Vznešený Alláh pravil:
قُل لِّلَّـهِ الشَّفَاعَةُ جَمِيعًا ۖ…
Rci: „Jedině Bohu přísluší přímluva veškerá …“ (Zumer: 44)
A také:
Vznešený Alláh pravil:
قُل لِّلَّـهِ الشَّفَاعَةُ جَمِيعًا ۖ…
Rci: „Jedině Bohu přísluší přímluva veškerá …“ (Zumer: 44)
A také:
مَن ذَا الَّذِي يَشْفَعُ عِندَهُ إِلَّا بِإِذْنِهِ
Kdo může se u Něho přimluvit jinak, než s dovolením Jeho? (Bekara: 255)
Na jiném místě pravil:
وَاتَّقُوا يَوْمًا لَّا تَجْزِي نَفْسٌ عَن نَّفْسٍ شَيْئًا وَلَا يُقْبَلُ مِنْهَا عَدْلٌ وَلَا تَنفَعُهَا شَفَاعَةٌ وَلَا هُمْ يُنصَرُونَ
Bojte se dne, kdy žádný nebude odměněn ničím za nikoho jiného a nebude od něj přijato výkupné žádné a nebude mu přímluva nic platná a nebude mu pomoženo! (Bekara: 123)
يَوْمَ لَا تَمْلِكُ نَفْسٌ لِّنَفْسٍ شَيْئًا ۖ وَالْأَمْرُ يَوْمَئِذٍ لِّلَّـهِ
Toho dne, kdy žádný nezmůže nic pro nikoho jiného a kdy rozhodnutí bude patřit Bohu jen! (Infitár:19)
وَأَنذِرْ بِهِ الَّذِينَ يَخَافُونَ أَن يُحْشَرُوا إِلَىٰ رَبِّهِمْ ۙ لَيْسَ لَهُم مِّن دُونِهِ وَلِيٌّ وَلَا شَفِيعٌ
A ty, kdož se obávají, že u Pána svého budou shromážděni, jím varuj, že kromě Něho nebudou mít ochránce ani přímluvce žádného. (Al-An’ám: 51)
وَكَم مِّن مَّلَكٍ فِي السَّمَاوَاتِ لَا تُغْنِي شَفَاعَتُهُمْ شَيْئًا إِلَّا مِن بَعْدِ أَن يَأْذَنَ اللَّهُ لِمَن يَشَاءُ وَيَرْضَىٰ
A vůbec nic nepomůže přímluva andělů, ať sebevíc jich je na nebi, leda tehdy, když k tomu Bůh svolí, a pro toho, koho chtít bude a jehož si oblíbí. (Nedžm: 26)
Kdokoli věří v prostředníka mezi ním a Všemohoucím Jediným Stvořitelem, jehož žádá o přímluvu na základě analogie s vládci tohoto světa, o jejichž pomoc prostý člověk žádá skrze zprostředkovatele z řad jejich suity, ovšem tato analogie je nepřijatelná, neboť přirovnává stvořené ke Stvořiteli. Králové a vládci tohoto světa svou suitu potřebují zrovna tak, jako ona potřebuje je, ovšem Vznešený Alláh nepotřebuje nic a nikoho a naopak všechna stvoření se obrací k Němu:
يَا أَيُّهَا النَّاسُ أَنتُمُ الْفُقَرَاءُ إِلَى اللَّهِ ۖ وَاللَّهُ هُوَ الْغَنِيُّ الْحَمِيدُ
Lidé, vy chudáci jste na Boha odkázaní, zatímco On soběstačný je a chvályhodný. (Fátir: 15)
Proto ztrácí právo na přímluvu ten, kdo vedle Alláha uctívá cokoli nebo kohokoli jiného a na tomto modloslužebnictví vytrvá až do smrti, bez ohledu na to, že by patřil k nejbližším nějaké osoby, které je dovoleno přimlouvat se, např. některého proroka. Ani proroci se za takové přimlouvat nebudou a takovým nebude ku prospěchu ani přímluva proroků, mír s nimi všemi.
