Výjimky, kdy neznalost omlouvá i u toho, co je jinak nezbytné vědět
V této souvislosti se uvádí hadís od Huzejfy ibnu l-Jemána رضي الله عنه, v němž Posel Boží صلى الله عليه وسلم říká:
يَدْرُسُ الإِسْلاَمُ كَمَا يَدْرُسُ وَشْىُ الثَّوْبِ حَتَّى لاَ يُدْرَى مَا صِيَامٌ وَلاَ صَلاَةٌ وَلاَ نُسُكٌ وَلاَ صَدَقَةٌ وَلَيُسْرَى عَلَى كِتَابِ اللَّهِ عَزَّ وَجَلَّ فِي لَيْلَةٍ فَلاَ يَبْقَى فِي الأَرْضِ مِنْهُ آيَةٌ وَتَبْقَى طَوَائِفُ مِنَ النَّاسِ الشَّيْخُ الْكَبِيرُ وَالْعَجُوزُ يَقُولُونَ أَدْرَكْنَا آبَاءَنَا عَلَى هَذِهِ الْكَلِمَةِ لاَ إِلَهَ إِلاَّ اللَّهُ فَنَحْنُ نَقُولُهَا
“Islám se vynosí, jako se vynosí výšivka na tkanině, do té míry, že se už nebude vědět, co je půst, modlitba, poutní obřady či milodar. A Kniha Boží bude vskutku odňata jediné noci tak, že z ní na zemi nezůstane ani jediný verš. Zůstanou jen skupinky lidí, starci a stařenky, kteří budou říkat: “Zastihli jsme naše praotce říkávat slova “lá iláhe ille lláh – není božstva hodného uctívání, krom Alláha” – a tak je říkáme také.“
Sila, jeden z vypravěčů tohoto hadísu a Huzejfův učedník, se svého šejcha vyptával, jaký bude mít význam to, že opakují tato slova, když ani nemají ponětí o náležitých obřadech, načež se mu dostalo odpovědi: “Zachrání je to před Pekelným ohněm.“1
Muhammed Násiruddín al-Albání podotýká:
“Avšak tato problematika zahrnuje i jistou obtížnost či nejasnost, zohledníme-li případ muslima žijícího v islámském prostředí oproti muslimovi nově přistoupivšímu k islámu. U něj je možné, že pro něj některé náboženské poznatky, které učenci a fakíhové počítají mezi nezbytné a základní, zůstanou neznámými.
Proto učenci říkají, že například Evropan či Američan, který uvěří a přestoupí na islám, avšak zůstává žít v prostředí, kde se např. stále pije alkohol a konzumuje jen vepřové maso, bývá v tom momentě zproštěn povinnosti o těchto nezbytných poznatcích vědět. Ale nebývá zproštěn povinnosti pochopit smysl obou svědectví víry (arab. الشهادتان aš-šehádetán, tj. že není božstva hodného uctívání kromě Alláha a že Muhammed صلى الله عليه وسلم je Jeho služebník a posel – pozn. překladu.). U takového člověka je možné, že neví, že alkohol nebo vepřové jsou zakázané. Jeho případ se odlišuje od případu prvního muslima, žijícího v islámském prostředí. Ten, pokud nezná nutně známé náboženské poznatky, podle správnějšího názoru nemá žádnou omluvu.
