Charakteristické znaky propagandy díl 1. Manipulace slovem, výrokem a argumentem

V tomto seriálu se seznámíme s manipulativními nástroji a postupy, které propaganda pro dosažení svých cílů používá a budeme se je snažit identifikovat na konkrétních příkladech informování o islámu a muslimech.

Úskalí jazyka a komunikace

Jazyk je soustava, či řetězec symbolů (řečových, tedy slov), o jejichž významu více méně panuje konsensus dané komunity, která jej používá jako nástroj komunikace mezi jednotlivými svými členy. Jazyk vyjadřuje myšlenky, popisuje vnímané a vyzývá k činům. Vztah mezi mluvčím, objektem, o němž hovoří a názvem, který mu dává, je do značné míry konvenční. Jazyk má tři základní roviny – gramatiku a syntax, dále sémantiku, tedy vztah mezi slovem a jeho významem a nakonec pragmatickou dimenzi, tedy jaký vztah mají k daným slovům jednotliví účastníci komunikace. Aby si mluvčí i adresát hovoru rozuměli, musí pod stejnými slovy rozumět stejný koncept. Odchylky však i přesto existují, zejména v druhých dvou dimenzích, a otvírají poměrně široký prostor pro manipulaci. Obsah slov a definice pojmů totiž nejsou stálé a vliv na ně největší mají ti, kdo mají největší vliv na celý diskurs.

Myšlení a jeho podoby jsou pak úzce propojeny nejen s jazykem všeobecně, ale do jisté míry přímo s jednotlivými jazyky lidských sociálních skupin konkrétně. Jazyk determinuje způsob nahlížení na okolí, jeho interpretaci a vztah k určitým situacím. Mezi jednotlivými jazyky se často liší prostorová a časová spojení, koncepty barev i běžně se vyskytujících jevů – např. často opakovaný postřeh, že Inuité rozlišují daleko více výrazů pro sníh, než např. Arabové, ti zase mají více slov pro datle, než Němci atd.

Existuje příčinná funkce slova, tedy slovo a jeho použití určuje další realitu a jednání lidí v ní, slovy tedy lze působit.

Ukážeme několik příkladů.

Představme si situaci, kdy reklama nabízí při včasné koupi výrobku navíc i dárek zdarma. Slovem zdarma je zákazník tak hypnotizován, že již nepřemýšlí, že toto slovní spojení je nadbytečné a nesmyslné – protože aby byl dar darem, musí přece být dán zadarmo, bez protihodnoty.

Existují totiž slova, která jsou velmi nabita emocemi, kvůli situacím, v jakých je užívaly celé generace našich předků. Tato magická slova upínají potenciál celého sdělení na sebe a přeskakují tak vědomí, tedy analyticko-kritickou část mysli. Jejich vhodným užíváním lze manipulovat druhými lidmi, např.:

Pokud něco charakterizujeme jako přirozené, lehké, všeobecně platné, neomezené, vytváříme dojem, že toto něco musí být přijato jako nesporná pravda s dalekosáhlými následky. Podobnou funkci mají i všechna další slova a výrazy obecně přijímaného, ale velmi neurčitého významu, jako upřímně řečeno, nakonec, mnohý, momentální, nějaký, neustálý, zásadní, nutno, pořád, znovu, ihned, všichni, nyní, většinou, hlavně apod. Čím více jich do jedné věty vtěsnáte, tím lépe zakamuflujete vaše skryté sdělení.

Všimněte si rozdílu, jaký ve vás vyvolávají tyto dvě věty: „Islám je hrozbou.“ oproti „Je nutno si konečně uvědomit, že islám je zcela zásadní hrozbou.“

Druhá věta oproti první již dovoluje jen úvahy o tom, nakolik zásadní hrozbou islám je, nikoli však, je-li vůbec hrozbou a čemu hrozí.

