Proměnlivost nezbytných znalostí s ohledem na dobu a místo
Výčet prvků množiny těchto nezbytně známých náboženských poznatků není stálý a absolutní a mění se s ohledem na dobu a místo, takže někdy a někde něco, co je jinak nezbytně známé, nezbytně známou záležitostí být nemusí.
Ibn Tejmíja ohledně tohoto principu říká:
“To, že něco je poznatkem nezbytně známým je označením sekundárním a relativním. Nemusí platit pro někoho, kdo islám přijal teprve nedávno a je v něm čerstvý, anebo pro někoho, kdo vyrůstal v pustině daleko od civilizace. Takový člověk zcela pochopitelně nemusí být s danou problematikou obeznámen, ačkoli se jedná o poznatek, který je v islámu nezbytně znám každému muslimovi. Je to podobné, jako že učenci dobře vědí, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم vykonal opravnou sedždu v modlitbě (arab. سجد للسهو sedžede lis-sehw), rozhodl, že kmen ‘Ákila musí zaplatit odškodnění za neúmyslné zabití (arab. الدية ad-díja) a že dítě patří loži, do kterého se narodí apod., což jsou věci obecně dobře známé učencům, které laikové běžně nevědí.“1
Také argumentuje výše citovaným hadísem od Huzejfy a uvádí:
“Mnoho lidí vyrůstá na místech, kde jsou zapomenuty mnohé ze zjevených poznatků, do té míry, že mnozí dosáhnou dospělosti, aniž vůbec tuší, s čím z Knihy a Moudrosti byl za nimi vyslán jejich prorok, nebo z toho znají jen velmi málo, či jedni z toho znají něco, co druzí ve stejném prostředí vůbec neznají. Za popírání takových věcí není možné nikoho prohlásit nevěřícím. Všichni imámové se shodují na tom, že tomu, kdo vyrůstal v pustině, daleko od nauky, učenců a víry, anebo kdo právě před nedávnem přijal islám a popře cokoli z věcí, které jsou nezbytně známé, či z pravidel, která jsou jasně daná a nezpochybnitelně tradovaná, se nesoudí za nevíru a neprohlašuje se za nevěřícího, dokud není obeznámen s tím, co k němu od jeho proroka přichází.“2
Ibn Tejmíja je dokonce ochoten zajít až tak daleko, že odmítá prohlašovat za nevěřícího někoho, kdo porušuje příkaz tak nezbytně známý a očividně zřejmý, jako je příkaz neuctívat nikoho mimo Alláha Jediného a nikoho mimo Alláha Jediného neprosit o pomoc a záštitu:
“Nicméně díky převaze nevědomosti a ignorance a pro nedostatek znalosti toho, co se dochovalo z proroctví u mnoha pozdějších generací není možné tyto lidi konkrétně prohlásit za nevěřící, dokud jim nebude objasněno to, čemu ze zvěstí, s nimiž přišel Posel Boží صلى الله عليه وسلم, ve svých činech odporují.“3
Ibn Tejmíja obecně jasně označuje takové jednání za modloslužbu (arab. الشرك aš-širk) a toho, kdo se ho dopouští, obecně za modloslužebníka a odpadlíka od islámu stejného, jako byli modloslužebníci, proti nimž bojoval Posel Boží صلى الله عليه وسلم, proti nimž má být veden boj a kteří mají být za svou nevíru popraveni, avšak:
“[P]okud se jedná o nevědomé, kterým se o tom nedostalo vědění a kteří zatím nerozpoznali pravou podstatu širku, kvůli němuž Posel Boží صلى الله عليه وسلم bojoval, pak takovému se nesoudí za jeho nevíru a ani se za nevěřícího neoznačuje, pokud žije v prostředí, kde se tyto podoby modloslužby rozmohly a rozmnožily i mezi těmi, kteří se jinak připisují islámu. (…) Takový člověk je bludařem podle shody všech muslimů a poté, co je nad ním ustaven důkaz, bývá prohlášen za nevěřícího.“4
Tento Ibn Tejmíjův postoj vysvětluje Muhammed ibn Sálih al-‘Usejmín s poukazem na to, že povinnost ustavit důkaz se nevztahuje k druhu problematiky, zda se jedná o věc nezbytně známou, jasnou a očividnou, anebo nejasnou, ale vždy se řídí s ohledem na toho, komu je dokazováno a proto je před vynesením soudu nutno ustavit důkaz vždy, pokud v dané věci existuje pochybnost. Teprve po odmítnutí předloženého důkazu je možno uvažovat o nevíře konkrétního člověka.5
A to je to, o čem hovoří i Alláh v koránském verši:
وَمَا كُنَّا مُعَذِّبِينَ حَتَّىٰ نَبْعَثَ رَسُولًا
„A nepotrestali jsme a nepotrestáme nikoho dříve, než byl námi vyslán posel.“ (Isrá: 15)
Očividně jasné otázky a jejich souvislost s nutnými náboženskými poznatky
Také nezapomínejme, že existují záležitosti, které jsou podloženy stejnými důkazy (Korán, mutewátir Sunna a idžmá’), jako nezbytné náboženské poznatky, avšak znají je učenci a nevědí o nich běžní muslimové. Takové záležitosti mezi nezbytné náboženské poznatky nepatří a označují se jako očividně jasné otázky (arab. المسائل الظاهرة al-mesáilu z-záhira).
