Velmi vážným problémem, se kterým se střetávají muslimové žijících v zemích nevěřících, které neuplatňují šarí‘u, je otázka legitimity pobytu zde, dodržování místních sekulárních zákonů, požadování rozsudku ne-šarí’atským soudem a práce pro ne-šarí’atský režim.
Velmi vážným problémem, se kterým se střetávají muslimové žijících v zemích nevěřících, které neuplatňují šarí‘u, je otázka legitimity pobytu zde, dodržování místních sekulárních zákonů, požadování rozsudku ne-šarí’atským soudem a práce pro ne-šarí’atský režim. Ačkoli jsou to otázky, které se islámské právní vědě v plné šíři otevřely až v pozdější době a dřívější autority o nich mnoho nehovořily, zkusme na ně najít rozumné odpovědi, na základě Koránu, Sunny a praxe zbožných předků. S otázkami a rozsudky se vracíme k základním zdrojům a postulátům naší víry. A jsme spokojeni s Alláhem jakožto naším Pánem, s islámem, jakožto s naší vírou a s Muhammedem صلى الله هليه و سلم jakožto naším Prorokem a Poslem. Slyšeli jsme a uposlechli slova Boží:
مَا تَعْبُدُونَ مِنْ دُونِهِ إِلا أَسْمَاءً سَمَّيْتُمُوهَا أَنْتُمْ وَآبَاؤُكُمْ مَا أَنْزَلَ اللَّهُ بِهَا مِنْ سُلْطَانٍ إِنِ الْحُكْمُ إِلا لِلَّهِ أَمَرَ أَلا تَعْبُدُوا إِلا إِيَّاهُ ذَلِكَ الدِّينُ الْقَيِّمُ وَلَكِنَّ أَكْثَرَ النَّاسِ لا يَعْلَمُونَ
Ti, které uctíváte vedle Něho, nejsou leč jména, jež dali jste jim vy i otcové vaši, a Bůh ohledně nich neseslal žádné zplnomocnění. Rozhodnutí náleží jedině Bohu a On poručil, abyste neuctívali nikoho kromě Něho. A to je náboženství neměnné, však většina lidí to neví. (Júsuf:40)
وَمَا اخْتَلَفْتُمْ فِيهِ مِنْ شَيْءٍ فَحُكْمُهُ إِلَى اللَّهِ ذَلِكُمُ اللَّهُ رَبِّي عَلَيْهِ تَوَكَّلْتُ وَإِلَيْهِ أُنِيبُ
A ať již na cokoliv máte různé názory, rozsouzení toho patří Bohu. „Takový je Bůh, Pán můj, na Něho spoléhám a k Němu se kajícně obracím. (Šúra:10)
وَمَا كَانَ لِمُؤْمِنٍ وَلا مُؤْمِنَةٍ إِذَا قَضَى اللَّهُ وَرَسُولُهُ أَمْرًا أَنْ يَكُونَ لَهُمُ الْخِيَرَةُ مِنْ أَمْرِهِمْ وَمَنْ يَعْصِ اللَّهَ وَرَسُولَهُ فَقَدْ ضَلَّ ضَلالا مُبِينًا
A ani věřícímu, ani věřící není dána volba v záležitostech jejich, jakmile Bůh a posel Jeho věc jednou rozhodli; a kdo neposlouchá Boha a posla Jeho, ten zbloudil zjevným zblouděním. (Ahzáb:36)
وَأَنِ احْكُمْ بَيْنَهُمْ بِمَا أَنْزَلَ اللَّهُ وَلا تَتَّبِعْ أَهْوَاءَهُمْ وَاحْذَرْهُمْ أَنْ يَفْتِنُوكَ عَنْ بَعْضِ مَا أَنْزَلَ اللَّهُ إِلَيْكَ فَإِنْ تَوَلَّوْا فَاعْلَمْ أَنَّمَا يُرِيدُ اللَّهُ أَنْ يُصِيبَهُمْ بِبَعْضِ ذُنُوبِهِمْ وَإِنَّ كَثِيرًا مِنَ النَّاسِ لَفَاسِقُونَ
A rozsuzuj mezi nimi podle toho, co Bůh seslal, a nenásleduj jejich učení scestná a dej si pozor, aby tě neodvrátili od části z toho, co ti Bůh seslal. Obrátí-li se zády, pak věz, že Bůh je chce postihnout za některé z hříchů jejich, neboť většina z lidí jsou hanebníci. (Máida:49)
Žádný člověk není zproštěn povinnosti následovat šarí’u, kromě toho, kterého této povinnosti šarí’a sama zprostí. Mezi takovými se v některých případech a v některých otázkách nacházejí i muslimské menšiny. V současnosti žije až třetina muslimů světa jako menšina, v zemích, kde nemají svou vládu. Muslimové žili jako menšiny i v minulosti, ale jejich přítomnost a realita v dnešní Evropě se předchozím zkušenostem muslimských menšin nijak nepodobá.[1]
