OTÁZKA: Může muslim přijmout dědictví po svém nemuslimském příbuzném? Mají muslimští dědicové povinnost splatit dluh, který zůstal po jejich zesnulém rodiči, který muslimem nebyl?
ODPOVĚĎ:
OTÁZKA: Může muslim přijmout dědictví po svém nemuslimském příbuzném? Mají muslimští dědicové povinnost splatit dluh, který zůstal po jejich zesnulém rodiči, který muslimem nebyl?
ODPOVĚĎ:
Muslimovi je podle převládajícího ze dvou názorů zakázáno přijmout dědictví zanechané nemuslimským příbuzným. Důkazem je obecné znění hadísu Božího Posla صلى الله عليه و سلم:
لاَ يَرِثُ الْمُسْلِمُ الْكَافِرَ وَلاَ الْكَافِرُ الْمُسْلِمَ
„Muslim nedědí po nevěřícím, ani nevěřící nedědí po muslimovi.” [1]
Posel Boží صلى الله عليه و سلم v jiném sahíh hadísu pravil:
لاَ يَتَوَارَثُ أَهْلُ مِلَّتَيْنِ
„Příslušníci dvou různých náboženských vyznání po sobě nedědí.” [2]
Ibn Kudáma al-Makdísí uvádí konsensus (arab. إجماع idžmá‘), že nemuslim nedědí od muslima. Imámové všech čtyř mezhebů – Abú Hanífa, Málik, aš-Šáfi’í a Ahmed ibn Hanbel na základě zjevného významu citovaných hadísů shodují na preferovaném názoru, že je muslimovi zakázáno dědit od nemuslima. Tento názor bývá následován v praxi (arab.مفعول به mef’úl bihi). [3]
Důvodem je fakt, že když jsou zpřetrhány vazby náboženství, vazby dědictví jsou rovněž zpřetrhány, neboť vazby dědictví se zakládají na náboženství a odvíjejí se od nich.
Nicméně pokud po sobě nemuslim zanechá poslední vůli a odkáže v ní maximálně jednu třetinu svého majetku svému muslimskému potomkovi, tento si ji může ponecat, protože toto je poslední vůle podléhající jiným pravidlům, nežli dědictví. Totéž platí i v případě, kdy nemuslim daruje muslimovi nebo muslim nemuslimovi nějaký majetek darem. A toto je v islámské právní nauce (arab. فقه fikh) dobře známý rozdíl.
Od několika sahábů – Omara ibnu l-Chattába, Mu’áza ibn Džebela a Mu’áwíji ibn Abí Sufjána رضي الله عنهم أجمعين, jakož i od učenců pozdějších generací – Muhammeda ibnu l-Hanefíjji, Muhammeda ibn ‘Alího ibnu l-Husejna, Sa’ída ibnu l-Musejjeba, Mesrúka ibnu l-Adžda’a Abdulláha ibn Ma’kila, aš-Ša’bího, Jahjá ibn Ja’mera a Isháka se uvádí, že muslim může dědit od nemuslima, který není s muslimy ve válečném stavu, podobně jako se může oženit s židovkou nebo křesťankou. [4]
Podobně také uvažovali účel majetku, který má sloužit pokornosti, poslušnosti a službě Alláhu a proto na něj mají přední nárok věřící, resp. nutnosti omezit zlo a zakázané jednání, které hrozí tím, že by jej k těmto účelům zneužili nevěřící. Hadís o obecném zákazu dědictví po nemuslimovi si vysvětlovali tím, že se týká nemuslima, jenž je s muslimy ve válečném stavu, podobně jako v případě hadísu o tom, že muslim nebude zabit v odplatě za nemuslima.
Nezbytným textuálním důkazem pro tyto učence je precedens o dvou bratrech – jednom židovi a jednom muslimovi, kdy žid zemřel a jeho bratr muslim se tázal Jahjá ibn Ja’mera na dědictví po tomto jeho židovském bratrovi. Jahjá mu ho přiřkl, dokazujíce to hadísem Mu’áza ibn Džebela رضي الله عنه, ve kterém Posel Boží صيى الله عليه و سلم říká:
الإِسْلاَمُ يَزِيدُ وَلاَ يَنْقُصُ
„Islám zvětšuje, a ne zmenšuje.” [5]
Tj. islám je příčinou toho, že těm, kteří ho přijmou, se dostane více dobra a nikoli ztráty a nedostatku.
Zastánci prvního názoru oponují tím, že tento hadís je jen následně užit v tomto kontextu, sám však ve svém explicitním znění nezmiňuje dědictví tak, jako předešlé hadísy – tedy pro zúžení jasného textuálního zákazu bychom potřebovali podobně explicitní znění jiného textu.
