Byl Ježíš skutečně ukřižován a vstal z mrtvých? díl 1.

Ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše je úhelným kamenem křesťanství a jejich přijetí prvním a základním úkolem křesťanské misie. Přijetí Ježíše jako osobního spasitele a vykupitele celého lidstva z prvotního hříchu je totiž podle nejuznávanějších křesťanských doktrín podmínkou spásy.

Pokud někdo tvrdí, že Ježíš ukřižován nebyl a z mrtvých nevstal, popírá tím nejstěžejnější základ víry křesťanů a podle klasické doktríny spásy nikdy nemůže dojít. Bez prvotního hříchu a zmrtvýchvstání nemá křesťanství oproti jiným monoteistickým náboženstvím, jako je například islám nebo judaizmus, mnoho co nabídnout.

Všechna tato náboženství totiž věří, nebo alespoň deklarují víru, v Jediného Boha, v Soudný den, v Ráj, Peklo a v nutnost etického a dobrého chování. Slovy Pavla z Tarsu, od kterého pramení křesťanství ve svých dnešních podobách: A jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i vaše víra. (1K, 15:14).

Nakolik je však příběh o tom, co se před více než dvěma tisíciletími stalo koncem pesachového týdne v Jeruzalémě, založen na skutečných historických událostech? Byl Ježíš ukřižován? A filozoficky vzato, mohl vůbec být ukřižován a zároveň zůstat tím, za co jej má křesťanská teologie? Posuďte sami.

Nejdůležitější problém tkví v samé podstatě Ježíše. Podle toho, co tvrdí velká většina křesťanských církví, je Ježíš Kristus zároveň bohem i člověkem, má dvě hypostáze, božskou a lidskou, obě jsou v něm přítomny od začátku, v každém okamžiku, vždy dokonalým způsobem, se všemi z tohoto vyplývajícími vlastnostmi a neoddělitelně, jako jedna a táž osoba. Toto učení však vznikalo postupně v sérii několika církevních koncilů, odmítajících protichůdná učení.¹ Je jedním ze základních důsledků trojiční doktríny, která v Bibli samotné nenachází oporu.²

Podstatou toho, co je chápáno jako bůh, je všemohoucnost, neomylnost, nesmrtelnost, věčnost, dokonalost, čistota od hříchu. Podstatou toho, co je vnímáno jako člověk, je naopak smrtelnost, omylnost, omezené schopnosti a sklon dopustit se hříchu stejně tak, jako vykonat dobrý skutek. Přijmeme-li výše uvedenou tezi jako východisko, nezbytně přicházíme k logickému sporu, neboť božská a lidská přirozenost se k sobě má asi jako čtverec a kruh. Tvar může být dokonalým čtvercem, může být dokonalým kruhem a může být dokonce i napůl čtvercem a napůl kruhem. Ale nemůže být v žádném případě dokonalým čtvercem a zároveň i dokonalým kruhem – geometrická úloha kvadratury kruhu nemá řešení.

Vyjděme z toho, co tvrdí křesťané, tedy že Ježíš na kříži skutečně čelil smrti. Potom jí musel čelit buďto svou přirozeností lidskou, s vírou, že ho Bůh na třetí den vzkřísí, nebo přirozeností božskou, s neomylnou znalostí svého vzkříšení na třetí den. Pokud věřil lidskou vírou v Moc Boží, pak to znamená, že sám nemohl být Bohem. Pokud si byl svou božskou přirozeností neomylně jist, že na třetí den z mrtvých vstane, potom vlastně nepodstupoval vůbec žádné riziko a nepřinesl lidstvu vůbec žádnou oběť tím, že nechá sám sebe trpět a zemřít. Otázku, kdo bude v onom mezičase řídit a udržovat svět, záměrně nechávám stranou. Pokud jeho božská podstata neomylně věděla, že bude vzkříšen, ale jeho lidská podstata netušila vůbec nic a mohla jen věřit, pak jsme nuceni přiznat, že Ježíš představuje dvě osoby v jedné a nikoli jen jednu.

Celý problém navíc komplikuje množství dalších novozákonních incidentů, které čtenáře nutí k otázce, která z podstat Ježíše byla v daném okamžiku v činnosti.

V Markově evangeliu např. hladový Ježíš prokleje fíkovník za to, že nenese plody, protože zrovna není období, kdy dozrávají fíky. Jinak zdravý fíkovník následně uhnije od kořenů.³ Musíme se ptát: Ježíš nevěděl, že strom nebude mít plody, když se dozvídáme, že přišel ke stromu blíž a našel na něm jenom listí? Doufal snad, když viděl fíkovník zdálky, že na něm i tehdy budou plody? Fíková sezóna zrovna nebyla, proč tedy Ježíš čekal, že na stromě něco bude? Nevěděl snad, že fíky v tom čase nerostou? A jak rozumět tomu, že Ježíš byl hladový? Je lehké pochopit, že Ježíš-člověk měl hlad. Že možná nevěděl, nebo zapomněl, že fíky v té době na stromě nebývají a čekal je marně. Ježíš-bůh by toto vše musel vědět. Nemusel by chodit ke stromu blíž, aby se sám přesvědčil. A hlavně a především, nemohl by být hladový. Proč potom Ježíš-bůh proklel jinak zdravý strom, který přinášel užitek mnoha stvořením? Pokud Ježíš-člověk udělal chybu, proč Ježíš-bůh dále jednal podle ní?

