Dost bylo polemik mezi muslimy, díl iv.: Rozhodné slovo proti hádkám

 

 

Imám Sufján as-Sewrí pravil: „Andělé jsou strážci nebes a následovníci hadísů jsou strážci země!“¹

 

Imám Ahmed ibn Hanbel pravil: „Alláh se smiluj člověku hovořícímu podle pravdy, následujícímu podání (hadísy), pevně se držícímu Sunny a beroucímu si bohabojné za vzor.“²

 

Z téhož důvodu šejchu l-islám Ibn Tejmíjja pravil:

„Rozumný člověk by se měl vynasnažit následovat Sunnu Božího Posla صلى الله عليه و سلم ve všem.“³

 

Imám Ahmed ibn Hanbel v úvodu své knihy odpovídající na hereze popíračů Vznešených Božích atributů: 

„Chvála Alláhu, Který v každé době daleko od časů proroctví ponechává několik učenců vyzývajících zbloudilé ke Správnému vedení, kteří trpělivě snášejí příkoří, které jim zbloudilí působí. Oni oživují Knihou Boží mrtvé a Božím Světlem usměrnňují oči, které jsou slepé. Kolik jen oživili těch, které Iblís pobil, kolik jen zbloudilých a ztracených přivedli na správnou cestu?Jak podivuhodný je jejich vliv na lidi a jak příšerné je chování lidí vůči nim! Oni vyvracejí a odstraňují od Knihy Boží pokřivené výklady odchýlených, lži zkažených a výklady ignorantů, kteří se chopili korouhví inovace a popustili uzdu rozkolu. Oni se rozcházejí ohledně Koránu a shodují se na tom, že je ho třeba odvrhnout. Hovoří proti Alláhu, o Alláhu a o Jeho Knize bez znalosti. Dokazují svá tvrzení nejasnými verši a klamou neznalé svými pochybnostmi, které jim předkládají. Utíkám se k Alláhu před pokušeními zbloudilých!“⁴ 

 

Proto také Ibn Kajjím napsal:

„Kdokoli bude získávat nauku, aby oživil islám, takový je jedním z pravdymilovných a jeho stupeň následuje ihned po stupni proroků.“⁵

 

Proto také podle ‘Abdulláha ibn Hasana al-Welíd ibn Muslim vysvětlil šíření nauky jako šíření Sunny.⁶

 

A proto také Abú Bekr at-Tartúsí prohlásil: „Znalost předchází činu v každém ohledu a nikdy naopak. Kdo toto pravidlo převrátí a dá přednost činu před znalostí, ten začne Alláha uctívat nevědomostí, což ho nevyhnutelně přivede v blud a ke vnášení inovací v náboženství, a Alláh nás před tím chraň.“⁷

 

Ze stejného důvodu formuloval Fudajl ibn Ijjád dvě podmínky přijetí každého činu: „Zajisté čin, pokud bude upřímný, ale nesprávný, nebude přijat. Stejně tak, pokud bude správný, ale neupřímný, opět nebude přijat. Nebude přijat, dokud nebude upřímný a zároveň také správný. Upřímný bude, bude-li vykonán kvůli Alláhu Vznešenému a správný bude, bude-li vykonán v souladu se Sunnou Posla Božího.“⁸

 

Na základě této skutečnosti Ibn Tejmíjja uvedl:

„Zbožní předkové říkávali: „Dejte si pozor na dvě skupiny lidí, na ty, které svedly jejich tužby, a na ty které oslepil vezdejší svět.“ Také říkávali: „Dejte si pozor na pokušení zkaženého učence a zbožného ignoranta, protože pokušení z jejich strany je pokušením každému, kdo se vydá v jejich šlépějích“ ⁹

 

Jedním z hlavních důvodů odklonu od přímé a správné cesty a rozkolu mezi jejími následovníky, pokud ne tím vůbec hlavím, je právě inovace, arab. بدعة bid’a.