Tento menšinový názor ale preferuje také šejchu l-islám Ibn Tejmíjja a jeho žák Ibnu l-Kajjim, který poskytl jeho následující objasnění:
„V otázce dědictví věřícího po nevěřícím nemají zbožní předkové jednotný názo
r. Mnozí z nich smýšlejí, že muslimpo nevěřícím nedědí, podobně jako nevěřící nedědí po muslimovi. Tento názor je znám od čtveřice imámů a jejich následovníků.
Skupina učenců smýšlí, že muslim po nemuslimovi dědit může, nikoli však naopak. Toto je názor Mu’áze ibn Džebela, Mu’áwíje ibn Abí Sufjána, Muhammeda ibnu l-Hanefíjje, Muhammeda ibn ‘Alí ibn Husejna (Abú Džafera al-Bákira), Se’ída ibn Musejjeba, Mesrúka ibnu l- Adžde’a, ‘Abdulláha ibn Mughaffela, Jahjá ibn Ja’mera, Isháka ibn Ráhawejha a vybral jej i šejchu l-islám Ibn Tejmíjja. Zastánci tohoto názoru tvrdí, že my po nich dědíme, ale oni nedědí po nás, podobně jako se my ženíme s jejich ženami, ale oni nemají právo ženit se s našimi.
Ti, kteří zakazují muslimům dědit po nevěřících se opírají o hadís, na jehož věrohodnosti se shodují jak al-Buchárí, tak i muslim, ve kterém se říká: „Muslim nedědí po nevěřícím, ani nevěřící nedědí po muslimovi”
Tento hadís je také základem, kvůli kterému někteří zakázali dědit po pokrytci, heretikovi, nebo odpadlíkovi. [6] Náš šejch (tj. Ibn Tejmíjja) řekl: „Nevyvratitelnou (arab. متوطر mutewattir) [7] sunnou je dokázáno že Posel Boží صلى الله عليه و سلم vůči heretikům a odpadlíkům ve světských záležitostech postupoval stejně jako vůči muslimům, tedy dovolil, aby dědili od muslimů a aby muslimové dědili od nich.” ‘Abdulláh ibn Ubejj a jiní, jejichž pokrytectví dosvědčil Korán, jenž rovněž zakázal, aby se za něho modlila dženáza a aby se za něho prosilo o odpuštění, dědil od muslimů a jeho muslimští pozůstalí dědili po něm. Po Abdulláhu ibn Ubejjovi dědil jeho syn, Sám Posel Boží صلى الله عليه و سلم z dědctví žádného z pokrytců nic nevzal a nic toho neurčil jako válečnou kořist, vše to věnoval jeho potomkům a toto je naprosto známá věc.
Obecně známou věcí je, že dědictví je založeno na vnější pomoci a nikoli na přesvědčení, které spočívá v srdci. Pokrytci jsou na první pohled musimy pomáhajícími muslimům, i když skrytě konají přesný opak. Tedy dědický vztah spočívá na vnějších aspektech, nikoli na tom, co je v srdcích.
Co se týče odpadlíků od víry, znám je názor sahábů jako ‘Alího a Ibn Mes’úda رضي الله عنهما, dle kterých jejich dědictví náleží jejich muslimským dědicům, tedy že nespadá pod obecný předpis Prorokových صلى الله عليه و سلم slov: „Muslim nedědí po nevěřícím.“ A to je správně.
Co se Lidu Knihy týče, ti, kteří zastávají názor Mu’áza, Mu’áwíji a dalších, kteří s nimi souhlasí, říkají, že slova Posla Božího صلى الله عليه و سلم, že „muslim nedědí po nevěřícím” odkazují na nevěřícího ve válečném stavu s muslimy, ale nikoli na pokrytce, odpadlíka, nebo následovníka Knihy, protože výraz الكافر al-káfiru kromě toho, ž označuje obecně jakéhokoli nevěřícího, může někdy označovat také úzkou skupinu nevěřících, například ve verši:
إِنَّ اللَّـهَ جَامِعُ الْمُنَافِقِينَ وَالْكَافِرِينَ فِي جَهَنَّمَ جَمِيعًا
A Bůh věru shromáždí pokrytce i nevěřící v pekle všechny vespolek.(Nisá´: 140)
Tedy pokrytci a odpadlíci nejsou v tomto verši zahrnuti pod pojem nevěřící. Proto také smýšlejí, že když se nevěřící stane musimem, nemusí nahrazovat zameškané modlitby, avšak když se k islámu navrátí někdejší odpadlík, existují tu již dva názory.