O takových Alláh Vznešený pravil:
فَمَا تَنفَعُهُمْ شَفَاعَةُ الشَّافِعِينَ
A nebude jim nic platná přímluva přímluvců! (Muddessir: 48)
Na jiném místě Alláh zjevil:
مَا كَانَ لِلنَّبِيِّ وَالَّذِينَ آمَنُوا أَن يَسْتَغْفِرُوا لِلْمُشْرِكِينَ وَلَوْ كَانُوا أُولِي قُرْبَىٰ مِن بَعْدِ مَا تَبَيَّنَ لَهُمْ أَنَّهُمْ أَصْحَابُ الْجَحِيمِ
Nepřísluší prorokovi ani věřícím, aby prosili za odpuštění pro modloslužebníky, byť i to byli blízcí příbuzní, poté, co bylo jim jasně ukázáno, že stanou se obyvateli ohně. (Tewba: 113)
Alláh v Koránu taktéž odmítl slova proroka Ibráhíma/Abraháma, mír s ním, určená jeho vlastnímu otci Ázarovi, který byl sveřepým uctívačem model, které pro svůj lid také vyráběl:
إِلَّا قَوْلَ إِبْرَاهِيمَ لِأَبِيهِ لَأَسْتَغْفِرَنَّ لَكَ وَمَا أَمْلِكُ لَكَ مِنَ اللَّـهِ مِن شَيْءٍ ۖ رَّبَّنَا عَلَيْكَ تَوَكَّلْنَا وَإِلَيْكَ أَنَبْنَا وَإِلَيْكَ الْمَصِيرُ
(Máte nyní příklad překrásný v Abrahámovi) kromě slov Abrahama k otci jeho: „Budu zajisté prosit za tebe o odpuštění, ačkoliv nevládnu pro tebe žádnou mocí u Boha. Pane náš, na Tebe spoléháme a k Tobě se kajícně obracíme a u Tebe je cíl konečný.“ (Mumtahina: 4)
Abu Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
يلقى إبراهيم أباه آزر يوم القيامة، وعلى وجه آزر قترة وغبرة، فيقول له إبراهيم: ألم أقل لك لا تعصني، فيقول أبوه: فاليوم لا أعصيك، فيقول إبراهيم: يا رب إنك وعدتني أن لا تخزيني يوم يبعثون، فأي خزي أخزى من أبي الأبعد؟ فيقول الله تعالى: إني حرمت الجنة على الكافرين، ثم يقال: يا إبراهيم، ما تحت رجليك؟ فينظر، فإذا هو بذيخ متلطخ، فيؤخذ بقوائمه فيلقى في النار.
„V Den Zmrtvýchvstání potká Ibráhím svého otce Ázara, přičemž na Ázarově tváři bude černota a prach. Ibráhím mu řekne: „Neříkal jsem ti snad, abys mi nebyl neposlušný?“ Jeho otec odvětí: „Dnes ti neposlušný už nebudu.“ Ibráhím řekne: „Ó Pane, Tys mi věru slíbil, že mne neponížíš v Den, kdy budou vzkříšeni – a jaké ponížení je větší, nežli že můj otec bude proklet a zneuctěn?“ Potom Alláh řekne: „Já jsem nevěřícím zakázal Ráj!“ A potom bude řečeno: „Ibráhíme! Co je to pod tvýma nohama? Pohleď!“ A tu spatří malou hyenu, celou od krve a výkalů, která bude chycena za své nohy a vržena do Ohně.“ [1]
Arabské slovo ذيخ zích označuje mládě hyeny. Smysl znečištění krví a výkaly je metafora špíny modloslužebnictví. Tento hadís je důkazem, že otec tohoto proroka bude zbaven přímluvy, která je dána jeho synovi coby výjimečné osobě jako pocta, navzdory tomu, že Ibráhím, mír s ním, patří k těm nejvybranějším prorokům a poslům Božím a je nazýván jako خليل الرحمن chalílu r-Rahmán, tedy blízký druh Milostiplného.
Vztah mezi přímluvou a ničím nezkaleným توحيد Tewhídem (přesvědčením o výsadní Jedinosti a Jedinečnosti Boží) dokládá i hadís, v němž Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
أَسْعَدُ النَّاسِ بِشَفَاعَتِي يَوْمَ الْقِيَامَةِ مَنْ قَالَ لاَ إِلَهَ إِلاَّ اللَّهُ، خَالِصًا مِنْ قَلْبِهِ أَوْ نَفْسِهِ.
