بسم الله الرحمان الرحيم
بسم الله الرحمان الرحيم
Chvála Alláhu, požehnání a mír Poslu Jeho صل الله عليه و سلم.
Pro odpověď na otázku, jaká je pozice islámu vůči ostatním skupinám věřících je třeba mít na paměti následující body.
A. Definice lidských skupin – hledisko sociologie a filozofie dějin
Následující popis se zakládá na jedné z nejrozšířenějších teorií. Pro samu podstatu slova „teorie“ není možno brát vše doslova tak, jak je psáno, se všemi důsledky. Člověk, jeho společnost i celé lidstvo je těžko uchopitelný problém. Stejně jako je každý z nás více než pouhý součin svých buněk, je i celá naše společnost více než my všichni dohromady. Následující vize je spíše zjednodušeným viděním, které umožňuje pochopit některá fakta a postavit je do širšího kontextu reality.
Lidská společnost není jednolitá, sama se dělí na různé frakce a skupiny, které definují samy sebe především dvěma směry, vnitřním a vnějším. Cílem těchto, řekněme, konsolidačních tlaků je držet skupinu pohromadě a přispívat k jejímu přežití, rozvoji a prosperitě. Proto není relevantní, jestli se důvody, které spojují skupinu dohromady, zakládají na prokazatelné a obecně přijatelné pravdě, nebo na subjektivních poznatcích, či dokonce výmyslech. Podstatné je jen to, nakolik se s nimi daná skupina ztotožňuje a staví na nich svou identitu, kterou společně prožívá. Zde pak se značnou razancí vstupuje do hry společně sdílený mýtus a společně prožívaný rituál.
Ve směru vnitřním definuje skupinu její:
1. společný původ, etnicita, národnost
2. společně obývané území
3. společný jazyk a způsob myšlení
4. společná víra
5. společné ideje
Na základě prvního principu sebe sama definují etnika a národy, na základě druhého vznikají státní útvary, společnou víru sdílejí náboženské obce a společné ideje třeba politické strany. Nakonec – třetí princip se vine jako příslovečná červená niť vždy, když nějaká skupina vzniká. Vazba mezi řečí a myšlením je velmi úzká. Jazykové školy konec konců lákají na to, že cizí jazyk se nejlépe naučíte tehdy, když začnete v cizím jazyce „přemýšlet.“ Není to tak úplně reklamní trik. Vzpomeňme si, když se nám v noci zdají sny, v jakém jazyce rozmlouváme se snovými postavami? Často se stává, že těchto definujících prvků bývá několik pohromadě, třeba i všechny dohromady. Takový stav nacházíme velmi často u tzv. přírodních národů. Nejdůležitějším efektem vnitřní identifikace je ztotožnění se s danou skupinou, popření veškerých možných rovin střetu s jinými prvky téže skupiny a posléze vymezení sebe sama jakožto prvku takové skupiny vůči prvkům skupiny jiné.
Vůči nim lze zaujmout vztah:
a) nepřátelský a tudíž dříve, či později konfliktní
b) indiferentní, nezávislý a tudíž lhostejný
c) přátelský, kde můžeme definovat přístup buďto asimilační, kde se jedna skupina rozplyne v druhé, když zjistí, že jejich motivace a cíle jsou více, či méně obdobné, nebo kooperační, kdy sice nedojde ke sloučení obou skupin, ale k jejich spolupráci za dosažením nějakého konkrétního, viditelného cíle.
O tom, že pro budování civilizace a její přežití je nejvhodnější jeden ze dvou přístupů třetího vztahu, asi nikdo pochybovat nebude. Budeme-li studovat společnosti, které z různých důvodů ustrnuly na úrovni doby kamenné, shledáme, že u nich převládají první dva přístupy. Vidíme dvě zcela odlišné kultury, lišící se jedna od druhé vším myslitelným, čím se kultury od sebe mohou lišit, žít jen několik kilometrů od sebe. Velmi často se stává, že jakoby „jeden druhého nevidí,“ pokud je prostředí dostatečně bohaté na zdroje. V případě nedostatku lovné zvěře, plodin, vody, přelidnění, nebo jiného ekologického stresu nadchází konfliktní fáze. Boje trvají celé generace, ač nejsou nijak destruktivní a nebývá při nich zabito mnoho jedinců. Velmi častým rysem takových skupin je jejich sebestřednost a přijetí ostrého dělítka mezi „my“ a „oni“. Původní obyvatelé severských krajů označují sami sebe za Inuity, tj. „pravé lidi.“ Jazykovědci si u mnohých dialektů v indonéské oblasti povšimli existence dvou různých výrazů pro zájmeno „my“. Buďto tzv. „inkluzívní my“, hovoříme-li k mluvčímu, který je součástí naší vlastní skupiny, nebo tzv. „exluzivní my“, ve smyslu „my“ a „vy“, kdy mluvčí nepovažuje toho, ke komu se obrací, za „svého.“
Zde je tedy přátelský vztah mezi různými skupinami, které se velmi často definují jak územě a jazykově, tak i v nábožensko-mytologické rovině, najdeme jen velmi vzácně. Není se čemu divit, ledové pláně, či tropické džungle jsou pro velké a strukturované populace lidí extrémně nehostinné.
