Dilema muslimů v sekulární společnosti, díl 2.: Dodržování sekulárních zákonů

Jemu náleží nepoznatelné na nebesích a na zemi a On nejlépe je vidoucí a slyšící! A nemají oni kromě Něho ochránce žádného a On nečiní nikoho společníkem rozhodnutí Svého!“ (Kehf:26) Rozhodnutí se může týkat jak Jeho ustanovení, určení, tak i Jeho zákonodárství.

 

Co se týče šarí’y a její platnosti pro muslima na nemuslimském území, není pochyb, že šarí’a je jediný zákon, jediný princip zákonnosti a zdroj spravedlnosti, který muslim následuje, kterému důvěřuje, za který se zasazuje a kterým se řídí. Jiný zákon nemá v srdci muslima místo. Co je muslimu povolené a co je zakázané v islámském státě, je mu povolené/zakázané i mimo něj.  Alláh praví ohledně těch, kteří prohlásili jiné zákony lepší, nežli šarí’u, nebo stejně dobré:

Ti pak, kdož nesoudí podle toho, co seslal Bůh, jsou nevěřící. (Máida:44)

A o těch, kteří sice věří, že šarí’a je nejsprávnější a jediný správný zákon, leč pro naplnění svých tužeb utekli k zákonu nešarí’atskému:

ti pak, kdož nesoudí podle toho, co Bůh seslal, jsou hanebníci. (Máida:47)

 

Také není pochyb, že uzavření občanství nějakého státu s muslimem splňujícím výše uvedené podmínky je dohoda, ze které muslimovi plynou následující práva: status občana, právo na trvalý pobyt, diplomatická ochrana, politická práva. Z povinností je nejdůležitější: dodržovat zákony dané země, soudit se před jejími soudy a bránit tuto zemi v případě vnějšího ohrožení.

Šarí’a pak každého muslima přímo povinuje, aby uzavřené dohody respektoval, ctil a neporušoval je:

Vy, kteří věříte! Dodržujte závazky!  (Máida:1)

Vy, kteří věříte! Nezrazujte Boha ani posla, vždyť byste zradili vědomě důvěru, která je vám dána. (Anfál:27)

Dodržujte věrně závazky své, neboť žádáno bude zúčtování o závazku! (Isrá´:34)

Věřící, kteří uspěli na tomto i na onom světě a jsou odměněni rájem a Boží spokojeností Všemohoucí popsal jako:

Kteří svěřené opatrují a úmluvy své pevně dodržují (Mu´minún:8)

Ti, kteří tomuto odporují (tedy nedodržují jednou dané sliby a dohody), jsou odsouzeni jako pokrytci. Abú Hurejra cituje, že Posel Boží صلى الله هليه و سلم pravil: "Jsou tři znamení pokrytce: Mluví-li, pak lže, slíbí-li něco, svůj slib poruší, a byla-li v něj vložena důvěra, zradí." [1] Abdulláh ibn Amr uvádí, že Prorok صلى الله هليه و سلم pravil: „U koho se najdou čtyři vlastnosti, ten je pravý pokrytec. A u koho se najde jedna z nich, ten má jednu z vlastností pokrytce, dokud se toho nezbaví. Když hovoří, lže. Když slíbí, nesplní. Když se hádá, hovoří nestoudnosti, a když se na něčem dohodne, dohodu zpronevěří.“[2]

 