Ve skutečnosti Písmo, studujeme-li jej pozorně, nepřináší žádný důkaz o tom, že by Ježíš představoval něco více, než Božím poselstvím, vedením a zázraky obdařeného člověka, smrtelníka. Kdo chce věřit tomu, že byl Bohem, nebo že měl zároveň dvě přirozenosti, či dvě osoby apod., je odkázán na pouhou spekulaci.

Někdo může namítnout, že Bůh je Všemohoucí a pro Něho je možné naprosto vše. My lidé pak jen užíváme slova, kterým přikládáme lidské významy. Ano, to je pravda, tak tomu věříme i my. Pokud někdo řekne, že Bůh učinil to a to, nebo že učinil něco jiného, nelze říci, že je to nemožné. Ale pokud někdo řekne, že Bůh učinil to a neučinil ono, nebo že je takový a není onaký, pak je takové tvrzení samo o sobě a bez důkazu, bezcenné. Řekneme-li, že Ježíš je dokonalým člověkem a dokonalým bohem v jedné osobě, říkáme, že je zároveň dvěma opaky a to je logicky nemožné. Leda že by dokonalý člověk znamenalo něco jiného, než dokonalý člověk a dokonalý bůh označovalo něco jiného, než dokonalého boha.

Mnoho znovuzrozených křesťanů přijímá dnes tezi, že obě podstaty Ježíše jsou oddělitelné. Někdy se chová jako bůh a jindy jako člověk. Je to určitý posun, nicméně sám Nový Zákon jasně ukazuje, že Ježíš je člověkem, smrtelníkem, služebníkem Božím⁴:

Hle, služebník můj, kterého jsem vyvolil, milovaný můj, kterého si oblíbila duše má. Vložím na něho svého Ducha. A vyhlásí soud národům. (Mt, 12:18) Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, Bůh našich otců oslavil svého služebníka Ježíše, kterého vy jste vydali a kterého jste se před Pilátem zřekli, když ho chtěl osvobodit. (Sk, 3:13) Opravdu se srotili v tomto městě Herodes a Pontius Pilát spolu s pohany i s národem izraelským proti tvému svatému služebníku Ježíšovi, kterého jsi posvětil (Sk, 4:27 ).

Písmo ani náznakem nikde neukazuje, kde hovoří a působí Ježíš-člověk a kde Ježíš-bůh. O Bohu Ježíš hovoří ustavičně, nikde však ani stopy po tom, že by slovem bůh myslel také sebe. Totéž platí i o jeho učednících.

Všechny pasáže, citované na podporu doktrinálních tezí o Ježíšově úplném nebo částečném božství jsou prokazatelně křivě vykládány podle požadavků dogmatu. Protože mohou být stejně tak vysvětleny i v jeho neprospěch.

Dokonce i zázraky, které Ježíš konal a které jeho osobu provázely tak charakteristickým způsobem, se děly z pomoci a svolení Božího, nikoli díky Ježíšovi samému:

Sám od sebe nemohu dělat nic; jak mi Bůh přikazuje, tak soudím, a můj soud je spravedlivý, neboť nehledám vůli svou, ale vůli toho, který mě poslal. (Jn, 5:30) Já jsem vám mluvil pravdu, kterou jsem slyšel od Boha, a vy mě chcete zabít. Tak Abraham nejednal. (Jn, 8:40) Slova, která vám mluvím, nemluvím sám od sebe (Jn, 14:10) Ale svět má poznat, že miluji Otce a jednám, jak mi přikázal. (Jn, 14:31) Jestliže však vyháním démony Duchem Božím, pak už vás zastihlo Boží království. (Mt, 12:28) Ježíš přistoupil a řekl jim: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. (Mt, 28:18)

Pro rané Ježíšovy následovníky bylo podle všeho pochopitelné, že Ježíš je dalším Božím prorokem v řadě. Řekl: „Amen, pravím vám, žádný prorok není vítán ve své vlasti.“ (Lk, 4:24) Když lidé viděli znamení, které Ježíš učinil, říkali: „Opravdu je to ten Prorok, který má přijít na svět!“ (Jn, 6:14) Řekli tedy znovu tomu slepému: „Za koho ty jej pokládáš, když ti otevřel oči?“ On odpověděl: „Je to prorok.“ (Jn, 9:17).

