Rozhodnutí závisí na stavu a okolnostech daného případu. Musí být splněny následující podmínky:
Rozhodnutí závisí na stavu a okolnostech daného případu. Musí být splněny následující podmínky:
1. Donucení k tomuto druhu zaměstnání situací, nebo příkrou potřebou.
2. Práce je ve prospěch muslimů, způsobem umožňujícím odklonit od nich hrozící škodu, nebo křivdu apod.
3. V případě, že se nejedná o některou z výše uvedených situací, je takový druh zaměstnání pro muslima zakázán shodou učenců. Alláh řekl:
وَلا تَرْكَنُوا إِلَى الَّذِينَ ظَلَمُوا فَتَمَسَّكُمُ النَّارُ وَمَا لَكُمْ مِنْ دُونِ اللَّهِ مِنْ أَوْلِيَاءَ ثُمَّ لا تُنْصَرُونَ
Neopírejte se o ty, kdož nespravedliví jsou, aby vás nepohladil oheň pekelný. A nemáte kromě Boha ochránců žádných a jinou pomoc nedostanete. (Húd:113)
الَّذِينَ يَتَرَبَّصُونَ بِكُمْ فَإِنْ كَانَ لَكُمْ فَتْحٌ مِنَ اللَّهِ قَالُوا أَلَمْ نَكُنْ مَعَكُمْ وَإِنْ كَانَ لِلْكَافِرِينَ نَصِيبٌ قَالُوا أَلَمْ نَسْتَحْوِذْ عَلَيْكُمْ وَنَمْنَعْكُمْ مِنَ الْمُؤْمِنِينَ فَاللَّهُ يَحْكُمُ بَيْنَكُمْ يَوْمَ الْقِيَامَةِ وَلَنْ يَجْعَلَ اللَّهُ لِلْكَافِرِينَ عَلَى الْمُؤْمِنِينَ سَبِيلا
Ti, kdož vyčkávavě pozorují, co bude s vámi, říkají, když se vám dostane vítězství od Boha: „Cožpak my nejsme s vámi?“ Když však něco z úspěchu připadne nevěřícím, tu zase těmto říkají: „Cožpak jsme se vám nesnažili pomoci a nebránili jsme vás před věřícími!“ Avšak Bůh vás rozsoudí v den zmrtvýchvstání a Bůh nedá nevěřícím možnost zvítězit nad věřícími. (Nisá´:141)
Jedná-li se o první případ, tedy donucení, či nevyhnutelnou, nebo příkrou potřebu, pak se otázka svádí na princip nouze, kdy je dovoleno i to, co je za normálních okolností zakázáno.
وَجَاهِدُوا فِي اللَّهِ حَقَّ جِهَادِهِ هُوَ اجْتَبَاكُمْ وَمَا جَعَلَ عَلَيْكُمْ فِي الدِّينِ مِنْ حَرَجٍ مِلَّةَ أَبِيكُمْ إِبْرَاهِيمَ هُوَ سَمَّاكُمُ الْمُسْلِمِينَ مِنْ قَبْلُ وَفِي هَذَا لِيَكُونَ الرَّسُولُ شَهِيدًا عَلَيْكُمْ وَتَكُونُوا شُهَدَاءَ عَلَى النَّاسِ فَأَقِيمُوا الصَّلاةَ وَآتُوا الزَّكَاةَ وَاعْتَصِمُوا بِاللَّهِ هُوَ مَوْلاكُمْ فَنِعْمَ الْمَوْلَى وَنِعْمَ النَّصِيرُ
A usilujte za věc Boží s úsilím, jež si zaslouží! On si vás vyvolil a nepřipravil vám žádné obtíže v náboženství, jež je vírou předka vašeho Abrahama. A On nazval vás muslimy již dříve – i v tomto -, aby posel tento byl vám svědkem a abyste vy byli svědky pro ostatní lidi. Dodržujte modlitbu a rozdávejte almužnu a hledejte oporu u Boha! On vaším je ochráncem – jak překrásný to ochránce a jak výtečný to pomocník! (Hadždž:78)
Je zde ovšem výjimka zaznamenaná Ibn Hadžerem na autoritu al-Muhelleba ibn Abí Sufry, že zaměstnání samo o sobě musí být šarí’atsky povoleno a nesmí jít o nápomoc nevěřícím proti muslimům.[1]
V druhém případě, tj. když takovou pozici potřebuje komunita, se učenci rozcházejí.
Podle prvního názoru je to dovoleno, neboť hlavním smyslem šarí’y je spravedlnost. Toto např. aš-Šewkání a al-Kurtúbí zdůvodňují Júsufovou, mír s ním, žádostí o pozici státního pokladníka u tehdejšího vládce Egypta:
قَالَ اجْعَلْنِي عَلَى خَزَائِنِ الأرْضِ إِنِّي حَفِيظٌ عَلِيمٌ
I odpověděl Josef: „Pověř mne správou nad sýpkami země,neb já strážce jsem pečlivý a moudrý.“ (Júsuf:55) Dalším důkazem je obecná povinnost muslimů pomáhat si ve všem, v čem je dobro. Al-‘Izz ibn Abdusselám povoluje muslimům převzít pozici soudce mezi muslimy i v případě, že muslimská země je dobyta nevěřícími okupanty, kvůli obecnému blahu.[2]
Druhý názor takové zaměstnávání muslimů zcela zakazuje.
وَلا تَرْكَنُوا إِلَى الَّذِينَ ظَلَمُوا
Neopírejte se o ty, kdož nespravedliví jsou (Húd:113) Verš zakazuje podporu jakékoli křivdě a nevíra sama je druhem křivdy. Toto je názor al-Máwardího, autora slavných Ahkámu s-Sultáníjja. Ten praví: „Zahrnovalo by to zakázanou loajalitu, podporu, přátelství a velebení křivdy.“[3]
Nejlepším názorem je, že povolena je jen taková pozice, která nezahrnuje záměr pomáhat křivdě, nýbrž pomoci muslimům, nezahrnuje zakázanou loajalitu (protože sama pozice není nutně důkazem této) a neexistence velebení takového řádu, ani jeho prosazování.