Legitimita pobytu muslima v zemi nevěřících a přejímání občanství země nevěřících, která se neřídí šarí’ou[2]
Principem, kterým se musí muslimská umma na světě řídit, je vzájemná spolupráce na vytvoření islámského státu na čele se zbožným a rozumným vládcem, státu řídícího se šarí’ou, který ji reprezentuje, tak jak má a který hájí práva muslimů ve světě. Alláh praví:
وَتَعَاوَنُوا عَلَى الْبِرِّ وَالتَّقْوَى وَلا تَعَاوَنُوا عَلَى الإثْمِ وَالْعُدْوَانِ
Pomáhejte si vzájemně ke zbožnosti a bohabojnosti a nepomáhejte si k hříchu a nenávisti. (Máida:2) Alí ibn Abí Tálib řekl: „Islám a stát (chalífát) jsou jako bratři. Jeden nemůže existovat bez druhého, neboť islám je základem pro stát (chalífát) a stát (chalífát) je strážcem islámu. Pro stát je islám jediným základem a pro islám je stát (chalífát) jediným strážcem.“ Je znám fakt, že druhové Muhammeda صلى الله هليه و سلم se shodli na tom, že výběr představitele muslimů po skončení Proroctví je povinností . A ustanovili tuto povinnost důležitější než jiné povinnosti, když se zaobírali splněním této povinnosti (výběrem představitele) a nevěnovali se pohřbu Proroka صلى الله هليه و سلم.[3]
Principem je, že muslimové nesmějí prodávat svou víru za dobra tohoto světa a vynakládat úsilí v konstruktivní řešení svých vlastních problémů, aby slovo Boží bylo největší. Nikoli, aby před řešením svých problémů utíkali k jiným.
Principem je, že muslimové žijí s muslimy, jsou k nim loajální a pomáhají jim. Toto bylo vždy symbolem věřících a následovníků Zjevené Pravdy, od Adama k Muhammedovi, mír s nimi oběma. A Alláh nikomu neukládá nad jeho mez, neboť splnil prosbu svých oddaných:
رَبَّنَا وَلا تَحْمِلْ عَلَيْنَا إِصْرًا كَمَا حَمَلْتَهُ عَلَى الَّذِينَ مِنْ قَبْلِنَا رَبَّنَا وَلا تُحَمِّلْنَا مَا لا طَاقَةَ لَنَا بِهِ وَاعْفُ عَنَّا وَاغْفِرْ لَنَا وَارْحَمْنَا
Pane náš, nenakládej nám břemena, která nemůžeme unést, a vymaž nám chyby naše, smiluj se nad námi a odpusť nám! (Bekara:286)
Pobyt muslima mezi většinou nevěřících je pak výjimkou z pravidla. V tuto výjimku přicházejí do úvahy pouze:
a) Muslimové původní, kteří v dané zemi po generace žijí a ocitli se pod nemuslimskou nadvládou, nebo lidé, kteří na takovém území islám přijali.
b) Lidé, kteří na dané území uprchli před pronásledováním odjinud, kde jim hrozí reálné a prokazatelné nebezpečí v ohledu jejich víry, života, cti, rodiny apod.
c) Obchodníci, zastupitelé, ambasadoři, diplomaté. Jejich pobyt zde však musí být výhradně po dobu výkonu jejich zaměstnání. Dále sem můžeme započítat studenty hledající vzdělání a pacienty, hledající léčbu. Poslední dvě jmenované kategorie lidí však mohou pobývat na území nevěřících jen v případě, že jim muslimská země neumožní takové vzdělání získat, nebo ho nemá, nebo je tak nekvalitní, že je k nepoužití. Podmínkou, aby celá tato třetí skupina lidí mohla pobývat mezi nevěřícími, je jistota, že jejich víra a přesvědčení nebude ohroženo.