Původně všechna tři velká monoteistická náboženství, a dodnes zejména pak islám, mají vliv na celistvý život člověka. Sekulární stát naproti tomu, vyžaduje diferenciaci náboženského a světského, politického. Dívá se na jedince jakožto na občany, pro jejichž status je náboženská příslušnost irelevantní. Důležitá je loajalita občanů zákonu, který je výsledkem společenského konsenzu, nebo většinového rozhodnutí občanů. Proto i ta náboženství, která adresují všechny oblasti života svých vyznavačů, jsou nucena od některých svých postulátů ve prospěch tohoto konsenzu ustoupit. Chceme-li definovat objem šarí’atských předpisů praktikovatelných v sekulárním státě, jako je i naše republika, můžeme říci, že zahrnuje oblasti tradičně definované jako ‘akída (věrouka) i šarí’a (islámský zákonný systém). Co se samé věrouky týče, zde není jakýchkoli hranic a překážek ani v systému sekulárním, ani v jakémkoli jiném, neboť svoboda vyznání je garantována, je absolutní a žádná vnější autorita nemůže kontrolovat a vyšetřovat, co si lidé myslí, v co věří a co se děje v lidském nitru. Co se týče zákonného systému, je potřeba rozpracovat náplň šarí’atských norem. Jak jsme uvedli, není možné být muslimem bez přijetí šarí’y jakožto Bohem určeného způsobu života, ideální normy, kterou muslim musí následovat. Šarí’a je však tvořena normami náboženskými, morálními i právními. Náboženské normy, arab. ‘ibáda, zahrnují vztah člověka k Alláhu a spadá do toho vše, co se obyčejně označuje jako „praktikování víry,“ jako modlitba, zekát, půst, apod. Ty jsou pro muslimy závazné v každém případě, i v sekulárním systému. Nemohou být omezovány, neboť tím by se porušovala ústavo garantovaná svoboda vyznání. Mohou být omezeny jedině tehdy, kdy je to nezbytné pro zachování určitých hodnot, jako je právo a spravedlnost, veřejná bezpečnost, morálka, život, zdraví a svobody druhých. 

Co se týče morálních norem, ty jsou také neomezeně platné i v sekulárním prostředí. Morálka se vztahuje na potvrzování určitého systému mravních hodnot a kvalifikace lidských skutků z tohoto pohledu. Doména morálky je lidské svědomí, které již zajišťuje sankci v případě porušení morální normy. Dále stejná sankce se násobí i tím, že daný prohřešek odsuzuje i skupina, která shodně sdílí svůj stejný morální systém.

Konečně se dostáváme k poslední otázce relevance a objemu šarí’atských norem platných v sekulárním zřízení. „Právní“ zde znamená, že pro aplikaci takové normy, nebo vykonání takto stanovené sankce je úptřeba intervence státu. Sekulární stát disponuje systémem právních norem, které jsou odrazem vůle samých jeho občanů a neposkytuje sankce podle islámského systému norem. Proto veškeré normy, jejichž adresátem je stát, jako je právo ústavní, správní, trestní, mezinárodní atd. nemohou být aplikovány v sekulárním státě. Jaká je potom relevance takových šarí’atských norem pro tamní muslimské menšiny?

Vše, co je nařízeno, přikázáno, resp. zakázáno těmito normami zůstává v platnosti, pouze sankce za porušení těchto norem se neaplikují. Jinými slovy náboženský aspekt normy (arab. dijáneten) v platnosti zůstává a soudní aspekt (arab. kadá´en) není v užívání. Oba tyto pojmy označující dvojaké působení islámských norem jsou terminologii islámské právní vědy známy.[3] První z nich označuje duchovní a morální aspekt života, související s odměnou a trestem v posmrtném životě a druhý regulaci mezilidských vztahů cestou ustanovení a sankcí platných jako soudní systém na tomto světě.  Proto, řekneme-li, že náboženský aspekt normy stále platí a soudní aspekt se neaplikuje, znamená to, že se taková norma stěhuje z roviny trestního zákona do roviny nábožensko-etického pravidla. Např. mimomanželské sexuální vztahy jsou pro muslimy nadále zakázány, ale stanovený trest za ně se v sekulární společnosti neaplikuje. Cizoložství pro muslimskou menšinu v sekulární společnosti zůstává velehříchem (arab. kebá´ir) a morálně nepřijatelným jednáním, ale není již trestním činem (arab. džeríma), protože se sankce (arab. hadd) za ně již neaplikuje. V pohledu norem rodinného a majetkového práva, hodnoty chráněné šarí’ou jsou i pro muslimskou menšinu v sekulárním zřízení i nadále relevantní, ale i zde dochází k transformaci právních norem v normy morální.