 

Imám Ibn ‘Abdilberr pravil: „To, co je věrohodně přeneseno od Božího Posla صلى الله عليه و سلم nebo sahábů رضي الله عنهم أجمعين, to je znalost, na základě které čerpáme své náboženství. To, co je vneseno po nich a nemá svůj základ v tom, co se od nich traduje, to všechno je inovace a blud.“¹⁰

 

O inovaci Ibn ‘Abbás رضي الله عنهما pravil: „Věru u Alláha nejnenáviděnějšími věcmi jsou inovace!“¹¹

 

Ibn Omar o ní řekl: „Každá inovace je bludem, i kdyby ji lidé považovali za něco dobrého.“¹²

 

Inovaci stojící v přímé opozici proti Sunně měl na mysli i al-Hasan al-Basrí: „Někteří lidé říkali, že milují Vznešeného Alláha, načež je On podrobil zkoušce veršem:

قُلْ إِن كُنتُمْ تُحِبُّونَ اللَّهَ فَاتَّبِعُونِي

Rci: "Milujete-li Boha, pak mne následujte … (Álu ‘Imrán:31)

 

‘Abdurrahmán ibn Abi z-Zinád pravil: „Muž nebýval považován za skutečného muže, dokud nepoznal Sunnu.”¹³

 

Naopak největším zázrakem a divem věru je, když člověk následuje Sunnu a vyhýbá se inovaci. Imám al-Lejs ibn Sa’d pravil: „Pokud uvidíte člověka chodit po vodě, nenechte se jím oklamat, dokud jeho život i činy nepostavíte na váhu Koránu a Sunny.“ Když tato slova uslyšel imám aš-Šáfi’í, řekl: „Kdepak! Al-Lejsovým slovům chybí ještě něco navíc – pokud uvidíte člověka chodit po vodě a letět ve vzduchu, nenechte se jím oklamat, dokud jeho život i činy nepoložíte na váhu Koránu a Sunny!“¹⁴

 

Neexistuje žádná dobrá inovace. Imám Málik ibn Anas řekl: „Kdokoli, kdo do islámu vnese inovaci a považuje ji za dobrou (pěknou), ten si přeje říci, že Muhammed صلى الله عليه و سلم zpronevěřil své poselství, neboť Alláh pravil:

اليَومَ أَكمَلتُ لَكُم دينَكُم…

Dnešního dne jsem pro vás dovršil vaše náboženství … (Máida: 3), proto co nebylo součástí náboženství tehdy, není její součástí ani dnes.“¹⁵

 

Imám al-Berbehárí pravil:

„Když se ti ukážou inovace nějakého člověka, dej si na něj veliký pozor, protože to, co ti zůstalo skryto, je ještě mnohem horší, než co jsi spatřil.“¹⁶

 

Džerír ibn ‘Abdulhámid al-Kúfí tak pravil ohledně jisté skupiny inovátorů: „Slova džehmíjů jsou spočátku jako med, ale pak jsou jako jed.“¹⁷

 

Mechanizmus zhoubného působení inovace popsal šejchu l-islám Ibn Tejmíjja následovně:

„Když se pak tato věc, inovace, převládne a rozšíří se, přijímají ji obyčejní lidé a zapomínají základní pravidlo¹⁸, dokud se tato inovace sama nestane zvyklostí a něčím pro lidi naprosto samozřejmým, či si ji dokonce nezvolí jako svátek, nebo jako způsob uctívání, kterým zatlačí do úzadí jiný způsob uctívání, který předepsal Vznešený Alláh, do té míry, že tímto dokonce dochází k umrtvování islámu a oživování nevíry.“¹⁹

Šejchu l-islám Ibn Tejmíjja popsal chování zastánců inovací takto:

„Novotáři sebe nazývají přezdívkami, kterých nejsou hodni, jako cháridžovci, kteří sebe nazývali věřícími, kromě všech ostatních, kteří se obracejí ke Kible a jimi kontrolovaná území nazývali místy hidžry. To samé dělají i ráfidíja, nazývají sebe věřícími a k Alláhu přiblíženými, na úkor všech ostatních následovníků Kibly.“²⁰

O jejich vzájemné nevraživosti se pak jinde vyjadřuje následovně:

„Následovníci Sunny a společenství jsou vůči každé této skupině spravedlivější, nežli jsou tito novotáři vzájemně sami mezi sebou.“²¹

 

Přístupem následovníků Sunny je objasnit, co je podstatou inovace, co je naopak Sunnou.

