‘Abdulláh ibn ‘Abbás رضي الله عنهما vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم pravil:
يَدُ اللَّهِ مَعَ الْجَمَاعَةِ.
„Ruka Boží je se společenstvím.“ [1]
‘Abdulláh ibn ‘Abbás رضي الله عنهما vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم pravil:
يَدُ اللَّهِ مَعَ الْجَمَاعَةِ.
„Ruka Boží je se společenstvím.“ [1]
Podle delší verze, vyprávěné ‘Abdulláhem ibn Omarem رضي الله عنهما Posel Boží صلى الله عليه وسلم pravil:
إِنَّ اللَّهَ لَا يَجْمَعُ أُمَّتِي – أَوْ قَالَ: أُمَّةَ مُحَمَّدٍ صَلَّى اللَّهُ عَلَيْهِ وَسَلَّمَ – عَلَى ضَلَالَةٍ، وَيَدُ اللَّهِ مَعَ الجَمَاعَةِ، وَمَنْ شَذَّ شَذَّ إِلَى النَّارِ.
„Věru Alláh neshromáždí mou ummu“ – či řekl: „Umma Muhammedova صلى الله عليه وسلم se nesjednotí na bludu, Ruka Boží je totiž se společenstvím a kdokoli se od ní odchýlí, odchýlí se do Ohně.“ [2]
Sám Abú ‘Ísá at-Tirmizí poskytl ve své poznámce k tomuto hadísu vysvětlení toho, co se myslí pod pojmem الجماعة al-džemá’a – společenství: „Podle učenců jsou společenstvím lidé porozumění (arab. الفقه al-fikh, možno chápat také jako právní nauku), nauky a hadísu. Slyšel jsem al-Džárúda ibnu l-Mu’áza říci: „Slyšel jsem ‘Alího ibn Hasana, že se zeptal ‘Abdulláha ibn Mubáreka, kdo je společenství. Odpověděl: „Abú Bekr a Omar.“ Bylo mu řečeno: „Ale Abú Bekr a Omar jsou už po smrti.“ Řekl: „Potom ten a ten.“ Řekli mu: „Ale i on už je po smrti.“ Odpověděl: „Abú Hamza as-Sukkerí je společenstvím.“ At-Tirmizí dále vysvětlil, že Abú Hamza byl Muhammed ibn Mejmún, známý a zbožný tehdejší učenec.
Abú Šáma pravil:
„Příkaz neodchylovat se od společenství znamená lpět na pravdě a nerozejít se s jejími následovníky, dokonce i kdyby těch, kteří následují pravdu bylo jen málo a těch, kdo jí odporují, přehršel, neboť pravda je to, na čem bylo to první společenství v dobách Proroka صلى الله عليه و سلم a jeho společníků رضي الله عنهم أجمعين. A velkému počtu malověrných těch, kteří přišli po nich, se nevěnuje pozornost.” [3]
Šejch Sálih al-Fewzán toto vysvětlil:
„Kdokoli, kdo nenásleduje společenství následovníků Sunny, zbloudil. Není dle nás žádného společenství, nežli je lid Sunny a společenství (arab. أهل السنة و الجماعة ahlu s-sunneti we l-džemá’a), vítězná skupina (arab. الطائفة المنصورة at-táifetu l-mensúra), zachráněná frakce (arab. الفرقة الناجية al-firkatu n-nádžíja) – následovníci hadísů a lidé nauky. Kdokoli odporuje tomuto společenství, odporuje cestě (arab. منهج menhedž) Božího Posla صلى الله عليه وسلم. Také říkáme, že kdokoli odporuje společenství, ten je následovníkem vlastních tužeb. Tyto prvky oponování se různí – někteří se odchýlí tak, že zcela opustí islám, zatímco jiní v jeho lůně zůstanou, v závislosti na tom, jak velké, drobné, daleké či blízké je dané odchýlení od pravdy.“ [4]
Co se týče vznešeného atributu Boží Ruky (arab. يد الله jedu ´lláh) zmíněného v hadísu, ten nepopíráme, naopak ho přijímáme tak, jak je, dále jej nevysvětlujeme, nepídíme se po jeho podstatě, kvalitě a druhu a ani jej nepřipodobňujeme k tomu, co známe ze stvořeného světa. Al-Háfiz Nu’ajm ibn Hammád praví: „Kdokoli smýšlí, že Alláh se podobá na Svá stvoření, ten odvrhl víru. A kdokoli popře něco z toho, čím Alláh popsal Sám Sebe, ten také odvrhl víru. A věru není žádného připodobňování (arab. تشبيه tešbíh) ve všem tom, čím Alláh popsal Sama Sebe, ani v tom, pomocí čeho Jej i Posel Boží صلى الله عليه و سلم popsal.“ [5]
Toto byl přístup zbožných předků, jejichž vzory a imámy v tom byli první muslimové, sahába رضي الله عنهم أجمعين napojení nektarem pravé, živé víry a moudrosti přímo z jeho zdroje, Posla Božího صلى الله عليه و سلم, skrze zjevení, jehož se mu dostalo od Pána všech světů.