Pakliže to prostředí umožňuje, přechází původní skupiny k další fázi, kdy skupiny rostou, díky populační expanzi vlastních členů a příchodu dalších, původem členů jiných skupin, které se připojili, aby vytvořili nový celek. Důvodem jeho vzniku je většinou – světe div se – obrana před dalšími aliancemi, které se spojují proti nim. Nastává fáze, kdy se některé vnitřní konsolidující síly, jako např. územní, či jazyková příslušnost, rozmělňují na úkor jiných. To umožňuje větší početnost „spojenců“, ale zároveň oslabuje vazby mezi jednotlivci v rámci aliance.
Tím lze vysvětlit vznik takových uskupení, jako třeba komunistické internacionály v rovině ideové, či v náboženské rovině vznik světového křesťanstva, či v obou rovinách budování a přetrvávání muslimské ummy od smrti Proroka Muhammeda صل الله عليه و سلم až dodnes.
Lze tím také vysvětlit proč je mezi muslimy větší vědomí vzájemné vazby než mezi křesťany. Důvodem není jen to, čím si muslimové za poslední dvě století prošli od jiných, ale zejména to, že si zachovali původní texty své víry v originále a v jediném jazyce, žili v atmosféře skupiny, která sama sebe identifikovala nejen nábožensky, ale ideologicky. Většina muslimů na světě také žila významnou dobu ve státním útvaru společně s jinými muslimy. Vždy alespoň část z muslimů na každém území ovládala minimálně prazáklad jazyka, kterými jsou psány islámské zdrojové texty.
Nakonec se tím dají vysvětlit i problémy světového křesťanstva spočívající ve ztrátě religiozity mas, neexistence společného cíle a zatlačení identity náboženské identitami na jiné bázi. Dnes ostatně o světovém křesťanstvu hovoří jen kněží a z běžných věřících možná jen členové různých misionářských sekt a hnutí. Islámská umma, díky tomu, že od počátku byla definována také ideologicky, společnými cíli, podobnou krizi překonává a existující ideologické spory se nevedou okolo toho „kam dojít“ ale spíše „jak tam dojít.“
V rovině náboženského dialogu a vzájemného sbližování definují západní myslitelé dva možné koncepty, které jsou nazvány po svých tvůrcích:
1. Podle Wilfreda Canthwella Smithe. Vychází z předpokladu, že všechna náboženství jsou pravdivá (a možná i stejně pravdivá). Cílem je zahladit náboženské rozdíly a vytvořit jednu pan-náboženskou doktrínu. Integrovat do sebe různé náboženské přístupy a vytvořit jejich spojení.
2. Podle Wolfharta Pannenberga. Vychází z možnosti, že existuje jediné pravdivé náboženství. Cílem je vytvořit svobodný a neomezený „trh náboženských myšlenek,“ kde každý bude schopen objevit toto pravdivé náboženství a přesvědčit se o něm.
B. Co je islámská umma za skupinu – východiska islámských náboženských textů
Nejprve musíme upozornit, že následující citace jsou uvedeny v českém překladu a jsou proto pouhým přiblížením celého významu daných veršů, či hadísů. Neobsahují – a jako překlady ani nemohou – obsahovat všechny roviny významu a celý významový kontext.
Jakou skupinou je tedy islámská umma?