 

Důvody toho shrnul imám al-Awzá’í: „Když inovátoři veřejně prokážou svou inovaci a zvýší se počet inovací i vyzyvatelů k bludu, pak je šíření znalosti a tradování hadísů milostí, které je třeba se pevně držet v boji proti každému zatvrzelci.“²²

 

O přínosech takového člověka hovoří imám Jahjá ibn Jahjá: „Obrana Sunny je důležitější, nežli džihád na cestě Boží!“ Někdo namítl: „Člověk rozdává svůj majetek, moří se a vede džihád, ale i přesto je tento (obránce Sunny) lepší, nežli on?“ Jahjá odpověděl: „Ano, je lepší. Mnohem lepší.“²³

 

Od Omara ibnu l-Chattába vضي الله عنه se uvádí slova: „Přijdou lidé, kteří s vámi budou polemizovat mnohoznačnějšími verši z Koránu, proto jim vy odpovězte Sunnou, neboť následovníci Sunny poznají Korán lépe.“²⁴

 

Ohledně toho, kdo brání Sunnu před inovací, šejchu l-islám Ibn Tejmíjja řekl:

„Kdo odpovídá inovátorům, je mudžáhidem na cestě Boží.“²⁵

Na jiném místě vysvětluje:

„Objasnění stavu předáků inovací, ti, kteří hovoří proti Koránu a Sunně anebo těch, jenž uctívají způsobem protichůdným vůči Koránu a Sunně a upozorňování ummy na takové je povinností podle konsensu všech muslimů. (…)

Pokud by nebylo takových, které Alláh inspiruje k tomu, aby odstraňovali jimi způsobené škody, náboženství by bylo zničeno a jejich škody na náboženství by byly větší, než by kdy dokázal nepřítel válečnou cestou. Imám Ahmed ibn Hanbel byl jednou dotázán: „Člověk se dobrovolně postí, modlí a setrvává v i’tikáfu, je ti to milejší než slova proti inovátorům?“ Odpověděl: „Pokud vstane k modlitbě a setrvává v i’tikáfu, užitek tohoto kane pouze k němu, zatímco pokud bude hovořit proti inovátorům, užitek z toho kane všem muslimům. A to je lepší!“²⁶

 

Inovátorům třeba odpovědět jasně, stručně, výstižně, přesvědčivě a nekompromisně, slovy Ibn Tejmíjji:

„Ten, kdo nevyvrací bezbožníky a inovátory způsobem bořícím jejich tvrzení od samého základu, ten nevykonal svou službu islámu způsobem, jakým zasluhuje a jeho slova ani neléčí srdce a ani nepřináší duším klid. A nejen to, z jeho slov vyplývá i to, že není pevně přesvědčen o tom, co zastupuje.“²⁷

 

Přesně tak postupoval Ibn ‘Abbás رضي الله عنهما když debatoval s cháridžovci a ti mu pokládali různé dotazy. Ibn ‘Abbás jim vždy odpověděl, i když věděl, že jej lidé obviňují z toho, že se s cháridžovci vůbec baví. Řekl: „Pokud bych se neobával skrývání nauky (a velkého trestu za to), neodpověděl bych jim.”²⁸

 

Pokud takové vyvracení z nějakého důvodu není možné, anebo inovátoři tomu brání, resp. již tak bylo učiněno a Sunna a Pravda se stala zřejmou, potom je nutno s inovátory nepolemizovat a naopak se jich odříci, jak ukazuje praxe selef.