„Lidé, kteří budou nejšťastnější za mou přímluvu v Den Soudu, budou ti, kteří pronášejí čistě a upřímně ze svého srdce, že není božstva (tj. nic nemá právo na uctívání) kromě Alláha.” [2]
Šejchu l-islám Ibn Tejmíja pravil:
„Podle míry toho, nakolik služebník upřímně vyznává svým srdcem pouze a výhradně svého Stvořitele a shodně tomu, nakolik zasvěcuje svou víru pouze Jemu Jedinému, natolik si i zasluhuje Boží štědrost a dar přímluvy, či čehokoli jiného.“ [3]
Na jiném místě praví Vznešený Alláh:
قُلْ أَرَأَيْتُمْ شُرَكَاءَكُمُ الَّذِينَ تَدْعُونَ مِن دُونِ اللَّـهِ أَرُونِي مَاذَا خَلَقُوا مِنَ الْأَرْضِ أَمْ لَهُمْ شِرْكٌ فِي السَّمَاوَاتِ أَمْ آتَيْنَاهُمْ كِتَابًا فَهُمْ عَلَىٰ بَيِّنَتٍ مِّنْهُ ۚ بَلْ إِن يَعِدُ الظَّالِمُونَ بَعْضُهُم بَعْضًا إِلَّا غُرُورًا
Rci: “Viděli jste společníky své, jež vedle Boha vzýváte? Ukažte mi tedy, co stvořili na zemi či jaký mají podíl na nebi anebo zda dali jsme jim Písmo nějaké, aby opřít se mohli o jasný důkaz z něho?” Nikoliv, nespravedliví si vzájemně slibují jen klam! (Fátir: 40)
قُلِ ادْعُوا الَّذِينَ زَعَمْتُم مِّن دُونِ اللَّـهِ ۖ لَا يَمْلِكُونَ مِثْقَالَ ذَرَّةٍ فِي السَّمَاوَاتِ وَلَا فِي الْأَرْضِ وَمَا لَهُمْ فِيهِمَا مِن شِرْكٍ وَمَا لَهُ مِنْهُم مِّن ظَهِيرٍ وَلَا تَنفَعُ الشَّفَاعَةُ عِندَهُ إِلَّا لِمَنْ أَذِنَ لَهُ ۚ حَتَّىٰ إِذَا فُزِّعَ عَن قُلُوبِهِمْ قَالُوا مَاذَا قَالَ رَبُّكُمْ ۖ قَالُوا الْحَقَّ ۖ وَهُوَ الْعَلِيُّ الْكَبِيرُ
Rci: „Jen si vzývejte ty, o nichž soudíte, že jsou vedle Boha! Vždyť nemají vládu ani nad tím, co má váhu zrnka prachu na nebesích a na zemi, a nemají nijakého podílu ani zde, ani tam a Bůh nemá mezi nimi pomocníka žádného.“ A nebude platná u Něho přímluva žádná, leda pro toho, komu On to dovolí. A až nakonec strach vyprázdní srdce jejich, řeknou: „Co pravil Pán váš?“ a bude jim řečeno: „Pravdu, a On vznešený je i veliký!“ (Sabá´: 22-23)
Ibn Tejmíja vysvětluje:
„Alláh popřel veškeré přímluvce, na které se modloslužebníci ve svých záležitostech odvolávají. Popírá, že by vedle Něj existoval jakýkoli jiný vládce a vlastník či spoluvládce a spolupodílník ve vlastnictví čehokoli, či kdokoli, kdo by v čemkoli z toho Alláhu pomáhal. A dále v otázce přímluvy nezůstává kromě tohoto nic jiného. Potom, ohledem přímluvy samotné, sděluje, že tato přímluva i tak nebude ku prospěchu nikomu, kromě toho, komu svolí Sám Pán, jak sděluje zde:
وَلَا يَشْفَعُونَ إِلَّا لِمَنِ ارْتَضَىٰ
a oni se přimlouvat nesmějí, leč za toho, v němž On nalezne zalíbení (Anbijá’: 28)“ [4]
Všemohoucí Stvořitel tímto rozdrtil argumenty a výmluvy uctívačů mrtvých předků, zbožných osob a jiných slabých stvoření, která sama potřebují Boží pomoc, požehnání, ochranu a milost.
Ti, kteří sice uznávají existenci Jediného Stvořitele, avšak svými srdci stále lnou ke svým světcům, prorokům, andělům, praotcům nebo božstvům a myslí si, že toto jejich uctívání jim u jejich Stvořitele nějak bude ku prospěchu a dopomůže jim k Ráji, protože za ně budou tito jejich patroni orodovat, jsou zcela zaslepeni svým bludem. Tratí a propadají mizérii, protože tito jejich patroni v Ráji nic nevlastní, co by mohli prodat či směnit. Nejsou ani pomocníky, jejichž prosbu by Alláh mohl přijmout a ani nejsou Alláhu v ničem společníky či spolupodílníky, neboť On je absolutním vládcem všeho. A navíc, protože tito uctívači patronů přidružují k Alláhu jiné, jsou práva na jejich přímluvu, následkem svého vlastního hříšného jednání, sami zbaveni.
