Bázeň před Alláhem je přednější než strach z lidí

إِنَّمَاذَلِكُمُالشَّيْطَانُيُخَوِّفُأَوْلِيَاءَهُفَلاتَخَافُوْهُمْوَخَافُوْنِإِنْكُنْتُممُّؤْمِنِيْنَ

Hle, toto je satan, který často vám nahání strach svými přáteli, však nebojte se jich, nýbrž bojte se Mne, jste-li věřící (Álu’Imrán:175)

 

Bázeň je jedním z nejvýznačnějších a nejdůležitějších pocitů, které náboženství podněcuje. Bázeň před Alláhem se prolíná všemi podobami uctívání a musí být vyhrazena bez výjimky Alláhu.

Alláh Své proroky popisuje slovy:

وَهُممِّنْخَشْيَتِهِمُشْفِقُوْنَ

A On zná dobře, co je před nimi a co je za nimi, a oni se přimlouvat nesmějí, leč za toho, v němž On nalezne zalíbení; a oni se před Ním třesou bázní. (Anbijá´:28)

 

O andělech Vznešený praví:

يَخَافُوْنَرَبَّهُممِّنفَوْقِهِمْ

Pána svého se obávají, jenž nad nimi dlí, a to, co poručeno je jim, vykonávají.(Nahl:50)

 

A o věřících On تعالى dále říká:

وَلِمَنْخَافَمَقَامَرَبِّهِجَنَّتَانِ

A kdo se postavení Pána svého obával, ten dvě zahrady dostane (Rahmán:46)

 

A také:

فَإِيَّايَفَارْهَبُونِ

I pravil Bůh: „Neberte si božstva dvě, vždyť jen Božstvo jediné je – Já, a Mne se obávejte!“ (Nahl:51)

 

Alláh Vznešený též praví:

فَلاتَخْشَوُاالنَّاسَوَاخْشَوْنِ

Nebojte se lidí, nýbrž bojte se Mne (Máida:44)

 

V Koránu je mnoho podobných veršů.

 

Co se obavy z jiných mimo Alláha týče, tu možno rozdělit do tří kategorií:

Prvním typem je vnitřní strach, či bázeň v duchovním smyslu slova. Jde o náboženskou bázeň vyvolávanou tím, co je uctíváno mimo Alláha Jediného, jako jsou falešné modly a vylhaná božstva. Je to strach, že mohou uškodit, či způsobit něco, co je člověku nemilé. Příkladem tohoto druhu strachu je odpověď Húdova národa jejich prorokovi:

إِننَّقُوْلُإِلاَّاعْتَرَاكَبَعْضُآلِهَتِنَابسُوْءٍقَالَإِنِّيأُشْهِدُاللَّهَوَاشْهَدُوْاأَنِّيبَرِيءٌمِّمَّاتُشْرِكُوْنَ

My pouze říkáme, že některé z božstev našich tě navštívilo zlým!“ Pravil: „Odvolávám se k Bohu co svědku a též vy buďtež svědky, že odpovědnost nemám za to, co k Bohu přidružujete (Húd:54)

 

Alláh o tomto druhu strachu také říká:

وَيُخَوِّفُوْنَكَبالَّذِيْنَمِندُوْنِهِ

nevěřící tě zastrašují těmi, které si vzali vedle Něho (Zumer:36)

 

Přesně stejný druh posvátné bázně zažívají uctívači hrobů a modloslužebníci. Tito lidé se obávají božstev, která si sami vymysleli. Zastrašují lidi, kteří věří jen v Alláha Jediného trestem těchto falešných božstev kdykoli, když věřící kritizují jejich uctívání a vybízejí je, aby k Bohu nepřidružovali a namísto toho uctívali jen Jeho Jediného, Který nemá společníka. Tento typ bázně ruší tewhíd, protože protiřečí principu, že jedině Alláh zasluhuje být uctíván.