 

Abú Kilába praví: „Neseďte s následovníky tužeb (inovátory) a nepolemizujte s nimi, protože se obávám, že vás otráví svým bludem, nebo vám zamlží z náboženství to, co se stalo zamlženým i jim.“²⁹ Podle jiného podání: „… neboť si nejsem jist, zda i vás nestáhnou do jejich bludu a nezmatou vás v tom, co jste již znali.“³⁰

 

Fudajl ibn Ijjád říká: „Alláh má anděly pátrající po kroužcích zikru. Proto se dívej, s kým sedíš. Nechť to nebude s inovátorem, protože Alláh se na inovátory ani nedívá. Znakem pokrytců je, že člověk vstane a posadí se k inovátorovi. Setkal jsem se s vybranými lidmi, všichni z nich byli následovníci Sunny a všichni z nich zakazaovali družit se s inovátory.“³¹ Fudajl také řekl: „Kdo bude vysedávat s inovátorem, zůstane bez moudrosti.“³² Také řekl: „Kdokoli provdá svou milovanou dceru za inovátora, ten s ní zpřetrhal příbuzenská pouta.”³³

 

Mus’ab ibn Sa’d říká: „Nikdy neseď s tím, který upadl do pokušení rozkolu, neboť se ti nevyhnutelně stane jedno z toho, buď nakazí tvé srdce a ty se pak vydáš jeho směrem, anebo tě předtím, než se rozejdete, rozhněvá.“³⁴

 

‘Abdulláh ibn Táwús jednou seděl se svým synem a přišel k nim jistý člověk ze sekty mu’tezila. Začal k nim promlouvat. Ibn Táwús když to viděl, zacpal si uši svými prsty a synovi řekl: „Synku, dej si prsty do uší a dobře přitlač, abys náhodou něco z jeho slov nezaslechl!“³⁵

 

Imám Ibn Betta al-Akbarí tento princip komentuje slovy:

„Ze Sunny je vyhýbat se každému tomu, který v sobě nosí věrouku takovou, jakou jsme vzpomenuli (tj. inovátorskou), odříkat se ho a distancovat se od něj. Rovněž se třeba odříci těch, kteří se s ním spolčují, pomáhají mu, brání ho a stýkají se s ním, i kdyby navenek prokazovali, že následují Sunnu.“³⁶

 

 

‘Abdulláh ibn ‘Amr رضس الله عنه slyšel, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

 الْمُسْلِمُ مَنْ سَلِمَ الْمُسْلِمُونَ مِنْ لِسَانِهِ وَيَدِهِ، وَالْمُهَاجِرُ مَنْ هَجَرَ مَا نَهَى اللَّهُ عَنْهُ.

„(Skutečným) muslimem je ten, před jehož rukou a jazykem jsou ostatní muslimové v bezpečí a vysídlencem je ten, který opustí to, co Alláh zakázal.“

 

Sufján ibn Husejn řekl: „V přítomnosti Ijjása ibn Mu’áwíjji jsem kohosi vzpomenul po zlém. Ijjás mi pohlédl přímo do tváře a obořil se na mne: „Bojoval jsi proti Římanům?!“ „Ne, nebojoval.“ „A proti Sindu, proti Indům či proti Tatarům?!“ „Ne, nebojoval,“ přiznal jsem. Pak mi řekl: „Což před tebou byli v bezpečí jak Římané, tak i Sind, Indové i Tataři, ale nebyl před tebou v bezpečí tvůj bratr muslim?“ Po tomto jsem se něčeho takového již nikdy nedopustil.“³⁷

 

Abdulláh ibn Wehb, budiž mu Alláh milostiv, málikovský učenec z Egypta, který provázel imáma Málika více než dvacet let, pravil: „Předsevzal jsem si, že pokaždé, když nějakého člověka pomluvím, budu se den postit. Pomlouval jsem a potom se postil, dokud jsem se neunavil. Usmyslel jsem si proto, že pokaždé, když nějakého člověka pomluvím, udělím dirham v milodar. A z lásky k penězům jsem pak zanechal i pomlouvání!“ Az-Zehebí k tomu dodává:

„A takoví byli učenci. A toto je plod užitečné znalosti.“³⁸

 

Výjimku z tohoto obecného zákazu uvádí Jahjá ibn Abí Kesír: „Tři druhy lidí je dovoleno vzpomínat po zlém – nespravedlivého vládce, inovátora a veřejně hřešícího.“³⁹

 

‘Abdulláh ibn Omar رضي الله عنه slyšel Posla Božího صلى الله عليه و سلم, jak pravil:

لاَ يَحِلُّ لِلْمُؤْمِنِ أَنْ يَهْجُرَ أَخَاهُ فَوْقَ ثَلاَثَةِ أَيَّامٍ.

„Věřícímu není dovoleno stranit se svého bratra po více, nežli tři dny.“⁴⁰

 

Abú Hurejra رضي الله عنه uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

لاَ يَحِلُّ لِمُسْلِمٍ أَنْ يَهْجُرَ أَخَاهُ فَوْقَ ثَلاَثٍ فَمَنْ هَجَرَ فَوْقَ ثَلاَثٍ فَمَاتَ دَخَلَ النَّارَ.

„Muslimovi není dovoleno stranit se svého bratra po více, než tři dny. Kdokoli se straní svého bratra déle, než tři dny, a zemře, vejde do Ohně.“⁴¹ Na autoritu Fudály ibn ‘Ubejda رضي الله عنه odobný hadís ve znění: „Kdokoli se straní svého bratra více, než po tři dny, vejde do Ohně, kromě toho, koho Alláh poctí Svou velkodušností.“⁴² Od Ibn ‘Abbáse رضي الله عنهما se uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Trojici se modlitba nezdvihá nad jejich hlavy více než jednu stopu (a tedy není Alláhem přijata): člověku panujícímu nad lidem, který ho však nenávidí, manželce, která ulehne ke spánku, avšak její manžel s ní není spokojen, a dvěma bratrům, kteří se hádají a přou.“⁴³

 

Těmito radami se řídila také praxe selef.

 

Omar ibnu l-Chattáb pravil: „Žádnému muslimovi, když slyší slova svého bratra, není dovoleno vyložit je špatným způsobem (tj. v neprospěch bratra muslima), dokud existujen byť i sebemenší možnost je vyložit dobře (tj. ve prospěch bratra muslima).“⁴⁴ 

 

Málik ibn Dínár, budiž mu Alláh milostiv, který byl jedním ze spolehlivých vypravěčů hadísů ve druhé generaci muslimů, říká: „Člověku jako zlo stačí nebýt jedním z dobrých a přitom dobré osočovat.“

 

Sufján as-Sewrí pravil: „Dej si velký pozor na špatné smýšlení o svém bratru, protože toto je jed, na který se umírá.“

  

Bišr al-Cháfí pravil: „Kdo si přeje spásu, nechť mnoho mlčí a o druhých smýšlí jen v dobrém.“

 

Rabí’ovi ibnu l-Hejsemovi, budiž mu Alláh milostiv, někdo řekl: „Vidíme, že nikoho nekritizuješ." Odvětil mu: „Nejsem spokojen sám se sebou, jak by mi potom mohl zbýt čas na urážení druhých?“ 

 

Ibn Džewzí, kritizujíce tento nešvar, napsal:

„Lidé se bojí Alláha kvůli hříchům spáchaným jinými kromě nich, avšak nebojí se Ho kvůli svým vlastním hříchům!“⁴⁵

 

Músá ibn Hárún byl velkým učencem, imámem a háfizem hadísů, jedním z nejlepších ve svém oboru mezi Iráčany, že řekl:  „Modlil jsem se po celé dva roky k Alláhu, aby mi pomohl rozhodnout se, než jsem promluvil o al-Ma’marím (jednom z vypravěčů hadísů).“⁴⁶ Tedy váhal, zda tak učinit, navzdory tomu, že si to vyžadovala ochrana Sunny a společenská nutnost oddělit spolehlivé a pravověrné vypravěče od hříšníků a inovátorů.

