Braní rukojmích a popravy válečných zajatců

OTÁZKA: Jaké je šarí’atské stanovisko ve věci braní rukojmích, chování vůči válečným zajatcům a jejich případných poprav? Jak souvisí se zajatci v době Proroka صلى الله عليه و سلم ?

 

OTÁZKA: Jaké je šarí’atské stanovisko ve věci braní rukojmích, chování vůči válečným zajatcům a jejich případných poprav? Jak souvisí se zajatci v době Proroka صلى الله عليه و سلم ?

 

Brát rukojmí je dovoleno pouze a jedině v případě války, kdy je jasně deklarován válečný stav mezi dvěma stranami a v takovém případě se zajatci mohou stát pouze a jedině ti, kteří se přímo účastní bitvy, buď jako bojovníci, nebo jako podpora. Všechny případy, kdy Posel Boží صلى الله عليه و سلم dovolil vykonat svým bojovníkům takový krok, byly této povahy.

 

Sumáma ibn Usejl byl na Prorokův صلى الله عليه و سلم příkaz unesen, neboť sám byl jedním z vůdců nepřítele, který se snažil o zabití Prorokova صلى الله عليه و سلم vyslance A’lá al-Hadramího رضي الله عنه. V tom mu zabránil jeho strýc Ámir ibn Selema. Posel Boží صلى الله عليه و سلم však Sumámu následně osvobodil bez výkupného a odpustil mu.

 

Bojovníci kmene Benú ‘Akíl byli zajati kvůli činu jejich spojenců z kmene Sekíf, kteří unesli dvojici společníků Božího Posla صلى الله عليه و سلم. Sám Prorok صلى الله عليه و سلم při této příležitosti nařídil, aby se sahábové رضي الله عنه ke svým zajatcům chovali s lidskostí a respektovali jejich potřeby.

 

Došlo i k takovým únosům, které Prorok صلى الله عليه و سلم nikdy neschválil a nedovolil. K jednomu takovému incidentu došlo během Prorokovy صلى الله عليه و سلم ‘umry, kdy bylo uneseno několik okolo jdoucích modloslužebníků. Posel Boží صلى الله عليه و سلم je přikázal okamžitě osvobodit, protože v daný okamžik nepanoval mezi muslimy a modloslužebníky stav války.[1]

 

V základu tedy není dovoleno unést jako rukojmí či jako zajatce osobu, která se nepodílí na válečných operacích.

 

Pokud jde o nepřátelské bojovníky, lze je vzíti jako zajatce, přitom však musí být respektovány povinnosti z toho vyplývající:

1.       Humánní, soucitné a mírné chování vůči zajatcům. Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Chovejte se příkladně k zajatcům.“[2] Dokonce i v případě odsouzenců z Benú Kurejza se vyjádřil slovy: „Nepřidávejte jim horko tohoto dne k žáru zbraní.“[3]

2.       Musí být nakrmeni a napojeni. Boží Posel صلى الله عليه و سلم a jeho druhové jim nezřídka dávali přednost před sebou samými.[4]

فَإِمَّا مَنًّا بَعْدُ وَإِمَّا فِدَاءً حَتَّى تَضَعَ الْحَرْبُ أَوْزَارَهَا ذَلِكَ وَلَوْ يَشَاءُ اللَّهُ لانْتَصَرَ مِنْهُمْ وَلَكِنْ لِيَبْلُوَ بَعْضَكُمْ بِبَعْضٍ

A potom je buď omilostněte, anebo je propusťte za výkupné, pokud válka neodloží své břímě. A tak budiž! Kdyby Bůh chtěl, pomohl by si sám proti nim, avšak nečiní tak proto, aby vás jedny druhými podrobil zkoušce. (Muhammed: 4).