Druhým typem strachu z jiných než z Alláha je situace, kdy si jedinec zvolí nesplnit to, co je jeho náboženskou povinností, jen proto, že se bojí jiných lidí. tento druh strachu je nepřípustný a jedná se o čin, který v sobě zahrnuje jistou podobu přidružování k Alláhu, což protiřečí zdravému přesvědčení o tewhídu. Ohledně tohoto typu strachu byly zjeveny verše:

 الَّذِيْنَقَالَلَهُمُالنَّاسُإِنَّالنَّاسَقَدْجَمَعُوْالَكُمْفَاخْشَوْهُمْفَزَادَهُمْإِيمَانًا فَانقَلَبُوْابنِعْمَةٍمِّنَاللَّهِوَفَضْلٍلَّمْيَمْسَسْهُمْ   وَقَالُوْاحَسْبُنَااللَّهُوَنِعْمَالْوَكِيْلُ إِنَّمَاذَلِكُمُالشَّيْطَانُ   سُوْءٌوَاتَّبَعُوْارِضْوَانَاللَّهِوَاللَّهُذُوْفَضْلٍعَظِيمٍ يُخَوِّفُأَوْلِيَاءَهُفَلاتَخَافُوْهُمْوَخَافُوْنِإِنْكُنتُممُّؤْمِنِيْنَ

A když jim lidé řekli: „Lidé se proti vám shromáždili, bojte se jich!“, tu zvětšila se ještě víra jejich a zvolali: „Nám postačí Bůh, a jak výtečný On je ochránce!“ A tak se vrátili díky přízni a laskavosti Boží a nestalo se jim nic zlého. A usilovali o to, co se líbí Bohu, a Bůh pánem je laskavosti nesmírné. Hle, toto je satan, který často vám nahání strach svými přáteli, však nebojte se jich, nýbrž bojte se Mne, jste-li věřící. (Álu ‘Imrán:173-175)

V podobném duchu se nese i hadís Božího Posla صلى الله عليه و سلم:

إِنَّاللهَتَعَالَىيَقُوْلُلِلْعَبْدِيَوْمَالقِيَامَةِ : مَامَنَعَكَإِذَارَأَيْتَالمُنْكَرَأَنْلاتُغَيَّرَهُ؟  فَيَقُوْلُ : رَبِّخَشْيَةُالنَّاسِ،فَيَقُوْلُ : إِيَّايَكُنْتَأَحَقَّأَنْتَخْشَى.

„Alláh Vznešený řekne služebníkovi v Den Zmrtvýchvstání: „Co ti zabránilo v tom, abys změnil špatnost, když jsi ji viděl?“ „Můj Pane,“ odpoví služebník: „bál jsem se lidí.“ Řekne (Alláh): „Já jsem byl přednější, aby ses Mne bál.“[1]

 

Třetím typem strachu z jiných, než z Alláha je přirozená lidská obava, instinktivní strach z nepřítele, divokého zvířete, nebo podobných přirozených příčin. Na tomto není nic špatného, je to věc pochopitelná, jak ukazují Boží slova v příběhu proroka Músá  السلام عليه:

 فَخَرَجَمِنْهَاخَائِفًايَتَرَقَّبُقَالَرَبِّنَجِّنِيمِنَالْقَوْمِالظَّالِمِيْنَ

I odešel z města pln strachu a ve střehu a řekl: „Pane můj, zachraň mne před tímto lidem nespravedlivým!“ (Kassas:21)

 

Co se týče návaznosti na verš:

إِنَّمَاذَلِكُمُالشَّيْطَانُيُخَوِّفُأَوْلِيَاءَهُفَلاتَخَافُوهُمْوَخَافُونِإِنكُنتُممُّؤْمِنِينَ

Hle, toto je satan, který často vám nahání strach svými přáteli, však nebojte se jich, nýbrž bojte se Mne, jste-li věřící. (Álu ‘Imrán:175),