Někteří učenci též hadís Posla Božího صلى الله عليه و سلم, kde říká:
لاَ يُقْتَلُ مُؤْمِنٌ بِكَافِرٍ
„Muslim nebude zabit kvůli nevěřícímu,” [8] pochopili v souvislosti s nevěřícím, který proti muslimům válčí a nikoli v souvislosti s nemuslimským obyvatelem islámského státu.
Vztažení slov o zákazu dědictví muslima po nemuslimovi na nemuslima bojujícího proti muslimů je bezpochyby bližší duchu islámu a více to motivuje k přijetí islámu ty z následovníků knihy, kteří si to přejí. Pro mnoho z nich je překážkou jejich přijetí islámu strach z toho, že když zemře některý jejich bohatý příbuzný, neobdrží z jeho dědictví nic. Toto jsme slyšeli od mnohých. Proto pokud někdo takový pchopí, že jeho přijetí islámu neruší jeho dědický nárok, tato překážka bude slabší a jeho touha po přijetí islámu zesílí. Už i taková úvaha pro specifikaci tohoto hadísu stačí, neboť explicitní text hadísu bývá zužován i mnohem slabšími faktory. Tento záje je dokonce ještě silnější než povolení ženit se s jejich ženami. Toto neprotiřečí základům, neboť muslimové brání své nemuslimské spoluobčany a pomáhají jim a vykupují jejich zajatce. Dědický nárok člověku vzniká tím, že tomu, od koho dědí, pomáhá, kvůli čemuž po nich dědí muslimové, avšak oni nejsou povinni pomáhat muslimům a proto po nich také nedědí. Dědický nárok tedy nevzniká na základě náklonnosti a spolupatřičnosti pociťované v srdci. Pokud by tyto byly základem dědického nároku, nedědili by muslimové od pokrytců a ani pokrytci od muslimů – avšak je potvrzeno, že pokrytci po muslimech, jakož i muslimové po pokrytcích,
Po odpadlíkovi muslimové dědí, co se jeho týče, pokud mu v době jeho odadlictví zemře nějaký muslimský příbuzný, nebude po něm dědi
t. Pokud se ovšem navrátí k islámu předtím, než je dědictví rozděleno, mají učeni vícero názorů. Podle oficiálního stanovska mezhebu imáma Ahmeda ibn Hanbel, původní nemuslim nebo odpadlík, jenž přijme islám před samým rozdělením dědictví, dědický nárok má. Toto se uvádí od skupiny sahábů a tábi’ínů. [9] Tedy toto potvrzuje výše řečené a i v tomto případě jsou motivováni k přijetí islámu.
Náš šejch řekl: „To, co potvrzuje názor, že muslim po nemuslimovi dědí, ale nemuslim po muslimovi nedědí, je fakt, že se při vzniku a zániku dědického nároku bere v potaz pomoc a podpora v opozici k nepřátelství a válčení. Z tohoto důvodu také většina učenců řekla, že nemuslimský občan nedědí po znepřáteleném nemuslimovi, tj. tomu, který proti islámskému státu válčí.” Ohledně odškodnění za zabit Vznešený Alláh pravil:
فَإِن كَانَ مِن قَوْمٍ عَدُوٍّ لَّكُمْ وَهُوَ مُؤْمِنٌ فَتَحْرِيرُ رَقَبَةٍ مُّؤْمِنَةٍ
Jestliže byl zabitý z lidu vám nepřátelského, avšak věřící, vykoupíte se propuštěním věřícího otroka. (Nisá´: 92)
Tj. v případě zabití věřícího se odškodnění vyplácí jeho rodině. Totéž platí i v případě příslušníka národa, se kterým je uzavřena dohoda. V případě příslušníka nepřátelského lidu, byť by byl věřícím, se odškodné za zabití neplatí, protože jeho rodina jsou nepřátely muslimů, nemají s nimi uzavřenu dohodu o příměřía proto nemohou být příjemci odškodného. Pokud by mezi nimi a muslimy k takovému příměří došlo, vyvstal by jim i nárok na odškodné. Podobně takoví po muslimech rovněž nedědí, neboť mezi nimi neexistuje ani vazba vzájemnosti, ani vazba společné víry.
Ti, kteří zakazují muslimům dědit od nemuslimů, pokládají rozdílnost víry za překážku dědického nároku. Kvůli témuž se také nemůže zdědit jednou propuštěný otrok, podobně jako v případě zabití.
Ti, kteří tvrdí, že muslim po nemuslinovi dědit může, poukazují na fakt, že dědictví je odepřeno vrahovi, kvůli pochybnosti a potrestání vraha tím, co je opozici k jeho původnímu záměru.