Na své sdělení možno přitahovat pozornost užitím přitažlivých frází jako: pootevřte dvířka, poznejte, pochopte, porozumte, naučte se, co kdybyste, objevte, odkryjte, Exkluzivně!, Zvláštní zpráva!, tajemství, jak …

Slova zvyšující pozornost jsou také hodnotící přívlastky: exkluzivní, fantastický, fascinující, fenomenální, jedinečný, konečný, neuvěřitelný, první, revoluční, silný, speciální, úspěšný, pokrokový, vzrušující, znepokojivý, utajovaný, zamlčovaný, podivný, šokující, hrozivý, neslýchaný, bezprecedentní, strašlivý, katastrofální apod. Evokují buď silně pozitivní pocity a zodpovídají na otázku jak dosáhnout pohodlí, nebo silně negativní pocity a zodpovídají na otázku jak se vyhnout nepohodlí.

Často se užívá i číslovek: tři nejúčinnější taktiky, nejlepší způsoby, největší tajemství, otázky, důvody apod.

Existuje kategorie slov, která mohou fungovat v hodnocení určitých obrazů na základě simulace podobnosti s notoricky známými dějinnými obrazy, jejichž hodnocení bývá nesporné a všeobecně sdílené, např. zločiny moderních diktatur nacistického Německa či SSSR. Sem lze zařadit slova a slovní spojení typu: monstrproces, vyhlazování, političtí vězni, omezení svobody slova, ghetto, koncentrační tábory, holokaust, národní vůdce, konečné řešení, znárodňování, mnichovská zrada, appeacement, internacionála apod. Pokud je použijete jako přirovnání k nějaké nové politické nebo historické situaci, nastartujete nové ztotožnění jedněch s nacisty nebo stalinisty a druhých s jejich oběťmi. Odrůdou tohoto postupu je jakékoli ledabylé, povrchní a účelové spojování např. Hitlerem nebo s komunistickou stranou. Příklady poněkud anachronického a neumělého srovnávání nacizmu a islámu, Muslimského bratrstva a komunistické internacionály, nebo Koránu a Mein Kampfu jsou velmi časté.

Podobně jako mytologizace historie fungují i výrazy vypůjčené z náboženského slovníku: kázání, peklo, spása, křížová výprava, ďábelský, satanský, démon, milosrdný, almužna, odpustek, posvátný, nedotknutelný, svatý, světlo, temnota, dobro, zlo, pravda, lež, klam, prozření, probuzení, aura, poslání, osudový, vidění, vizionář, prorokovat, apoštol, guru, uhranutí, posedlost, démon, rajský, andělský, mág, podsvětí, oltář, sebeoběť, golgota, kalvárie, očistec, vykoupení, kletba, apokalypsa, posmrtný, vzývat. I ony jsou nabity nesmírnou energií či jednoznačně hodnotící pozicí.

Nemenší silou působí i převzatá terminologie medicínská: nákaza, rakovina, zhoubný, vřed, léčba, virus, bacil, nemocný, sedativa, narkóza, klystýr, injekce, operace, amputace, implantace, otrávit, rány, hojení, choroba, útroby, životně důležité, imunita, přežití.

Dramatičnost a zdání konfliktu pak dokresluje obrazné užití vojenské terminologie – pozice, armáda, fronta, útok, těžký kalibr, palba, ofenzíva, defenzíva, přestřelka, zakopat se, diverze, prolomení linie, vítězství, porážka, bojiště, kolbiště, pole, bitva, kapitulace.

Pro stejnou situaci a tentýž jev jsou užívána různá hodnotící označení. Např. protivládní demonstranti v Turecku a Egyptě. Jedni byli označováni za ekologické, prodemokratické a lidskoprávní aktivisty. Naopak druzí byli titulováni jako islamisté, radikálové, chátra a původci pouličních nepokojů.

Tedy to, kdo je legitimní demonstrant a kdo pouliční vandal, rozhoduje míra, nakolik jsou názory, které hájí, v souladu s názory toho, kdo o událostech hovoří.

Úřední a mediální jazyk, vyvinutý v moderních společnostech zároveň se vznikem nové masmediální reality, častokrát odpovídá orwellovskému Newspeaku, novojazyku dávajícímu starým věcem nová, pohodlnější jména. Mediální jazyk užívá opakováním ustálených termínů s předem očekávaným sémantickým obsahem, předem vnucujícím jisté úsudky a jisté obsahy činícím trvalými.