Imám ‘Abdulláh ibn ‘Abdirrahmán Abá Butajn pravil:
„Vznešený Alláh ve Své knize zcela vyvrátil všechny domněnky, na které se spoléhají modláři. Kdokoli zná Korán a zamýšlí se nad ním, musí přijít k závěru, že kdokoli si zvolí prostředníka nebo přímluvce mezi sebou a Alláhem je jako pavouk budující si pro sebe svůj chatrný příbytek – a nejchatrnější je obydlí pavoukovo, jen kdyby věděli:
مَثَلُ الَّذِينَ اتَّخَذُوا مِن دُونِ اللَّـهِ أَوْلِيَاءَ كَمَثَلِ الْعَنكَبُوتِ اتَّخَذَتْ بَيْتًا ۖ وَإِنَّ أَوْهَنَ الْبُيُوتِ لَبَيْتُ الْعَنكَبُوتِ ۖ لَوْ كَانُوا يَعْلَمُونَ
Ti, kdož si místo Boha vzali jiné ochránce, podobají se pavouku, který si pro sebe staví obydlí z pavučin. A ze všech obydlí zajisté obydlí pavoukovo je nejchatrnější – kéž by to jen věděli! (‘Ankebút: 41)
Vznešený Alláh pravil:
قُلِ ادْعُوا الَّذِينَ زَعَمْتُم مِّن دُونِ اللَّـهِ ۖ لَا يَمْلِكُونَ مِثْقَالَ ذَرَّةٍ فِي السَّمَاوَاتِ وَلَا فِي الْأَرْضِ وَمَا لَهُمْ فِيهِمَا مِن شِرْكٍ وَمَا لَهُ مِنْهُم مِّن ظَهِيرٍ وَلَا تَنفَعُ الشَّفَاعَةُ عِندَهُ إِلَّا لِمَنْ أَذِنَ لَهُ ۚ حَتَّىٰ إِذَا فُزِّعَ عَن قُلُوبِهِمْ قَالُوا مَاذَا قَالَ رَبُّكُمْ ۖ قَالُوا الْحَقَّ ۖ وَهُوَ الْعَلِيُّ الْكَبِيرُ
Rci: „Jen si vzývejte ty, o nichž soudíte, že jsou vedle Boha! Vždyť nemají vládu ani nad tím, co má váhu zrnka prachu na nebesích a na zemi, a nemají nijakého podílu ani zde, ani tam a Bůh nemá mezi nimi pomocníka žádného.“ A nebude platná u Něho přímluva žádná, leda pro toho, komu On to dovolí. A až nakonec strach vyprázdní srdce jejich, řeknou: „Co pravil Pán váš?“ a bude jim řečeno: „Pravdu, a On vznešený je i veliký!“ (Sabá´: 22-23)
Modloslužebník uctívá objekt svého uctívání jen tehdy, když se z toho snaží získat nějaký užitek. A od nikoho nelze získat žádný užitek, kromě od toho, kdo disponuje následujícími čtyřmi kvalitami: buď je vlastníkem toho, co od něj ten, kdo ho uctívá, žádá; pokud není vlastníkem, pak je alespoň spolupodílníkem na tomto vlastnictví; pokud není spolupodílníkem, potom je alespoň pomocníkem, nebo podporovatelem; a pokud není ani pomocníkem či podporovatelem, potom je někým, kdo se může přimluvit.
Alláh tedy jednak odmítl, že by tito patroni disponovali byť i jedinou z těchto nezbytných vlastností – a to v sestupném pořádku od nejvyšší do nejnižší úrovně – tedy popřel, že by tito patroni byli vlastníky, společníky, pomocníky či ba dokonce jen přímluvci a jednak potvrdil existenci přímluvy, na kterou modláři nedosáhnou – tedy přímluvy s Jeho svolením. Kdo se nad tímto veršem pozastaví a rozmyslí o něm, shledá, že dostačuje jako světlo, důkaz a spása očišťující přesvědčení o výlučné jedinosti Boží a že zpřetrhává a ruší všechny základy modloslužebnictví a jeho jednotlivých součástí.“ [5]
Je nepochybnou a nevyvratitelnou pravdou, že Alláh skutečně poctí Proroky, mír s nimi všemi, nebo Bohu blízké a vyvolené spravedlivé, mučedníky zabité za svou víru a další zbožné, příkladné a mravné osoby za odměnu možností přimlouvat se za ty své blízké a milované, kteří k Alláhu nikdy nic nepřidružovali. Jenže tato výjimka, jak je zřejmé ze Sunny jako celku, nastane nikoli na tomto světě, ale až na světě onom a bude se týkat jen těch, kteří nikdy nic jiného vedle Alláha Jediného neuctívali, se kterými je Alláh spokojen a u kterých k tomu dá Svůj souhlas tak jako tak.