To nás vede k důležité otázce, o které se dnes muslimové velmi přou a na níž se neshodují – omlouvá-li tedy neznalost či nikoli? Odpověď na tuto otázku se neobejde bez preciznějšího objasnění – jsou věci, jejichž neznalost omlouvá a také věci, jejichž neznalost nikoho neomlouvá. Pokud se jedná o nezbytné náboženské poznatky, jejich neznalost neomlouvá. Pokud se jedná o jiné mimo ně, jejich neznalost omlouvá. Tak například, přišlo ke mně několik otázek ohledně člověka, který v Ramadánu za bílého dne obcuje se svou ženou, činívá to dlouhé roky a vůbec netuší, že pohlavní styk je jednou z věcí, které ruší půst. V takové otázce ho jeho neznalost neomlouvá, protože se jedná o problematiku nutně známou všem muslimům, neboť jde v tomto případě o muslima žijícího v končinách geograficky náležících muslimskému světu a nežil v prostředích nemuslimských, ale v prostředích, kde se praktikuje islám a kde se například dodržuje ramadánský půst. (…) Tedy, abychom uzavřeli, v základních otázkách známých obecně všem lidem není neznalost omluvou, zatímco bývá omluvou v problematikách odbornějších, známých učencům.“2
Podle al-Albáního se stav lidí z výše citovaného Huzejfova hadísu blíží stavu takových nových konvertitů k islámu. Prostředí, v němž tito lidé před koncem věků budou žít, bude tak málo islámské, že se znalost vzpomenutých obřadů jednoducho vytratí. Jediné, co jim z islámu zůstane, budou slova svědectví víry. Svůj názor šejch dokládá příměrem mnoha dnešních muslimů, kteří opakují slova svědectví víry, ale ve skutečnosti vlastně ani nechápou jejich pravý význam – že není žádného božstva hodného uctívání kromě Alláha Jediného a že uznávání Alláha za jediného Boha je nemyslitelné bez přijetí Alláha jako Jediného Pána, Jediného Boha a Jedinečného v Jeho Přívlastcích a Vlastnostech. Podobají se tak na nového konvertitu žijícího v nemuslimském prostředí, protože i oni žijí v prostředí, kde není taková znalost obecně přítomná a zcela samozřejmá.3
O stejné problematice z klasických učenců hovoří i Ibn Tejmíja:
“Soud o nevíře (arab. التكفير at-tekfír) toho, kdo popírá takové jasné nařízení Posla Božího صلى الله عليه وسلم, je zde nutno chápat jako druh varování. Pokud se totiž jedná o někoho, kdo je v islámu nový, anebo vyrůstal v daleké pustině, potom ho nelze prohlásit za nevěřícího, dokud mu nebudou předloženy argumenty a nebude nad ním vynesen důkaz, že tyto argumenty popřel. Bude-li se jednat o člověka, který dané informace nikdy ani neslyšel, anebo je zaslechl a neměl možnost přesvědčit se o jejich kategoričnosti a správnosti, anebo ho od nich odvrátil někdo jiný, kdo je popírá, či si je z nedostatku vědomostí chybně vyložil, potom mi jeho situace víc než cokoli jiné evokuje příběh uváděný v obou sbírkách Sahíh, o muži, který řekl: “Až zemřu, spalte mne, rozemelte mé kosti a můj popel vsypte do moře, neboť se obávám, že pokud se mne Alláh domůže, jistě mne potrestá trestem, kterým nepotrestá ani jediného z obyvatel světů.”
Jeho následníci tak učinili a [Posel Boží صلى الله عليه وسلم nám dále říká, že] Alláh se ho zeptá:
مَا حَمَلَك عَلَى مَا فَعَلْت؟ قَالَ: خَشْيَتُك. فَغَفَرَ لَهُ
“Co tě přimělo k tomu, abys tak učinil?” Dotyčný odpoví: “Bál jsem se Tě.” A pak mu Alláh odpustí.“4
Tento člověk měl pochybnost o Boží moci a schopnosti ho vzkřísit poté, co on byl rozemlet na prach, dokonce se zdá, že Boží vzkříšení snad i popíral. Takové přesvědčení by bylo nevírou podle shody všech muslimů. Ale dotyčný byl nevědomým a nevěděl, že jde o nevíru. A jinak byl věřícím, který se Alláha obával a proto mu Alláh odpustil.“5
Penzum nezbytných znalostí každého muslima a muslimky
Přesný výčet prvků obsažených v množině nezbytných náboženských poznatků tedy závisí na panující situaci toho, co je v dané společnosti z víry obecně známo i prostým lidem, přičemž se jedná minimálně o význam obou svědectví víry.