Intervenci naší armády na území cizího suverénního státu, mající za cíl hájit a upevnit naše vlastní zájmy pak vznešeně nazveme osvobozující misí. K takové akci snáze přemluvíme další loupežnické režimy a společně se sdružíme do koalice ochotných. Pokud je naším cílem chránit naše spojence v takto okupované zemi proti našim odpůrcům, nazveme to výstižně obranou našich spojenců proti vnitřní agresi, což nám umožní „bránit“ třeba Afghánistán či Irák před Afghánci nebo Iráčany. Pokud naše armáda, jinak důsledně útočící jen na legitimní cíle v zápalu boje někde zlikviduje civilní obyvatelstvo nepřítele, nazveme to sarkastickým eufemizmem kolaterální ztráty. Označení raketového útoku eufemizmem chirurgický řez pak vnucujeme představu o zodpovědných a kladných hrdinech, tedy lékařích bojujících o život pacienta.

Pojmenování bombardování epitetem humanitární je pak už pouhé contradictio in adjecto, tedy protimluv v přívlastku. Evokuje jednak představu, že bombardéry snad na lidi házejí nikoli letecké pumy, ale náklad humanitární potravinové pomoci, druhak podsouvá velmi nepříjemný důsledek, že na masovém a plošném ničení a zabíjení může být i něco humáního.

Někdy to přerůstá v naprosté a bezskrupulózní vykrádání obsahu slov, např. když někdo pojmenuje bojový raketový systém jako Peace keeper, tedy Mírotvůrce, anebo dálkové střely ironickým jménem Patriot (který vlastenec by chtěl, aby padaly na jeho vlast?), či okupační vojenskou operaci během invaze do cizí země jako Trvalá svoboda.

Nutno dodat, že pokud bychom hledali v názvech zbraňových systémů a vojenských operací či doktrín armád jiných velmocí, takřka jistě bychom mohli najít velmi podobnou kreativitu, neméně odsouzeníhodnou.

Druhou stranou mince tohoto novojazyka je mluva tzv. politické korektnosti, označující např. osoby s deviantním pohlavním chováním za sexuální menšiny, konkubinát za neformální partnerský svazek, institucionarizovanou neposlušnost vůči rodičům a destrukci základní rodiny za linku bezpečí a juvenilní justici, demontáž sociálních jistot za nezbytné sociální reformy, likvidaci pracovních míst za optimalizaci nákladů a zeštíhlující opatření, zájmy mocenských elit za národní zájmy a samotnou propagandu a manipulaci za PR a přesvědčovací techniky, edukaci, budování občansky uvědomělého charakteru apod.

Na druhou stranu je nutno zdůraznit, že v zemích bývalého Východního bloku nedosáhla politická korektnost úrovně, jaké dosahuje na Západě, v pozitivním i negativním smyslu slova. Ušetřeni jsme sice absurdních neologismů lakujících nepříjemné pravdy narůžovo, zároveň ale vystaveni necitlivým a častokrát přímo společensky neslušným dysfemismům, na jejichž základě některé, především ultrapravicové politické figury a subjekty budují svou popularitu.¹ Užití u nás tolik oblíbeného a nic neřešícího pojmu nepřizpůsobiví pokrytecky maskuje společensky navenek odsuzovaný rasizmus a xenofobii, ve skutečnosti jej však nazývá jiným jménem, neboť všichni vědí, kdo se pod ním skrývá a zloba společnosti se namísto na lichváře, individuální zločince a jednotlivé sociální parazity stále paušálně zaměřuje na určitá etnika, zejména Romy, jako celek, mnohdy úplně stejně jako v době státem propagované xenofobie. Politická korektnost tím nijak neslouží svému účelu prevence diskriminace a užívání dehonestujících sdělení, protože tuto moc má pouze prostá lidská slušnost a ohleduplnost, nekompromisně odsuzující samotný úmysl urážet druhé a štvát proti nim.