Důkazem platnosti těchto tvrzení je hadís Anase ibn Málika a Džábira ibn ‘Abdilláha رضي الله عنهما, kde Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
لِكُلِّ نبيٍّ دَعوةٌ قد دعا بِها فاستُجيبَ، فَجعلتُ دعوَتي شَفاعةً لأُمَّتي يومَ القيامةِ.
„Každému prorokovi náleží prosba, kterou když poprosí, bude mu vyslyšena. Avšak já jsem svou prosbu ponechal jako přímluvu za svou ummu v Den Zmrtvýchvstání.“ [6]
Ma’bad ibn Hilál al-‘Anzí uvádí od Anase رضي الله عنه dlouhý hadís, ve kterém Posel Božíصلى الله عليه و سلم podrobně popisuje, jak budou lidé v Den Zmrtvýchvstání zoufale prosit o přímluvu, aby už konečně začal soud, protože nebudou moci déle snášet hrůzy a útrapy toho dne. Budou hledat pomoc u Adama, praotce celého lidstva, Ibráhíma/Abraháma, Músá/Mojžíše i ‘Ísá/Ježíše, mír s nimi všemi, ale všichni tito proroci je budou muset odmítnout se slovy, že se pro danou věc nehodí. Až přijdou k Poslu Božímu Muhammedoviصلى الله عليه و سلم, který přímluvu zrealizuje. On sám to vylíčil těmito slovy:
فَيَأْتُونِي فَأَقُولُ أَنَا لَهَا. فَأَسْتَأْذِنُ عَلَى رَبِّي فَيُؤْذَنُ لِي وَيُلْهِمُنِي مَحَامِدَ أَحْمَدُهُ بِهَا لاَ تَحْضُرُنِي الآنَ، فَأَحْمَدُهُ بِتِلْكَ الْمَحَامِدِ وَأَخِرُّ لَهُ سَاجِدًا فَيُقَالُ يَا مُحَمَّدُ ارْفَعْ رَأْسَكَ، وَقُلْ يُسْمَعْ لَكَ، وَسَلْ تُعْطَ، وَاشْفَعْ تُشَفَّعْ. فَأَقُولُ يَا رَبِّ أُمَّتِي أُمَّتِي. فَيُقَالُ انْطَلِقْ فَأَخْرِجْ مَنْ كَانَ فِي قَلْبِهِ مِثْقَالُ شَعِيرَةٍ مِنْ إِيمَانٍ. فَأَنْطَلِقُ فَأَفْعَلُ ثُمَّ أَعُودُ فَأَحْمَدُهُ بِتِلْكَ الْمَحَامِدِ، ثُمَّ أَخِرُّ لَهُ سَاجِدًا فَيُقَالُ يَا مُحَمَّدُ ارْفَعْ رَأْسَكَ، وَقُلْ يُسْمَعْ لَكَ، وَسَلْ تُعْطَ، وَاشْفَعْ تُشَفَّعْ، فَأَقُولُ يَا رَبِّ أُمَّتِي أُمَّتِي. فَيُقَالُ انْطَلِقْ فَأَخْرِجْ مِنْهَا مَنْ كَانَ فِي قَلْبِهِ مِثْقَالُ ذَرَّةٍ أَوْ خَرْدَلَةٍ مِنْ إِيمَانٍ. فَأَنْطَلِقُ فَأَفْعَلُ ثُمَّ أَعُودُ فَأَحْمَدُهُ بِتِلْكَ الْمَحَامِدِ، ثُمَّ أَخِرُّ لَهُ سَاجِدًا فَيُقَالُ يَا مُحَمَّدُ ارْفَعْ رَأْسَكَ، وَقُلْ يُسْمَعْ لَكَ، وَسَلْ تُعْطَ، وَاشْفَعْ تُشَفَّعْ. فَأَقُولُ يَا رَبِّ أُمَّتِي أُمَّتِي. فَيَقُولُ انْطَلِقْ فَأَخْرِجْ مَنْ كَانَ فِي قَلْبِهِ أَدْنَى أَدْنَى أَدْنَى مِثْقَالِ حَبَّةِ خَرْدَلٍ مِنْ إِيمَانٍ، فَأَخْرِجْهُ مِنَ النَّارِ. فَأَنْطَلِقُ فَأَفْعَلُ.
