Není žáden člověk na světě, který by přinesl dobro, aniž by neměl nepřátel z lidí i džinů. Ani Proroci, mír s nimi všemi, toho nebyli uchráněni. Nepřátelství lidí bylo namířeno vůči učencům minulosti, zejména vůči proponentům správné výzvy k Islámu. Setkávali se s intenzivním nepřátelstvím ze strany lidí. Příkladem tohoto jevu je osoba šejchu l-islám Ibn Tejmíjji, Alláh mu budiž milostiv. Někteří z těch, kteří na něho žárlí, učinili povoleným prolití jeho krve, jiní jej obvinili z toho, že je bludařem, zatímco jiní jej označili za někoho, kdo opustil lůno islámu a stal se odpadlíkem.
Obnovitel víry, imám, šejch Muhammed ibn Abdulwehháb at-Temímí je pak pouze další v řadě podobných případů nepochopených učenců, falešně obviněných lidmi, pokoušejícími se způsobovat rozvrat. Motivy těchto lidí nebyly jiné, nežli žárlivost, závist a nenávist, stejně jako fakt, že inovace v náboženství byla v jejich srdcích pevně zakořeněna a tito byli nevědomci, kteří slepě napodobovali lidi chtíčů a tužeb.
Zde zmíníme několik falešných obvinění vznesených proti Šejchovi a vyvrátíme je. Šejch ‘Abdul’azíz ibn Abdullatíf říká:
„Někteří z protivníků selefíjské výzvy prohlašují, že imám Muhammed ibn Abdulwehháb se vzbouřil proti Osmanskému chalífátu a takto rozdělili džemá’a, odmítaje naslouchat vládci a podřídit se mu.“[1]
Řekl:
„Abdulkadím Zallúm tvrdí, že objevení se wehhábíjů a jejich výzva byla příčinou pádu chalífátu. Bylo řečeno, že wehhábíjún zformovali stát vedle islámského státu, pod vedením Muhammeda ibn Sa’úda a následně jeho syna Abdulazíze, který byl podporován penězmi a zbraněmi od Britů a takto získali kontrolu nad dalšími zeměmi, které byli dříve pod svrchovaností Chalífátu, motivováni pohnutkami šířit svá přesvědčení, tedy pozvedli své zbraně proti Chalífovi a bojovali s muslimskou armádou, armádou vládce věřících, povzbuzováni a podporováni Brity.“[2]
Předtím, než odpovíme na toto falešné obvinění, že šejch Muhammed ibn Abdulwehháb se vzbouřil proti Chalífátu, musíme zmínit fakt, že Šejch sám věřil, že naslouchat vůdci všech muslimů a poslouchat jej jest povinností, ať již jsou tito vládcové morální, či amorální, dokud nepřikáží neposlušnost vůči Alláhu, protože poslušnost je jen v tom, co je správné a přístojné.
Šejch toto jasně uvádí ve svém dopise obyvatelům al-Kasímu:
„Věřím, že je povinností naslouchat a poslouchat vůdce muslimů, ať již jsou správní, či amorální, dokud nebudou přikazovat neposlušnost vůči Alláhu. Kdokoli se stal chalífou a lidé mu vyjádřili svou podporu a akceptovali jej, byť třeba tuto pozici chalífy získal silou, má být respektován a je zakázáno proti němu rebelovat.“[3]
A také řekl:
„Jedním z hlavních principů jednoty je naslouchat a poslouchat kohokoli, kdokoli je nám nadřízen, i kdyby to byl habešský otrok.“[4]
A šejch Abdulazíz ibn Abdullatíf říká:
„Po vytčení těchto faktů, že Šejch věřil tomu, že je nutno naslouchat a poslouchat vůdce muslimů, ať již jsou správní, či amorální, dokud nepřikazují neposlušnost vůči Alláhu, musíme zmínit důležitý bod v odpovědi na toto falešné obvinění. Je tu důležitá otázka, totiž – byl Nedžd, místo, odkud tato výzva vzešla a byla poprvé rozvinuta, vůbec pod vládou Osmanské říše?“
Dr. Sálih al-‘Abúd na to odpovídá:
„Nedžd nikdy nevešel pod vládu Osmanů, protože osmanská moc nikdy nedosáhla tak daleko, žádný osmanský místodržící nebyl do Nedždu vyslán a nezavládl nad tímto regionem. Turečtí vojáci nikdy nepochodovali touto zemí v době, která bezprostředně předcházela objevení se výzvy šejcha Muhammeda ibn Abdulwehhába, Alláh mu budiž Milostiv. Tento fakt je podpořen skutečností, že osmanský stát byl rozdělen do administrativních celků – provincií, pašalíků, sandžaků, vilájetů a náhijí. To je známo z tureckého dokumentu Kawánín Ál-e Osmán Mudámín Defter-e Díwán (tj. Zákony Osmanského rodu ohledně toho, co je obsaženo v legislativě), napsaného Jemín Alí Efendim, pověřeným Vysokou Portou v roce 1018 H./1609 kř. éry. Tento dokument naznačuje, že od začátku jedenáctého století po hidžře byla Osmanská říše rozdělena do celkem 23 provincií, z nichž 14 bylo arabských. Nedžd mezi nimi vůbec nebyl, s výjimkou kraje al-Ihsa‘, pokud ho budeme brát jako část Nedždu.“[5]
A Dr. ‘Abdulláh al-‘Usejmín říká:
„Ať už to bylo jakkoli, Nedžd nikdy nezažil přímou osmanskou nadvládu před objevením se výzvy šejcha Muhammeda ibn Abdulwehhába. Stejně jako nikdy nezažil žádný přímý vliv, který by měl znatelnější dopad na události v rámci oblasti Nedždu. Nikdo tam neměl žádný podobný vliv, snad kromě Bení Džebr či Bení Chálid v některých oblastech, nebo Ašráf v jiných oblastech – a tento vliv byl omezený. Nikdo z nich nebyl schopen přinést regionu politickou stabilitu, takže krvavé války mezi různými regiony Nedždu, ovládanými rozličnými kmeny, stále pokračovaly.“[6]
Ucelíme tuto diskuzi citací odpovědi šejcha Abdulazíze ibn Báze na toto křivé obvinění. Řekl:
„Šejch Muhammed ibn Abdulwehháb nepovstal proti Osmanskému Chalífátu, pokud vím, protože žádná oblast Nedždu nebyla pod kontrolou Turků. Nedžd se spíše sestával z malých emirátů a oddělených vesnic, kdy každé město a každá vesnice, jakkoli malá, byly pod vládou nezávislého emíra. Tyto emiráty byly vzájemně v neustálém vojenském konfliktu a sporech. Šejch Muhammed ibn Abdulwehháb tedy nepovstal proti Osmanské říši, ale spíše proti zkorumpované situaci v jeho vlastní zemi. Usiloval ve svém džihádu pro spokojenost Boží a vytrvával, dokud se světlo jeho výzvy nerozšířilo do dalších zemí.“[7]
Dr. ‘Adžíl an-Nešmí řekl:
„Chalífát nijak nereagoval a nevyjádřil jakoukoli nespokojenost, či znepokojení za života Šejcha, i když se během něj vystřídali na trůně dokonce čtyři osmanští sultánové.“[8]
Pakliže jsme objasnili, jaký byl přístup Šejcha k Chalífátu, jak se Chalífát díval na výzvu šejcha Muhammeda ibn Abdulwehhába?