Ibnu l-Kajjim pravil:
„Co se týče Božích jmen, atributů a činů, byli všichni společníci Proroka صلى الله عليه و سلم totožného názoru.“ [6]
V podobném kontextu příkazu následovat společenství muslimů se uvádí, že ‘Arfedža ibn Šurejh al-Ašdžá’í رضي الله عنه viděl Posla Božího صلى الله عليه وسلم, jak ze svého minberu káže lidem:
إِنَّهُ سَيَكُونُ بَعْدِي هَنَاتٌ وَهَنَاتٌ فَمَنْ رَأَيْتُمُوهُ فَارَقَ الْجَمَاعَةَ أَوْ يُرِيدُ تَفْرِيقَ أَمْرِ أُمَّةِ مُحَمَّدٍ صلى الله عليه وسلم كَائِنًا مَنْ كَانَ فَاقْتُلُوهُ فَإِنَّ يَدَ اللَّهِ عَلَى الْجَمَاعَةِ فَإِنَّ الشَّيْطَانَ مَعَ مَنْ فَارَقَ الْجَمَاعَةَ يَرْكُضُ.
„Po mně věru nastanou četné nesnáze a protivenství. Proto kohokoli, koho spatříte, že se odchyluje od mého společenství, či se snaží rozdmýchat mezi ummou Muhammedovou rozkol, zabte, neboť Ruka Boží je se společenstvím a s tím, kdo se odštěpuje od Ummy, je šejtán, utíkající s ním pryč.“ [7]
V podobném duchu vyznívají i slova Boží:
وَمَن يُشَاقِقِ الرَّسُولَ مِن بَعْدِ مَا تَبَيَّنَ لَهُ الْهُدَىٰ وَيَتَّبِعْ غَيْرَ سَبِيلِ الْمُؤْمِنِينَ نُوَلِّهِ مَا تَوَلَّىٰ وَنُصْلِهِ جَهَنَّمَ ۖ وَسَاءَتْ مَصِيرًا
A kdo odpadne od posla poté, co mu bylo jasně ukázáno správné vedení, a sleduje pak cestu jinou než věřící, k tomu obrátíme se zády, tak jako on se obrátil, a necháme jej hořet v pekle a jak hnusný je to cíl konečný! (Nisá´:115)
Šejch al-Albání vyložil „stezku věřících“ jako tu, která je prošlapána Prorokem صلى الله عليه و سلم a jeho společníky, jejich následovníky a následovníky jejich následovníků – tedy zbožnými předky této ummy. [8]
Al-Awzá’í pravil: „Říkávalo se, že Prorokovi صلى الله عليه وسلم společníci رضي الله عنهم أجمعين a ti, kteří je v dobrém následovali, se drželi pěti věcí: neodchylování se od společenství, následování Sunny, pečování o mešity, recitace Koránu a bojování na cestě Boží.” [9]
Chalífa Omarرضي الله عنه pronesl řeč ve městě Džábíja (v Sýrii, severně od Golan), ve které pravil: „Jednou se Posel Boží صلى الله عليه وسلم postavil a vzkázal nám, že kdokoli doufá v nejlepší místo v Ráji, nechť zůstane se společenstvím. Šejtán je blíže k jedinci, od dvojice se již drží dále.“ [10]
Imám ‘Alí ibn Abí Tálib pravil: „Kdokoli se odchýlí byť i o jedinou píď od hlavního tělesa mulimů, opustil lůno islámu.” [11]
Abú Zerr al-Ghifárí رضي الله عنه s odvoláním na Prorokova صلى الله عليه وسلم slova řekl: „Dvojice je lepší než jeden a trojice je lepší než dvojice. A čtveřice je lepší, než trojice. Držte se společenství, neboť Alláh nikdy nesjednotí mou obec na ničem, nežli na správném vedení.“ [12]
Mu’áz ibn Džebel رضي الله عنه pravil: „Šejtán je pro lidi to, co vlk pro ovce. Napadá tu ovci, která se odchýlí pryč. Proto se vyvarujte bočních stezek v údolích a držte se společenství, obce věřících a mešity.“ [13]