„Oni přijdou ke mně a já řeknu: „Udělám to.“ Potom poprosím svého Pána o svolení, které mi bude dáno. Potom mi On vloží do úst určitá slova chvály, která nyní ještě ani neznám, načež před Ním padnu k zemi, na tvář. Potom mi bude řečeno: „Muhammede, zvedni hlavu a hovoř, neboť budeš vyslyšen, pros, neboť ti bude dáno! A přimlouvej se, neboť tvá přímluva bude přijata!“ Řeknu: „Pane můj, má umma! Má umma!“ načež bude řečeno: „Běž a vytáhni z Ohně všechny ty, co měli ve svých srdcích víry, kolik váží zrnko ječmene!“ Půjdu, učiním tak a potom se vrátím, abych Ho znovu chválil stejnými slovy chvály jako předtím a padl před Ním na tvář. Potom mi bude řečeno: „Muhammede, zvedni hlavu a hovoř, neboť budeš vyslyšen, pros, neboť ti bude dáno a přimlouvej se, neboť tvá přímluva bude přijata.“ Řeknu: „Pane můj, má umma, má umma!“ načež mi bude řečeno: „Běž a vytáhni z Ohně všechny ty, kdo v srdcích měli víry co je váha malého mravenečka či zrnka hořčičného.“ Půjdu, učiním tak a potom se vrátím, abych Ho chválil stejnými slovy jako předtím, načež padnu na tvář. Pak mi bude řečeno: „Muhammede, zvedni hlavu a hovoř, neboť budeš vyslyšen, pros, neboť ti bude dáno a přimlouvej se, neboť tvá přímluva bude přijata.“ Pak řeknu: „Pane můj, má umma, má umma!“ Bude mi řečeno: „Běž a vytáhni z Ohně ty, v jejichž srdcích je víry, kolik váží i to nejmenší, nejlehčí zrnéčko hořčice.“ A já půjdu a učiním tak.“
Posel Boží صلى الله عليه و سلم k výše uvedenému navíc dodal:
ثُمَّ أَعُودُ الرَّابِعَةَ فَأَحْمَدُهُ بِتِلْكَ، ثُمَّ أَخِرُّ لَهُ سَاجِدًا فَيُقَالُ يَا مُحَمَّدُ ارْفَعْ رَأْسَكَ وَقُلْ يُسْمَعْ، وَسَلْ تُعْطَهْ، وَاشْفَعْ تُشَفَّعْ. فَأَقُولُ يَا رَبِّ ائْذَنْ لِي فِيمَنْ قَالَ لاَ إِلَهَ إِلاَّ اللَّهُ. فَيَقُولُ وَعِزَّتِي وَجَلاَلِي وَكِبْرِيَائِي وَعَظَمَتِي لأُخْرِجَنَّ مِنْهَا مَنْ قَالَ لاَ إِلَهَ إِلاَّ اللَّهُ.
„Potom se vrátím i počtvrté a budu Ho chválit stejnými slovy, načež padnu na tvář. Bude mi řečeno: „Muhammede, zvedni hlavu a hovoř, neboť budeš vyslyšen, pros, neboť ti bude dáno a přimlouvej se, neboť tvá přímluva bude přijata.“ Řeknu: „Pane můj, dovol mi přimlouvat se za kohokoli, kdo pronášel, že není božstva kromě Boha.“ Potom řekne: „Při Mé Moci, Mém Majestátu, Mé Hrdosti a Mé Velkoleposti, Já z něho vskutku vyjmu všechny, kdož prohlašovali, že není božstva kromě Alláha!“ [7]
Ve zmíněných hadísech je použito arabské slovo شفاعة šefá’a označuje přímluvu, tedy specifickou prosbu pronesenou v Soudný Den tím přimlouvajícím se (arab. الشافع aš-šáfi’), komu to Alláh dovolil, tak, jak mu to Alláh dovolil, ve prospěch toho, za koho se přimlouvá (arab. المشفوع له al-mešfú’ lehu), jenž musí být věřícím v absolutní Boží Jedinost, se kterým musí být Alláh spokojen již předem, přičemž možnost této přímluvy je specifickou poctou, odměnou a darem od Alláha vůči těm, kterým bude dovoleno přimlouvat se za jiné. Tento pojem je odvozen od pojmu الشفع aš-šef’, který v arabštině označuje sudý počet, tedy dělitelný dvěma, neboť přímluvce a ten, za koho se přimlouvá, spolu tvoří dvojici, v opozici k pojmu الوتر al-wetr, označujícím počet lichý, tedy nespárovatelný.