 

jedná se o to, že se šejtán pokouší nahnat lidem strach ze svých spojenců a proto se netřeba bát jich, ale třeba se bát Alláha. Jde o Boží příkaz věřícím, že nesmí mít strach z toho, co se uctívá mimo Něho, Vznešeného. Svou posvátnou bázeň mají zasvětit výhradně Alláhu Jedinému, Který nemá společníka a nemají se bát nikoho jiného. Toto je podstatou úplné upřímnosti a odevzdanosti Alláhu, kterou Alláh od Svých služebníků vyžaduje a se kterou je spokojen. Proto když se ujistí, že se neobávají nikoho a ničeho, nežli Alláha a jedině Alláhu zasvěcují také všechny ostatní vnitřní aspekty svého uctívání, Alláh jim na oplátku dá, co jim přislíbil, splní jejich naděje a dá jim Svou ochranu a bezpečí před tím, co nahání strach jak na světě tomto, tak i na onom, ve shodě s Božími slovy:

أَلَيْسَاللَّهُبكَافٍعَبْدَهُوَيُخَوِّفُوْنَكَبالَّذِيْنَمِندُوْنِهِ

Což Bůh nestačí služebníku Svému, když nevěřící tě zastrašují těmi, které si vzali vedle Něho? (Zumer:36)

 

Veliký islámský učenec Ibnu l-Kajjím al-Džewzíjja تعالى  الله رحمه pravil:

„Jednou z částí spiknutí nepřítele Božího[2] je, že se snaží věřící zastrašit svými žoldáky a podporovateli. Činí tak, aby věřící vyděsil natolik, aby mu přestali odporovat a bojovat proti nim. Proto nás Vznešený Alláh zpravuje o tom, že se nejedná o nic, než pouze o část spiknutí a klamu prokletého šejtána, který zastrašuje věřící a vyhrožuje jim. Proto nám zakazuje bát se jich, a to je výklad, za který se přimlouvá nejvíce vykladačů. Tedy, šejtán se pouze snaží vyděsit věřící těmi, kteří jej podporují. Katáda praví: „Šejtán je v srdcích věřících vykresluje jako mocnější a důležitější.“ Tedy kdykoli se víra v Alláha v srdci věřícího stane silnější, strach ze stoupenců šejtána se zmenší – a kdykoli tato víra v srdci věřícího poklesne, strach ze stoupenců šejtána vzroste. Proto tento verš poukazuje na skutečnost, že podmínkou upřímné a celistvé víry je zasvětit bázeň pouze a jedině Alláhu.“

 

Alláh Vznešený praví:

إِنَّمَايَعْمُرُمَسَاجِدَاللَّهِمَنْآمَنَباللَّهِوَالْيَوْمِالآخِرِوَأَقَامَالصَّلاةَوَآتَىالزَّكَاةَ  وَلَمْيَخْشَإِلاَّاللَّهَفَعَسَىأُولَئِكَأَنيَكُوْنُوْامِنَالْمُهْتَدِيْنَ

O modlitebny Boží se mohou starat jedině ti, kdož věří v Boha a v den poslední, modlitby dodržují, almužny dávají a jen Boha se obávají. A možná, že budou mezi těmi, kdož správnou cestou jsou vedení. (Tewba:18)

 

Zde Alláh říká, že Boží mešity musí být udržovány v chodu jen lidmi zbožnými, věřícími v Alláha a v Den Poslední (tedy Den Soudný). To jsou tací, kteří uvěřili ve svých srdcích a i navenek se oddávají uctívání Alláha, bojí se pouze a jen Alláha a nikoho jiného. Jedině těmto svěřil Alláh starost o modlitebny a místa uctívání, poté, co z nich vykázal každého, kdo ve svém uctívání k Alláhu přidružuje jiné.  Je tomu tak proto, že ustavování a starost o taková místa musí být prováděna v souladu s úplnou poslušností vůči Alláhu a musí být cestou konání dobra. Na ty, kteří vedle Alláha uctívají i jiné, dokonce i když by se jejich konání zdálo zvnějšku jako dobré, se však vztahují Boží slova:

أَعْمَالُهُمْكَسَرَابٍبقِيعَةٍيَحْسَبُهُالظَّمْآنُمَاءًحَتَّىإِذَاجَاءَهُلَمْيَجِدْهُشَيْئًا

Skutky těch, kdož neuvěřili, jsou jako přelud na poušti: žíznivý jej pokládá za vodu, avšak když k němu přijde, shledá, že je to nicota (Núr:39)

Anebo:

أَعْمَالُهُمْكَرَمَادٍاشْتَدَّتْبهِالرِّيْحُفِييَوْمٍعَاصِفٍ

… jsou jako temnota nad hlubinou moře: pokrývá je vlna, za níž jde vlna jiná, a nad nimi jest mračno – temnota, nad níž je další temnota. (Núr: 40)

 

Proto z takových činů nikdy skutečné a ryzí dobro nemůže vzejít. Místa uctívání a mešity musí být udržovány a naplňovány skutečnou a ryzí vírou, jejímž vrcholem i nejhlubší podstatou je tewhíd, přesvědčení o absolutní Jedinosti a Jedinečnosti Boží. Vírou, jež je potvrzena skutky prostými všech podob nedokonalosti, jako je uctívání někoho jiného mimo Alláha, nebo nepodložená inovace v náboženství. Vše toto je zahrnuto ve významu slova „ímán“ – „víra“ a toto je názor pravověrných následovníků Sunny, kteří se neobávají ničeho, kromě Alláha Jediného.

 

O strachu, který verš zmiňuje, Ibn ‘Atíjja říká: „Jde o ten typ bázně, jenž se zakládá na úctě, uctívání a poslušnosti. Zatímco je nevyhnutelné, že se lidé budou obávat i vezdejších nebezpečí, musí se nejvíce obávat Alláha Jediného, Který je nade vším a vše to řídí, který bdí nad následky těchto vezdejších nebezpečí.”

Ibnu l-Kajjím praví: „Bázeň je druhem niterného uctívání a nepřísluší jej zasvětit nikomu jinému, nežli pouze Alláhu, podobně jako v případě pokání, lásky, spoléhání se, vkládání naděje a dalších druhů uctívání, které vykonává srdce.”

 

Co se týče slůvka „snad,“ znamená zde, že se očekává, že budou správně vedení. Ibn Abí Talha uvádí od Ibn ‘Abbáse رضي الله عنهما  vysvětlení: „Tj. oni jsou správně vedení.“ Pokaždé totiž, když je v Koránu užito arabského výrazu عَسَى ‘asá – „možná, snad, pravděpodobně apod.” je tím míněno něco, co je předurčeno, co se má stát.”[3]

 

Alláh Vznešený praví:

وَمِنَالنَّاسِمَنيَقُوْلُآمَنَّاباللَّهِفَإِذَاأُوْذِيَفِياللَّهِجَعَلَفِتْنَةَالنَّاسِكَعَذَابِ  اللَّهِ

Mezi lidmi jsou pak ti, kdož říkají: „Uvěřili jsme v Boha,“ ale když kvůli Bohu jsou pronásledováni, srovnávají zkoušku lidmi působenou s trestem Božím. (‘Ankabút: 10)

 

Ibn Kesír الله رحمه praví:

„Alláh Vznešený nás zpravuje o vlastnostech některých lidí, kteří bezostyšně tvrdí, že jsou věřícími, ale jejich víra zůstává jen na tom, co opakuje jazyk a nijak se neodráží v jejich srdcích. Když takové lidi potká zkouška, nebo pokušení v jejich životě, věří, že přichází jako důsledek Božího hněvu a nenávisti a následně opouštějí islám. Ibn ‘Abbás praví: „Stává se to pro něj zkouškou, u které propadne, jakmile je postihnut škodou jen proto, že uvěřil.”

 

Ibnu l-Kajjím praví:

„Kdykoli je k lidem vyslán nějaký Posel, rozdělují se lidé na dvě skupiny: ti kteří odpoví: „Já věřím“ a ti, kteří odpoví, že nevěří. Ti pokračují ve svém hříchu a ve své nevíře. Co se věřících týče, ti jsou potom vyzkoušeni svým Pánem a stanou se následně poctěnými. Srov. verše Isrá:17-19.”

 

Muhammed ibn Ishák ibn Jessár říká:

„عَسَى – ‘asá (možná, snad, nejspíše) zmíněné v Koránu je pravdou od Alláha.”