Od tohoto verše a jím stanoveného principu se odvíjí také věroučný a islámsko-právní aspekt charakteristický pro tuto ummu, jímž je její konsenzus (arab. إجماع idžmá’), jak doložil imám aš-Šáfi’í, dle něhož podstata odporování Poslu Božímu صلى الله عليه وسلم spočívá v odporování a bouření se proti němu v tom, co přinesl od svého Pána a سبيل المؤمنين sebílu l-mu´minín, tedy „cesta věřících“ je ta, kterou si věřící, počínaje společníky Prorokovými رضي الله عنهم أجمعين zvolili následovat, na které se vzájemně shodli, ze slov, činů a přesvědčení. To proto, že „cesta věřících“ je zmíněna v singuláru, což naznačuje obecné chápání v čemkoli souvisejícím s Náboženstvím. Alláh Vznešený ji učinil důvodem potrestání toho, kdo bude odporovat Poslu Božímu صلى الله عليه وسلم a následovat nějakou jinou cestu, nežli věřící. Všemohoucí Alláh užil spojku و we – „a,“ kterou propojil odporování Prorokovi صلى الله عليه وسلم s následováním cesty jiné, nežli je cesta věřících. Proto je následování cesty jiné, nežli je cesta věřících zakázáno stejně tak, jako je zakázáno odporovat Prorokovi صلى الله عليه وسلم.
Povinnost následovat konsenzus přichází na řadu hned po povinnosti následovat texty Koránu a Sunny a toto je názorová pozice (arab. مذهب mezheb) zbožných předků, jak se dochovalo od šejchu l-islám Ibn Tejmíje. Imám an-Nesáí dokonce nazval celou jednu kapitolu svého Sunenu „O souzení podle konsenzu učenců“ a zde uvedl i následující podání:
Šurejh napsal Omarovi ibnu l-Chattáb رضي الله عنه dopis, v němž se ho tázal na nějakou otázku, načež mu Omar odepsal slovy: „Rozsuzuj podle toho, co je v Knize Boží. Pokud daná věc v Knize Boží není zmíněna, potom rozsuzuj podle Sunny Božího Posla صلى الله عليه وسلم. Pokud daná věc není zmíněna ani v Knize Boží, ani v Sunně Božího Posla صلى الله عليه وسلم, potom rozsuzuj podle toho, jak rozsuzovali spravedliví před tebou. Pokud daná věc není zmíněna ani v Knize Boží, ani v Sunně Božího Posla صلى الله عليه وسلم a ani spravedliví před tebou ohledně ní nijak nerozhodli, potom, pokud chceš, jdi kupředu (a rozsuď ji podle svých schopností a svého svědomí sám), nebo, chceš-li, zdrž se toho. A myslím, že pro tebe je lepší raději se toho zdržet. Mír s tebou!“ [14]
‘Abdurrahmán ibn Jezíd uvádí, že lidé se jednoho dne tázali ‘Abdulláha ibn Mes’úda رضي الله عنه tolik mnoho otázek, že řekl: „Kdysi byla doba, kdy jsme nikdy tolik rozhodnutí nepronesli, ale ta doba je pryč. Nyní Alláh rozhodl, že nadejde taková doba, jakou vidíte. Proto kdokoli z vás bude po dnešku na něco dotázán, nechť rozsoudí podle toho, co je v Knize Boží. Pokud bude čelit něčemu, co v Knize Boží