Tento verš není zrušen pozdějšími předpisy, jak uvádí at-Taberí[6] a al-Kurtubí dodává: „Toto je názor Ibn ‘Abbáse, Ibn Omara, al-Hasana, Atá’a a mezheb Málika, aš-Šáfi’ího, al-Awzá’ího, Abú ‘Ubejda a dalších.“[7]

4.       Popravy zajatců Posel Boží صلى الله عليه و سلم vykonával výlučně na základě soudního procesu v případech toho, co dnes nazýváme válečnými zločiny. Na Bedru bylo zajato 70 nepřátelských zajatců, z nichž byli popraveni jen tři – ‘Ukba ibn Abí Mu’ajt, an-Nedr ibnu l-Háris a Táima ibn ‘Adí. Abú ‘Izze al-Džumehího Prorok صلى الله عليه و سلم osvobodil pod podmínkou, že již proti muslimům nikdy nebude bojovat, tento však dohodu porušil a byl následně podruhé zajat na Uhudu, načež Prorok صلى الله عليه و سلم nařídil jeho popravu. Posel Boží صلى الله عليه و سلم také odsoudil a popravil muže z Benú Kurejza za jejich zradu, kdy přímo uprostřed bitvy přešli na stranu nepřítele, i když předtím uzavřeli s Prorokem صلى الله عليه و سلم dohodu, že budou Medínu společně bránit před všemi vnějšími nepřáteli. I když dohoda vkládala tento soud do rukou Proroka صلى الله عليه و سلم jakožto hlavy státu, Prorok صلى الله عليه و سلم si nepřál rozsudek vynést sám a přenechal jej Sa’du ibn Mu’ázovi, který byl v době džáhilíjje spojencem kmene Benú Kurejza. Sami Benú Kurejza přistoupili, aby nad nimi byl soudcem právě Sa’d. Sa’d odsoudil každého muže mezi těmito zrádci k trestu smrti a tento rozsudek pak Prorok صلى الله عليه و سلم pouze potvrdil.

 

Na základě těchto skutečností většina fakíhů dovolila hlavě státu rozhodnout o trestu smrti v podobných výjimečných případech, podmíněných výlučně „naplněním závazků, kterého je tímto dosaženo.“ Islámští učenci tedy smýšlejí, že v zásadě není dovoleno popravit válečného zajatce, což zaznamenává Ibn Rušd a Ibn Kesír na autoritu al-Hasana ibn Muhammeda at-Temímího jako konsensus prorokových společníků,[8] tento názor zastávají i Hasan, Hammád ibn Sulejmán, Atá’, Mudžáhid, Ibn Sirín a Ibn Omar.

 

Využívat hrozbu popravy rukojmích či zajatců jako nátlakového prostředku na určité státy, organizace či jednotlivce, aby něco udělaly, nebo neudělaly, naprosto odporuje uvedeným důkazům a nikde není zaznamenáno, že by Prorok صلى الله عليه و سلم popravil byť i jediného zajatce za něco, za co nebyl přímo a osobně zodpovědný.

 

V základu, zakázáno je vzít život komukoli:

مِنْ أَجْلِ ذَلِكَ كَتَبْنَا عَلَى بَنِي إِسْرَائِيلَ أَنَّهُ مَنْ قَتَلَ نَفْسًا بِغَيْرِ نَفْسٍ أَوْ فَسَادٍ فِي الأرْضِ فَكَأَنَّمَا قَتَلَ النَّاسَ جَمِيعًا وَمَنْ أَحْيَاهَا فَكَأَنَّمَا أَحْيَا النَّاسَ جَمِيعًا وَلَقَدْ جَاءَتْهُمْ رُسُلُنَا بِالْبَيِّنَاتِ ثُمَّ إِنَّ كَثِيرًا مِنْهُمْ بَعْدَ ذَلِكَ فِي الأرْضِ لَمُسْرِفُونَ

A kvůli tomuto jsme předepsali dítkám Izraele, aby ten, jenž zabije jednoho člověka – nikoliv pro pomstu na někom anebo za to, že šířil pohoršení na zemi – byl souzen, jako by zabil lidstvo veškeré. A aby ten, kdo oživí jednoho, byl posuzován, jako by oživil lidstvo veškeré. A přišli k nim již dříve poslové naši s jasnými důkazy, avšak mnozí z nich i potom se dopouštěli přestupků na zemi. (Máida: 32)

 

---