 

Každá takto přicházející pohroma je tedy vlastně jenom zkouškou. Jejím cílem je rozlišit od sebe pravdomluvné od neupřímných. Co se týče těch, kteří neuvěřili, netřeba se domnívat, že Alláh není schopen podrobit pokušení i je, nebo že Jeho zkoušce uniknou. Následkem toho, kdokoli pak uvěří Božím Poslům a poslechne je, vůči tomu začnou nepřátelé Božích poslů projevovat své nepřátelství a toho začnou postihovat tím, co mu může na tomto světě ublížit, ale na světě onom je čeká odměna. Co se týče těch, kteří vůči výzvě proroků zůstanou neteční, ani ji nepřijmou a ani ji neodmítnou, ti mohou počítat s tím, že zkoušku mohou zakusit kdykoli, jak na tomto, tak i na onom světě. Jenže jejich újma (trest na onom světě) je v konečném důsledku větší, než újma, kterou eventuálně mohou utrpět následovníci proroků.

 

I kdyby jistým způsobem utrpěl újmu skutečně každý, ať už věřící nebo nevěřící, pak věřící utrpí újmu jen na tomto světě jen ve smyslu zkoušky, za kterou bude s určitostí na onom (nebo případně ještě na tomto) světě odměněn. Leč ten, který věřit odmítne, může sice na tomto světě zažít slasti, opět jen ve smyslu zkoušky, ale na onom světě pak zažije trvající újmu a nekončící bolest.

 

Každý musí žít mezi jinými lidmi a různí lidé mají různé myšlenky a plány. Lidé si přejí, aby i ostatní jednali podle jejich plánů a aby se jim podřizovali. Pokud s nimi někdo nesouhlasí a raději jim odporuje, snaží se mu škodit a vytrestat ho. Dokonce i když jim neodporuje, může jimi být i přesto trestán, častokrát dokonce právě těmi, se kterými souhlasí, anebo jindy jinými.

 

Například věřící zbožný člověk, který si je stále vědom Alláha, leč žije mezi hříšnými a násilnickými lidmi, může cítit, že nemá jinou možnost jak uniknout jejich zkaženosti a útisku, kromě toho, že s nimi bude souhlasit a podřídí se jejich jednání, minimálně tím, že pomlčí o jejich zlu. Ať už je podpoří, nebo zůstane mlčet, možná se zachránil před jejich zlem a útiskem. Jenže takto nad ním oni získali vliv a moc, takto jej ponížili a možná mu i uškodili tím, že mu přivodili ještě větší újmu, než by vůbec byla ta, které se na počátku tolik obával, že by přišla, pokud by je kritizoval a postavil se jim, či se od nich distancoval.

 

Řešením je pamatovat si radu, kterou poskytla matka věřících ‘Áiša  عنها الله رضي Mu‘áwíjjovi رضي الله عنه: „Kdokoli hledá potěchu Alláha v poštvání lidí proti sobě, tomu Alláh proti lidem postačí. A kdokoli hledá potěchu lidí v tom, že si pohněvá Alláha, toho Alláh dá na starost lidem.”[4]

 

Dokud Alláh vede přímou cestou nějakého jedince, inspiruje v něm správné vedení a chrání ho před zlem jeho vlastní duše, tento jedinec odmítá podílet se na hříchu spolu s ostatními. Trpělivě snáší jakoukoli podobu nepřátelství, kterou vůči němu jeho sokové prokážou. Takový pak dosáhne své odměny třeba i na tomto světě a zcela jistě pak na onom, jako ji získali i proroci a jejich následovníci.

 

Alláh Vznešený nás dále zpravuje o těch, kteří přijali víru ale chyběl jim však správný vhled. Kdykoli takový člověk utrpí újmu na cestě Boží, přičemž se jedná o újmu, kterou mu způsobili Boží nepřátelé z řad lidí, což je vpravdě újma, kterou zakoušeli všichni proroci a jejich následovníci od těch, kteří jim odporovali, pak od této újmy běží co nejdále a vyhýbá se čemukoli, co by tyto nepřátele mohlo pohněvat. Ztotožňuje je s trestem Božím, od kterého je pro skutečné věřící záhodno utíkat.