Pozdější redaktoři Nového Zákona naopak chtěli vyzdvihnout tezi, že Ježíš je více, než smrtelný prorok. Dokonce i za cenu toho, že o Bohu ve skutečnosti vytvoří velmi zvláštní a nelichotivý obraz, což si pravděpodobně ani neuvědomovali. K tomu mělo sloužit podobenství o zkažených vinařích.⁵ Jistý muž založil vinohrad, ohradil ho zdí a vyhloubil na jednom místě jámu pro lis a na jiném postavil strážnou věž. Vinohrad pak pronajal zemědělcům a odešel pryč. V čase sklizně poslal svého sluhu, aby od vinařů sesbíral plody jejich práce. Vinaři však sluhu obklíčili a napadli. Vrátil se ke svému pánovi zbitý a s prázdnýma rukama. Pán proto poslal dalšího sluhu, kterého vinaři opět napadli, udeřili po hlavě a krutě mu vyhrožovali. Poslal proto ještě jednoho, kterého vinaři chytili a zabili. Poslal ještě mnoho dalších, některé vinaři zmlátili a jiné zavraždili. Poslední, kterého pán měl, byl jeho jediný, milovaný syn. Poslal ho jako posledního a domníval se, že pokud vinaři vědí, že je jeho jediným synem, budou ho respektovat a uposlechnou ho. Vinaři si však uvědomili, že onen syn je mužův jediný dědic. Proto jej zabili a tělo vyhodili za zeď vinohradu. Co následně udělal vlastník vinohradu? Všechny je zabil a vinohrad pronajal úplně jiným lidem. V tomto přirovnání jsou vinaři myšleni židé, ke kterým Bůh, v podobenství vlastník vinohradu, posílá své proroky, sluhy. Synem je nade vší pochybnost myšlen Ježíš, kterého Bůh poslal posledního. Ježíš je tedy vykreslen jako něco zcela jiného, nežli všichni ostatní proroci. Není jedním ze sluhů. Je milovaným jediným synem. Kdokoli se však hlouběji zamyslí nad tímto příběhem, shledá, že chování vlastníka vinohradu bylo i na lidské poměry velice bláhové. Posílá jednoho sluhu za druhým, i když dobře ví, jaké jim hrozí nebezpečí – mohou být zmláceni, obráni o vše a nebo dokonce i zabiti. Vlastník, ačkoli disponuje veškerou mocí zakročit proti zlu, které je konáno, však ničeho z toho nedbá a namísto toho pošle vstříc nebezpečí jediného svého syna. Naivně předpokládá, že ho, protože je jeho syn, budou zkažení vinohradníci respektovat. Zcela ignoruje budoucnost. Když syn přijde za vinohradníky, ti jej bez okolků zavraždí. Může takového naivního starého blázna vůbec kdo připodobnit ke Vševědoucímu, Všemohoucímu Bohu? Právě o toto však podobenství usiluje.

A vůbec, celá myšlenka toho, že by Bůh měl mít syna, odporuje tomu, co je obecně chápáno pod pojmem Bůh. Něco takového je urážka Boha a bylo to urážkou i mezi židy v 1. století kř. éry, o čemž se dozvídáme, z jiných míst Bible, kde je Ježíš svými souvěrci obviněn z rouhání, když je mu podstrčena myšlenka, že je synem Božím, nebo Bohem v lidském těle. Právě to přece měla být podle pisatelů Nového Zákona myšlenka, pro kterou chtěli židovští kněží nepohodlného proroka Ježíše odstranit.⁶

Když s tímto obviněním před římskými okupačními úřady neuspěli, byli nuceni změnit obvinění, a to z rouhání na rebelii proti císařství. Pro Římany nebylo na Božím synovi nic rouhačského, sami věřili ve spoustu božstev, z nichž mnohá měla s lidskými dcerami bezpočet synů, dokonce i císařům byly prokazovány božské pocty. Ale rebelie proti imperátoru, ztělesněnému božskému pořádku na zemi, to bylo něco, co pax romana, zbraní vnucený římský mír, nebyl ochoten za žádných okolností tolerovat. Žaloba tedy nakonec zněla: „Podle našeho zjištění rozvrací tento člověk náš národ, brání odvádět císaři daně a prohlašuje se za Mesiáše krále.“ (Lk, 23:2).

Od původního obvinění se dostáváme k častému termínu Syn Boží, nebo k fenoménu nazývání Boha Otcem. Obojí je vytrženo z kontextu dobové reality židovské kultury, kde byla tato slovní spojení chápána nikoli doslovně, ale jako idiom pro někoho, kdo má plnou moc mluvit za otce, tedy za Boha, případně užívána pro ty, které si Bůh nějakým způsobem vyvolil a oblíbil. Božím synem je nazýván Adam, jehož stvořil Bůh: Adam, který byl od⁷ Boha (Lk, 3:38) Je jím i Jakub, řečený Izrael: Toto praví Hospodin: „Izrael je můj prvorozený syn.“ (Ex, 4:22). Je jím i Efraim: Budu Izraeli otcem, Efrajim bude můj prvorozený. (Jr, 31:9) Je takto označen i David: Přednesu Hospodinovo rozhodnutí. On mi řekl: „Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil.“ (Žl, 2:7) Fakt, že je takto David označen až v průběhu svého života, je dostatečným důkazem obraznosti tohoto titulu. I pokud by měl být Ježíš Božím Synem doslova, pak jeho předkové Adam, Jakub, David, či případně Efraim na tento titul mají ještě větší právo.