Co se první skupiny týče, pro ně platí, že jsou povinni následovat šarí’u, nakolik jen jsou schopni, přičemž jejich přijetí místního občanství a z toho vyplývajících povinností je nutností, bez které nemohou normálně žít. Občanství přijímají už faktem, že se tak narodí a nejsou za to zodpovědní. Platí pro ně šarí’atský stav donucení.
Co se týče druhé kategorie lidí, prchajících před útlakem a nespravedlností, ti musí hledat azyl nejprve v muslimských zemích. Pakliže žádná z nich nemá možnost, nebo vůli je přijmout, mohou se obrátit o pomoc na nevěřící země a režimy, v případě, že u nich budou moci svobodně vyznávat svoji víru. Důkazem je verš:
إِنَّ الَّذِينَ تَوَفَّاهُمُ الْمَلائِكَةُ ظَالِمِي أَنْفُسِهِمْ قَالُوا فِيمَ كُنْتُمْ قَالُوا كُنَّا مُسْتَضْعَفِينَ فِي الأرْضِ قَالُوا أَلَمْ تَكُنْ أَرْضُ اللَّهِ وَاسِعَةً فَتُهَاجِرُوا فِيهَا فَأُولَئِكَ مَأْوَاهُمْ جَهَنَّمُ وَسَاءَتْ مَصِيرًا
Věru andělé při smrti těch, kteří křivdili sami sobě, jim řeknou: „V čem jste byli?“ Řeknou: „Byli jsme oslabovanými na zemi.“ Řeknou jim: „Což nebyla Boží země dostatečně rozlehlá, abyste se na ní mohli vystěhovat jinam?“ A jejich útočištěm bude peklo, a jak ubohý je to poslední cíl. (Nisá´:97)
Důkazem možnosti emigrace i do nemuslimské země je i fakt, že Prorok صلى الله هليه و سلم odeslal své věrné ještě před hidžrou do Medíny pod ochranu křesťanského vládce Habeše. Prorok sám po neúspěchu své prorocké mise v Taífu požádal o pomoc při bezpečném návratu domů do Mekky nevěřícího Mut’ima ibn ‘Ádího. Podmínkou takového aktu je však, aby takoví uprchlíci dodržovali předpisy islámu, nakolik jen mohou, aby se jasně distancovali od nevíry nevěřících a praktik této nevíry, aby neprokazovali nevěřícím některou ze zakázaných podob loajality a aby nepomáhali nevěřícím v křivdě proti muslimům. Jejich ohrožení musí být nadto reálně hrozící a nikoli hypotetické.
O přechodně pobývajících jsme již hovořili. Mimo tyto skupiny není žádná jiná, která by mohla tvrdit, že její pobyt v neislámském systému a mezi nevěřícími je šarí’atsky legitimní. Ti, kteří zde stále zůstávají pro upřednostnění světských zájmů nad zájmy víry, jsou těžkými hříšníky a ti, kteří sem uprchli proto, že se jim nevíra zamlouvá více, nežli víra, jsou pokrytci a máme pochyby o jejich islámu. Jediným myslitelným okamžikem, kdy je možno v zemi nevěřících setrvávat, je, mimo výše uvedené, situace osvětáře vyzývajícího k islámu.
