Dovoluje islám zaútočit na civilisty?

Islám ve všeobecnosti zakazuje odpovídat na násilnou akci ještě násilnější akcí a oplácet bezpráví ze strany nepřítele ještě horším bezprávím vůči nepříteli. Aby byl boj džihádem, musí být veden z islámských pohnutek a islámskými předpisy platnými vždy v každé době a všude na každém místě, Svatou Zemi Palestinu nevyjímaje. Žádné speciální případy neexistují, bez ohledu na názor kohokoli. Toto je základní princip, kterému je podřízeno vše ostatní a cokoli další.

Vznešený Alláh přikazuje:

وَقَاتِلُوا فِي سَبِيلِ اللَّهِ الَّذِينَ يُقَاتِلُونَكُمْ وَلَا تَعْتَدُوا ۚ إِنَّ اللَّهَ لَا يُحِبُّ الْمُعْتَدِينَ ‎

“A bojujte na stezce Boží proti těm, kdož bojují proti vám, avšak nečiňte bezpráví, neboť Bůh nemiluje ty, kdož se bezpráví dopouštějí.” (Bekara: 190)

Proporcionalita je zásada, kterou Alláh přikazuje řídit se jak při posuzování důvodů vypuknutí války samotné i při provádění konkrétních bojových operací během ní. Pokud je tato zásada v kterémkoli z těchto bodů porušena, stává se válka neislámským zabíjením a přestává být islámsky legitimním džihádem.

Vznešený Alláh o proporcionalitě říká:

فَمَنِ اعْتَدَىٰ عَلَيْكُمْ فَاعْتَدُوا عَلَيْهِ بِمِثْلِ مَا اعْتَدَىٰ عَلَيْكُمْ

“Kdokoliv proti vám vystoupí nepřátelsky, pak i vy proti němu tak vystupte, podobně jako on vystupoval proti vám.” (Bekara: 194)

Islámské zákonodárství zapovídá úmyslně cílit v řadách nepřátel na děti, ženy, nemohoucí starce a zdravotně postižené, přičemž k tomu je možno připočíst i jakékoli další osoby, které nenesou zbraň a neúčastní se ozbrojené agrese proti muslimům.

Důkazem je hadís od ‘Abdulláha ibn Omara رضي الله عنهما, dle nějž Posel Boží صلى الله عليه وسلم po jedné z bitev nalezl na bitevním poli mezi těly nepřátel povražděné i jejich ženy a děti a tuto tehdy obvyklou praxi následně zakázal.¹

Podle Rabbáha ibn Rabí’y رضي الله عنه Posel Boží صلى الله عليه وسلم zákaz zdůvodnil slovy pronesenými nad zabitou ženou z řad nepřátel:

مَا كَانَتْ هَذِهِ لِتُقَاتِل

“Vždyť tato ani nebojovala.“²

Hanefíjský učenec Ibn Hummám uvádí konsenzus (arab. الإحماع al-idžmá’) islámských učenců ohledem zákazu zabíjet ženy a děti.³ Abu l-‘Abbás al-Kurtubí s odvoláním na kádího ‘Ijjáda za málikovce s tímto konsenzem souhlasí.⁴ Absolutní zákaz úmyslného zabíjení civilistů traduje jako konsenzus od Málika, Abú Hanífy a dalších učenců i hanbelovec Ibn Kudáma.⁵

Analogicky k tomuto pravidlu je možno shodně Rabbáhovu hadísu vztáhnout tento zákaz i na všechny nebojující osoby, moderním jazykem civilisty, neboť důvodem (arab. علة ‘illa), proč mají být ušetřeni, je jejich nezapojení se do boje, jinými slovy to, že jsou civilisté a nikoli vojáci. Pokud by někdo chtěl úmyslně cílit na nebojujícího, tedy na civilistu, toto by mu bylo zakázáno, jak uvádí ‘Abdulmuhsin al-‘Abbád.⁶ Analogie ovšem platí i naopak, tedy pokud by se tito civilisté do boje zapojili, této své ochrany by pozbyli.

Do kategorie civilistů krom žen a dětí spadají i starci, nemohoucí, nemocní, postižení a dále především náboženští představitelé, poslové nesoucí zprávy, diplomaté, vyslanci, v moderní době třeba novináři, vyjednavači a ostatní lidé přímo se neúčastnící nepřátelské bojové akce.

Tuto analogii postavenou na důvodu zákazu uznává většina klasických i soudobých učenců, včetně následovníků mezhebu hanefíjského,⁷ málikovského,⁸ a hanbelovského ⁹. Na této straně jsou i zastánci jednoho, v rámci mezhebu ovšem nepreferovaného, podání od šáfi’ovců.¹⁰ Tuto pozici možno zaujmout jako obecně smysluplnější.