Jiným způsobem užití byla metafora důvěrného, závislého a láskyplného vztahu věřícího ke Stvořiteli. Ježíš podle Jana říká, že Otcem může Boha nazývat každý věřící: Ježíš jí řekl: „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu.“ (Jn, 20:17). Totéž nacházíme u Matouše v případě věřících a morálních lidí: A nikomu na zemi nedávejte jméno ‚Otec‘: jediný je váš Otec, ten nebeský. (Mt, 23:9) Vy se modlete takto: Otče náš, jenž jsi v nebesích, buď posvěceno tvé jméno. (Mt, 6:9) Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími. (Mt, 5:9) To bylo také praxí raných křesťanů, což se dozvídáme od Pavla z Tarsu: Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! (Ř, 8:15) Všechno dělejte bez reptání a bez pochybování, abyste byli bezúhonní a ryzí, Boží děti bez poskvrny uprostřed pokolení pokřiveného a zvráceného. (F, 2:14-15). A křesťané dodnes znají modlitbu „Otče náš …“⁸ Jsou potom všichni křesťanští věřící Božími syny ve fyzickém smyslu slova? Odkud se potom bere rozdíl mezi synovským vztahem vůči Bohu v případě Ježíše a v případě všech ostatních?

Důkazem metaforičnosti výrazu Syn Boží je i užití syna ďáblova jako metafory zlovolníka, např. v Ježíšově dialogu se židy v podání Jana.⁹

Podle toho, co o vzniku a vývoji novozákonních textů víme, Ježíš si nikdy nenárokoval tento titul ve smyslu tom, jak začal být chápán teology v pozdější době. Řekl svým odpůrcům Já jsem vám mluvil pravdu, kterou jsem slyšel od Boha, a vy mě chcete zabít. Tak Abraham nejednal. (Jn, 8:40).

Všimněme si verše Počátek evangelia Ježíše Krista, Syna Božího. (Mk, 1:1). Jiným příkladem je verš Sk, 8:37: Filip mu řekl: „Jestliže věříš celým svým srdcem, nic tomu nebrání.“ On mu odpověděl: „Věřím, že Ježíš Kristus je Syn Boží.“ Některá moderní vydání Bible jej vůbec neobsahují, proto po 36. verši hned navazuje 38. Nejstarší řecké rukopisy totiž tento verš vůbec neobsahují.

Dále tu máme srovnání veršů: A když uviděl setník, který stál před ním, že takto skonal, řekl: „Ten člověk byl opravdu Syn Boží.“(Mk, 15:39) a Když setník viděl, co se stalo, velebil Boha a řekl: „Tento člověk byl vskutku spravedlivý.“ (Lk, 23:47). Co tedy prohlásil římský centurion? Alespoň jedna z verzí tedy nemůže být pravdivá. A co řekli kolemjdoucí, míjející kříž? „Ty, který chceš zbořit chrám a ve třech dnech jej postavit, zachraň sám sebe a sestup z kříže!“ (Mk, 15:29-30) nebo: „Když chceš zbořit chrám a ve třech dnech jej postavit, zachraň sám sebe; jsi-li Syn Boží, sestup z kříže!“ (Mt, 27:40)?

A jaká byla reakce Ježíšových učedníků poté, co pěti bochníky a dvěma rybami zázračně nakrmil pět tisíc přihlížejících? I byli celí ohromení úžasem. (Mk, 6:51-52) nebo: Ti, kdo byli na lodi, klaněli se mu a říkali: „Jistě jsi Boží Syn.“ (Mt, 14:33)?

Co Ježíšovi jeho učedníci odpověděli, když se jich otázal, kým pro ně je a za koho ho pokládají? „Ty jsi Mesiáš.“ (Mk, 8:29), „Za Božího Mesiáše.“ (Lk, 9:20) nebo „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.“ (Mt, 16:16).

Matouš se také odlišuje od evangelistů Lukáše a Marka na těchto místech: Neprodávají se dva vrabci za haléř? A ani jeden z nich nepadne na zem bez dopuštění vašeho Otce. (Mt, 10:29) oproti
Což neprodávají pět vrabců za dva haléře? A přece ani jeden z nich není zapomenut před Bohem. (Lk, 12:6).