není (přímo) zmíněno, nechť rozsoudí podle toho, jak v dané věci rozsoudil Posel Boží صلى الله عليه وسلم. Pokud čelí věci, která není zmíněna ani v Knize Boží, ani o ní nerozhodl Jeho Posel صلى الله عليه وسلم, nechť rozsoudí podle toho, jak o ní rozhodli spravedliví před ním. A pokud čelí něčemu, co není ani v Knize Boží, o čem nerozhodl ani Jeho Posel a ani spravedliví před ním, nechť se sám vynasnaží danou věc správně rozhodnout a nechť neříká: „Bojím se, bojím se …,“ protože to, co je povolené, je zřejmé a i to, co je zakázané, je zřejmé. Zanechte toho, co ve vás vzbuzuje pochybnosti ve prospěch toho, o čem pochyby nemáte.” [15]
Ibn Hazm pravil:
„Princip konsenzu je jedním z principů tohoto čistého náboženství, ke kterému je nutno se obracet. Ten, kdo ho odmítá, se poté, co mu bylo vyjasněno, že v dané situaci existuje konsenzus, který on i přesto nadále sveřepě odmítá, se stává nevěřícím.“ [16]
Podle vysvětlení tohoto principu od šejcha al-Fewzána je nevírou jen úplné naprosté popření principu konsenzu, zatímco popření některých jeho dílčích aspektů je diskutabilní a může být v principu správné i nesprávné. Existují dokonce otázky, o kterých se traduje konsenzus, ale při pečlivějším jejich rozboru lze shledat, že v nich žádný konsenzus neexistuje. Platí, že konsenzus obecně panuje ve věcech tewhídu, věrouky, zákazu úroku, mimomanželského pohlavního styku a jiných nezbytně známých náboženských záležitostí. [17]
Četní učenci se pokoušeli sestavit seznamy toho, na čem panuje v muslimské ummě konsenzus.
Málikovský učenec al-Kajruwání pravil: „Patří sem víra v srdci, vyslovená jazykem, že Alláh je jediným božstvem hodným uctívání, vedle Nějž nikdo a nic nemá právo být uctíváno.“ [18]
Šáfi’ovský učenec Abú Bekr al-Ismá’ílí pravil: „Věz – Alláh ti se smiluj – že cesta následovníků hadísu, lidu Sunny a společenství, spočívá v potvrzení víry v Alláha, Jeho anděly, Jeho posly a v přijímání všeho, co je zaznamenáno v Knize Boží a autenticky dochováno v Sunně.“ [19]
Ibn Kutajba pravil: „Následovníci hadísů se shodují na tom, že cokoli si Alláh přeje, to se také stane a cokoli si nepřeje, to se nikdy stát nemůže. Shodují se na tom, že je Stvořitelem všeho dobrého i zlého, že Korán je nestvořeným Slovem Božím, že Alláha na onom světě lze spatřit, že přednost ve vůdcovství ummy třeba dát Abú Bekrovi a po něm Omarovi رضي الله عنهما. A též se shodují na víře v trest v hrobě. V těchto základech se neliší. A kdokoli jim oponuje v jakékoli z těchto záležitostí, toho odmítají, toho se zříkají a prohlašují jej za inovátora, s nímž přerušují styky.“ [20]