V krátkosti, hodnoty chráněné šarí’ou a nábožensko-morální obsah těchto předpisů je stále v platnosti i v sekulárním státě, ale ne všechny následky šarí’atských právních předpisů povinujících muslimy nejsou aplikovatelné, s jedinou podmínkou – že je pro stejný případ možno aplikovat dvě normy – šarí’atskou a civilní (např. v souvislosti se sňatky, obchodem, podnikáním, bankovnictvím apod.). Lze stanovit dělítko, že v sekulárním systému zůstávají v platnosti ty šarí’atské předpisy, které jsou adresovány muslimskému jedinci a muslimské společnosti, ale ne i ty, jejichž adresátem je stát.[4]

 

Na základě tohoto principu vydal šejch Ibn Džibrín fetwu zakazující použití služebního automobilu na soukromé účely[5], šejch ‘Usejmín takto fetwou zakázal podvádění při kontrole pracovní docházky a předčasné opouštění pracoviště[6] a šejch Ibn Báz překračování dopravních předpisů.[7]

 

 

 

Bojte se tedy Boha, jak jen můžete! (Teghábun:16)

Šarí’a tedy uznává, že muslimské menšiny, jako kterékoli jiné menšiny, jsou ohroženy již tím, že jsou menšiny a proto i zákony většinových společností jejich postavení upravují a zaštiťují. Proto i islámská právní věda vytvořila v historii koncepty aplikace šarí’y ve stavu oslabení (fikhu l-istid‘áf) a ve stavu nadvlády (fikhu t-temkín). Historickým precedentem je rozdílnost podob muslimské existence v mekkánském a medínském období Prorokovy mise.[13]

 

V rámci systému, kde si lid sám sobě stanovuje zákony, ať již přímo, nebo prostřednictvím svých volených zástupců, však muslimové sami mohou citlivě a ohleduplně, ale zároveň jasně a zřetelně, artikulovat a prosazovat pravidla, která jejich život učiní pohodlnějším a bližším požadavkům šarí’y. Metodou proroka Šu’ajba, mír s ním:

I pravil Šu´ajb: „Lide můj, což nevidíte, že mám jasný důkaz od Pána svého a že mi uštědřil od Sebe obživu překrásnou? Já nechci se s vámi příti o to, co vám zakazuji, já pouze chci, abyste se polepšili, pokud jsem toho schopen, a úspěch můj jen od Boha závisí, na Něj se spoléhám a k Němu se kajícně obracím. (Húd:88)

 

Existující škoda vzniklá aplikací ne-šarí’atského zákonodárství na muslimy však nesmí:

1.     1.  Být odkloněna stejnou, nebo větší škodou. Abú Sa’íd al-Chudrí cituje, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم říká: „Kdo z vás vidí zlo, nechť jej odstraní rukou. Pokud toho nebude schopen, nechť se jej pokusí odstranit jazykem. A pokud nebude schopen ani toho, pak nechť jej nenávidí v srdci a to je nejslabší víra.“[14][To můžeme také vidět na mnoha příkladech z Koránu a Sunny, jako je postupný zákaz alkoholu, nebo fakt, že Prorok nevybudoval Ka’bu v celých jejích rozměrech, jaké měla za Ibráhíma, mír s ním, z obavy, aby lidé nezačali přidružovat k Bohu. Od Omara ibn Abdul’azíze, umajjovského vládce považovaného pro svou zbožnost a spravedlivost za pátého pravověrného chalífu, se traduje, že když pomalu zaváděl reformy systému, který se předchozím vývojem odklonil od ideálu Proroka a správně vedených chalífů po něm, jeho netrpělivý, leč oddaný syn mu vytkl: „Otče, proč tolik otálíš se zaváděním reforem, zatímco, při Alláhu, nevím, zda nebudeme pro tvář Boží vhozeni do vroucí vody!“ Tj. stěžoval si, že to jde pomalu a ztuha. Moudrý otec mu odpověděl: „Synu můj, nespěchej. Protože Alláh v Koránu dvakrát víno umožňuje a zakazuje jej až napotřetí. Obávám se, že kdybych lidem nakázal plně se chytit pravdy najednou, odmítli by ji v celosti a to by mohlo otevřít dveře herezi.“[15]

2.     2.  Přinášet vedle dobra z odstranění škody ne-šarí’atského předpisu vznik zla a těžkosti pro muslimy, ze strany nevěřících, kteří by se cítili ohroženi. Alláh říká:

Neurážejte ty, které oni vedle Boha vzývají, aby v nenávisti své neuráželi Boha z neznalosti! (An’ám: 108) Liberalizmus a sekularizmus jsou přesně takovými falešnými modlami, které jsou vzývány namísto Alláha Jediného.