Jiným příkladem je i tato pasáž: Neboť kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj bratr, má sestra i matka. (Mt, 12:50) oproti Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra i matka. (Mk, 3:35) a Má matka a moji bratři jsou ti, kdo slyší Boží slovo a podle něho jednají. (Lk, 8:21).

Ve všech případech jeví Matouš snahu vpisovat slovo „Otec“ tam, kde v jiných verzích je užito výrazu „Bůh.“

Otázka spasení prostřednictvím Ježíšovy vykupitelské oběti rovněž souvisí s chybným pochopením hebrejského výrazu mašíjah, tedy Mesiáš, který do řečtiny přešel jako christos a nabral konotaci vykupitele, kterou nikdy předtím neměl. Jde o osobní titul, nikoli jméno, a jeho pravým významem je vyvolený, posvěcení pomazáním, pomazaný. Odkazuje na praktiku pomazávání králů a proroků svěceným olejem, kterou praktikovali starozákonní Izraelité.

Starý Zákon, jako východiskový posvátný text židů té doby, jmenuje mnoho různých mesiášů a vždy jde o lidské bytosti, o proroky, kněží¹⁰, krále a panovníky, od kterých židovský lid očekával významné činy. O Davidovi se dočítáme: Velká vítězství dopřává svému králi, prokazuje milosrdenství svému pomazanému, Davidovi, a jeho potomstvu navěky! (Žl, 18:51) Mesiášem byl i Davidův předchůdce na trůně, Saul (viz 1.Sm, 26:9) Mesiášem byl dokonce zván i jeden nežid, perský panovník Kýros z dynastie Achaimenovců: Toto praví Hospodin o svém pomazaném, o Kýrovi: „Já jsem ho uchopil za pravici, pošlapu před ním pronárody, rozvážu opasky na bedrech králů, zotevírám před ním vrata, brány už nebudou zavírány. (viz Iz, 45:1). O prorocích je řečeno: „Nesahejte na mé pomazané, ublížit mým prorokům se chraňte!“ (Žl, 105:15).

Ježíše pak zvali mesiášem právě na základě jeho zázraků: Toto je svědectví Janovo, když k němu Židé z Jeruzaléma poslali kněze a levity, aby se ho otázali: „Kdo jsi?“Nic nepopřel a otevřeně vyznal: „Já nejsem Mesiáš.“ Znovu se ho zeptali: „Jak to tedy je? Jsi Eliáš?“ Řekl: „Nejsem.“ „Jsi ten Prorok?“ Odpověděl: „Ne.“ Řekli mu tedy: „Kdo jsi? Ať můžeme přinést odpověď těm, kdo nás poslali. Za koho se sám pokládáš?“ Řekl: „Jsem hlas volajícího na poušti: Urovnejte cestu Páně – jak řekl prorok Izaiáš.“ (Jn, 1:19-23) Ale mnozí ze zástupu v něj uvěřili a říkali: „Až přijde Mesiáš, bude snad činit více znamení než on?“ (Jn, 7:31) Vyhledal nejprve svého bratra Šimona a řekl mu: „Nalezli jsme Mesiáše (což je v překladu: Kristus).“ (Jn, 1:41).

Co ovšem hovoří o ukřižování samotná evangelia? Předně, díla evangelistů Marka, Matouše, Lukáše a Jana jsou nepůvodními verzemi a nikoli autentickým záznamem Ježíšova Zjevení, jsou výpověďmi lidí, vznikajících nejdříve v období okolo let 70-100 kř. éry, tedy nejdříve čtyřicet let po Ježíšově nanebevstoupení. Nejstarší je verze Markova, po ní následují Lukášova a Matoušova a nakonec, nejmladší, je Janova. To uznávají i moderní biblisté, až na menšinu evangelikálních fundamentalistů, pro něž je Bible jako celek, i přes své zjevné rozpory, přesným záznamem slova Božího. Marek a Lukáš navíc nebyli přímými učedníky Ježíše. Různé křesťanské směry uznávaly či odsuzovaly různé verze líčení událostí. Trvalo několik dalších staletí po napsání novozákonních a ranokřesťanských děl, než se ustálil kánon, jak jej známe dnes. Bart Ehrmann, který zasvětil svou odbornou kariéru studiu nejranějších rukopisů křesťanských textů, konstatuje:

„Jedna věc je říci, že originály byly Bohem inspirovány, ale reálný fakt je, že originály k dispozici nemáme – tvrzení o jejich původní Boží inspiraci mi tedy k ničemu není, dokud nejsem schopen zrekonstruovat originály. Ba co více, největší počet křesťanů v celé historii církve nikdy neměl přístup k originálům, což jejich inspirovanost činí poněkud spornou. Nemáme k dispozici ani první přepisy těchto originálů. Nemáme dokonce ani přepisy těchto přepisů. Ani přepisy přepisů těchto přepisů. Máme jen přepisy pořízené později – mnohem později. V největším počtu případů jsou to přepisy pořízené mnoho staletí později. Všechny tyto předpisy se navzájem liší v několika tisících míst. (…) [T]yto přepisy se mezi sebou liší na tolika místech, že ani nevíme, kolik rozdílů mezi nimi je. Možná je nejjednodušší vyjádřit to porovnáním – mezi našimi rukopisy je více rozdílů, než je slov v Novém Zákoně.“¹¹