Sufján ibn Ujejna pravil: „Sunnou je deset tvrzení. Kdokoli je přijme za své, následuje Sunnu jako celek, kdokoli z nich popře třeba i jedno z nich, odvrhl Sunnu: potvrzování Božího předurčení, dávání přednosti Abú Bekrovi a Omarovi, víra v napajedlo v Ráji, víra v přímluvu, víra ve váhy, víra v most nad Pekelným Ohněm, víra v to, že víru činí jak slova, tak i činy, víra v Korán jakožto slovo Boží, v trest v hrobě, ve vzkříšení v Den Zmrtvýchvstání a nesvědčení, že kdokoli z muslimů bude v Ráji či v Pekle.“ [21]
Vznešený také řekl:
إِنَّ هَـٰذِهِ أُمَّتُكُمْ أُمَّةً وَاحِدَةً وَأَنَا رَبُّكُمْ فَاعْبُدُونِ
Hle, tato vaše obec je obcí jedinou a Já Pánem jsem vaším, uctívejte Mne tedy! (Anbijá´: 92)
Ve skutečnosti je společenství (arab. االجماعة al-džemá’a) pouze jedno a žádná obec věřících před ummou islámu tento rys nevykazovala, neboť Posel Boží صلى الله عليه وسلم byl seslán celému lidstvu, zatímco proroci před ním, mír s nimi všemi, vždy jen konkrétním lidským skupinám, tvořícím v rámci lidstva jen oddělené části, které jsou vůči celku pouze díly. Je potvrzeno, že každá obec věřících před námi nebyla ukotvena v čase a její náboženský zákon se v průběhu doby měnil (např. Náboženský Zákon věřících mezi Izraelity v době Ja’kúba, mír s ním, byl jiný, nežli v době Músáa, mír s ním, nebo ‘Ísáa, mír s ním), zatímco umma věřících dnes je ukotvená co se týče i doby i místa, bez ohledu na změny v čase je její zákonodárství jednotné, Boží Zákon (arab. الشريعة aš-Šarí’a) jest jeden a jediným zůstane až do Dne Soudu. A Boží Ruka je nad společenstvím.
A právě toto následování společenství je zárukou bratrství a jednoty mezi muslimy.
Ibn Tejmíjja poznamenal:
„Pokud by se pokaždé, když se spolu dva muslimové na něčem neshodnou, měli navzájem rozejít a jeden druhého opustit, potom by muslimové mezi sebou nemohli pociťovat žádnou loajalitu či bratrství.“ [22]
Šejch Sálih al-Fewzán pravil:
„Sjednocování muslimů začíná sjednocováním jejich věrouky.“ [23]
Také řekl:
„Pro muslimy není možné se sjedotit jinak, nežli na tewhídu a cestě zbožných předků.“ [24]
Alláh též pravil:
وَإِنَّ هَـٰذِهِ أُمَّتُكُمْ أُمَّةً وَاحِدَةً وَأَنَا رَبُّكُمْ فَاتَّقُونِ فَتَقَطَّعُوا أَمْرَهُم بَيْنَهُمْ زُبُرًا ۖ كُلُّ حِزْبٍ بِمَا لَدَيْهِمْ فَرِحُونَ
Tato vaše obec je vskutku obcí jedinou a Já vaším jsem Pánem. Buďte tedy vůči Mně bohabojní!” Však lidé se rozštěpili ve věci své na sekty a strana každá se radovala jen z toho, co jí bylo vlastní. (Mu´minún: 52-53)
Od ‘Abdulláha ibn Mes’úda رضي الله عنه se dochovalo, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم nakreslil svým učedníkům na zemi čáru a řekl:
هَذَا سَبِيلُ اللَّهِ .
„Toto je cesta Boží.“
Potom nakreslil z ní napravo a nalevo vycházející linky a řekl:
هَذِهِ سُبُلٌ عَلَى كُلِّ سَبِيلٍ مِنْهَا شَيْطَانٌ يَدْعُو إِلَيْهِ.