Důkazem toho jsou Boží slova:
أَلَا لِلَّهِ الدِّينُ الْخَالِصُ ۚ وَالَّذِينَ اتَّخَذُوا مِن دُونِهِ أَوْلِيَاءَ مَا نَعْبُدُهُمْ إِلَّا لِيُقَرِّبُونَا إِلَى اللَّهِ زُلْفَىٰ
“Což Bohu víra upřímná nepatří? Ti, kdož si berou jako ochránce jiné než Jeho, hovoří: “My je uctíváme jen proto, aby nás co nejvíce k Bohu přiblížili.” (Zumer: 3)
Vznešený Alláh dále přikázal:
فَاعْلَمْ أَنَّهُ لَا إِلَٰهَ إِلَّا اللَّهُ
“Věz tedy, že není božstva kromě Boha” (Muhammed: 19)
Maximální mez toho, co je z víry nutně známo, je dána tím, co je každému muslimovi známo a jasno a co je ustaveno nepopiratelným a kategorickým důkazem (arab. الدليل القطعي ad-delílu l-kat’í), tj. textem Koránu, nebo mutewátir hadísu (tj. takového, který je dochován tolika vypravěči a tolika cestami podání, že je nemožné, aby šlo o chybu či záměrnou manipulaci nebo lež), anebo konsensem učenců islámu.6
Přibližný výčet takových poznatků podává Ibn ‘Abdilberr, který je kategorizuje do desíti kapitol:7
1. Svědectví srdcem i jazykem, že Alláh je Jeden Jediný, nemá společníka, nic Mu není rovno ani podobno, nic k Němu není možno připodobnit, neplodil a nebyl zplozen a nikdo Mu není roven, Stvořitel všeho a všechno se k Němu navrátí. Alláh je Ten, kdo dává život a kdo usmrcuje, zná stejně dobře zjevné i skryté, viditelné i neviditelné a není Mu skryta ani nejmenší částečka ani na nebesích, ani na zemi, že je První i Poslední, Nejvznešenější, Nejvyšší i Nejbližší, že, jak smýšlí většina následovníků Sunny a Společenství, že Alláh se Svými Jmény i Atributy honosí od samého počátku, že nemá začátek ani konec a že se vznesl na Svůj Trůn.
2. Svědectví, že Muhammed صلى الله عليه وسلم je služebník a Posel a právem je označen za pečeť všech proroků a poslů Božích.
3. Že posmrtné vzkříšení, odměňování a trestání pravdou, že šťastlivci, kteří uvěřili a zbožně konali, budou opravdu věčně v Ráji a že je pravda i to, že nešťastníci, kteří pravdu popírali a byli nevěřící, budou stejně tak věčně v Pekelném Ohni.
4. Že je Korán Slovem Božím a že vše, co je v něm, je pravdou od Alláha. Je povinností věřit ve vše, co je v něm, stejně jako je povinností řídit se, jednat a praktikovat podle všeho z Koránu, co je jednoznačné.
5. Že je povinností modlit se pět denních modliteb a že je povinností znát vše, bez čeho nelze těchto pět denních modliteb správně vykonat, počínaje čistotou a konče všemi ostatními předpisy týkajícími se modliteb.
6. Že je povinností postit se v měsíci Ramadánu, stejně jako je povinností také znát vše, co je nezbytné pro správné vykonání ramadánského půstu, bez čehož by nebylo možné se správným způsobem postit.
7. Pokud má dotyčný stanovené množství jakéhokoli druhu majetku, z něhož se odvádí zekát, je jeho povinností naučit se i předpisům zekátu, kdy se platí, jaká je minimální mez pro odvádění zekátu a kolik se z ní platí.
8. Povinností je vědět, že je povinností vykonat pouť do Mekky, alespoň jednou za život, pokud k tomu má člověk možnost.
9. Povinností je také naučit se cokoli dalšího, čeho neznalost neomlouvá, jako jsou přísné zákazy smilstva, opojných látek, vepřového masa, masa zdechlin, pojídání nečistých věcí, přísný zákaz krádeže, úroku, bezprávného přisvojování si cizího majetku bez dovolení původního vlastníka, kromě věcí, o nichž není sporu a co se bere za pochopitelné, zákaz jakékoli podoby násilí, křivdy a nespravedlnosti tak, jako ji zakázal Alláh a Jeho Posel صلى الله عليه وسلم, dále přísný zákaz uzavření sňatku s vlastní matkou, dcerou, sestrou či kteroukoli ženou uváděnou v tomto kontextu, přísný zákaz bezprávného zabití věřícího či nemuslimského spojence a další podobné obecně známé zákazy, o nichž hovoří Korán a na jejichž platnosti se shoduje celá umma.
10. Ostatní znalosti nezbytné v určitých specifických životních situacích a společenských rolích ve kterých se člověk ocitne, jako dítě, rodič, manžel, soused, subjekt vlády, držitel veřejné funkce, podle potřeby, vždy za podmínek, v nichž se daná věc stává povinností pro každého jednotlivce. Povinnosti ve společenských a mezilidských vztazích, jako pozdrav druhého, odpovědět na jeho pozvání, odpovědět na jeho kýchnutí, navštívit ho v nemoci a vyprovodit ho na poslední cestu, poskytnout druhému dobře míněnou a upřímnou radu, mít touhu hledat další a další znalost, pracovat pro dobro celého lidského společenství a usilovat o něj v pohledu víry, života, soudnosti, majetku, rodové linie a osobní důstojnosti. Mohla by sem spadat např. i znalost předpisů ozbrojeného džihádu v situacích, kdy se stává povinností pro všechny na daném místě.