Tedy zde je efektivní příčinou vzájemný vroucný vztah (arab. الإنام al-inám), nicméně rozdílnost vyznání jim být nemůže. Jsou tři otázky, které se považují za krásné přínosy šarí’y pro toho, kdo přijme islám: 1. Ten, který přijme islám, získává nárok na dědictví po muslimském příbuzném před samým rozdělením jeho dědictví. 2. Pán dědí po svém osvobozeném nemuslimském otroku, pokud jim to stanovovala jejich vzájemná dohoda a 3. muslim dědí po svém nemuslimském příbuzném, pokud byl tento občanem islámského státu.
Zatímco první otázka byla mezi saháby a tábi’íny diskutabilní, co se týče druhých dvou, nevím, že by tam existoval nesouhlas, naopak, dokonce se od nich uvádí, že mezi nimi dědický nárok existuje.”
Náš šejch říká: „Dědictví v těchto případech následuje šarí’atská pravidla. Muslimové mají povinnost chovat se vlídně a plnit povinnosti vůči svým nemuslimským spoluobčanům, jako bránit jejich životy a krev, chránit jejich majetek a vykupovat jejich zajatce.“
Muslimové jsou jim ku prospěchu, brání je a proto mají větší nárok na dědictví, než naopak. Ti, kteří to zakazují, tvrdí, že dědické nároky se zakládají na loajalitě a náklonnosti (arab. الموالى al-muwállá),která je mezi muslimy a nevěřícími přerušena. Druzí jim však odvětili, že dědické nároky se na tomto neviditelném principu, který s sebou nese odměnu na onom světě, nezakládají, protože tento nárok existuje i mezi muslimy a jejich největšími nepřáteli – pokrytci. Ty za největší nepřátele muslimů označují Boží slova:
هُمُ الْعَدُوُّ فَاحْذَرْهُمْ
Oni jsou nepřáteli, střež se jich! (Munáfikún: 4)
Tedy podmínkou dědického nároku není náklonnost a loajalita pociťovaná v srdci, nýbrž prokázaná pomoc. Muslimové prokazují pomoc nemuslimským obyvatelům islámského státu proto jim vzniká nárok na dědictví, zatmco nemuslimové tuto povinnost nemají a proto jim nárok na dědictví nevzniká.“ [10]
Pro podmínky muslimů pobývajících na Západě v zemích s nemuslimskou většinou je ovšem nezbytné připomenout, že mnoho ze zdejších legislativních systémů uznává právní instituci tzv. neopomenutelného dědice, tj. osoby, která má ze zákona nezrušitelný dědický nárok. Tyto osoby není možno vydědit jen na základě odlišnosti vyznání. Pro muslimy pak platí, že jsou nuceni tento předpis respektovat, i když šarí’a něco takového zakazuje, neboť ho nemohou nijak obejít, podobně jako jsou např. nuceni platit povinné pojištění nebo povinné ručení na automobil, i když islám něco takového zakazuje jakožto de facto formu hazardu.
Co se týče dluhu zesnulého nemuslima, muslimský potomek má povinnost uhradit jej, dokud ho lze uhradit z pozůstalosti zesnulého, kvůli tomu, že spadá pod všeobecný příkaz prokazování dobra vůči rodičům (arab. بر الوالدين birru l-wálidejn). Toto prokazování dobra rodičům není omezeno jejich rozdílnou náboženskou příslušností, neboť Vznešený Alláh pravil:
وَقَضَىٰ رَبُّكَ أَلَّا تَعْبُدُوا إِلَّا إِيَّاهُ
وَبِالْوَالِدَيْنِ إِحْسَانًا ۚ إِمَّا يَبْلُغَنَّ عِندَكَ الْكِبَرَ أَحَدُهُمَا أَوْ كِلَاهُمَا فَلَا تَقُل لَّهُمَا أُفٍّ وَلَا تَنْهَرْهُمَا وَقُل لَّهُمَا قَوْلًا كَرِيمًا