Takovou rozšiřující analogii naopak odmítá druhé, v rámci šáfi’ovského mezhebu preferované podání¹¹ a nesouhlasí s ní ani záhirovci, pro něž musí být civilista jako nebojující jmenován přímo textem, jinak platí obecný princip dovolenosti zabít v boji kohokoli, kdo jinak není textem přímo jmenován jako výjimka.¹² Část pozdějších šáfi’ovců ovšem toto odůvodnění interpretuje jen jako svolení s jistou mírou zavrženíhodnosti a zdůrazňuje, že se nejedná o nikterak preferovanou věc.¹³

Mnohdy bývá citovano svolení Posla Božího صلى الله عليه وسلم uváděné od Sa’ba ibn Džesámy رضي الله عنه, kdy muslimové zaútočili na vojsko nepřátel v noci i přes riziko, že zasáhnou jejich ženy a děti, přičemž mu Posel Boží صلى الله عليه وسلم odpověděl:

هُمْ مِنْهُمْ

Oni patří k nim.“¹⁴

Toto údajné svolení lze spolu s většinou vykladačů hadísů vysvětlit tak, že se jednalo o specifickou mezní situaci, kdy rozlišení mezi  vojáky a civilisty nebylo v dané chvíli možné či proveditelné a nebylo úmyslem muslimského vojska na civilní obyvatelstvo nepřítele útočit, nicméně k útoku na ně muselo dojít, aby byly eliminovány útočící nepřátelské jednotky, k nimž se jinou cestou nešlo dostat. Toto možno porovnávat se soudobou taktikou tzv. živého štítu.

Mezi oběma na první pohled protichůdnými hadísy je možno vést sladění v duchu tom, že první lze považovat za obecné pravidlo (arab. العزيمة al-‘azíma) v situaci, kdy je možno rozeznat mezi bojujícími a civilisty, a pak směřovat úder palebné síly tak, aby civilisty nezasáhl. Druhý hadís potom lze považovat za ulehčení (arab. الرخصة ar-ruchsa), když toto nelze, obzvláště v situaci, kdy nepřítel civilisty používá, např. jako živý štít, přičemž se na civilisty nesmí úmyslně cílit, jak an-Newewí uvádí od Abú Hanífy, Šáfi’ího a dalších.¹⁵

Toto je též názor většiny současných učenců hadísu a fikhu, kteří poukazují i na používání těžké palebné síly, bomb a raket v moderních konfliktech a soudobém válečnictví, kdy prakticky není možné se úplně vyhnout kolaterálním ztrátám v řadách nepřátelských civilistů. Avšak povinností muslimů je tyto ztráty v rámci možností co nejvíce minimalizovat, nakolik jsou toho schopni. S tímto viděním nesouhlasí Málik a al-Awzá’í, kteří zapovídají útočit na civilisty i v tomto mezním případě, jak uvádí as-San’ání.¹⁶

Málikovec al-Kurtubí, zastánce absolutního zákazu, uvádí, že smysl Prorokových صلى الله عليه وسلم slov “oni patří k nim” potom bude v tom, že muslimové za jejich případné neúmyslné zabití nejsou povinni uhradit jinak povinné odškodné za zabití.¹⁷ Další možností, jak přivést oba hadísy do souladu, je, že se tento hadís vztahuje na situaci, kdy i tyto ženy či jiní civilisté sami bojují po boku vojáků pravidelné armády, jak soudí většina komentátorů, anebo si je tito vojáci přivedli na tažení přímo už na území věřících, jak smýšlí al-Hasan al-Basrí, přičemž první názor je zřejmě pravdě blíže.¹⁸

Ibn Šiháb az-Zuhrí je téhož názoru. I on považuje zákaz napadat civilisty za absolutní a dodává, že starší Sa’bův hadís o svolení zabíjet v případě nutnosti třeba i civilisty je zrušen později vyřčeným hadísem Ibn Omarovým o absolutním zákazu takového počínání, jak od něj uvádí Ibn Hadžer.¹⁹ Tento názor o derogaci by mohly podporovat i Abú Bekrovy رضي الله عنه obecně známé instrukce muslimským armádám o zákazu zabíjet civilisty, porážet dobytek a stromy, ničit úrodu a používat tzv. taktiku spálené země.²⁰ Nicméně nemožno hovořit o derogaci, dokud můžeme rozpor mezi oběma podáními vysvětlit jakýmkoli jiným způsobem.

Lze shrnout, že islámští učenci se na základě relevantních textů Koránu a Sunny shodují na zákazu úmyslného útoku na nebojující kategorie v řadách obyvatelstva protivníka, jazykem moderního vojenství civilistů nepřítele. Podle převládající a správnější intepretace do této kategorie patří kdokoli, kdo sám nebojuje. Podle alternativní interpretace sem patří kdokoli, koho přímo jmenují relevantní šarí’atské texty. Hadís povolující zaútočit a zabít civilní obyvatelstvo je buďto zrušený, nebo hovoří o situaci, kdy tito civilisté sami bojují, nebo snímá z muslimů povinnost uhradit za jejich případné neúmyslné zabití odškodné, anebo hovoří o mezní situaci krajní nouze, kdy v boji nelze od sebe odlišit vojáky a civilisty, přičemž je nutné útočící ozbrojenou hrozbu eliminovat.

A Alláh ví nejlépe.

Odpovídal: Alí Větrovec