opět je to způsobeno chybou těch starších, kteří nedávají mládeži pozornost a nevyslechnou je, i kdyby přišli se slovy správného vedení. To je chyba! Je naší povinností být s touto mládeží. Musíme zjistit co dělají a hlásají, a musíme pozorovat, co je ovlivňuje. Musíme zjistit příčinu této averze k náboženství, musíme zjistit tu nemoc, abychom ji mohli léčit.
Je velice špatné se odvrátit od veškeré mládeže jen kvůli tomu, co slyšíme za nevhodné věci od několika mladých. Když je provždy odvrhneme a nebudeme se o ně zajímat, bude to mít za následek veliké zlo. Zlo jejich odvrácení se od náboženství a jejich svedení šejtánem na scestí. Je na nás zabývat se touto významnou starostí, pamatovat na ni a klást na ni důraz.
Zejména je pak na učitelích své studenty učit náboženské výchově a vštípit jim touhu po poselství Posla Božího صلى الله عليه وسلم – Knize Boží a sunně Jeho Posla صلى الله عليه وسلم. Učitelé musí svým studentům osvětlit náboženství ve jeho pravém smyslu, pravidla šarí’y jim musí odkrývat jasně a jednoznačně a vysvětlit jejich tajemství a moudrost.
To zdůrazňuji, neboť si myslím, že vzdělávání má své neduhy. Někteří učitelé totiž nevysvětlují ve svých lekcích důkazy a moudrosti náboženských pravidel. Je pravda, že věřící se odevzdává příkazu Boha a Jeho Posla nehledě na to, zda moudrost takového příkazu zná, či nikoli.
Alláh pravil:
وَمَا كَانَ لِمُؤْمِنٍ وَلَا مُؤْمِنَةٍ إِذَا قَضَى اللَّهُ وَرَسُولُهُ أَمْرًا أَن يَكُونَ لَهُمُ الْخِيَرَةُ مِنْ أَمْرِهِمْ
„A ani věřícímu, ani věřící není dána volba v záležitostech jejich, jakmile Bůh a posel Jeho věc jednou rozhodli.“ (al-Ahzáb: 36)
Avšak když člověk zná moudrost šaríatského nařízení, posílí to nejen jeho jistotu, ale i uplatnění tohoto nařízení a touhu po něm. Kvůli tomu apeluji na své bratry učitele, aby předávali svým studentům podstatnou a aktivní znalost, která pohne srdcem, rozšíří hruď a očistí a ujistí lidskou duši.
Autor: Muhammed ibn Sálih al-‘Usejmín
Zdroj: Kitábu z-zewádž, str. 3-10
Přeložil: Adam Šlerka
Korektura: Alí Větrovec
- Ohledně těchto předáků a upřímné rady vůči nim Jahjá ibn Šeref an-Newewí říká: “Znamená to pomáhat je a podporovat v tom, co je dobré, poslouchat je, pokud nařizují, co je dobré, vybídnout je k tomu, co je dobré, připomenout jim to a poradit jim to, co je dobré, laskavým a jemným způsobem. Znamená to učinit, aby si oni byli vědomi toho, co předtím ignorovali a čeho nedbali. Znamená to pomoci jim plnit ty nároky muslimů, které oni zatím nedokázali splnit. Neznamená to vést proti nim vzpouru či podněcovat v srdcích lidí zášť vůči nim, aby je neposlouchali. Al-Chattábí pravil: “K upřímné radě vůči nim patří modlit se za nimi, vést džihád po jejich boku, odevzdávat jim zekát a nevyvolávat proti nim ozbrojenou vzpouru, když se dopustí nespravedlivosti či krutosti. Znamená to nechválit je falešnými lichotkami a prosit za ně, aby se napravili.” Toto vše je podloženo i tím, že oním předákem se zde myslí nejen chalífa muslimů, ale i všichni ostatní z řad guvernérů a dalších, kteří se starají o veřejné záležitosti muslimů. Al-Chattábí toto zmiňuje také a dodává: “Toto označení odkazuje i na imámy ve smyslu náboženských učenců. Upřímná rada vůči nim zahrnuje přijmout to, o čem hovoří, následovat je v rozhodnutích, které vydávají a zachovat si o nich dobré smýšlení.” Viz Šerhu Sahíhi Muslim, 2/38.
- Od Temíma ad-Dárího zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 55.