Umma zahrnuje lidi se společnou vírou a náboženstvím: Není dobrota v tom, obracíte-li své tváře směrem na Východ, či Západ, nýbrž dobrým je ten, kdo uvěřil v Boha, v Den Poslední, v anděly, v Knihu a proroky, kdo dává ze svého majetku pro lásku k Němu svým blízkým, sirotám, chudým, pocestným, prosícím a na vykoupení, kdo dodržoval modlitbu a dával zekát … (Korán, Bekara:177) Uvěřil posel v to, co od Pána jeho mu bylo sesláno, a uvěřili všichni věřící v Boha, anděly Jeho i Písma Jeho i posly Jeho – a My neděláme rozdíl mezi posly Jeho (Bekara: 285) „Když jsme jednoho dne seděli u Posla Božího صل الله عليه و سلم přišel k nám jakýsi muž v bělostném oděvu, černočerných vlasů, na němž nebylo vidět žádné známky, že by byl na cestě, ale nikdo z nás ho neznal. Usedl k Prorokovi, opřel se svými koleny o jeho kolena, položil mu dlaně na stehna a řekl: „Muhammede, pouč mne o islámu.“ A Posel Boží pravil: „Islám je, abys vyznával, že není božstva kromě Boha a že Muhammad je Posel Boží, abys konal modlitbu, dával almužnu (zakat), držel půst v ramadánu a vykonal pouť k Domu, dostává-li se ti k tomu prostředků.“ Řekl: „Pravdu díš.“ Podivili jsme se, že se ho vyptává a pak potvrzuje, že je to pravda. Řekl: „Pouč mne o víře (imán).“ Pravil: „Abys věřil v Boha, jeho anděly, jeho Písma, jeho posly, v Soudný den a abys věřil v předurčený Osud, dobrý i zlý.“ Řekl: „Pravdu díš.“…[1]
Umma zahrnuje lidi se společnými idejemi: (Ti, kteří uvěřili) řekli: „Slyšeli jsme a uposlechli jsme; o odpuštění Tvé prosíme, Pane náš, a u Tebe je konečný cíl náš!“ (Bekara: 285) Řekl Posel Boží صل الله عليه و سلم: „Neuvěříte úplně, dokud vaše přání nebudou ve shodě s tím, s čím jsem seslán.“[2]
Umma hovoří a přemýšlí stejným jazykem, neboť se vždy vrací ke své Knize, jíž je: Korán arabský, bez jakéhokoliv zkřivení (Zumer:28)
Umma zahrnuje lidi společného původu: Lidé, bojte se Pána svého, jenž stvořil vás z bytosti jediné (Nisá:1) Protože všichni jsme potomky Adamovými.
A nakonec umma zahrnuje též lidi žijící na jediném území: Ó lidé, uctívejte Pána vašeho, (…) Který vám učinil zemi jako podušku (Bekara:21-22) A to je všechno území, protože všechno území patří Bohu.
Umma tedy sama sebe definuje podobně jako se definují klany přírodních národů. Všemi možnými způsoby. Navíc si je vědoma sepětí celého lidstva a omezeností prostoru, jaký toto lidstvo obývá. Řídí se jedině zjeveným Zákonodárstvím, jehož principy jsou: “odstranění škody, ale nikoli další škodou,” „předněji zabránit škodě než získat užitek“ a „upřednostnit menší zlo před větším.“ A proto ví, že je třeba upřednostňovat kooperativní řešení před otevřenou a agresivní konfrontací, pokud to jen lze, neboť konfrontace by mohla způsobit více škody, než užitku.
Jak potom bude umma přistupovat k „těm druhým“?
Bůh říká: Vy, kteří věříte! Neberte si za přátele ty, kterým je vaše náboženství pro posměch a pro zábavu (Máida:57) a naopak: Bůh vám nezakazuje, abyste byli dobří a spravedliví vůči těm, kdož nebojovali proti vám kvůli náboženství a nevyhnali vás z příbytků vašich, neboť Bůh věru miluje poctivé. (Mumtehena:8) Jeden žid něco prodal Poslu Božímu صل الله عليه و سلم s odloženou platbou dohodnutou na později. Pak si přišel pro svůj dluh ještě předtím, než vypršel čas. „Ještě nevypršel stanovený čas,“ opáčil mu Prorok صل الله عليه و سلم. Žid mu řekl: „Vy, potomkové Abdu l-Muttaliba, všichni protahujete a odkládáte placení dluhů.“ Ashábové se rozhněvali, avšak Prorok je zadržel. Obrátil se k židovi nejlepším způsobem a žid pak řekl: „Všechny znaky poselství, jak je znám popsány v tóře, jsem na něm zaznamenal, kromě jedné. A to bylo, že čím tvrději se na něj člověk obrátí, tím je milejší. V to jsem se chtěl ujistit.“ Tehdy ten žid přijal islám.[3]
Tedy zákon, který umma následuje, jí přikazuje bránit se proti tomu, který stojí proti ní a naopak zakazuje neprokazovat laskavost vůči těm, kteří nejsou jejími nepřáteli. Pokud se již brání a je zatlačena až k ozbrojenému boji, respektuje pravidla boje. Posel صل الله عليه و سلمříká: „Jděte v boj na cestě Boží, bojujte proti těm, kteří nevěří v Alláha. Bojujte ale nepleňte, neklamejte, nečiňte pokušení, nezabíjejte děti, ani mnichy v klášterech.“[4] Tato pravidla jsou příkazem vycházejícím ze zjeveného zákona a umma má povinnost dodržovat je nezávisle na chování druhé strany.
