Co je zuhd a kdo je záhid

 

 

Ibnu l-Kajjím to také komentoval slovy:

 

Toto chápání nám tedy ukazuje, že az-zuhd je obsažnějším pojmem než al-wera’, protože zdrženlivost v sobě zahrnuje i jistou podobu odříkání a nikoli naopak. Někteří učenci smýšlí, že az-zuhd je to, co Alláh popsal v Koránu slovy:

 

A jedná tak, abyste si nezoufali nad tím, co vám uniklo, a abyste se neradovali příliš z toho, čeho se vám dostalo. Bůh nemiluje žádného domýšlivce vychloubačného (Hadíd:23)

 

Al-Džunejd al-Baghdádí to vysvětlil slovy:

 

Az-zuhd vyvěrá z nejzažší hloubi velkodušného srdce, proto jen Alláh Jediný může posoudit jeho míru. Lidé by se proto neměli uchylovat k tomu, aby zhodnocovali úroveň této vlastnosti u jiných lidí tím, že budou pozorovat jejich vnější projevy a zjev. Něčí bohatství či chudoba neodráží míru něčí zdrženlivosti, protože člověk může být záhidem i v případě, že ho Alláh obdaří hojným bohatstvím.

 

Víme, že Alláh dal Dawúdovi, Sulejmánovi či Júsufovi, mír s nimi všemi, moc, která neměla obdoby, ale i přesto tito proroci byli jedněmi z největších lidí, co se týče úrovně zuhdu. O Dawúdově (Davidově) charakteru Všemohoucí Alláh pravil:

 

vzpomeň si na služebníka Našeho Davida, silou vládnoucího, jenž stále činil pokání (Sád:17)

 

Alláh pravil o Sulejmánovi (Šalamounovi):

 

A darovali jsme Davidovi Šalomouna, jenž byl Naším výtečným služebníkem. A byl věru kajícníkem, (Sád:30)

 

Alláh také hovoří o Ajjúbovi, mír s ním:

Věru shledali jsme jej trpělivým; služebníkem byl on výtečným, stále kajícným. (Sád:44)

 

Povšimli jsme si, že vznešený prorok Ajjúb (Jób) byl zkoušen nejrůznějšími ranami osudu, nicméně Sám Alláh dosvědčuje, že jej věru shledal jako أَوَّابٌ awwáb, tedy někoho kdo se stále navrací k Alláhu s upřímným pokáním. Zatímco Dawúd a Sulejmán byli zkoušeni bohatstvím a mocí, Ajjúb byl zkoušen nouzí a nemocí.

 

Vyvstává praktická otázka: Jaké cesty vedou ke zdrženlivosti? Jak se člověk stane záhidem?

 

Měli bychom prahnout po tom, abychom se naučili, jak se takovým záhidem stát, jak cesty, které vedou k zuhdu uplatnit v našem běžném životě a přivyknout si na tuto cestu, cestu zuhdu. Nádherná odpověď, jak tak učinit, přichází od velkého učence z pokolení následovníků Prorokových صلى الله عليه و سلم společníků, tedy generace tábi’ín, al-Hasana al-Basrího.

Kdosi mu položil následující otázku:

Al-Hasan odpověděl

علمت بأن رزقى لن يأخذه غيرى فاطمأن قلبى له وعلمت بأن عملى لا يقوم به غيرى فاشتغلت به
وعلمت أن الله مطلع على فاستحييت أن أقابله على معصية وعلمت أن الموت ينتظرنى فأعددت الزاد للقاء الله .

„Seznal jsem, že mou obživu mi nesebere nikdo jiný, proto jsem se s ní v srdci uspokojil. Seznal jsem, že mé činy za mne nikdo jiný nevykoná, proto jsem se jim oddal. Seznal jsem, že Alláh vše pozoruje, pročež jsem se zastyděl dopustit se neposlušnosti vůči Němu. A seznal jsem, že na mne čeká smrt, pročež jsem si předem připravil zásoby dobrých činů pro setkání s Alláhem.“

 

Také pravil: „Vezdejšek rozptyluje a zaměstnává srdce i tělo, ale zuhd dává odpočinout jak srdci, tak i tělu. Věru se nás Alláh bude tázat i na to, jak jsme využili povolené – co potom s tím, co je zakázáno?!“³

 

Rovněž řekl: „Zdrž se toho, co tě v tomto životě okrádá o čas, neboť zajisté, život přináší mnohé, co člověka pohltí. Každý, kdo bude pohlcen něčím z tohoto života, co ho obírá o čas, pak tyto jedny dveře otevřou ještě navíc deset dalších dveří toho, co člověka na tomto světě pohlcuje.“⁴

 

Nechť nás Alláh učiní skutečnými záhidy. Ámín.