 

Vůdcové muslimů i v zemích nevěřících by se však nikdy neměli uchylovat k bílým lžím a diplomatickým kličkám, ve snaze zametat konfliktní aspekty a body sváru pod koberec. Měli by stát jasně a přesvědčivě za stanoviskem islámu, aby byli příkladem a majákem prostému lidu. V opačném případě by jej totiž mohli vést k nepochopení a k bludu. Alláh říká:

Nebojte se lidí, nýbrž bojte se Mne a nekupujte za Má znamení věci ceny nicotné! (Máida:44)

Na muslimech jako takových také je, aby svými osobními idžtihády, kvalifikovanými a zbožnými rozhodnutími, balancovali mezi zajištěním si smysluplných a lidsky důstojných podmínek v rámci ne-šarí’atského systému na straně jedné a mezi odvržením režimu křivdícího Alláhu tím, že neuplatňuje Jeho zákonodárství, na straně druhé. Neměli by činit žádné takové kroky, které by je vedli k tomu, že jej schvalují, participují na něm, nebo že se tak zdá. Alláh praví:

Neberte výzvu posla k vám tak, jako by to byla výzva jednoho z vás k druhému! Bůh zná dobře ty z vás, kteří se potajmu okrádají. Nechť se mají na pozoru ti, kdož se vzpouzejí Jeho rozkazu, aby je nepostihla zkouška či trest bolestný. (Núr:63)

 

Odmítání systému, který se nezakládá na tom, co zjevil Alláh, bylo vždy charakteristikou tábora Alláhu odevzdaných, jak lze vidět z příkladu dřívějších národů:

I pravil Noe dále: Pane můj, oni mne neuposlechli a následovali toho, jehož majetek a děti jen zkázu jeho zvětšily (Núh:21)

A když přišel rozkaz Náš, zachránili jsme Šu´ajba a ty, kdož spolu s ním uvěřili, z milosrdenství od Nás přicházejícího. A postihlo ty, kdož nespravedliví byli, vzkřiknutí jediné a jitro nalezlo je v domech jejich ležící tvářemi k zemi (Húd:94)

O faraonových nohsledech pravil Alláh:

ti však následovali rozkazu Faraónova, ačkoliv rozkaz ten k správnému nemohl vésti. (Húd:97)

Cestou prosazování podobných změn je celospolečenská diskuze, osvěta, výzva k islámu apod. a není jí aktivní participace na ne-šaríatských systémech transferu moci, nebo vynášení a tvorby nových zákonů. Práce muslima na místech, kde by tvořil nové ne-šarí’atské zákony, nebo kde by aplikoval a vymáhal ty stávající, je odmítnuta jako poklonkování křivdícímu systému.

 

Následování morálních imperativů islámu je prioritní, nemělo by však být ani samými muslimy, ani nemuslimským okolím, bráno jako akt zrady systému, s nímž jsme výše zmíněnou dohodu uzavřeli. Naopak, v rámci kteréhokoli systému každý věřící jedná podle morálních imperativů své víry, jde-li ovšem o víru ryzí. Ačkoli je patrný rozdíl v tom, že západní tradice definuje své občanství na základě společně sdílené loajality k zákonnému systému, k národu, společně sdílené historii a kultuře, naproti tomu tradice islámská klade klíčový důraz na teritorium, hlavu státu a konkrétní podobu společenské smlouvy . [16]

 

Toto by nemělo být překážkou v smysluplném a bezkonfliktním, mírovém soužití nemuslimské většiny a muslimské menšiny pod ne-šarí’atským systémem, neboť jsme viděli, že byť základní postuláty a cesta jsou odlišné, výsledek je stejný. Navíc identitu člověka určuje nejen náboženství, ale také mnoho jiných faktorů. Bavíme-li se o evropských muslimských menšinách, jejich „islámskost“ je jasně vymezuje oproti ostatním Evropanům, stejně jako je jejich evropskost vymezuje proti ostatním muslimům. Navíc islám není nálepkou a označením lidské smečky, nýbrž úplným a bezvýhradným podrobením se Bohu v každém ohledu a v každé situaci. Islám nás učí jak být lepšími a zodpovědnějšími lidmi, lepšími rodinnými příslušníky, pracovníky, přáteli a občany.

 Na to, že muslimská komunita bude v určitých některých ohledech žít svým životem vedle většiny nemuslimské, není třeba nahlížet s podezřením.  Ideologizace těchto rozdílných definic a cest, stejně jako zanedbávání jejich odlišnosti a nepochopení těchto principů inkluze – zároveň jak společného, tak i paralelního života, k ničemu bohulibému nikdy nepovede.

---