 

Skuteční věřící se vyznačují úplným vhledem do situace a proto se před Božím trestem uchylují k víře v Boha. Trpělivě snášejí jakékoli dočasné škody, které mohou od lidí utrpět, jen kvůli Němu, aby se vyhli Jeho trestu. Ale ten, který se odmítne zříci hříšníků je vhledu pouze slabého a jeho chápání víry je povrchní a nejasné. Utíká před újmou ze strany těch, kteří odporují Božím prorokům tím způsobem, že se jim podřídí, začne s nimi souhlasit a začne je následovat. Pokud se toho dopustí, uchýlí se před trestem lidí do trestu Božího. Ztotožní svým činem trest lidí s trestem Božím a uteče se před lidmi k tomu, co Alláha hněvá a co působí Jeho trest. A toto přece není hodno toho, který hledá útočiště před trestem! Utíká do planoucího ohně, mění hodinové útrapy za nekončící utrpení a věčné zatracení!

 

Tento verš také popírá blud sekty zvané murdžíjja – kerrámíjja, která tvrdí, že k tomu, aby byl člověk věřícím v pravém smyslu slova, dostačuje jen to, že pronese slova víry svými ústy a toto bude stačit k jeho spáse. Z verše vidíme, že ačkoli spolu se svými proroky pronesli tito lidé slova: „v Boha věříme,“ k jejich spáse to nestačilo. Nebylo jim to ku prospěchu, když odmítli trpělivě snášet újmy, které jim působili ti, kteří je napadali a ubližovali jim kvůli jejich víře. Pouhé prohlášení víry nepostačí, dokud nebude potvrzeno činy. Pravá víra kohokoli je ryzí a správná potud, nakolik v sobě obsahuje tři prvky – pevnou víru v srdci, tedy vnitřní, tj. emoční soulad s tím, co vyznávám, dále vyhlášení této víry jazykem a její potvrzení konkrétními vnějšími činy. Toto je pozice všech správně vedených muslimů, následujících Sunnu, dnešních i minulých jejich generací a Alláh Všemohoucí ví nejlépe.

Čin konformity s hříšníky a odmítnutí se od nich distancovat je druhem poklesku a zakolísání vůči pravdě a jen ten, který před tímto sám sebe uchrání, je hoden Boží spásy.

 

O tom hovoří i hadís, kde matka věřících  ‘Áiša عنها  الله رضي uvádí, že slyšela Božího Posla صلى الله عليه و سلم říci:

مَنالْتَمَسَرِضَااللَّهِبسَخَطِالنَّاسِكَفَاهُاللَّهُمُؤْنَةَالنَّاسِ،وَمَنالْتَمَسَرِضَاالنَّاسِبسَخَطِاللَّهِوَكَلَهُاللَّهُإِلَىالنَّاسِ.

„Kdokoli hledá spokojenost Boží a tím si poštve lidi, tomu Alláh proti lidem dostačí. A kdokoli hledá spokojenost lidí a tím rozhněvá Alláha, toho Alláh dá na starost lidem.”[5]

 

Ibn Hibbán uvádí ve svém Sahíhu toto znění a at-Tirmizí jej zaznamenává přes jistého Medíňana, který vzpomíná, že Mu’áwíjja عنه الله رضي napsal ‘Áiši رضي الله عنها: „Napiš mi a poraď mi, ale buď stručná.” ‘Áiša jej v odpovědi nejprve pozdravila: „Mír s tebou,” a poté napsala, že slyšela Božího Posla صلى الله عليه و سلم  říci vzpomínaný hadís.

Významný islámský učenec šejchu l-islám Ibn Tejmíjja praví: „‘Áiša v odpovědi Mu’áwíjjovi citovala tento hadís a on je takto od ní přenesen formou merfú‘.“[6] Podává též vysvětlení samotné ‘Áiše: „Kdokoli hledá spokojenost Alláha tím, že rozhněvá lidi, toho Alláh před lidmi ochrání. Kdokoli hledá spokojenost lidí tím, že rozhněvá Alláha, lidé jej nebudou schopni nijak ochránit před Alláhem.“ Také se od ‘Áiše traduje podobný výrok v mewkúf formě: „Kdokoli získá spokojenost Boží za cenu hněvu lidí, s tím Alláh bude spokojen a učiní lidi spokojené s ním. Ale kdokoli učiní lidi spokojené za cenu Božího hněvu, Alláh obrátí ty, které takto uspokojil, znovu zpět proti němu.”[7]

 

Toto je největší porozumění náboženství. Ten, kdo usiluje o spokojenost Boží, dokonce i kdyby to znamenalo hněv lidí, je tím, kdo se obává Alláha správným způsobem a stal se jeho zbožným uctívačem.

