Cenzura v muslimských zemích

Záleží, co bude považováno za cenzuru.

 

Na základě toho, co o islámu víme, nelze horovat pro apriorní cenzuru, jen pro předběžnou ostražitost. Jsou jisté věci, které nelze říci vždy a všude každému publiku, neboť by to nadělalo více škody, než užitku. Znalosti a zkušenosti lidí jsou různé a je třeba k nim promlouvat vždy s ohledem na ně.

 

Nezapomeňme, že islámský svět již není na vynikající úrovni vzdělanosti a gramotnosti jako v časech córdobského chalífátu. A ne všichni v muslimském světě mají dostatečné znalosti i o své víře, i když se k islámu hlásí.

 

Velkou část muslimského světa také tvoří děti a mladí lidé, jejichž ochrana před negativními, ohrožujícími vlivy a myšlenkami je jejich právem zakotveným v Mezinárodní úmluvě o právech dětí.

Tato ochrana ovšem musí vycházet z celospolečenské potřeby a ne z názorů několika vlivných jedinců.

 

To ale neznamená určité věci a témata tabuizovat, z principu zamlčovat a zatajovat, nebo vyhánět z veřejného života, monopolizujíce jen své vlastní vidění světa a víry. Toto je proti otevřenosti, kterou se islám ve svém správném pojetí vždy vyznačoval.

 

Pro lidi, kteří jsou dostatečně vzdělaní a pevní ve své víře, není třeba žádných omezení, vyjma věcí, které jsou nekompromisní vůči samé podstatě islámu a islámského zřízení. Podobně jako se demokratické společnosti brání tomu, co je proti jejich ideologii a co jejich vnitřní harmonii podkopává, má také islámská společnost právo jisté myšlenky, díla a činy na základě celospolečenského konsensu, ze svého středu vykázat. I v demokraciích se přece diskutuje o zákazu symbolů a děl nacizmu a stalinizmu, což jsou totalitní protidemokratické ideologie. Princip je stejný, jen náplň toho, před čím společnost varuje a co ze svého diskurzu vykazuje pryč, se různí.