Výše uvedené hadísy hovoří o přijatelné přímluvě, která se zákonitě vztahuje pouze na vyznavače Boží jedinosti a neprobíhá na tomto, ale až na onom světě. Lidé je budou moci prosit o přímluvu, protože v Den Vzkříšení budou všichni znovu živí a přítomní a žádat o prosbu živého člověka, o kterém smýšlíme, že má větší šanci na přijetí prosby, je v principu dovoleno, neboť nejde o zakázanou prosbu k osobám mrtvým či nepřítomným.
Existuje celkem sedm kategorií této dovolené přímluvy v Soudný Den, z nichž tři se specificky týkají pouze Proroka صلى الله عليه و سلم a další jsou určeny i jiným mimo něho.
Prvním typem je přímluva za začátek soudu. ‘Abdulláh ibn Omar رضي الله عنهما vyprávěl, že v Soudný Den lidé padnou na kolena a každá náboženská občina bude následovat svého proroka a prosit ho, aby se přimluvil za začátek Soudu, až nakonec dospějí k Proroku Muhammedoviصلى الله عليه و سلم, kterého Alláh pozvedne na místo chválené (arab. المقام المحمود al-makám al-mahmúd). [8]
Druhým je přímluva za otevření bran Ráje. V delším hadíse od Abú Sa’ída al-Chudrího رضي الله عنه a Anase رضي الله عنه Posel Boží صلى الله عليه و سلم říká mimo jiné:
فَآخُذُ بِحَلْقَةِ بَابِ الْجَنَّةِ فَأُقَعْقِعُهَا فَيُقَالُ مَنْ هَذَا فَيُقَالُ مُحَمَّدٌ . فَيَفْتَحُونَ لِي وَيُرَحِّبُونَ فَيَقُولُونَ مَرْحَبًا فَأَخِرُّ سَاجِدًا فَيُلْهِمُنِي اللَّهُ مِنَ الثَّنَاءِ وَالْحَمْدِ فَيُقَالُ لِي ارْفَعْ رَأْسَكَ سَلْ تُعْطَ وَاشْفَعْ تُشَفَّعْ وَقُلْ يُسْمَعْ لِقَوْلِكَ وَهُوَ الْمَقَامُ الْمَحْمُودُ الَّذِي قَالَ اللَّهُ :
„Budu držet kroužek z řetězu brány Ráje a zachřestím s ním, načež bude řečeno: „Kdo tam?“ Pak se ozve odpověď: „To je Muhammed.“ Potom mi bránu otevřou, uvítají mne a řeknou: „Vítej.“ Padnu na tvář a Alláh mi vloží do úst jistá slova slávy a chvály vůči Němu. Potom mi bude řečeno: „Muhammede, zvedni hlavu. Hovoř a budeš vyslyšen, pros a bude ti dáno, přimlouvej se a tvá přímluva bude přijata. A toto je místo chválené, o němž Alláh řekl:
عَسَىٰ أَن يَبْعَثَكَ رَبُّكَ مَقَامًا مَّحْمُودًا
možná že Pán tvůj tě pošle na místo, jež je chváleno. (Isrá: 79)“ [9]
Třetím typem přímluvy specifickým pro Proroka صلى الله عليه و سلم je přímluva za zmírnění trestu pro jeho strýce Abú Táliba, který, ač všemožně pomáhal muslimům a podporoval je, sám zemřel jako modloslužebník. Abú Sa’íd al-Chudrí رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
لَعَلَّهُ تَنْفَعُهُ شَفَاعَتِي يَوْمَ الْقِيَامَةِ، فَيُجْعَلُ فِي ضَحْضَاحٍ مِنَ النَّارِ، يَبْلُغُ كَعْبَيْهِ، يَغْلِي مِنْهُ دِمَاغُهُ.
