Držet se od pokušení rozkolu stranou

Alláhem Nejvyšším zjevený Zákon islámu nás vybízí k vyhýbání se rozkolu a pokušení. Přikazuje, abychom se drželi dále a běželi od něj, kdekoli se objeví.

Alláhem Nejvyšším zjevený Zákon islámu nás vybízí k vyhýbání se rozkolu a pokušení. Přikazuje, abychom se drželi dále a běželi od něj, kdekoli se objeví.

Bilál ibn Sa’d na pokušení rozkolu vztáhl verš:

يَا عِبَادِيَ الَّذِينَ آمَنُوا إِنَّ أَرْضِي وَاسِعَةٌ فَإِيَّايَ فَاعْبُدُونِ

Služebníci Moji, kteří věříte! Země Má je věru rozlehlá, uctívejte Mne tedy!(‘Ankebút: 56)¹

Abú Hurejra رضي الله عنه uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Běda Arabům kvůli zlu, které se přiblížilo. Blaze tomu, kdo se bude od něj držet co nejdál.“²

Chálid ibnu l-Welíd رضي الله عنه vyprávěl: „Vládce věřících mi tehdy, když se Šám stal zemí medu a strdí (tj. stal se součástí dáru l-islám) napsal a nařídil mi vydat se k Indii. K Indii znamenalo tehdy jít do Basry. To se mi moc nezamlouvalo a jeden člověk vstal a řekl: „Abú Sulejmáne, buď bohabojný, protože se právě objevila pokušení!“ Řekl jsem: „A to i když je Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه naživu? Ne, tak se stane teprve po jeho smrti, až se lidé rozptýlí (na nejednotné skupiny) nebo se rozptýlí do všemožných míst a člověk si, když tam přijde, řekne: „Je vůbec nějaké místo, které by nebylo zasaženo tím, čím je zasaženo toto místo?“ – ale nenajde ho.“ Toto jsou dny, o kterých hovořil Boží Posel صلى الله عليه و سلم jako o dnech vraždění.“ ³

Osmán ibnu š-Šahám vypráví, jak přišli s Farkadem as-Sabáchím k Muslimu ibn Abí Bekrovi, pracujícímu na svém pozemku a zeptali se jej, zda si pamatuje, co jeho otec říkal o pokušeních. Odpověděl: „Ano, věru, pokušení nadejdou. Pokušení, ve kterých bude sedící lepší nežli jdoucí, jdoucí lepší, nežli běžící. Věru, až se tak stane, nechť velbloudář zůstane u svých velbloudů, ovčák se svými ovcemi a rolník se svým pozemkem. Potom se kdosi Proroka صلى الله عليه و سلم zeptal: „Posle Boží, a co ten, kdo nemá ani velbloudy, ani ovce, ani pozemek? Odpověděl: „Ať vezme svůj meč a rozbije ho o skálu, nechť bude spasen, pokud se bude moci spasit. Ó Alláhu, předal jsem? Ó Alláhu, předal jsem?“ Kdosi se poté zeptal: „A Posle Boží, co když budu nucen postavit se na něčí stranu, nebo se přidat k nějaké ze skupin a někdo mne udeří mečem, nebo mne zasáhne šíp?“ Prorok صلى الله عليه و سلم odpověděl: „Pak on ponese i tvé hříchy a stane se obyvatelem Pekla.“⁴

Ahnef ibn Kajs vyprávěl: „Hledal jsem jednoho člověka, když v tom mne potkal Abú Bekra. Zeptal se mne: „Kam jdeš, Ahnefe?“ řekl jsem: „Spěchám na pomoc příbuznému Božího Posla صلى الله عليه و سلم (tj. ‘Alímu ibn Abí Tálibovi proti Mu’áwíjjovi رضي الله عنهما).“ Řekl mi: „Ahnefe, vrať se, věru jsem slyšel Posla Božího صلى الله عليه و سلم říci: „Když dva muslimové proti sobě bojují mečem, ten kdo zabil i ten, kdo byl zabit, vejdou do Pekla.“ Řekli: „Posle Boží, proč ten, kdo zabil, je nám jasné. Ale proč i ten, kdo byl zabit?“ Odpověděl: „Protože měl úmysl zabít svého druha.“⁵