Jakkoli vznešené tedy mohou být pohnutky, které za těmito eufemizmy spočátku možná stály, ve výsledku slouží vždy k zamlžování skutečnosti a zamlčování pravdy. Pokrytecká politická korektnost se tak stává velmi užitečným nástrojem politické propagandy, společenské manipulace a cenzury nežádaných názorů cestou intelektuálního a mravního teroru. Tím uživatelé politické korektnosti opět prosazují tyranii jediného názoru a popírají teze, kterým proklamují oddanost. Relativizováno je totiž vše, kromě tohoto relativizování, které samo o sobě platí novým dogmatem a absolutní pravdou.

Sama politická korektnost nemůže sloužit jako náhrada prosté mezilidské slušnosti, neboť je sama prázdnou politicko-ideologickou výplní postmoderního diskursu, kde každé hodnocení je vnímáno jako fašizující intolerance a nedostatek otevřenosti vůči jinakosti. Samotné vnímání odlišností, natož jejich vědecké studium, je potom nemravné. Veškerá kultura a tradice je podle tohoto vidění ideologií a politikou a proto nemůže nabývat absolutní pravdivosti. Tradice, zvyky, náboženství a etické hodnoty jsou v tomto vidění nátlakové a omezující svobodu, stejně jako sám pojem pravda. Proto se díky politické korektnosti v postmoderním diskursu stalo slovo pravda něčím na způsob vulgarizmu a vše je proto jen relativní. Hodnoty pravda a svoboda byly postaveny do neexistujícího protikladu. Tímto se jednak vytváří a druhak vynucuje zdání objektivity, sloužící jako zástěrka ideologické manipulaci. Tato pseudoobjektivita implikuje tvrzení, že pravda znamená omezení svobody slova druhých, že vlastně žádná pravda neexistuje, všechna tvrzení, i když jsou protichůdná, jsou z hlediska pravdivosti rovnocenná a že je pro společnost normální a zdravé, aby jeden člověk hájil hodnoty, které jsou o 180° v protikladu k hodnotám jiného. Díky tomuto zdání je totiž stále těžší odlišit pravdu od demagogie, polopravdy či lži, skutečnou objektivitu od relativizující pseudoobjektivity. Díky nadužívání nicneříkajících eufemizmů se nám umožňuje beztrestně být nečestní a bez odsudku lhát. Lež se stává rutinní, takřka institucionalizovanou součástí našich životů. Možná se blížíme k epoše šílenství eufemánie, jak upozorňuje Ralph Keyes v knize The Post-Truth Era – Dishonesty and Deception in Contemporary Life (přibl. Doba postpravdizmu – nečestnost a klamání v současném životě, 2004).² Navíc, pokud dnešní samozvaní mravokárci a pokrytečtí rádoby lidumilové vtloukají masám do hlav postmoderní dogma, že žádná absolutní pravda neexistuje, odkud berou tu drzost prosazovat to jako jediné správné přesvědčení? Jedná se o klasický logický paradox, známý již ze starořeckého příkladu o Kréťanovi, který říká, že všichni Kréťané jsou lháři. Říká tedy pravdu nebo lže?

Odlišným druhem rétorické manipulace je hra se sémiotickými vztahy, tedy s vazbami mezi označujícím, tedy slovem, a označovaným, tedy subjektem, který toto slovo označuje. Podle Miloše Horvátha je tento druh manipulace postaven na vytvoření specifického znakového mikrosystému a zároveň na vnucení jeho nabízené intepretace jako jediné možné, což vede k prioritní a exluzivistické akceptaci daného názoru, postoje, produktu, nebo vzorce chování.³

Prostor pro manipulaci se otevírá také na základě víceznačnosti užívaných slov, doslovného nebo přeneseného významu, či zda jde o jazykový, nebo terminologický význam nějakého slova, tehdy, když si manipulátor pro sebe zvolí z více významů právě ten jediný, který mu pasuje.