Dalším problémem bylo ruční přepisování a omezené šíření knih. Písaři přinášeli určité riziko lapsu vzhledem k lidskému faktoru. Nebyli to profesionálové placení za své služby. Zejména v době, kdy byli křesťané Římskou říší pronásledováni, se tohoto úkolu zhošťoval prakticky kdokoli z toho mála lidí, kteří byli gramotní.

Navíc tehdejší řecká abeceda neznala tečky a čárky oddělující věty a mezery oddělující slova. Např. věta říkámtidnesbudešsemnouvráji dává dva odlišné výklady – „Říkám ti dnes, budeš se mnou v ráji“ i omnoho mystičtější „Říkám ti, dnes budeš se mnou v ráji.“ Hypotetické nejeladoprava dává dokonce trojici protichůdných výkladů – „nejela doprava“ oproti „ne, jela doprava.“ Pokud zvážíme i možnost „ne, jel – a do prava,“ pak už skutečně nevíme, kdo jel a kam odbočil.

Text byl měněn jednak díky chybám nebo snaze některých písařů opravit domnělé chyby svých předchůdců, či kvůli doktrinálním a teologickým sporům, na podporu stanoviska zadavatele, či písaře samotného.

A právě otázka ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše, navzdory svému zásadnímu významu pro další vývoj křesťanství, je evangelii rozpracována nejvíce rozporuplně. Jen v detailech okolností Ježíšova zatčení a ukřižování je rozpor na 34 místech dnešních kanonických evangelií.

Neshoda panuje už ohledně data, kdy mělo k ukřižování dojít. Marek říká, že k tomu došlo den před snědením chleba na paschu¹², zatímco Jan tvrdí, že až den poté.¹³

Křesťanská tradice umísťuje tyto události do roku 33 kř. éry. Ovšem na základě kalendářních výpočtů je vidět, že toho roku nemohla paschální hostina vyjít na čtvrtek (den poslední večeře). Jiné zdroje uvádějící jako rok ukřižování 29. rok panování Heroda II.¹⁴ Jediný rok kdy paschální hostina připadla na čtvrtek, je potom r. 30 kř. éry.

Marek, autor nejstaršího kanonického evengelia, uvádí, co se mělo stát v klíčovém okamžiku před Ježíšovým zatčením: Všichni ho opustili a utekli. (Mk, 14:50). Pokud má Marek pravdu a rozprchli se skutečně všichni, kdo byl potom očitým svědkem toho, co následovalo? Jakou máme záruku, že to, co se mezi křesťany běžně tvrdí, je skutečným záznamem toho, co se tehdy stalo?

Předtím, na Poslední večeři seděli Ježíš a apoštolové pospolu, mezi nimi byl i apoštol Jan. Ježíšů a Janů žilo v té době vícero, šlo tehdy o celkem běžné jméno. U stolu sedělo 14 lidí – Ježíš, 12 apoštolů a Jan. Následujícího dne Ježíš přijíždí do Jeruzaléma: ‚Povězte dceři siónské: Hle, král tvůj přichází k tobě, tichý a sedící na oslici, na oslátku té, která je podrobena jhu.‘ Učedníci šli a učinili, co jim Ježíš přikázal. Přivedli oslici i oslátko, položili na ně pláště a on se na ně posadil. A mohutný zástup prostíral na cestu své pláště, jiní odsekávali ratolesti stromů a stlali je na cestu. Zástupy, které šly před ním i za ním, volaly: „Hosanna Synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově! Hosanna na výsostech!“ (Mt, 21:5-9) Těm, kteří to slyšeli, pověděl ještě podobenství, protože byl blízko Jeruzaléma, a oni se domnívali, že království Boží se má zjevit ihned. (Lk, 19:11).

Tedy, žádné Boží království na nebesích, ale reálné království na zemi: Ale mé nepřátele, kteří nechtěli, abych byl jejich králem, přiveďte sem a přede mnou je pobijte.‘“ (Lk, 19:27). Farizejové okomentovali tento příchod slovy: „Vidíte, že nic nezmůžete! Celý svět se dal za ním.“ (Jn, 12:19) Ježíš a jeho věrní byli odhodláni i k nečekaným činům: A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k sobě.“ Nyní je soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vyvržen ven. (Jn, 12:31-32). Byl to ostatně také Ježíš, kdo kdysi převrhl lavice penězoměnců v chrámu: Udělal si z provazů bič a všecky z chrámu vyhnal, i s ovcemi a dobytkem, směnárníkům rozházel mince, stoly zpřevracel (Jn, 2:15).