Ibn Hadžer al-Hajsemí říká:
“Náboženské poznatky, které mají všichni muslimové povinnost znát, musí být jednak stanoveny kategorickým důkazem a jednak musí jejich znalost být paušálně rozšířená ve společnosti tak, že vědomosti o nich nezůstávají skryty ani laikům, kteří jsou v kontaktu s učenci. Musí to být věci, které přijímají a berou za samozřejmost bez hlubšího přemýšlení o nich a bez potřeby jejich dalšího dokazování.
Jejich příkladem v rovině věrouky je Jedinost Alláha Vznešeného, uctívání jakožto božstva pouze Jeho, Který nemá žádného společníka či spoluúčastníka v uctívání a zbožňování, potvrzení Jeho atributů jako je např. Jeho transcendence, Jeho právo být uctíván obyvateli všech světů, skutečnost, že On je Stvořitelem, že je Živý, Vševědoucí, že Jeho Vůle nemá hranic, že sesílal zjevené knihy a posílal k lidstvu Své proroky, že Mu slouží vznešení andělé, že On oživí mrtvé a shromáždí je na místě odměny i trestu, že věřící si budou užívat věčné blaženosti Ráje a nevěřící trpět věčně zatraceni v Pekelném ohni, že On ví o všem, co se děje, že Jeho vědění zahrnuje i každou partikularitu a jednotlivost, stejně jako věci obecné, jakož i vše ostatní mimo to, že je nutno potvrzovat vše, o čem nás zpravuje Korán a mutewátir podání Sunny v textech neumožňujících zkreslený výklad a vše, na čem se shodla umma islámu, že toto je jejich výkladem. Toto vše jsou nezbytné náboženské poznatky.
V rovině islámsko-právní je to povinnost abdestu (arab. الوضوء al-wudú´) a rituální koupele (arab. الغسل al-ghusl) v případě rituálního znečištění (arab. الجنابة dženába), existence náhradní očisty bez vody (arab. التيمم at-tejemmum), znalost věcí, které ruší malou rituální očistu, jako např. vykonání malé potřeby, či ruší rituální očistu velkou, jako např. pohlavní styk či menstruace, znalost toho, že muslim má povinnost se modlit pětkrát za den a noc, kolik má každá z nich rek’átů, že se každý z nich skládá ze sledu pohybů jako je předklon či padnutí na tvář, že není možno modlit se či pokračovat v modlitbě po ztrátě rituální očisty, povinnost modlit se páteční modlitbu a její podmínky, předpisy zekátu na dobytek, úrodu či peníze.
Věroučnou stranu jsme vyjmenovali a tuto islámskoprávní můžeme shrnout do tří oblastí:
1. to, co je povinností;
2. to, co je povolené; a
3. to, co je zakázané.
Kdo potom úplně popře cokoli z tohoto, anebo stanovuje za povinnost cokoli, na čem se všichni shodují, že povinností není, jako např. předepisuje povinnou šestou modlitbu s tím, že je stejně nutnou povinností jako ostatních pět, z čehož vyjímáme modlitbu witr, anebo kdo popře, že islám předepisuje také dobrovolné skutky uctívání jako nepovinné denní modlitby, či sváteční modlitby, anebo popírá kterékoli další známé nepovinné modlitby smýšleje, že v islámu nemají absolutně žádnou váhu, ten popírá víru.“8
- Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 4049 a toto je jeho verze; al-Hákim v al-Mustedreku, hadís č. 8460; a al-Bejhekí v Sunenu, hadís č. 2028. Uvádí ho i al-Búsírí v Ittiháfu chajri l-mihra, 8/65. Jako sahíh ho doložil al-Albání v Sahíhu Suneni Ibni Mádža, hadís č. 3289. Šu’ajb al-Arnáút ho dokonce dokládá za sahíh dle podmínek Muslima v Techrídžu Šerhi t-Taháwíja, str. 195; a v Techrídžu Sijeri a’lámi n-nubelá, 12/321.
- Zdroj výše uveden.
- Zdroj uveden výše.
- V této podobě ho zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2757.
- Viz Medžmú’u l-fetáwá, 3/231.
- Viz Ibn Tejmíja v al-Mustedreku ‘alá Medžmú’i l-fetáwá, 2/254.
- Ibn ‘Abdulberrův výčet je redakčně upraven a krácen, více viz Džámi’u bejáni l-‘ilmi we fadlih, 1/56.
- Viz al-Fetáwa l-hadísíja, str. 141.