V našem případě lze uvést příklad s arabskými výrazy الأرضal-ard, tj. země (v protikladu k nebi) i Země (jako planeta) a الشمس aš-šems, tj. slunce (jako koule zářící na nebi) i Slunce (jako Zemi nejbližší hvězda), která se vyskytují i v Koránu. Islamoskeptická zahraniční produkce se na základě koránských spojení typu „a zem jsme pro vás rozprostřeli“ „a slunce pluje po jemu určené dráze“ snaží dokázat, že islám nemá úctu k vědě, jelikož popírá, že Země je kulatá a že obíhá okolo Slunce.

V jiném případě může vícero vyznění nabývat celá věta, jako v části koránského verše „pokaždé, když vyschnou kůže jejich, vyměníme je za nové,“ kterou čeští muslimobijci vyložili jako povolení muslimům upalovat nevěřící, ačkoli ve verši mluví Alláh o sobě v množném čísle a evidentně popisuje útrapy v Pekle.

Dalším problémem je záměrná manipulace s překladem z jazyka do jazyka. Překrývání významu, odlišnost gramatických konstrukcí a neexistence jednoho gramatického jevu v jazyce jiném otvírá doširoka dveře manipulativním hrátkám s cizojazyčným textem. Nepohodlný význam se díky manipulátorovi jednoduše ztratí v překladu. Např. arabština i angličtina jsou jazyky, které na rozdíl od češtiny mají určitý člen, nepoužívají jej však zcela shodným způsobem. Při překladu např. koránských veršů hovořících o boji s nevěřícími, kde užití arabského určitého členu الـ al- implikuje konkrétnost, tj. že jde o nějakou vymezenou skupinu, popisovanou nejčastěji v navazujícím, nebo předcházejícím textu, bývá tento fakt islamoskeptiky odignorován a význam záměrně přechýlen na boj se všemi nevěřícími jako takovými, kvůli samotné jejich nevíře.

Doslovné pochopení přeneseného významu lze demonstrovat na snaze některých orientalistů dřívější koloniální doby (např. Theodor Nöldeke) a dnešních křesťansky inspirovaných islamoskeptiků podstrčit Koránu údajnou záměnu Marie matky Ježíšovy, mír s nimi oběma, za Miriam, sestru Árona a Mojžíše, mír s nimi oběma, na základě doslovného výkladu koránského oslovení „sestro Áronova.“ Ve skutečnosti jde o starý semitský způsob oslovení pomocí odkazu na rodovou linii, neboť Marie, jakožto dcera kněžškého rodu, skutečně patřila k rodové linii, jež je k té Áronově sesterská.

Někdy se připojuje i konflikt definic, kdy manipulátor daný pojem zúží, rozšíří, či redefinuje na základě svého záměru. Příkladem budiž zúžení pojmu džihád čistě na válečnictví, přičemž toto válečnictví se následně chybně identifikuje s činy teroristických skupin, nebo pojmu šarí’a jen na sféru trestů, ideálně v podání represivních režimů, které je zneužívají. Následně dochází k rozporu toho, co myslí pod džihádem a šarí’ou muslimský mluvčí, uvědomující si všechny možné teoretické i praktické kontexty užití těchto slov, a co islamoskeptický propagandista.

Příkladů lze jmenovat bezpočet, jde patrně o nejčastější záměrné dezinterpretace.

Specifickým případem manipulace je také říci formální pravdu, ale do jejích slov vsunout lež. Prohlásí-li Bill Warner, že „když vidím na ulici muslimku v šátku, vidím šarí’u,“ navenek má naprostou pravdu. Jenže jeho cílem patrně nebylo zdůraznit, že zahalení je islámským náboženský příkazem a tím součástí šarí’y, která sama je mnohem více, než zákoníkem v západním smyslu slova. Naopak, to, co je vyjádřením osobní zbožnosti jedince, Warner tímto pasoval na projev infiltrace nepřátelským právním pořádkem, protože on sám v duchu své osobní islamoskepse šarí’u takto prezentuje. Jde tedy o formální pravdu, jejímž obsahem je lež. Jednotlivá slova pravdivého výroku jsou vyprázdněna ze svých významů a znovu naplněna obsahem, který je lživý a účelový.