Z toho vyplývá, že umma zavrhuje apriorně nepřátelský postoj k druhým a vybízí k postoji přátelskému, najde-li pozitivní odezvu, přechází ke kooperaci. Pakliže odezvu nenajde, chová se indiferentně. A jestliže najde odezvu negativní, pak se samozřejmě brání.
Co to znamená pro sbližování věřících? Lze říci, že islámská koncepce osvěty, tzv. da’wy je slučitelná s principem Pannenbergovským.
1. Umma je přesvědčena, že existuje jediné správné náboženství. Bůh říká: A vaším božstvem je Bůh jediný, není božstva kromě Něj, Milostiplného, Milostivého. (Bekara:163)
2. Tímto jediným náboženstvím je islám, náboženství islámské ummy: Náboženstvím jediným u Boha jest věru islám. (Álu’imrán:19) Navíc umma uznává svou historickou vazbu na předešlé národy a uznává, že před nimi byli také správně vedení, kteří následovali svá zjevení a své proroky, před Muhammedem: Věru ti, kteří uvěřili a ti, kdož jsou víry židovské, křesťanské, či sabejské, ti, kteří uvěřili v Boha a v Den Poslední a konali správné činy, pro ně pak je odměna u jejich Pána. Není pro ně strachu a není pro ně zármutku. (Bekara:62) I když je platnost předešlých zjevení rušena příchodem zjevení posledního, zvláštní vztah prorocké kontinuality mezi obcí židovskou, křesťanskou a islámskou ústí ze strany islámské ummy nikoli v toleranci, ale dokonce v přímý respekt.
3. Umma vystupuje hrdě a je přesvědčena o své pravdě: Rci: „Toto je cesta má. Volám vás k Bohu viditelným důkazem, já i ti, kdož mne následují. Sláva Bohu, že nejsem jedním z modloslužebníků!“ (Júsuf:108)
4. Je-li pravda pravdou, nepotřebuje žádný nátlak, aby byla rozpoznána. A rci: „Pravda přichází od Pána vašeho; kdo chce, ať věří, a kdo chce, ať nevěří!“ (Kehf:29)
5. Umma si je vědoma, že existují okolnosti, které lidem zabraňují vidět tuto pravdu. Proto ukládá svým členům tyto „klapky na očích“ lidem odstraňovat a pravdu jim předkládat. A takto postupuje vůči okolí a nejprve samozřejmě vůči svým vlastním příslušníkům. Je si vědoma, že na ní je pouze předložit důkazy pro svá tvrzení. Bůh říká: Vyzývej k cestě Pána svého moudrostí i kázáním krásným a veď s nimi spor slovy nejlepšími! (Nehl:125) Poselصل الله عليه و سلم říká: „Bůh dá skrze jemnost to, co nedá skrze hrubost.“[5] Též: „Jemnost je ozdobou každé věci. Věc, ve které není jemnosti je nedokonalá a ošklivá.“[6] Dále hovořil svému vojsku v čele s Abú Músá al-Aš’arím a Mu’ázem bin Džebel, když je posílal do Jemenu: „Ulehčujte a nepřitěžujte! Obveselujte a neodhánějte lidi od víry. Jste vysláni, abyste lidem ulehčovali a nikoli přitěžovali.“[7]
6. Umma neváhá vystoupit vším, co má k dispozici (shodně potřebě, závažnosti a situaci) proti tomu, kdo by chtěl lidem zabránit, aby se jim dostalo možnosti pravdu vidět a ohmatat si ji.
A Vznešený Alláh nejlépe ví.
[1] Obecně přijímaný hadís na autoritu Omara bin al-Chattába.
[2] Sahíh Muslim.
[3] Sahíh Ibn Hibbán.
[4] Sahíh Muslim, od Burejdy.
[5] Sahíh Muslim, hadís č. 2593.
[6] Sahíh Muslim, hadís č. 2594.
[7] Sahíh Buchárí, kapitola „O znalosti“, hadís č. 69.