Huzejfa رضي الله عنه pravil: „Střezte se pokušení, nikdo nechť se mu nevystaví, aniž by jej nezničilo tak, jako záplava zničí úrodnou zem.“⁶

Abú Burda pravil: „Odešel jsem k Muhammedu ibn Selemovi رضي الله عنه a on mi řekl: „Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Věru nastanou pokušení, rozkol a nejednota. Až se tak stane, seber svůj meč a vydej se k hoře Uhud, mlať s ním do skály, dokud se nerozlomí, potom si sedni doma a seď, dokud si pro tebe nepřijde ruka tyrana, nebo tobě souzená smrt.“⁷

Kdosi se otázal Huzejfy رضي الله عنه, co má učinit, když uvidí muslimy bojovat proti sobě. Huzejfa mu odpověděl: „Pak najdi nejvzdálenější kout vlastního domu a tam se schovej. Pokud se stane, že budou chtít zabít i tebe, řekni jen: „Tady jsem, naložte si na sebe i moje hříchy!“⁸

Ibn Mes’úd رضي الله عنه pravil: „Pokud lidé upadnou v pokušení a řeknou: „Kupředu! Jsou lidé, ze kterých si můžete vzít příklad!“ – pak řekněte: „Nenacházím dobrého příkladu, jedná-li se o zlo.“⁹

Ajjúb as-Sihtijání vyprávěl, že Sa’d ibn Abí Wakkás, Ibn Mes’úd, Omar a ‘Ammár ibn Jásir رضي الله عنهم seděli pospolu a vyprávěli si o pokušeních. Sa’d řekl: „Co se mne týče, já zůstanu sedět doma a nikdy se do ničeho nenamočím.“¹⁰

Ibn Sirín uvádí, že Sa’dovi رضي الله عهه někdo řekl: „A ty nebudeš bojovat? Vždyť jsi členem rady (ahlu š-šúrá) a máš větší právo být vůdcem, nežli ti ostatní!“ Odpověděl: „Nebudu bojovat, leda kdybys mi dal meč se dvěma očima, jazykem a dvěma rty, který umí poznat muslima …“ Ibn Sirín říká, že mu Sa’d řekl: „Příkladem nás a vás jsou ti, kteří se ubírají správnou cestou, v noci však přijde bouře, oni se ztratí a jsou zmatení. Někteří řeknou: „Musíme do prava“ a zabočí tam, avšak bloudí a ztratí se. Někteří řeknou: „Musíme do leva,“ zabočí a také zbloudí a ztratí se. Další řeknou: „Pokračujeme dále stejným směrem jako předtím.“ Mezitím se rozední, vítr se utiší a před nimi se znovu jasně objeví cesta. A těmito jsou džemá’a. Ti řekli: „My se budeme držet toho, na čem nás Posel Boží zanechal, dokud se s ním nesejdeme a nikdy se do žádného rozkolu neupustíme.“¹¹

Náfi’ uvádí od Ibn Omara رضي الله عنه, že za ním přišli dva lidé a tázali se jej na rozkol a boj mezi Ibnu z-Zubejrem رضي الله عنه a Umajjovci: „Lidé jsou zmatení! Ty jsi syn Omara ibnu l-Chattába رضي الله عنه, společník Božího Posla صلى الله عليه و سلم, co ti brání, abys šel také?“ Odpověděl: „Brání mi to, že mi Alláh zakázal prolít krev mého bratra (v islámu).“ Řekli: „Cožpak Alláh nezjevil:

وَقَاتِلُوهُمْ حَتَّىٰ لَا تَكُونَ فِتْنَةٌ وَيَكُونَ الدِّينُ لِلَّهِ

A bojujte proti nim, dokud nebude konec svádění od víry a dokud nebude všechno náboženství patřit Bohu. (Beqara, 193)?“

