OTÁZKA: Jaké je šarí’atské stanovisko ohledně dárcovství krve a přijímání cizí krve dárce pacientem?
OTÁZKA: Jaké je šarí’atské stanovisko ohledně dárcovství krve a přijímání cizí krve dárce pacientem?
ODPOVĚĎ:
Chvála Alláhu, požehnání a mír Poslu Božímu.
Krev v lidském organizmu zastává nejednu nenahraditelnou životní funkci, od udržování stálého prostředí v těle, přes funkci rozvodu plynů a živin až po funkci imunitní.
Medicína doposud nevynalezla plnou náhradu lidské krve. Lidskou krev také nemožno nahradit krví zvířete. Pokud je při léčbě pacienta nutná krevní transfuze, není možné krev pacientovi doplnit jinak, nežli krví dárce.
Krevní transfuze byly objeveny až v 18. století, takže žádné starší vyjádření islámských učenců klasické doby ohledně této záležitosti neexistují.
Co se týče samotného dárcovství krve, je dovoleno a ohledně této otázky není mezi islámskými učenci sporu. Toto stanovisko jasně vyjádřili učenci Ibn Báz, Muhammed ibn Ibráhím, Abdurrahmán as-Sa’dí, Júsuf al-Ahmed a Abdurrezák al-‘Afífí.[1] Mezi současnými učenci není sporu o tom, že darovat krev je dovoleno a kdo prohlásí názor, že je zakázáno, pochybil.[2]
Důkazem pro tento názor je:
1. Kijás (tj. analogie) s praktikou hidžámy, tedy pouštění žilou, kde se také jedná o odčerpávání krve z těla živého člověka.
2. Darováním krve nedochází k poškození organizmu samotného dárce, neboť krev se obnoví.
3. Dát krev někomu druhému je pomocí v nouzi, k čemuž islám vybízí.
Co se týče prodeje krve na transfuze, stanoviska učenců se liší.
První názor zastává většina učenců všech čtyř mezhebů (hanefíjja, málikíjja, šáfi’íjja, hanbelíjja) a zní, že prodej krve je zakázán.
Zakládá se na koránských verších zakazujících požívat krev, i když tento argument je diskutabilní, neboť se jedná o zákaz konzumace krve. Dále se zakládá na důkazu ze Sunny – hadísu na autoritu ‘Awna ibn Džuhajfy, že Prorok صلى الله عليه و سلم prodej krve zakázal.[3] Posledním důkazem je konsenzus (arab. idžmá‘) o zákazu prodávat krev uváděný Welídem ibn Rešída as-Sa’ídánem.[4] Na základě tohoto důkazu z hadísů a konsenzu je tento názor preferován.
Podle druhého názoru je to povoleno, zejména v případě, že na tom závisí lidský život, na základě pravidla, že „nouze činí zakázaným“ a na základě analogie k faktu, že podle šáfi’íjského a hanbelíjského mezhebu může kojná prodávat svoje mléko.
V souvislosti s dárcovstvím krve vyvstává také otázka o šarí’atské čistotě/nečistotě krve a otázka porušení půstu člověka, kterému je odebrána krev.
Alláh ví nejlépe, ale nejsprávnější je ten názor, podle něhož krev odebraná, nebo vycházející z těla člověka není nečistota. To lze podepřít těmito důkazy:
– Muslimský strážný se během službě na stráži Posla Božího صلى الله عليه و سلم a jeho společníků modlil, byl zasažen šípem, vytáhl si jej a modlil se dále. To se několikrát opakovalo.[5]
– Omar ibnu l-Chattáb si rozmáčkl pupínek, vytekla kapka krve, ale on potom nevzal abdest.[6]
– Ibn Abí Awf krvácel během modlitby, ale modlitbu nepřerušil a pokračoval v ní.[7]
Co se týče odběru krve při půstu, nejsprávnější je dát do souladu hadísy hovořící o hidžámě během půstu následujícím způsobem:
Sewbán a Šeddád ibn Aws sice slyšeli Proroka صلى الله عليه و سلم říci: „Přerušil půst ten, komu se provádí hidžáma, i ten, kdo ji provádí.“[9] Tento hadís je ale podle většiny učenců ve svém předpisu rušen (arab. mensúch). Důkazem toho je, že sám Prorok صلى الله عليه و سلم podstoupil hidžámu a přitom se postil[10] a podle tvrzení Abú Sa’ída al-Chudrího dal postícímu se ulehčení v polibku a hidžámě.[11]
Jen v případě slabosti je odběr krve, pouštění žilou, nebo dárcovství zavrženíhodné, podle Anase ibn Málika kdy ohledně zavrženíhodnosti těchto praktik při půstu, odpověděl: „Ne, jedině pro slabost, kterou to působí.“[12]
[1] Viz al-Ahmed, Júsuf: Ahkámu nakli l-‘adá´ fí l-fikhi l-islám, 1/390.
[2] Abduldžewwád, Muhammed: al-Mesáilu t-tibbíjetu l-mustedžidda, 2/312.
[3] Zaznamenali al-Buchárí, č.2238; Ahmed, č. 18778; a Ibn Hibbán, 4936.
[4] Tešnífu l-asmá bi ba’di l-mesáili l-idžmá‘, 1/42.
[5] Sunen Abú Dawúd, č. 198; Musned Ahmed, 3/343; zaznamenali i Ibn Chuzejma, č. 36; Hákim, č. 558, jako sahíh; a Ibn Hibbán 1096, jako sahíh. Podle al-Albáního hasan a podle Šu’ajba al-Arnauta daíf.
[6] Buchárí jako mu’allak, 1/346; Bejhekí v Sunenu l-Kubrá, 1/141; Ibn Abí Šejba, 1/1128; a Abdurrezák, 1/145. Sahíh podle Ibn Hadžera ve Fethu l-Bárí, 1/382.
[7] Ibn Abí Šejba, 1/145; Abdurrezák v Musennefu, 1/148.
[8] Buchárí jako mu’allak, 1/346; a Ibn Abí Šejba, 1/47.
[9] Sunen Abú Dawúd, č. 2367, 2368; Sunen Ibn Mádža, č. 1680 a 1681, al-Albání jej v Irwáu l-ghalíl, str. 931, oceňuje jako sahíh.
[10] Sahíh al-Buchárí, č. 1939; Sunen Abú Dawúd, č. 2372; Sunen at-Tirmízí, č. 775 a Sunen Ibn Mádža, č. 1682
[11] Zaznamenali Ad-Dárekútní, č. 2267; Bejhekí, č. 8057; a Ibn Chuzejma, č. 1968. al-Albání jej v Irwáu l-ghalíl, str. 931, oceňuje jako sahíh.
[12] Sahíhu l-Buchárí, č. 1940.