Povyk, který Ježíšův příchod způsobil mezi prostým lidem města, který Ježíše vítal, neunikl pozornosti židovské vyšší třídy, zejména kléru. Ježíš a jeho učedníci nečekali, až si pro ně přijdou stráže, sami se připravovali, aby útoku mohli čelit: Řekl jim: „Když jsem vás vyslal bez měšce, mošny a obuvi, měli jste v něčem nedostatek?“ Oni mu odpověděli: „Neměli.“ Řekl jim: „Nyní však, kdo má měšec, vezmi jej a stejně tak i mošnu; kdo nemá, prodej plášť a kup si meč. (Lk, 22:35-36) Oni řekli: „Pane, tu jsou dva meče.“ Na to jim řekl: „To stačí.“ (Lk, 22:38). Byli tedy ozbrojení a zbraně následně skutečně užili: Jeden z těch, kdo byli s ním, sáhl po meči, napadl veleknězova sluhu a uťal mu ucho. (Mt, 26:51)

Navíc mezi nimi byli tvrdí a odhodlaní mužové z Galileje – Petr, zvaný Skála a bratři Jakub a Jan, synové Zebedeovi. Galilejci bývali obávaní zélóti, židovští náboženští bojovníci, ochotní bez nejmenších rozpaků položit za svou víru život.

Zaujali místo tam, kde se šlo po krátkou dobu co nejúčiněji bránit. V Zahradě Getsemanské. Při jejím vchodu Ježíš umístil 11 svých učedníků a sám šel dále jen se svými Galilejci, kteří měli tvořit vnitřní obranný kruh: Tu s nimi Ježíš přišel na místo zvané Getsemane a řekl učedníkům: „Počkejte zatím zde, já půjdu dál, abych se modlil.“ Vzal s sebou Petra a oba syny Zebedeovy; tu na něho padl zármutek a úzkost. Tehdy jim řekl: „Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte se mnou!“ (Mt 26:36-38). Potom se odešel modlit opodál: Poodešel od nich, padl tváří k zemi a modlil se: „Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš.“ (Mt, 26:39) Povšimněte si, že Ježíš padá na tvář.

Lukáš uvádí: Ježíš v úzkostech zápasil a modlil se ještě usilovněji; jeho pot kanul na zem jako krůpěje krve. (Lk, 22:44). Pokud měl Ježíš zemřít za hříchy celého lidstva, proč se tolik modlil a prosil o záchranu? Strachoval se totiž o svůj lid, protože věděl, že jedním z největších hříchů je vztáhnout ruku na Božího proroka.

Ježíš před svým odchodem na modlitbu žádal své druhy, aby hlídkovali. Když se následně vrátil, zjistil, že usnuli: Potom přišel k učedníkům a zastihl je ve spánku. Řekl Petrovi: „To jste nemohli jedinou hodinu bdít se mnou? (Mt, 26:40) Znovu odešel a modlil se stejnými slovy. A když se vrátil, opět je zastihl spící; oči se jim zavíraly a nevěděli, co by mu odpověděli. Přišel potřetí a řekl jim: „Ještě spíte a odpočíváte? Už dost! Přišla hodina, hle, Syn člověka je vydáván do rukou hříšníků. (viz Mk, 14:39-41). Lukáš to celkem podivně vysvětluje jejich lítostí: Pak vstal od modlitby, přišel k učedníkům a shledal, že zármutkem usnuli. (Lk, 22:45). To se zdá vzhledem k vypjaté situaci dost nepravděpodobné, navíc Lukáš není apoštolem a nebyl přímým svědkem celé události. A právě potom konflikt eskaloval: Jidáš vzal s sebou oddíl vojáků, k tomu stráž od velekněží a farizeů: a přišli tam s pochodněmi, lucernami a zbraněmi. (Jn, 18:3) řecká verze používá pro ozbrojence v tomto verši označení speira a chiliarchos, což je armádní terminologie nikoli židů, ale přímo Římanů samých. Ti, kteří jej přišli zatknout, nebyli místní lidé, ale především vojáci římské posádky, kteří se v místních poměrech příliš nevyznali.