وَاخْفِضْ لَهُمَا جَنَاحَ الذُّلِّ مِنَ الرَّحْمَةِ وَقُل رَّبِّ ارْحَمْهُمَا كَمَا رَبَّيَانِي صَغِيرً
Pán tvůj rozhodl, abyste nikoho kromě Něho neuctívali a abyste rodičům dobré prokazovali. A jestliže jeden či oba z nich u tebe zestárnou, neříkej jim “Fuj!” a neodbývej je stroze, nýbrž mluv s nimi slovem laskavým! Skloň k nim oběma z milosrdenství křídla pokory a řekni: “Pane můj, smiluj se nad nimi oběma, tak jako oni mě vychovali, když jsem byl malý!”. (Isrá´:23-24)
Také řekl:
وَوَصَّيْنَا الْإِنسَانَ بِوَالِدَيْهِ حَمَلَتْهُ أُمُّهُ وَهْنًا عَلَىٰ وَهْنٍ وَفِصَالُهُ فِي عَامَيْنِ أَنِ اشْكُرْ لِي وَلِوَالِدَيْكَ إِلَيَّ الْمَصِيرُ
وَإِن جَاهَدَاكَ عَلَىٰ أَن تُشْرِكَ بِي مَا لَيْسَ لَكَ بِهِ عِلْمٌ فَلَا تُطِعْهُمَا ۖ وَصَاحِبْهُمَا فِي الدُّنْيَا مَعْرُوفًا ۖ وَاتَّبِعْ سَبِيلَ مَنْ أَنَابَ إِلَيَّ ۚ ثُمَّ إِلَيَّ مَرْجِعُكُمْ فَأُنَبِّئُكُم بِمَا كُنتُمْ تَعْمَلُونَ
A uložili jsme člověku laskavost k rodičům jeho – neb nosila jej matka jeho se samými nesnázemi a odstavila jej po dvou letech – řkouce: “Buď vděčný Mně i rodičům svým neb u Mne je cíl konečný!”Nutí-li tě však usilovně, abys ke Mě přidružoval něco, o čem nemáš vědění žádné, pak je neposlouchej! Buď k nim na tomto světě laskavý podle zvyklosti uznané, avšak následuj cestu těch, kdož kajícně se ke Mně obrátili! Ke Mně se pak uskuteční návrat váš a Já vás poučím o tom, co jste konali. (Lukmán:14-15)
Dalším důvodem je plnění svěřených závazků vůči lidem a jejich práv a nároků.
Vznešený Alláh praví:
وَأَوْفُوا بِالْعَهْدِ ۖ إِنَّ الْعَهْدَ كَانَ مَسْئُولًا
Dodržujte věrně závazky své, neboť žádáno bude zúčtování o závazku! (Isrá´:34)
Abú Hurejra رضي الله عنه uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم mezi třemi znameními pokrytců uvedl i následující:
وَإِذَا اؤْتُمِنَ خَانَ
„Když je mu něco svěřeno, zpronevěří to.” [11]
Toto se týká specilně dluhu, který musí být prioritně uhrazen z pozůstalosti zesnulého ještě před rozdělením dědictví, které ve shodě se slovy Božími přichází:
مِن بَعْدِ وَصِيَّةٍ يُوصَىٰ بِهَا أَوْ دَيْنٍ غَيْرَ مُضَارٍّ ۚ وَصِيَّةً مِّنَ اللَّـهِ ۗ وَاللَّـهُ عَلِيمٌ حَلِيمٌ
po vyplacení odkazů a po uhrazení dluhů aniž se tím někomu uškodí. A toto je ustanovení od Boha a Bůh je vševědoucí, blahovolný. (Nisá´: 12)
Taková byla praxe Posla Božího صلى الله عليه و سلم.
Dluh (arab. الدين ad-dejn) je totiž již ze své definice povinnost, která má být splněna a závazek, který nesmí být opomenut. [12]
Sámura ibn Džundub رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى اللهعليه و سلم ohledně jistého zesnulého dlužníka pravil:
إِنَّ صَاحِبَكُمْ مَأْسُورٌ بِدَيْنِهِ
„Věru váš společník je zajatcem svého dluhu.” [13]
To znamená že pokud dluh nebude splacen, bude to mít pro dotyčného negativní následky na onom světě. Totéž se bude týkat muslimských dědiců, kteří opomenuli uhradit z pozůstalosti dluhy po svém zemřelém bez ohledu na jeho vyznání, byť by jeho věřitelem byl i nemuslim, neboť práva lidí musí být podle islámu respektována a jejich nároky plněny, bez ohledu na náboženství, které vyznávají.
Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
لَتُؤَدُّنَّ الْحُقُوقَ إِلَى أَهْلِهَا يَوْمَ الْقِيَامَةِ حَتَّى يُقَادَ لِلشَّاةِ الْجَلْحَاءِ مِنَ الشَّاةِ الْقَرْنَاءِ
„Práva budou v Den Zmrtvýchvstání vskutku navracena svým vlastníkům do té míry, že i bezrohá ovce bude odškodněna ze strany ovce rohaté.” [14]
Také vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:
مَنْ كَانَتْ لَهُ مَظْلَمَةٌ لأَحَدٍ مِنْ عِرْضِهِ أَوْ شَىْءٍ فَلْيَتَحَلَّلْهُ مِنْهُ الْيَوْمَ، قَبْلَ أَنْ لاَ يَكُونَ دِينَارٌ وَلاَ دِرْهَمٌ، إِنْ كَانَ لَهُ عَمَلٌ صَالِحٌ أُخِذَ مِنْهُ بِقَدْرِ مَظْلَمَتِهِ، وَإِنْ لَمْ تَكُنْ لَهُ حَسَنَاتٌ أُخِذَ مِنْ سَيِّئَاتِ صَاحِبِهِ فَحُمِلَ عَلَيْهِ
„Nechť každý, kdo se vůči druhému dopustil nějaké křivdy na jeho cti či něčem jiném, s ním toto vyřeší ještě dnes, předtím, než to už nepůjde vyřešit zlaťáky a stříbrňáky, nýbrž dobrými skuztky na jeho záznamu, které mu budou odňaty v míře jím způsobené křivdy, či pokud žádné na svém záznamu nemá, pak skutky špatnými, jež budou odňaty tomu, komu ukřivdil, načež budou naloženy na něj.” [15]
Nesplatit někomu dluh je bezporávné přisvojování si majetku a to je beze sporu křivdou. Výše vyřčené hadísy nejsou nijak specifikovány nebo omezeny ve své platnosti a týkají se muslimů i nemuslimů. Ten, kdo zemřel jako nevěřící a zároveň křivdící bude v Pekle podle všeho trestán více, nežli ten, který sice nevěřil, ale žádné křivdy se nedopustil a možná že tomu, za kterého jeho potomci splatí jeho dluh, bude jeho trest ulehčen, jak naznačuje hadís, dle nějž se Prorok صلى الله عليه و سلم odmítal zúčastnit pohřbu jistého muže, který zemřel a dlužil byť i dva dináry, dokud Abú Katáda رضي الله عنه neslíbil, že je za něho uhradí. Posel Boží صلى الله عليه و سلم na to pravil:
الْآنَ بَرَدَتْ عَلَيْهِ جِلْدُهُ
„Nyní mu jeho kůže zchládla.” [16]
Od matky věřících ‘Áiše رضي الله علنها se uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم ve svých posbách často opakoval:
اللَّهُمَّ إِنِّي أَعُوذُ بِكَ مِنَ الْمَأْثَمِ وَالْمَغْرَمِ
„Alláhumme inní a’úzu bike mine l-ma´semi we l-maghram,” tj. „Ó Alláhu, utíkám se k Tobě před hřešením a těžkým zadlužením.“
Kdosi se podivil: „Jak často se utíkáš před těžkým zadlužením!”
Odvětil mu:
إِنَّ الرَّجُلَ إِذَا غَرِمَ [أي : استدان] حَدَّثَ فَكَذَبَ ، وَوَعَدَ فَأَخْلَفَ
„Věru když člověk upadne v dluhy, hovoří a přitom lže, slibuje a přitom sliby porušuje.” [17]
Muhammed ibn Džahš رضي الله عنه uvádí, že spolu s dalšími saháby seděl u Božího Posla صلى الله عليه و سلم, když ten najednou zvedl hlavu k nebesům, položil si dlaň na čelo a řekl:
سُبْحَانَ اللَّهِ ! مَاذَا نُزِّلَ مِنَ التَّشْدِيدِ
„Sláva Alláhu! Jak přísná záležitost mi byla zjevena!”
Ostatní mlčeli a báli se. Následujícího rána se jej Muhammed ibn Džahš zeptal, jakáže přísná záležitost mu byla zjevena.
Odpověděl:
وَالَّذِي نَفْسِي بِيَدِهِ ! لَوْ أَنَّ رَجُلا قُتِلَ فِي سَبِيلِ اللَّهِ ثُمَّ أُحْيِيَ ، ثُمَّ قُتِلَ ، ثُمَّ أُحْيِيَ ، ثُمَّ قُتِلَ ، وَعَلَيْهِ دَيْنٌ مَا دَخَلَ الْجَنَّةَ حَتَّى يُقْضَى عَنْهُ دَيْنُهُ
„Při Tom, v Jehož Ruce je má duše, i kdyby byl muž zabit na cestě Boží a poté znovu oživen, pak znovu zabit a pak znovu oživen, pak znovu zabit a znovu oživen, ale dlužil, nevstoupil by do Ráje, dokud by svůj dluh nesplatil.” [18]
Tyto a jim podobné hadísy podle háfize Ibn Hadžera al-‘Askalláního vykreslují závažnost nesplacení dluhu a upozorňují, že je vždy třeba se mu vyhýbat, dokud je to jen trochu možné. [19]
Podobně se od Sewbána رضي الله عنه uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
مَنْ مَاتَ وَهُوَ بَرِيءٌ مِنْ ثَلَاثٍ : الْكِبْرِ وَالْغُلُولِ وَالدَّيْنِ ، دَخَلَ الْجَنَّةَ
„Kdokoli zemřel čist od pýchy, zatajování válečné kořisti a od dluhu, vejde do Ráje.” [20]
Před dluhy varovali i naši selef.
Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه pravil: „Střez se dluhu, neboť ten začíná starostmi a končívá válkou.” [21]
Ibn Omar رضي الله عنه jednomu svému učedníkovi radil: „Humráne, boj se Alláha a neumírej zadlužený, protože tam, kde již nebude ani dinárů, ani dirhamů, bude tvůj dluh splacen ze tvých dobrých činů!” [22]
Nebezpečí dluhu tedy hrozí i věřícímu a může na něj přejít i od nemuslimského příbuzného. Důkazem jsou slova Posla Božího صلى الله عليه و سلم tradovaná od Abú Hurejry رضي الله عنه ve znění:
نَفْسُ الْمُؤْمِنِ مُعَلَّقَةٌ بِدَيْنِهِ حَتَّى يُقْضَى عَنْهُ
„Duše věřícího je uvázána za svůj dluh, dokud tento není uhrazen,” [23]
Al-Kurtubí říká:
„Naši učenci říkají, že v dluhu je hanba a ponížení, neboť dluh zaměstává mysl a tropí člověku starosti s jeho zaplacením, působí, že se člověk cítí poníženě před věřitelem, kdykoli ho potká, cítí, že mu prokazuje laskavost, kdykoli mu odloží splacení dluhu. Možná, že člověk slíbí, že dluh do nějaké doby splatí, ale pak slib poruší, nebo věřiteli zalže, nebo se mu zapřísáhne a následně poruší přísahu apod. Ba co více, člověk může ve stavu zadluženosti také umřít a stát se posmrtným rukojmím svého dluhu, protože Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl, že duše věřícího je uvázána za svůj dluh, dokud tento není uhrazen. A toto vše podkopává zbožné skutky každého z nás.”[24]
Al-Mubárekfúrí pravil:
„Podle as-Sujútího to znamená, že je zadržována a je jí znemožněno dosáhnout svého vznešeného cíle. Al-‘Irákí říká, že je ponechána v nejistotě bez konečného rozsouzení, dokud se nerozhodne, že za ni bude dluh uhrazen, nebo ne.” [25]
Ibn ‘Abdilberr vysvětluje:
„Tento hadís naznačuje, že šarí’a povinuje dědice dlužníka k tomu, aby z jeho pozůstalosti uhradili jeho dluhy, což zesnulému na onom světě prospěje. Z tohoto důvodu je dědici dlužníka uložen závazek nejprve splatit dluh věřiteli z dlužníkovy pozůstalosti a až potom teprve rozdělit to co z ní po uhrazení všech pohledávek zůstane, mezi dědice.” [26]
Aš-Šewkání k tomuto hadísu říká:
„Zde jsou dědici povzbuzováni k tomu, aby za své zesnulé spláceli jejich dluhy. Jsou zpraveni o tom, že duše jejich zesnulých se nevymaní z okovů dluhů, dokud tyto nejsou uhrazeny. Toto se týká těch dlužníků, kteří v okamžiku úmrtí zanechají pozůstalost tak velkou, žeje z ní jejich dluh možno uhradit.
Co se týče někoho, kdo zemřel, aniž takové bohaství po sobě zanecal, nicméně svůj dluh v úmyslu uhradit měl, věc se má jinak. Podle jiného hadísu za něj dluh nahradí Sám Alláh. A věru před Alláhem plně postačí, když umírající v takovém případě jasně vyjádří svou vůli dluh plně nahradit.” [27]
Z toho tedy vyplývá, že pokud v pozůstalosti není dostatek financí pro pokrytí dluhů zanechaných zesnulým, zbytek dluhu nepřechází na dědice, protože dědici za tento dluh nemohou a nenesou vinu za nezodpovědnost zesnulého.