Svou úlohu dále sehrává i neverbální stránka projevu, jako hlasitost a výška tónu, kterým mluvčí hovoří, výraz jeho tváře, gestikulace, dotyky mezi komunikujícími, přičemž způsob a charakter jejich rozkódování se může mezi jednotlivými jedinci dost výrazně lišit.

Podobně udává význam a jeho zabarvení i důraz, který je kladen na jedno určité slovo.

Např. série vět:

„Sami muslimové přece říkají, že u nás chtějí nadřadit šarí’u našim zákonům.

Sami muslimové přece říkají, že u nás chtějí nadřadit šarí’u našim zákonům.

Sami muslimové přece říkají, že u nás chtějí nadřadit šarí’u našim zákonům.

Sami muslimové přece říkají, že u nás chtějí nadřadit šarí’u našim zákonům.

Sami muslimové přece říkají, že u nás chtějí nadřadit šarí’u našim zákonům.

Sami muslimové přece říkají, že u nás chtějí nadřadit šarí’u našim zákonům.

Sami muslimové přece říkají, že u nás chtějí nadřadit šarí’u našim zákonům.

Sami muslimové přece říkají, že u nás chtějí nadřadit šarí’u našim zákonům.

Sami muslimové přece říkají, že u nás chtějí nadřadit šarí’u našim zákonům.“

Tučně je zdůrazěno slovo, na které je kladen důraz. Všimněte si, že každá z vět má svůj osobitý podtón odlišný od všech ostatních, osobitou konotaci podle toho, co je akcentováno. Ústřední slovo věty v každém z uvedených případů posouvá reakci na tuto větu poněkud odlišným způsobem.

Výrok, argument a jejich manipulace

Myšlenka je konkrétní, je navázána na jednotlivého člověka a obsahuje v sobě přenositelný i nepřenositelný aspekt. Pojem je více abstraktní, ale za to objektivní, sdílený vícero lidmi, resp. societou lidí. Výrok je určitou myšlenkou, která byla pomocí pojmové soustavy jazyka objektivizována výpovědí a jde ho v ideálním případě zkoumat z hlediska pravdivosti. S pojmem výrok se tedy pojí pojem pravdivost, což je hodnota závisející od skutečného stavu věci, nezjistitelná jinak, nežli zkušeností, či důmyslným experimentem.

Ověřitelnost výroku maří nejasnost jím užitých pojmů, jejich nepřesnost, proměnlivost jejich významu či jejich ideologické zatížení, či skrytý problém otvírající se mezi terminologickým a jazykovým významem pojmu.

Naopak argument, základní kámen argumentace, je soustava nějak logicky spojených výroků, poskytujících dohromady složitější soud, úvahu, či vyjádření. Toto spojení jednotlivých výroků do větší struktury lze z hlediska formální logiky podrobit testu správnosti, resp. způsob, jakými jsou výroky pospojovány v argumenty, může být z logického hlediska správný, nebo nesprávný. Hovořit lze o správné nebo nesprávné argumentaci, bez ohledu na věcnou pravdivost, nebo nepravdivost daných výroků.

Pro manipulaci se tak otevírá další nástroj, kdy je logicky správnou argumentací možno podsunout závěr poskládaný ze samých falešných výroků, nebo naopak nesprávnou argumentací zdiskreditovat názor poskládaný ze samých pravdivých výroků, přičemž posluchač nemá jak, čím a kdy pravdivost předložených výroků posuzovat.