Takto zastihli Ježíšovy obránce naprosto nepřipravené. Jen jeden z nich se duchapřítomně Ježíše otázal, zda mají vyrazit k protiútoku: Když ti, kteří byli s Ježíšem, viděli, co nastává, řekli: „Pane, máme se bít mečem?“ (Lk, 22:49) Ještě než stačil Ježíš odpovědět, netrpělivý Petr se ohnal mečem a usekl jednomu z útočníků kus ucha. Ježíš nakonec bitvě sám zabránil: Ježíš mu řekl: „Vrať svůj meč na jeho místo; všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou. (Mt, 26:52). Jan, který je sdílný i o detailech, o kterých ostatní mlčí, také uvádí, že horda, která spěchala Ježíše zatknout, najednou popadala na zem. Když se zvedli, Ježíš se jich zeptal, po kom pátrají. Když mu odpověděli, sám se jim přihlásil: Ježíš, který věděl všecko, co ho má potkat, vyšel a řekl jim: „Koho hledáte?“Odpověděli mu: „Ježíše Nazaretského.“ Řekl jim: „To jsem já.“ Stál s nimi i Jidáš, který ho zradil. Jakmile jim řekl ‚to jsem já‘, couvli a padli na zem. Opět se jich otázal: „Koho hledáte?“ A oni řekli: „Ježíše Nazaretského.“ Ježíš odpověděl: „Řekl jsem vám, že jsem to já. Hledáte-li mne, nechte ostatní odejít.“ Tak se mělo naplnit slovo, které řekl: ‚Z těch, které jsi mi dal, neztratil jsem ani jednoho.‘(Jn, 18:4-9) Byl to však stále opravdu skutečný Ježíš? Proč nebo před čím biřici padli na zem, když Ježíš své přiznání zopakoval?

Co následovalo potom? Byl Ježíš odsouzen ve zfalšovaném monstrprocesu a přibit na kříž, jak tvrdí křesťané? Jak potom rozumět tomu, když Pavel vypráví, že Bůh jeho modlitby vyslyšel a zachránil ho před tím, čeho se obával, tj. že mu lidé ublíží? Ježíš za svého pozemského života přinesl s bolestným voláním a slzami oběť modliteb a úpěnlivých proseb Bohu, který ho mohl zachránit před smrtí; a Bůh ho pro jeho pokoru slyšel. (Ž, 5:7) Jak mohl podle Pavla Ježíš zemřít na kříži a znovu ožít: Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem (1K, 15:3-4),¹⁵ když sám Pavel tvrdí: Při závěti se musí prokázat smrt toho, kdo ji ustanovil. Jen závěť zemřelých je totiž platná; nemá však platnost, dokud žije ten, kdo ji ustanovil. (Ž 9:16-17)

A co když Ježíšovi odpůrci zajali namísto něj někoho jiného, kdo se mu podobal? Nemohlo to být naplnění slov: A plní se na nich proroctví Izaiášovo: ‚Budete stále poslouchat, a nepochopíte, ustavičně budete hledět, a neuvidíte. (Mt, 13:14)?

A co vnitřní konzistence evangeliálních příběhů? Pokaždé, když židé chtějí Ježíše dopadnout, vždy jim unikl.¹⁶ Proč by tomu mělo být onoho dne jinak?

1Příklady takových tvrzení je popírání jedné z hypostáz, nebo tvrzení, že je dvěma osobami v jedné, nebo že jsou hypostázy nedokonale přítomné, či že jedna se připojila k druhé následně a Marie tedy porodila Krista a nikoli boha atd.

2Nikde není výslovně vzpomenuta. Spornou pasáž Tři jsou, kteří vydávají svědectví, Duch, voda a krev – a ti tři jsou zajedno (1Jn, 5:7-8) sice obsahuje latinská Vulgata, neobsahuje ji však velká většina starších řeckých rukopisů. Tento fakt vedl Erazma Rotterdamského k odmítání doktríny o trojici. Na problematiku spornosti některých neevangeliálních pasáží Nového Zákona, které ve skutečnosti, podle svých nejstarších verzí, nedokazují Ježíšovo Božství, upozornil Johann J. Wettstein.

3Viz Mk, 11:12-20.

4Pro biblické citace užíváme zásadně standardního ekumenického překladu.

5Viz Mk, 12:1-9.

6Viz Jn, 18: 20-23 a Mk, 14:61-62.

7Všimněte si, jak je na tomto místě metafora syn Boží nahrazena jednoduchou předložkou od.

8Viz Mt, 6:9-13.

9Viz Jn, 8:41-45.

10Kněží se jako pomazaní mesiáši přímo vzpomínají např. v Lv, 4:3,5,16.

11EHRMANN, Bart; BOJIĆ, Goran (překl.) 2007. Isus to nije rekao. Beograd: Babun, str. 16.

12Viz Mk, 14:12, 15:25

13Viz Jn, 19:14.

14Nelze přesně určit, kdy Herodes II. nastoupil, proto lze stanovit rozmezí let 27 -33 kř. éry.

15Pavel z Tarsu pravděpodobně užíval svérázného výkladu staro- i nejranějších křesťanských textů k tomu, aby přesvědčil nežidy o tom, že jediný bůh židů je jediným Bohem hodným uctívání a že Ježíš je Jeho Synem, což bylo v daném prostředí nakonec pochopeno doslova. Pavel je také autorem zřejmě nejstaršího kanonického textu Nového Zákona, kterým je 1. List Soluňským, asi z r. 29 kř. éry.

16Viz např. Jn, 7:27-30; 8:59; 10:29.