Jejich příkladem jsou přesné výměry dědictví v dědickém právu, nebo zákaz spojit ve vícečetném manželství dvě sestry, ženu a její tetu apod. Patřily by sem ve vztahu např. k novým muslimům mimo muslimské země i poznatky, které jsou v běžné muslimské společnosti v islámském prostředí jinak obecně a nezbytně známé. Kdo z nich by je popíral poté, co je ohledně nich jasně stanoven důkaz, byl by podle správnějšího názoru také nevěřícím, kvůli svému popírání očividného a kategorického důkazu v dané záležitosti.6
Rozdíl oproti tomu, co je z náboženství nezbytné znát, podle an-Newewího spočívá v tom, že na rozdíl od nezbytně známého poznatku musí být očividně jasný nejprve náležitě ozřejměna a musí být vyvráceny možné pochybnosti, než bude soud o nevíře jeho popírače vůbec vynesen.7
Ibn Dekík al-‘Íd dále rozlišuje mezi otázkami podloženými pouze konsenzem, které nevíru toho, kdo je popírá, nutně neustavují a jasnými otázkami opírajícími se i o jasný a nevyvratitelný textuální důkaz, které nevíru toho, kdo je popírá, naopak ustavují.8
Popírač konsensu by byl podle al-Karáfího vinen nevírou jen tehdy, pokud by takový konsensus byl obecně znám i mezi prostými muslimy, čímž by otázka přerostla do rozměrů nutně známého náboženského poznatku.9
Ibn Tejmíja říká:
“Kdokoli potom popírá, že nějaká jasně stanovená a daná povinnost je povinná, jako pět modliteb, půst v měsíci Ramadánu, pouť k Posvátnému chrámu v Mekce, anebo popírá, že nějaký jasně stanovený a daný zákaz, jako zákaz sexuálních perverzí, křivdy, alkoholu, hazardu, smilstva apod. je věcí zakázanou, anebo by popíral povolenost některých jasně dovolených věcí, jako jíst chleba, nebo jíst maso, či uzavírat manželství, ten se stává nevěřícím, odpadlíkem, od kterého se vyžaduje pokání. Bude-li se kát, jeho pokání se přijme a pokud se kát odmítne, bude za své odpadlictví popraven. A pokud by se k tomuto přesvědčení navrátil, stal by se heretikem a pokrytcem, od něhož by se podle většiny učenců při dalším soudu pokání už nepožadovalo, ale popravoval by se hned, aniž by se mu dala možnost kát se, pokud by takové přesvědčení otevřeně propagoval.“10
Vztahy mezi oběma kategoriemi poznatků, tj. mezi nezbytnými náboženskými poznatky a očividně jasnými otázkami, jsou tedy vzájemně závislé a doplňují se. Jsou podloženy stejným druhem argumentů a jejich popírání a nepřijímání konstituuje nevíru. Rozdíl mezi oběma spočívá v tom, že zatímco první jsou jasné na první pohled jak odborníkům a laikům a u nikoho nevzbuzují žádné pochybnosti, druhé nemusí být známy každému laikovi, ale znají je odborníci a také mohou u některých vzbuzovat určité pochybnosti, zasluhující podrobnější vysvětlení. A Alláh ví nejlépe.
Prosíme Alláha, aby všichni mezi námi znali to, co jako muslimové musí z titulu své příslušnosti k islámu znát. Utíkáme se k Alláhu před všemi šejtány z lidí i džinů, snažícími se měnit nezměnitelné. A modlíme se k našemu Pánu, aby prohloubil naši znalost a rozšířil naše obzory, abychom mu mohli lépe a oddaněji sloužit, naplňujíce Jeho nařízení a konajíce shodně Jeho Vůli. Ámín!
- Viz Medžmú’u l-fetáwá, 13/118.
- Viz Medžmú’u l-fetáwá, 11/407.
- Viz ar-Raddu ‘ala l-Bekrí, 2/731.
- Citováno přes editovanou sbírku Ibn Tejmíjovy korespondence od ‘Uzejra Šemse s názvem Džámi’u rasáili Ibni Tejmíja, 3/151.
- Viz Likáu bábi l-meftúh, 16/48.
- Více viz al-Merdáwí v at-Tahbír, 4/1680.
- Viz Rawdatu t-tálibín, 2/146.
- Viz Ihkámu l-ahkám šerhu ‘Umdeti l-ahkám, 4/84.
- Viz al-Furúk, 4/259.
- Viz Medžmú’u l-fetáwá, 11/405.