„Možná mu bude ku prospěchu má přímluva v Den Zmrtvýchvstání, takže bude umístěn do pekelné mělčiny, kde mu oheň bude dosahovat jen po kotníky, z čehož se bude vařit i jeho mozek.“ [10]
Další přímluvy se mohou týkat všech, kteří nebyli modloslužebníky a kteří by jinak propadli Peklu, nicméně jim byla z nějakého důvodu Alláhem poskytnuta milost, za všechny, kteří byli odsouzeni k pobytu v Pekle za své hříchy po vymezenou dobu a také za ty, kteří vykonali stejně dobrých i zlých skutků a ocitnou se proto mezi Rájem a Peklem. Všichni tito nakonec po určité době, jíž zná pouze Alláh, skončí v Ráji.
Ibn ‘Usejmín vysvětlil:
„Lidé budou v Soudný Den trojího druhu. U jedněch převládly jejich dobré činy nad špatnými a tito nebudou trestáni a vstoupí do Ráje. U druhých převládly jejich špatné činy nad dobrými a tací si zasluhují trest na vymezenou dobu, po jejímž uplynutí dojdou spásy v Ráji. A u třetích se jejich dobré činy rovnají jejich špatným činům. Tito jsou أهل الأعراف ahlu l-A’ráf (dosl. lidé Rozpoznání). Nejsou ani obyvateli Ráje, ani obyvateli Ohně, nýbrž zůstávají na vyvýšenině na hranici mezi nimi, odkud vidí i Oheň i Ráj. Zde zůstanou, jak dlouho bude Alláh chtít a nakonec vejdou do Ráje. V tomto se odráží naprostá spravedlivost Alláha Slaveného a Vznešeného. Každému člověku dá, co si zaslouží – ten, u něhož převládají dobré skutky, bude patřit k obyvatelům Ráje, ten, u koho převládnu skutky zlé, toho Alláh potrestá Ohněm na tak dlouho, jak bude chtít a ten, u něhož bude stejná míra dobrých i špatných skutků, zůstane s lidmi Rozpoznání, nicméně toto nebude jeho trvalé místo spočinutí, nýbrž konečnouz stanicí je buď Ráj, anebo Oheň. Nechť mne i vás Alláh umístí mezi obyvatele Ráje!“ [11]
Za tyto výše zmíněné kategorie lidí se mohou kromě Posla Božího Muhammedaصلى الله عليه و سلم přimlouvat také ostatní proroci, k Bohu přiblížení výjimečně zbožní lidé, mučedníci a všichni další, kterým to Alláh dovolí.
Ibn Tejmíja ohledně této přijatelné přímluvy shrnuje:
„Taková přímluva pak platí jen pro upřímné následovníky víry v absolutní Jedinost a Jedinečnost Boží (arab. التوحيد at-tewhíd), se svolením Božím. Neplatí pro ty, kteří k Alláhu přidružují jiné a uctívají je vedle Něj. Skutečnost je taková, že Alláh je Dokonalý a Prostý všech nedostatků. Upřednostňuje následovníky Tewhídu a odpouští jim i skrze přímluvy těch, kterým dovolí se přimlouvat. To proto, že touto možností přímluvy prokazuje Své pocty přímluvci a dovoluje mu zaujmout místo chválené.
Tedy přímluva, kterou Korán vyvrací a popírá, je ta, která v sobě zahrnuje přidružování (arab. الشرك aš-širk) a z tohoto důvodu také Alláh na mnoha místech zmiňuje svolení Boží. A i Posel Božíصلى الله عليه و سلم potvrdil, že se tato přímluva týká výhradně a pouze těch, kteří upřímně vyznávali Jedinost a Jedinečnost Boží.“ [12]
Prosíme Alláha, aby nás v Den Zmrtvýchvstání učinil těmi, za které se Posel Božíصلى الله عليه و سلم bude moci přimlouvat. Ámín.
____________________________________________________________
[1] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 3350.
[2] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadísy č. 99 a 6570.
[3] Viz Sárimu l-munki’, str. 390.
[4] Viz Medžmú’u l-fetáwá, 7/77.
[5] Viz Te´sísu t-takdísi fí kešfi t-telbísi Dáwúde ibni Džurdžís, str. 136-17
[6] Muttefekun ‘alejhi. Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6305; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 201 a toto je jeho znění.
[7] Tak uvádí al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 7510.
[8] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 4718.
[9] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 3148 jako hasan. Jako sahíh li ghajrihi jej doložil al-Albání v Sahíhu t-terghíbi we t-terhíb, hadís č. 3543.
[10] Muttefakun ‘alejhi. Zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 3885 a toto je jeho znění; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 210.
[11] Viz Likáu l-bábi l-meftúh, 1/408.
[12] Viz Medžmú’u l-fetáwá, 7/78.