 

Ibn Kajjím vysvětluje tyto principy jednání s druhými následovně:

„Pokud se k tobě někdo zachová zle, ale později k tobě přijde s ospravedlněním se ti za tuto svou chybu, pak tvá pokora jakožto věřícího člověka si od tebe žádá, abys toto jeho ospravedlnění přijal, lhostejno zda je správné nebo není, přenechávaje nitro dotyčného člověka Alláhu Vznešenému, tak jako Posel Boží صلى الله عليه و سلمnakládal s licoměrníky a pokrytci, kteří se nezúčastnili válečných tažení po jeho boku. Později se mu omlouvali, že se nemohli zúčastnit z toho či onoho důvodu – a Posel Boží صلى الله عليه و سلم tyto jejich omluvy přijal, nestaral se o to, co se skutečně nacházelo v jejich hrudi a v jejich nitru, což může vidět jedině Alláh! Znak cti a pokory je, že pokud si všimneš nesprávnosti v něčím ospravedlnění nebo výmluvě, nebudeš se za to chytat, ale naopak řekneš: „Možná že tomu tak skutečně bylo,“ anebo řekneš „Pokud by bylo něco předurčeno, zajisté by k tomu došlo,“ nebo „To, co je předurčeno, nemožno zvrátit“ apod.“⁴⁷

 
 

 

 

Imám an-Newewí ve svém díle ar-Rawda říká:

„Učenci odsuzují to, na čehož odsouzeníhodnosti se shodli. A to, v čem se rozcházejí, neodsuzují. Protože každý mudžtehid má právo na svůj názor a může částečně odhalit pravdu, anebo má pravdu jen jeden z nich, jenže my nevíme, který z nich to je. Neshoda ve vedlejších otázkách byla přítomna i mezi saháby a tábi’ín, ale žádný z nich své oponenty neodsuzoval. Odsuzovali jen to, co odporovalo jasným důkazům z Koránu, Sunny, idžmá’u a jasné analogie.“⁴⁸

 

Moudrý a zbožný umajjovský chalífa Omar ibn ‘Abdul’azíz pravil: „Zastav se tam, kde se zastavili i lidé (z těch před tebou)! Protože věru oni se tam zastavili na základě naučené znalosti. Stačily jim jasné důkazy a oni byli nejschopnější v jejich objasňování. Pokud by v něčem byl nějaký užitek, oni by si ho zasloužili ze všech nejvíce.“⁴⁹

 

Imám a-Awzá’í řekl: „Vytrvej v následování Sunny a zastav se tamtéž, kde se zastavili i zbožní předkové. Řekni to, co řekli i oni a zdrž se (slov i konání) tam, kde to učinili i oni. Následuj cestu zbožných předků, protože i tobě stačí to, co stačilo i jim.“⁵⁰

 

Ibn Tejmíjja praví:

„To, že ignoranti společně napadli učence muslimů a prohlašují je nevěřícími spadá v největší zlo, sahající svými kořeny až k cháridžovcům a ráfidíjům. (…)

Nelze každého, jehož slova odmítáme kvůli chybě, které se dopustil, prohlásit za nevěřícího, dokonce ani za hanebníka, ba dokonce ho snad ani nelze považovat za hříšníka.“⁵¹

  

Háfiz Šemsuddín az-Zehebí k tomuto principu dodává:

„Pokud bychom každého učence, jenž pochybil ve svém idžtihádu, přičemž měl správnou víru a touhu následovat pravdu, odmítli, vyvrátili a prohlásili za inovátora, z velkých imámů by nám zůstal jen málokdo.“⁵²

 

Neshodači odlišné názory tam, kde je pro ně prostor, nemohou znamenat nebo zapříčinit podceňování druhého, nerespekt a opovržení vůči němu.