Ibn Tejmíjja praví:
„Dědici nejsou povinni splácet dluhy zesnulých (tj. ze svého), naopak tyto dluhy mají být splaceny z jejich pozůstalosti.” [28]
Nicméně pokud muslimský dědic může ze svého soukromého majetku bez větších následků na své finanční situaci doplatit věřiteli dluh za svého nemuslimského příbuzného, který zemřel, bude to pro něj lepší a bude se mu to počítat jako chvályhodný a dobrý skutek, skrze nějž tento muslim manifestuje dobrotu islámského učení a šlechetnou mravnost islámu vůči všem ve svém okolí – muslimům, stejně jako nemuslimům.
A Alláh ví nejlépe
______________________________
[1] Muttefekun ‘alejhi. Od Usámy ibn Zejda رضي الله عنه zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6764; Muslim v Sahíhu, hadís č. 1614.
[2] Od Džábira رضي الله عنه zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2108 jako sahíh, stejný hadís zaznamenal i Abú Dáwúd od ‘Abdulláha ibn ‘Amra ibnu l-‘Áse رضي الله عنهما v Sunenu, hadís č. 2911; a Ahmed v Musnedu, hadís č. 6664, jako hasan sahíh jej ocenil al-Albání v Sahíhu Džámi’i s-saghír, hadís č. 7614; a přes ‘Amra ibn Šu’ajba a jeho otce od jeho děda jej zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 2731.
[3] Viz al-Mughní, 9/154.
[4] Viz Ibidum.
[5] Zaznamenal jej Ahmed v Musnedu, hadís č. 22005; a Abú Dáwúd v Sunenu, 2912 a 2913. Hadís je podle al-Albáního slabý, neboť jeho isnád je přerušen mezi Mu’ázem a vypravěčem Abu l-Aswedem, mezi nimiž chybí jeden človek. Avšak al-Hákim v Mustedreku, 4/345, uvádí, že Abu l-Aswed je věrohodný vypravěč a hadís mohl teoreticky slyšet přímo od Mu’áza a oním člověkem, který chybí, je jistý Šu’ba, jenž jakožto vypravěč nepředstavuje problém. S tím souhlasí az-Zehebí, viz Fejdu l-Kadír, 3/179.
[6] Zákaz dědit po odpadlíkovi uvádí např. Abú Dáwúd od imáma Ahmeda, viz Mesáilu Ahmed, str. 220.
[7] Jde o údaj ze Sunny, doložený takovým množstvím cest, podání a vypravěčů, že je nemožné, aby šlo o nedorozumění nebo konspiraci.
[8] Jedná se o hadís dochovaný různými cestami od ‘Alího ibn Abí Táliba رصي الله عنه. Zaznamenali jej Abú Dáwúd v Sunenu, hadísy č. 4506 jako hasan sahíh podle al-Albáního a 4530 jako sahíh podle al-Albáního; an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 4735 jako sahíh; at-Tirmizí v Sunenu, hadís č 1412 jako hasan sahíh a Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 2660 s vysvětlujícím dodatkem:
وَلاَ ذُو عَهْدٍ فِي عَهْدِهِ
„ani držitel dohody v době platnosti jeho dohody.”
Pro komentář viz Ibnu l-‘Arabího vysvětlení at-Tirmizího verze hadísu v Sunenu t-Tirmizí bi Šerhi li Ibni l-‘Arabí, 6/180; a Sunen Abí Dáwúd,4/252, poznámka k hadícu č. 4530.
[9] Viz Ahkámu ahli z-zimma, str. 462-465. Viz také Ibid., str. 474.
[10] Viz Ibidum.
[11] Muttefekun ‘alejhi. Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 33; a Muslim v Sahíhu, hadís č.59.
[12] Viz al-Mewsú’atu l-fikhíjja, 21/102.
[13] Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 3341.
[14] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 582.
[15] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 2449.
[16] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, 3/629; jako hasan jej ocenili an-Newewí v al-Chulása, 2/931; a Ibn Muflih v al-Ádábu š-šar’íjja, 1/104.
[17] Muttefekun ‘alejhi. Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 832; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 589.
[18] Zaznamenal an-Nesá´í v Sunenu, hadís č. 4605. Jako hasan jej ocenil al-Albání v Sahíh Suneni n-Nesáí, hadís č. 4367.
[19] Viz Fethu l-Bárí, 4/547.
[20] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 1572, jako sahíh.
[21] Zaznamenal Málik v Muwetta’u, 2/770.
[22] Zaznamenal ‘Abdurrezák v al-Musannefu, 3/57.
[23] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 1078 jako hasan.
[24] Viz al-Džámi’u li ahkámi l-Kur´án, 3/417.
[25] Viz Tuhfetu l-ahwezí. 4/164.
[26] Viz al-Istizkár, 5/100.
[27] Viz Nejlu l-awtár, 4/53.
[28] Viz Minhádžu s-Sunna, 5/232.