Dr. an-Nešmí řekl v odpovědi na tuto otázku:
„Postoj chalífátu k hnutí šejcha Muhammeda ibn Abdulwehhába byl velmi nesourodý a zmatený, protože Chalífát pouze poslouchal ty, kteří byli nepřátelsky naladěni k tomuto hnutí, ať už kvůli zprávám zasílaným tehdejším místodržícím Hidžázu, Bagdádu a kdekoli jinde, či kvůli zprávám jedinců, kteří se zprávami přispěchali do Istanbulu.“[9]
Ohledně Zallúmova tvrzení, že Šejchova výzva byla jedním z důvodů pádu Chalífátu a že Angličané pomáhali wehhábíjům jej rozvrátit, Mahmúd Mehdí al-Istanbulí o tomto pochybném tvrzení prohlásil:
„Od tohoto spisovatele bude požadováno, aby přinesl důkaz pro podporu svého názoru. Kdysi dávno básník pravil: „nejsou-li tvrzení důkazy podložena, pak jsou, co důkazy, jen blázny předložena.“ Také bychom měli vědět, že historie nám vypráví, že Angličané nebyli zrovna přátelsky nakloněni této výzvě proto, že by snad mohla muslimský svět zburcovat.“[10]
A také říká:
„Ironickou skutečností je to, že tento profesor obviňuje hnutí šejcha Muhammeda ibn Abdulwehhába z toho, že bylo hlavním faktorem vedoucím k destrukci Osmanského Chalífátu dokonce i přesto, že začalo okolo roku 1811 a Chalífát byl zrušen v roce 1922.“[11]
Z toho, co naznačuje, že se Angličané stavěli nepřátelsky k wehhábovskému hnutí je fakt, že vyslali kapitána Fostera Sadlera, aby poblahopřál Ibrahim Pašovi k jeho vítězství nad wehhábíji u Dar’íjje. Je také zjistitelné, že navíc připravoval spoluprávi s britskými úřady, aby zredukovali to, co nazývali wehhábovským pirátstvím v Arabském Zálivu. Vskutku tento dopis jasně vyjadřuje touhu dosáhnout souhlasu mezi britskou vládou a Ibrahimem Pašou s cílem zničit úplně wehhábíje.
Šejch Muhammed ibn Menzúr an-Nu’mání řekl:
„Angličané prokázali nejhrubší nepřátelství, které existuje, vůči šejchu Muhammedu ibn Abdulwehhábovi v Indii. Obvinili každého, kdo jim odporoval a stál jim v cestě, každého, o kom soudili, že je nebezpečný, z toho, že je wehhábí. Podobně také Angličané nazývali učence Deobandu v Indii wehhábíji, pro jejich příkrou opozici Angličanům a jejich nátlaku na ně.“[12]
Z těchto různých citací můžeme vidět, že tato obvinění a plytké argumenty jsou lichá, porovnáme-li je s jasnými akademickými důkazy v esejích a knihách Šejcha. Jejich falešnost je zřejmá, když je rovněž porovnáme se známými historickými fakty, zaznamenanými nestrannými dějepisci.[13]
Nakonec, radíme každému, kdo pomluvil Šejcha, aby zadržel svůj jazyk a bál se Alláha ohledně tohoto. Možná, že Alláh přijme jejich pokání a uvede je na správnou cestu.
A Alláh ví nejlépe.
Zdroj: Hel charedže šejchu Muhammed ibn Abdulwehháb ‘alá chalífati ‘usmání we má s-sebebu werá´ s-sukút házihi l-chiláfa?
Autor: Muhammed Sálih Munedždžid
Přeloženo a upraveno.
[1] Da’watu l-Munáwi’ín li Da’wati š-Šejch Muhammed ibn ‘Abdulwehháb, s. 233.
[2] Kejfe hudimat al-Chiláfa, s. 10.
[3] Medžmú’atu Mu’allefáti š-Šejch, 5/11.
[4] Tamtéž, 1/394; citováno v Da’watu l-Munáwi’ín, s. 233-234.
[5] ‘Akídetu š-Šejch Muhammed ibn ‘Abdulweháb we asaruhá fí l-‘Álami l-Islámi (nepublikováno), 1/27.
[6] Muhammed ibn ‘Abdulwehháb – Hajátuhu we Fikruhu, s. 11; citováno v Da’watu l-Munáwi’ín, s. 234-235.
[7] Rozhovor nahraný na pásku, citován v Da’watu l-Munáwi’ín, s. 237.
[8] Medžellatu l-Mudžtema’, č. 510.
[9] Al-Mudžtema’, č 504; citováno v Da’watu l-Munáwi’ín, s. 238-239.
[10] Aš-Šejch Muhammed ibn ‘Abdulwehháb fí Mar’áti š-šark we l-Gharb, s. 240.
[11] Op. cit., s. 64.
[12] Di’ája Mukassafa Didd aš- Šejch Muhammed ibn ‘Abdulwehháb, s. 105-106.
[13] Da’watu l-Munáwi’ín, s. 239, 240.