 

To dokazují například i dva momenty ze života imámů Malika, který žil v Medíně a imáma al-Lejsa ibn Sa’ada, který žil v Egyptě. Přestože názorově se v některých podstatných náboženských otázkách rozcházeli, byli si velmi blízkými přáteli a jeden druhého si hluboce vážili. Imám Málik byl chudý a imám al-Lejs naopak bohatý. Když jednou imám Málik vdával svou dceru, požádal imáma al-Lejsa, aby mu poslal z Egypta jednu lahvičku parfému.  Ten mu poslal do Medíny jednu celou velblouda plně naloženou parfémem, z něhož imám Málik použil na svatbě pouze malou část, zbytek prodal a z obnosu z prodeje jistý čas žil. V jiném případě se imám Málik doslechl, že imám al-Lejs přicestoval do Medíny a poslal mu talíř plný medínských datlí jako dar. Imám al-Lejs se potěšil a talíř mu poslal zpět doplna naložený zlatými dinár.

 

Jednou byl v přítomnosti imáma Ahmeda ibn Hanbel vzpomenut imám Ishák ibn Ráhawejh, který se s Ahmedem v řadě otázek rozešel. Ahmed se o něm vyjádřil velmi pochvalně a řekl: „Přes most do Chorásánu nepřešel nikdo podobný Ishákovi. I když jsme se v některých věcech rozešli. Ale vždyť se lidé přece ve svých názorech jedni s druhými rozcházejí odedávna!“⁵³

 

Vezměme si příklad i z postoje imáma aš-Šáfi’iho, který říkával: "Můj názor je správný, ale je také možné, že je vadný a názor druhých je vadný, ale je také možné, že je správný."

Imám aš-Šáfi’i byl natolik oddaný pravdě, že nebral ohled na to, zda je pravda na jeho straně nebo na straně jeho oponenta. Říkával také: „S nikým jsem nikdy nediskutoval, aniž jsem si přál, aby Alláh vyjevil pravdu na jeho jazyku."

 

 

 

Moudrý Lukmán radil svému synu: „Synku můj, buď pokorným vůči pravdě, potom budeš nejrozumnější z lidí!“

 

Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه pravil: „Dobře se drž upřímných přátel, buď pořád v jejich blízkosti, protože v blahobytu jsou ti ozdobou a v nouzi pomocí.“⁵⁴

 

Zejd ibn Aslem uvádí, že Abú Dudžána Simák ibn Hareša رضي الله عنه řekl: „Ze všech činů se nejvíce spoléhám na dva – nikdy jsem nehovořil o něčem, co se mne netýká, a mé srdce bylo vůči ostatním muslimům vždy čisté.“⁵⁵

 

Pero má brk, ale i přesto s ním neletí. Boty mají jazyk, ale i přesto jím nehovoří. Stůl má nohy, ale přesto jimi nekráčí. A člověk má rozum, ale i přesto jím nepřemýšlí. Proto pomni daru rozumu, kterého se ti dostalo a využij ho ve jménu Toho, Který tě jím obdařil. Pomni též daru pravého náboženství a následování přímé cesty a hleď být opravdovým bohabojným, o kterých pravil imám Ibnu l-Džewzí:

„Ten, jenž se opravdu obává svého Pána, se nestará o ostatní a ani sám sebe nestaví do pozice, kdy by riskoval svou vlastní víru.“⁵⁶

 

Prosíme Alláha tak, jako imám al-Ádžurrí, když napsal:

„Prosím Alláha, aby ze Svého dobrodiní a štědrosti učinil jak nás, tak také vás jedněmi z těch, jejichž prostřednictvím je oživována Sunna a vymírají inovace, sílí srdce těch, kteří následují pravdu a zmírají duše následovníků tužeb.“⁵⁷ Ámín!