Existují typy argumentací a řečnických kliček, které nejsou správné, jsou podsouvající a nefér, jsou označovány jako chyby v argumentaci, jako logické klamy či argumentační fauly. Tyto prostředky jsou velmi často užívány pro persuazivní účely, ovšem nijak nedokazují pravdivost toho, o čem máme být argumentací přesvědčeni. Je jich mnoho a lze je rozdělit podle různých kritérií do mnoha skupin a typů.⁴

Prvním typem jsou ty, které atakují racionalitu, např.:

Zaštiťování se neznámou odbornou autoritou, tedy tvrzení je pravdivé, protože ho tvrdí „nejmenovaný expert, odborná veřejnost, zahraniční vědci“ apod. Podobně je nežádaný názor diskvalifikován tím, že jej údajně zastává nekompetentní, nebo společensky odsuzovaná, odmítaná antiautorita.
Důraz na finanční zdroje. Pokud nějaké řešení či pohled umožňuje finanční zisk, pak je správný, pokud s sebou nese riziko ztráty zisku, je chybný.
Důraz na novost, modernost, kdy je jeden názor automaticky správný jen proto, že je novější než jiný. Nebo naopak důkaz na tradici, kdy je jeden názor automaticky správný jen proto, že je tradiční a starší.
Důraz na neznalost a nedokázanost. Tvrzení je pravdivé proto, že nebylo doposud vyvráceno, případně nepravdivé, protože nebylo doposud prokázáno.
Důraz na četnost. Tvrzení je nepravdivé, protože je neuvěřitelné a vymyká se běžnému chápání, případně jiné je pravdivé, protože běžnému chápání odpovídá.
Důraz na možnost. Tvrzení je pravdivé, protože existuje statistická pravděpodobnost, že pravdivé být může.
Důraz na množství stoupenců. Tvrzení je tím pravdivější, čím více lidí ho zastává.

Druhým typem jsou léčky zneužívající lidské emoce. Sem patří především:

Zastrašování, tedy přesvědčování zneužitím strachu a předsudků vůči opačnému názoru.
Lichocení, tedy podsunutí nezdůvodněného a často i nezdůvodnitelného tvrzení sledem nesouvisejících komplimentů. Opakem je vyvolávání zášti, tedy odmítnutí argumentu protistrany vyvoláním zášti proti ní a tomu, co hlásá.
Zesměšňování, tedy otočení argumentu protistrany tak, aby vypadal směšně.
Vyvolání soucitu, tedy odmítnutí argumentu protistrany vyvoláním soucitu s námi.
Důraz na přírodu, tedy podsunutí nějakého názoru odvoláním na svět přírody, vykreslovaný jako inherentně dobrý.
Toužebné přání. Tvrzení je nutně pravdivé jednoduše proto, že si přejeme, aby pravdivé bylo.

Další velkou skupinu tvoří chybná vyvození, jako např.:

Odmítnutí pečlivě nashromážděných a důkladně analyzovaných důkazů jen na základě odlišné osobní zkušenosti či příhodě ze života.
Unáhlený kompromis, tedy přesvědčení, že pravda se musí vždy nutně nacházet někde mezi dvěma nabízenými krajnostmi.
Omyl hazardního hráče, tedy falešný předpoklad, že předcházející náhodné výsledky nějak ovlivňují náhodné výsledky v budoucnu.
Uvažování stylu všechno nebo nic, tedy že pokud nelze dosáhnout ideálního výsledku, nemá snažení smysl.
Přesvědčení, že pokud nějaká část celku vykazuje nějakou vlastnost, pak ji musí vykazovat i celek jako takový. Nebo naopak předpokládat, že pokud celek vykazuje nějakou vlastnost, nutně ji musí vykazovat i každá jeho část.
Vyvození závěru z příliš malého vzorku sledovaných případů. Nebo unáhlené vyvození jedmoho závěru bez zamyšlení nad tím, že pozorované lze vysvětlit i jinak. Sem spadá i oklamání vzhledem, tedy že pokud něco zní pěkně a logicky, musí to být zákonitě pravda.
Příliš volné užití nějakého pravidla, nebo jeho aplikace na jevy, na které se nevztahuje, případně sloučení dvou odlišných věcí pod jeden koncept, tj. míchání jablek s hruškami.
Relativizace pravdy, tedy odmítnutí zjevné pravdy jen proto, že přece každý má tu svou pravdu.