 

Alláh praví:

وَمَنيَتَّقِاللَّهَيَجْعَللَّهُمَخْرَجًاوَيَرْزُقْهُمِنْحَيْثُلايَحْتَسِبُ

A kdo je bohabojný, tomu On připraví východisko a uštědří mu obživu z místa, odkud s tím ani nepočítal. (Talák: 2-3)

 

Alláh mu postačí a on se v ničem nemusí spoléhat na lidi. Uspokojit všechny lidi nakonec ani není možné.

Co se týče „uspokojování lidí za cenu rozhněvání Alláha,” pak pokud k tomuto člověk klesne, dává přednost lidskému uznání a kladným reakcím před Alláhem. K tomuto dochází tehdy, když úcta a posvátná bázeň vůči Alláhu není pevně usazena v srdci věřícího. Pokud by tomu tak bylo, tato úcta a pokorná bázeň by věřícímu zabránila hledat spokojenost lidí a za ni si vysloužit hněv svého Stvořitele, Pána a Vlastníka, Jediného, Který ovládá všechna srdce, odstraňuje všechny těžkosti a odpouští všechny hříchy. Proto takovou volbu možno chápat jako jednu z podob přidružování vůči Alláhu v uctívání, protože ten, který se takto rozhodne, dá přednost potěše lidí nad potěchou Alláha. Snaží se tak přiblížit se stvoření tím, že rozhněvá Stvořitele. A před tímto není uchráněn nikdo, kromě toho, koho před tím uchrání Alláh. A On před tímto uchrání jen toho, komu dá v pravdě znalost o Sobě. Tato znalost spočívá v poznání toho, co Alláhu přísluší a ve víře v Jeho Vlastnosti, jakož i v odmítnutí jakýchkoli falešných dojmů, které kalí a zplošťují Jeho Dokonalost, Jedinost a Jedinečnost, Jeho absolutní Vládu a Jeho výhradní právo být uctíván. A jedině Alláh pomáhá k úspěchu.

 

Ibn Redžeb  الله رحمه praví:

„Pokud si kdokoli ze stvoření pozemských uvědomí, že je ve skutečnosti špínou, neboť země, z níž byl stvořen, je vlastně většinou špínou, jak by pak mohl upřednostnit poslušnost vůči někomu, kdo je špína, nad poslušností vůči Pánu pánů? Jak může uspokojit špínu a přitom rozhněvat Toho, Kdo jej vlastní a Kdo nad ním vládne? To je vskutku podivné!“

 

V tomto hadísu je proto i příkré odsouzení kohokoli, kdo se bojí lidí natolik, že upřednostní jejich spokojenost a vstřícnost nad vztahem k Alláhu. Jeho trestem pak možná bude další zkouška, nebo pohroma související s jeho náboženstvím, a Alláha prosíme o ochranu před tím, ve shodě s Jeho slovy:

فَأَعْقَبَهُمْنِفَاقًافِيقُلُوْبهِمْإِلَىيَوْمِيَلْقَوْنَهُبمَاأَخْلَفُوْااللَّهَمَاوَعَدُوْهُوَبمَاكَانُوْايَكْذِبُوْنَ

A mělo to za následek, že pokrytectví vstoupilo do jejich srdci až do dne, kdy setkají se s Ním a budou potrestáni za to, že porušili slib svůj daný Bohu, a za to, že prolhaní byli. (Tewba:77)

 

Autor: šejch Abdurrahmán ibn Hasan Áli š-Šejch

Zdroj: Fethu l-Medžíd, redakčně upraveno.

---