Vznešený Alláh praví:
مَا عِندَكُمْ يَنفَدُ ۖ وَمَا عِندَ اللَّهِ بَاقٍ ۗ وَلَنَجْزِيَنَّ الَّذِينَ صَبَرُوا أَجْرَهُم بِأَحْسَنِ مَا كَانُوا يَعْمَلُونَ
„Cokoliv nyní u vás je, pomine, však cokoliv u Boha je, věčně zůstane. A My věru odměníme ty, kdož trpěliví byli, podle toho nejlepšího, co vykonali.“ (Nahl: 96)
Jistý staroarabský básník složil o čase následující verše:
„Mladé ke stáří a staré ke smrti přivádí
To, jak jitra a večery jedny za druhé řadí.
Kdyže noc po dni někomu stáří přivodí,
V tom se i mladík jako den nový narodí.
Bez ustání potřeby své plnit si hledíme,
Leč až na konec svých touh nevidíme.
Skon toho, kdo prahne, chtíč jeho nepřežil
Žádný – jen ten zůstat tu ještě trochu dýl.”
Muhammed ibn Sálih al-‘Usejmín pravil:
„Délka tohoto života není neomezená. Naopak! Trvá jen několik dní, které rychle uplynou. Proto buď trpělivý a neochvějný, dokud nepřijde Boží rozhodnutí.“1
A nejlepším způsobem využití tohoto světa je bezesporu jeho náprava k potěše Boží, aby se po našem odchodu všem dalším žilo na tomto světě aspoň o něco lépe. Jenže odkud začít?
Vznešený Alláh zachoval ve Své Knize dějinný zákon nevýslovné důležitosti, který není radno ignorovat:
إِنَّ اللَّهَ لَا يُغَيِّرُ مَا بِقَوْمٍ حَتَّىٰ يُغَيِّرُوا مَا بِأَنفُسِهِمْ
„Bůh nezmění to, co je v lidu nějakém, pokud se tento sám nezmění.“ (Ra’d: 11)
Šejch Jásir ad-Dúserí, slavný recitátor Koránu a imám v mekkánské Velké posvátné mešitě al-Harám uvádí od jednoho umírajícího starého muže následující velmi poučný příběh:
„Byl jsem ještě mladý a řekl jsem si: „Pečlivě si naplánuji, jak změním svět.“
Mezitím čas neúprosně ubíhal, ale mně se svět zlepšit a změnit vůbec nepodařilo.
A tak jsem si řekl: „Změním aspoň fungování své vlastní země.“
Ale čas bez milosti ubíhal dál a já jsem se nezmohl ani na to, abych změnil k lepšímu věci v mém státě.
Tak jsem si řekl: „No nic, tak se aspoň pokusím zlepšit situaci ve svém městě.“
Jenže koloběh dní a nocí mě opět dostihl a já jsem nedokázal ani to. Tak jsem se rozhodl měnit k lepšímu třeba jen čtvrť, ve které žiji, ale nedokázal jsem ani to. Dny a noci plynuly a já jsem byl tam, kde jsem byl na začátku.
Tak jsem si předsevzal, že se pokusím změnit a zlepšit alespoň chování a přístup své vlastní rodiny. A představte si, vynaložil jsem na to spoustu času, ale nedokázal jsem zdaleka ani to.
A po tomto všem tady teď ležím na smrtelné posteli. Nic jsem v životě nedokázal. Nic se mi nepodařilo. A teď už s tím nemůžu vůbec nic udělat. Už nic nedokážu a ani nestihnu. Dokonce ani zlepšit a změnit sám sebe!“
A potom dodal: „Kéž bych jen začal s úsilím měnit k lepšímu nejprve sebe sama. Pak bych určitě dokázal napravit i svou rodinu, potom svou čtvrť, potom své město, možná dokonce i svou zemi a systém v ní a … co vy víte, třeba bych možná změnil i svět!“
Jak moudrá slova pro každého, kdo si z nich vezme příklad a vystříhá se nesnáze, za kterou byla vykoupena. Jak dalece se mýlí všichni ti mladí a smělí, naivní a dětinští, kteří se bezhlavě vrhají za svými megalomanskými životními plány a chtíči svádějíce nesmyslné zápasy se všemi okolo nich, kteří se otáčejí v nepřátelství proti ostatním okolo sebe a nacházejí životní poslání v nápravě všemožných křivd a nepravostí, které, jak si nakonec i oni sami později v životě uvědomí, buď byly zcela malicherné, nebo nebyly křivdami vůbec, anebo byly naopak skutečně velmi závažné, leč nebylo v silách jejich bujarého a neskrotného ega učinit jim přítrž. V důsledku toho tito mladí zapálení nadšenci vzpláli jako papírové figurky a vjeli v plném trysku do předem prohrané bitvy. To proto, že neporozuměli podstatě problému a chytili věci za nejhorší možný konec. A nenechali si v ničem poradit od starších a zkušenějších.
‘Urwa ibn Zubejr, vnuk Abú Bekra as-Siddíka رضي الله عنه, prvního pravověrného chalífy této ummy a nejvěrnějšího Prorokova صلى الله عليه وسلم společníka, proto poradil svému synovi: „Ti, kteří se tohoto světa zříkají nejvíce, jsou právě těmi lidmi, které tento svět nejvíce a lidstvo je nejspíše poslechne. Proto pospíchejte hledat nauku a poznání, neboť dokud jste mladí, svět vás ještě zatím nemusí potřebovat, ale až budete starší, k čemu pak budou dalším generacím zralí mužové, kteří ale nebudou vůbec nic vědět ani chápat? Hanba! Co je oškivějšího, než stařec, který neporozuměl životu!“2
A jak výtečný je naopak stav těch mladých, kteří jsou pokorní a skromně dopřejí sluchu radám svých rodičů a učitelů, kteří pochopí podstatu problému, napraví sebe sama, zkrotí svoje ego a tím jim zbude i čas pustit se do boje se zlem a nespravedlností, které ve světě okolo nás panuje a zuří.
Naši zbožní předkové také říkali: „Nevědomý ignorant je přehlížený a nezkušený, byť by byl kmetem. A učený mudrc je ctěný a veliký, i kdyby se narodil jen nedávno.“3
Proto se nespokoj s tím, co si o tobě řeknou lidé, ale pochop, že jednou staneš před Alláhem, Svým Stvořitelem. Nezatěžuj se přespříliš světskými starostmi, protože tento život i život posmrtný přichází jedině od Alláha. Nehoň se za obživou tohoto světa víc, než je nutné, protože ona přichází od Alláha. Neboj se budoucnosti, protože budoucnost je v Rukou Alláha. Učiň jen nezbytné kroky, jak ti bylo přikázáno a nepodléhej svým chtíčům. Žádný přítel s tebou nebude sdílet tvou bolest a žádný lékař nebude snášet tvé utrpení. Obrať se sám k sobě a plň si své povinnosti. Buď si jist, že tvá obživa je vyhrazena jen pro tebe a nikdo se jí nemůže zmocnit. A nápodobně ani tvé povinnosti za tebe nikdo nebude moci vykonat, proto se vynasnaž je splnit. Nikdo se nepostaví na tvé místo a za tvé osobní záležitosti budeš tázán jen ty. Uvědom si tuto pravdu. Vnější vlivy nemají žádný vliv, dokud nezačneš se změnou zevnitř sebe sama. Protože Alláh nezmění, co je v lidu nějakém, dokud se tento lid sám nezmění.