Dále sem spadají různé typy nalezení a označení chybné příčiny, např.:

Předpokládat, že zjištěný jev musel být zákonitě vyvolán pouze jedinou možnou příčinou, bez uvažování dalších možností.
Předpokládat příčinný vztah mezi dvěma jevy, které jsou ve skutečnosti oba vyvolány nějakým třetím činitelem.
Vyvrácení příčiny, tedy předpokládat, že pokud se neobjevila příčina, nemohl nastat ani její důsledek.
Argumentace kruhem, tedy vyvození závěru, který je stejný jako některý z postulovaných předpokladů.
Vytloukání klínu klínem, tedy představa, že jednu chybu je možno napravit jinou chybou.
Tvrdit, že mezi dvěma jevy, které se vyskytnou zároveň nebo v těsném sledu po sobě musí být kauzální souvislost, tedy že jeden je nezbytnou příčinou a druhý jeho logickým následkem.

Patří sem také obsahové chyby, jako ku příkladu:

Lež, tedy vědomé tvrzení nepravdy, často opakované.
Nevyvratitelnost a nepotvrditelnost, tedy tvrzení, které nelze ani verifikovat, ani falzifikovat.
Účelové doplnění dílčích neověřených či vymyšlených předpokladů ve snaze zachránit svůj argument.
Svůdně názorný popis okrajové události za použití barvitých detailů způsobem, jenž vyvolává zdání, že jde o běžnou a každodenní záležitost.
Vnímání pouze vlastních důkazů a slepota vůči protidůkazům názorových oponentů, nebo záměrné zamlčení důkazů, které by mohly naše přesvědčení vyvrátit.
Odvedení pozornosti protistrany předložením nesouvisejících faktů, důkazů a argumentů, s cílem oponenty zmást.
Chybné dilema, tedy černo-bílý styl uvažování předkládající pouze dvě tvrzení a ignorující všechna ostatní, existující v podstatně širší množině možných.
Argument šikmé plochy, tedy přesvědčení, že drobná změna na začátku musí zákonitě vést ke kaskádě stále drastičtějších a stále méně přijatelných následků.

Posledními jsou chybné útoky na protistranu, kam řadíme zejména:

Útok ad hominem, na protistranu. Předložení nesouvisejících argumentů vůči samotné protistraně a nikoli vůči argumentům, které předkládá, či názorům, které zastává.
Nelichotivé zařazení, tedy odmítnutí argumentů protistrany, nebo jejich napadení, že se podobají na něco, co hlásí společensky odsuzovaná skupina nebo skupina osob. Odmítnutí tvrzení jen proto, kde se původně vzalo a kdo byl jeho nositelem.
Útok na nezávislost mluvčího. Odmítnutí závěrů protistrany jen proto, že se zdají být pro ni výhodné, tedy že jí „hrají do karet.“
Tzv, strawman, tj. slaměný strašák, tedy vytvoření velmi oslabené analogie k argumentaci protistrany a následné okázalé rozcupování takto chatrného argumentu.
Přesunutí důkazního břemene ze sebe na protistranu, tedy odmítnout předložit důkaz a odkopnout míč na druhou půli hřiště, s přesvědčením, že je to právě protistrana, kdo by měl svá přesvědčení dokazovat a hájit.

1 DULEBOVÁ, Irina. 2012. K otázke politickej korektnosti a eufemizácie v masmediálnej komunikácii na Slovensku a v Rusku. in HORVÁTH, Miloš. 2012. Žurnalistika, médiá, spoločnosť, sv. 2. Bratislava: Stimul, str. 151.

2Ibid., str. 156.

3HORVÁTH, Miloš. 2011. Lingvisticko-pragmatické sondy do sféry marketingovej komunikácie. In: Tradiční a nové v marketingové komunikaci. Zlín: VeRBuM, 2011. str. 44.

4Přehled nejznámnějších i s jejich typickými příklady z islamoskeptické až islamofobní rétoriky uvádíme v článku Demagogika a černé řečnictví na <http://www.e-islam.cz/content/demagogika-aneb-%C4%8Dern%C3%A9-%C5%99e%C4%8Dnictv%C3%AD>.