„Toto jsou odštěpující se cesty, u každé z nich je šejtán, který k ní vyzývá.“ Potom recitoval verš:
وَأَنَّ هَـٰذَا صِرَاطِي مُسْتَقِيمًا فَاتَّبِعُوهُ ۖ وَلَا تَتَّبِعُوا السُّبُلَ فَتَفَرَّقَ بِكُمْ عَن سَبِيلِهِ ۚ ذَٰلِكُمْ وَصَّاكُم بِهِ لَعَلَّكُمْ تَتَّقُونَ
A toto je vskutku stezka Má, jež vede přímo. Kráčejte po ní a nenásledujte cesty jiné, jež by vás vzdálily od cesty Jeho. A toto je to, co On vám přikazuje – snad budete bohabojní! (An’ám: 153) [25]
Abú Nu’ajm s odvoláním na Mudžáhida vysvětlil „cesty jiné, jež by vás vzdálily od cesty Jeho“ jako „cesty inovace a pochybností.“ [26]
Jahjá ibn Mu’áz ar-Rází pravil: „Rozdíly mezi lidmi se proto navracejí ke třem principům, z nichž každý má svůj protiklad – kdykoli je někdo nedokáže splnit, propadá do jejich protikladu: Protikladem víry v Jedinost Boží (arab. التوحيد at-tewhíd) je přidružování k Němu (arab. الشرك aš-širk), protikladem Sunny je inovace (arab. بدعة bid’a) a protikladem poslušnosti vůči Stvořiteli je hřích.“ [27]
Vznešený Alláh ovšem také říká:
وَإِن تُطِعْ أَكْثَرَ مَن فِي الْأَرْضِ يُضِلُّوكَ عَن سَبِيلِ اللَّـهِ ۚ إِن يَتَّبِعُونَ إِلَّا الظَّنَّ وَإِنْ هُمْ إِلَّا يَخْرُصُونَ
Uposlechneš-li většinu těch, kdož na zemi žijí, pak tě svedou z cesty Boží, vždyť oni následují jen domněnky své a pouze předpokládají. (An’ám:116)
‘Abdulláh ibn Mes’úd رضي الله عنه pravil: „Společenství jsou všichni, kteří souhlasí s pravdou a následují ji, dokonce i kdybys ji následoval sám.” [28]
Al-Buchárího učitel, Ishák ibn Ráhawejh, pravil: „Pokud byste se tázali nevědomých lidí na to, kdo je السواد الأعظم as-sewádu l-a’zam, tj. hlavní těleso muslimské ummy, odpověděli by patrně, že většina lidí. Jenže tací neví, že společenstvím je učenec následující podání Posla Božího صلى الله عليه و سلم a jeho cestu. Kdokoli je potom na jeho straně a následuje ho, ten tvoří společenství.“ [29]
Od Omara رضي الله عنه a dalších se dochovalo Prorokovo صلى الله عليه و سلم vysvětlení, kdo jimi jsou:
لا تزال طائفة من أمتي ظاهرين على الحق لا يضرهم من خذلهم حتى يأتي أمر الله وهم كذلك.
„Nepřestane existovat skupina v mé ummě triumfující na pravdě, jíž neuškodí nikdo, kdo ji opustí, dokud nenadejde rozkaz Boží a oni jsou stále takovými.” [30]
Ibnu l-Kajjim dodává:
„Kdokoli se potom odchýlí, odchýlí se od přímé cesty. Není žádný důkaz vedoucí k Alláhu a do Ráje, nežli jsou Korán a Sunna. Každá cesta, která není podkládána důkazy Koránu a Sunny je cestou prokletého šejtána, směřující do Pekla.“ [31]
Imám as-Sa’dí vysvětlil:
„Tento verš naznačuje, že množství lidí následujících danou věc není znakem její pravdivosti. Ani malý počet lidí ubírajících se po cestě spravedlivosti v různých záležitostech není žádným důkazem lživosti. Spíše platí přesný opak. Neboť lidé následující pravdu jsou věru tou nejmenší menšinou, avšak zároveň získají největší podíl Boží odměny. Pravdu či lež je proto třeba nutno odhalovat metodami jinými, těmi, které od sebe obě z nich bezpečně oddělí a umožní dosáhnout pravdy.“ [32]
Šejch Sálih al-Fewzán pravil:
„Kdokoli následuje Korán, Sunnu a společenství muslimů, bude v bezpečí tělesně i z hlediska své víry, kdyby byl sám. A nápodobně, bude podpořen důkazem proti následovníkům falši, protože ti nenabízejí nic, nežli pouze pochyby a padělky.“ [33]
___________________________________________________________________
[1] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2166 jako hasan gharíb, jako sahíh jej doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 8065.