Důkazem jsou slova Boží:
الَّذِينَ يَتَّخِذُونَ الْكَافِرِينَ أَوْلِيَاءَ مِنْ دُونِ الْمُؤْمِنِينَ أَيَبْتَغُونَ عِنْدَهُمُ الْعِزَّةَ فَإِنَّ الْعِزَّةَ لِلَّهِ جَمِيعًا
Ti, kdož si berou nevěřící za záštitníky místo věřících, hledají snad u nich moc? Vždyť moc veškerá patří Bohu. (Nisá:139)
وَلا تَرْكَنُوا إِلَى الَّذِينَ ظَلَمُوا فَتَمَسَّكُمُ النَّارُ وَمَا لَكُمْ مِنْ دُونِ اللَّهِ مِنْ أَوْلِيَاءَ ثُمَّ لا تُنْصَرُونَ
Neopírejte se o ty, kdož nespravedliví jsou, aby vás nepohladil oheň pekelný. A nemáte kromě Boha ochránců žádných a jinou pomoc nedostanete. (Húd:113)
A také to, co zaznamenal Abú Daúd na autoritu Sámury bin Džunduba od Posla صل الله عليه وسلم: „Kdo se sdruží s modloslužebníkem, je stejný jako on.“ A Abdulláh bin Amr řekl: "Kdo si postaví dům v zemi modloslužebníků, slaví jejich obyčeje a svátky, dokud nezemře, bude v Den Soudný oživen s nimi." Toto je názor většiny souččasných učenců, mezi nimi i Ibn Báze, al-Albáního, al-‘Usejmína, Abdulláha Ghudejjána, Sáliha Fewzána, Mukbila al-Wádi’ího a mnoha dalších.[4]
Navazujíce na to, co bylo stanoveno ohledně teritoria nevěřících, kde je muslimům povoleno za určitých podmínek přebývat, dodáváme, že často vzpomínané termíny dáru l-islám a dáru l-harb (syn. dáru l-kufr, dáru š-širk) jsou lidské koncepty zapojené pro pochopení určitých textuálních premis a tato původní raně islámská dichotomie se historicky rozvíjela spolu s diferenciací mezinárodně-politických vztahů chalífátu. Přijímány byly nové termíny a podkategorie, nebo se přinejmenším jejich obsah proměňoval. Všechny uvedené kategorie lidí, které mají právo přebývat na nemuslimském území, musí splňovat podmínku, že nejsou omezováni (není jim znemožněno) praktikovat islám a islámské zákony. Konkrétní náplň toho, co vše je míněno islámskými zákony nutnými pro splnění této podmínky, nebo co znamená formulace svobody veřejně praktikovat islám, se liší u jednotlivých mezhebů a někdy i v rámci jednotlivých mezhebů.
V málikovském mezhebu se historicky rozvinula nejostřejší interpretace, omlouvající pobyt pod ne-šarí’atskou legislativou jen těm, kteří nemají síly, či prostředky, jak se vystěhovat na území pod legislativou šarí’atskou. Tato interpretace je však spíše dána dobovými negativními zkušenostmi s neislámskými vládami během souboje o Andalusii. V rámci mezhebu je patrná tendence k jemnějším stanoviskům s tím, jak se časový a místní odstup od andaluské tragédie zvětšoval.
Hanefíjci definovali tuto mez existencí muslimských zastupitelských a samosprávných struktur, případně aplikací alespoň nějaké sumy šarí’atských zákonů, např. zákonů o bohoslužebných úkonech (modlitba, zekát, půst apod.)
Šáfi’ovci a hanbelovci historicky spíše posuzovali celou věc specificky případ od případu. Podle nich je např. preferováno, aby obyvatelé dobytého muslimského zemí ve svých domovech zůstávali, neboť mohou být nápomocni při získání tohoto území zpět. Samou ztrátou kontroly muslimů nad územím se území nestává částí dáru l-harb. Pro muslimy, kteří svou víru přijali na území nevěřících, je podle těchto mezhebů prioritní nevystěhovat se, mohou-li zde praktikovat svou víru a panuje-li naděje, že zde mohou působit v úspěšné islámské výzvě.[5]
[1] Ljevaković, Enes: Fikh muslimanskih manjina – utemeljenje, kontroverze i dileme, in Zbornik radova FIN u Sarajevu 10 (2005), str.145 – 163.
[2] Fetwa je převzata a upravena z: Ljakić, Zijad: U Islamu je odgovor na sva pitanja i sve probleme, Zavidovići, 2010, str. 490-495.
[3] Al-Hajsemí: Sawá´iku l-Haraka, str. 17.
[4] Ibn ‘Ámir, ‘Imád: Hidžretu ilá biládi ghajri l-muslimín, str. 278-279.
[5] Podrobněji viz Abou El Fadl, Khaled: Islamic Law and Muslim Minorities – the Juristic Discourse on Muslim Minorities from the 2nd/8th to the 11th/17th enturies, in Islamic Law and Society, sv.1, č.2 (1994), BRILL, Leiden, str.141-187.