Před mnoha a mnoha lety, v době následovníků Proroka صلى الله عيه و سلم, v rané době ‘abbásovské, bylo město Bagdád metropolí islámu, hlavním městem islámského chalífátu, impéria, které se rozprostíralo ve velké části tehdy známého světa. Bagdád byl vemi slavným městem kvůli množství učenců, myslitelů a vědců, kteří tam žili. Byl centrem islámského vzdělávání. Toho času vládce Východořímské, neboli Byzantské říše poslal svého vyslance do Bagdádu, aby muslimům položil tři vyzývavé otázky.
Když vyslanec dospěl k branám města, vyvolavač oznámil chalífovi, že přichází, aby muslimům položil několik otázek. Chalífa sezval své učence, kteří ve městě zrovna byli, do svého paláce. Byzantský velvyslanec vystoupal na vyvýšené místo k řečnickému pultíku a pravil: „Přicházím k vám se třemi otázkami. Pokud mi je zodpovíte, obdržíte ode mne velké množství majetku, který jsem vám přivezl od císaře římského. Tyto otázky jsou: Co existovalo předtím, než existoval Bůh? Kterým směrem stojí Bůh otočen? Co Bůh provedl právě teď?“
Početné shromáždění muslimů zmlklo. Mezi shromážděnými brilantními učenci a jejich učedníky přihlížel i nějaký muž se svým malým synem. „Tatínku,“ řekl chlapec, „já mu odpovím tak, že ho umlčím!“ Chlapec poprosil chalífu o svolení a chalífa souhlasně přikývl.
Byzantinec se obrátil k tomuto mladému muslimskému chlapci a zopakoval mu svou první otázku: „Nu, pověz nám, co tedy bylo před Bohem?“
Chlapec se Byzantince zeptal: „Umíš počítat?“
„Samozřejmě,“ odvětil Byzantinec udiveně.
„Pak počítej sestupně od desíti dolů,“ pravil chlapec.
Byzantinec tedy odpočítával od desíti dolů až došel k číslu jedna, načež přestal počítat.
„A co je po jedničce?“ zeptal se ho chlapec.
„No … po jedna přeci nic není,“ namítl Byzantinec.
„Dobrá,“ řekl chlapec, „pokud říkáš, že po jedničce nic není, jak můžeš očekávat, že něco mohlo existovat před Jediným, Který je naprostou Pravdou, Věčný, První a Poslední?“
Byzantinec byl velmi zaskočen tak přímou odpovědí a nemohl proti těmto slovům nic namítnout. Proto položil druhou otázku: „Tak nám tedy pověz, jakým směrem stojí Bůh otočený?“
„Dones svíci a zapal ji,“ navrhl mu chlapec a pokračoval: „a pak mi pověz, kterým směrem je otočen její plamen.“
„Ale vždyť plamen je jenom světlo, šíří se přece na všechny čtyři strany, na sever, na jih, na východ i na západ, nejen jedním směrem,“ odpověděl Byzantinec udiveně.
Chlapec si povzdechl: „Tedy pokud se toto fyzické světlo šíří na všechny strany, takže mi ani nemůžeš říci, ke které straně je obráceno, jak potom můžeš očekávat od Alláha, Který je Světlem nebes i země, že bude otočen nějakým konkrétním směrem? Alláh je přece otočen každým směrem současně a pořád!“
Byzantinec zůstal beze slov, zaražen, že jeden malý chlapec zodpovídá na jeho vyzývavé otázky takovým způsobem, že nemůže vznést jakýkoli protiargument. Proto se zoufale upnul ke své poslední otázce. Jenže než ji stačil položit, chlapec pravil: „Počkej, ty jsi přece ten, který pokládá otázky a já mám být ten, který na ně odpovídá. Nebylo by snad tedy spravedlivější, abys sešel dolů a já vystoupal tam nahoru, kde jsi nyní ty? Tak bude přece lépe slyšet nejen otázka, ale i odpověď.“
To byzantskému vyslanci přišlo jako logický a rozumný návrh. Sešel tedy dolů a uvolnil pultík malému odvážlivci. Chlapec vystoupal po schodech a postavil se k pultíku. Byzantinec položil svou třetí otázku: „No a nakonec nám teda pověz, co udělal Bůh právě teď.“
Chlapec hrdě a sarkasticky odpověděl: “Právě teď, v tomto okamžiku, Alláh nalezl u tohoto vyvýšeného pultíku lháře, který se vysmívá islámu. Učinil, aby klesl níže. A co se týče toho, kdo uvěřil v Jedinost Boží, pak toho pozdvihl výše, nad něj, aby tak jasně upevnil Pravdu:
يَسْأَلُهُ مَن فِي السَّمَاوَاتِ وَالْأَرْضِ ۚ كُلَّ يَوْمٍ هُوَ فِي شَأْنٍ
A vzývají Jej ti, kdož na nebesích jsou i na zemi, a každý den On při díle je. (Rahmán:29)”
Byzantinec nenašel, co by k tomu dodal, neměl protiargument. Mohl se jen poražen vrátit, odkud přišel.