[2] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2167 jako gharíb, jako sahíh jej uvádí al-Albání, který ovšem slova „a kdokoli se od ní odchýlí, odchýlí se do Ohně,“ doložil jako neautentickou vsuvku. Abú ‘Ísá at-Tirmizí ve své poznámce k tomuto hadísu uvádí, že je znám jen přes Sulejmána al-Medeního, tj. dle něj Sulejmána ibn Sufján, od kterého však vypráví i Abú Dáwúd, Abú ‘Ámir al-‘Akdí a vícero dalších učenců. Podobné se uvádí i od ‘Arfedže ibn Šurejha رضي الله عنه až k Prorokovi صلى الله عليه وسلم ve znění: „Boží ruka je se společenstvím a šejtán je s tím, kdo se proti němu postaví,“ a od Usámy ibn Šurejka رصي الله عنه s dodatkem: „... a kdokoli se odchýlí, toho šejtán přepadne, jako i vlk zaútočí na tu ovci, která se odchýlí od stáda.“ Viz Ibn Džewzí v Telbísu Iblís, str. 38.
[3] Viz al-Bá’isu ‘ale l-bid’ati we l-hawádís, str. 19.
[4] Viz al-Adžwibetu l-mufída, str. 10.
[5] Viz al-‘Ulúww, podání č. 217.
[6] Viz I’lámu l-muwekki’ín, 1/49.
[7] Zaznamenal an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 4020. Jako sahíh jej ocenil al-Albání v Sahíhu l-džámi’, hadís č. 3621.
[8] Viz Silsiletu l-hudá we n-núr, páska č. 544.
[9] Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 8/142.
[10] Uvádí jej i Ahmed v Musnedu, 1/18; a Ibnu l-Džewzí v Telbísu Iblís, str. 38. Jako součást delšího, lehce odlišně znějícího hadísu přímo od Proroka صلى الله عليه وسلم jej zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2165 jako hasan sahíh gharíb.
[11] Zaznamenal Ibn Abí Šejba v al-Musannefu, 15/24.
[12] Uvádí Ibnu l-Džewzí v Telbísu Iblís, str. 38.
[13] Uvádí Ibnu l-Džewzí i jako podání od Proroka صلى الله عليه وسلم, viz Telbísu Iblís, str. 38.
[14] Zaznamenal an-Nesáí v Sunenu, podání č. 5399, jako sahíh jej doložil al-Albání.
[15] Zaznamenal an-Nesáí v Sunenu, podání č. 5397 a 5398, jako sahíh je doložil al-Albání. Abú Dáwúd a at-Tirmizí toto uvádí jako hadís od Proroka صلى الله عليه وسلم na autoritu Mu’áze رضي الله عنه, nicméně ve formě hadísu je toto podání da’íf.
[16] Viz Merátibu l-idžmá’, 1/7.
[17] Viz Hukmu inkári l-idžmá’, k dispozici na http://www.alfawzan.af.org.sa/node/2387.
[18] Tak uvádí Ibnu l-Kajjim v Idžimá’u l-džujúši l-islámíja, str. 152.
[19] Viz I’tikádu aimmeti l-hadís, bod č. 22.
[20] Viz Te´wílu l-muchtelifi l-hadís, str. 18.
[21] Uvádí al-Lálikáí v Šerhu usúli i’tikádi ahli s-sunneti we l-džemá’a, 6/1127.
[22] Viz Medžmú’u l-fetáwá, 24/173.
[23] Viz Šerhu Achsari l-muchtasirát, 2/62.
[24] Viz al-Adžwibetu l-mufída, str. 163.
[25] Zaznamenal an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 184; Ahmed v Musnedu, 1/435 a toto je jeho znění. Uvádí jej i ad-Dárimí v Sunenu, 1/67-68; a at-Taberí v Džámi’u l-beján, 8/65. Jako sahíh jej doložil Sálim al-Hilálí v Basáiru zu š-šeref, str. 82.
[26] Viz Hiljetu l-awlijá, 3/293.
[27] Zaznamenal aš-Šátibí v al-I’tisám, 1/91.
[28] Zaznamenal al-Baghdádí v Táríchu Dimešk.
[29] Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 9/238-239.
[30] Zaznamenal al-Hákim v Mustedreku, 4/449. Uvádí jej i ad-Dárimí v Sunenu, 2/213, jako sahíh jej doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 1956.
[31] Viz Medáridžu s-sálikín, 2/439.
[32] Viz Tejsíru l-‘Azízi r-Rahmán, vysvětlení příslušného verše.
[33] Viz al-Itháf, 2/57.