Odpověděl: „My jsme bojovali, dokud nebylo svádění od víry a dokud se Boží náboženství nestalo úplným, ale vy, lidé, bojujete, dokud svádění od víry trvá a víra patří i někomu jinému, nežli Alláhu.“¹²

Budeme-li dodržovat tato ustanovení, získáme následující:

Zachráníme svou víru před jejím zneužitím, duši před zničením, čest před poskvrněním a majetek před ztrátou.
Nezanevřeme na muslimy. Proto Sa’d رضي الله عنه zakázal své rodině cokoli mu říkat ohledně lidí venku, protože nastal rozkol, dokud se všichni znovu nesjednotili.
Plamen rozkolu pohasne. Pokud nebudou lidé, kteří pokušení ponesou, zanikne samo pokušení.

Také je třeba pamatovat na následující:

Stáhnout se do samoty, tak jak je předepsáno šarí’ou, nelze chápat v absolutním smyslu slova. Je ohraničeno jen na specifické situace, kdy by kontakt s lidmi způsobil ztrátu víry a vzrůst pokušení.
Během pokušení se lze stáhnout do ústraní dvojím způsobem, buď fyzicky, zcela odejdeme někam hodně daleko od lidí, nebo částečně, kdy sice mezi lidmi žijeme, ale sami se do ničeho nemícháme.
Pokud se proti spravedlivému a islámsky vybranému vládci vzbouří nějaká skupina lidí, pak je správné pomoci mu v boji proti nim a nelze se vymlouvat na princip stažení se do ústraní. At-Taberí praví: „Základem pokušení je životní zkouška, jenže zakazování nesprávného je povinností každého, kdo je toho schopen. Proto kdokoli pomůže tomu, kdo je v právu, je také v právu a kdokoli se přidá na stranu toho, kdo v právu není, pak ani on není v právu. A pokud to nejde poznat, pak se jedná o stav, ve kterém Prorok رضي الله عنه boj zakázal.“¹³
Co se týče sahábů a jejich účasti v jednotlivých bitvách, o kterých jsme hovořili, pak v žádném případě nemožno na kohokoli z nich svalovat vinu, neboť všichni použili svůj vlastí idžtihád. To, co se stalo, byl osud a všichni z nich jsou nám vzorem a jsou našimi vůdci.
Musíme se zdržet svého soudu, hovoříme-li o jejich sporech a nevzpomínat je, kromě v dobrém a nejlepším, protože oni byli Prorokovými společníky رضي الله عنهم أجمعين a Prorok صلى الله عليه و سلم zakázal, aby byli uráženi. Alláh jim odpustil a potvrdil, že je s nimi spokojen.

Kdokoli pak činí dobro, toto se mu stane záštitou před pokušením rozkolu.

Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Kdo koná dobro, je zachráněn před zlým koncem.“¹⁴

Když nastoupila pokušení, Talk ibn Habíb pravil: „Chraňte se před nimi bohabojností.“

Ma’kíl ibn Jesár řekl: „Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Uctívat v době vraždění je jako učinit hidžru se mnou.“¹⁵

Vznešený Alláh pravil:

لَا يَسْتَوِي مِنكُم مَّنْ أَنفَقَ مِن قَبْلِ الْفَتْحِ وَقَاتَلَ ۚ أُولَٰئِكَ أَعْظَمُ دَرَجَةً مِّنَ الَّذِينَ أَنفَقُوا مِن بَعْدُ وَقَاتَلُوا ۚ وَكُلًّا وَعَدَ اللَّهُ الْحُسْنَىٰ ۚ وَاللَّهُ بِمَا تَعْمَلُونَ خَبِيرٌ

Ti z vás, kdož rozdávali a bojovali ještě před vítězstvím, nejsou stejní jako ti, kdož vyčkávali; ti první jsou mnohem výše na stupních než ti, kdo rozdávali a bojovali až po něm. Však obojím Bůh přislíbil odměnu překrásnou a Bůh je dobře zpraven o všem, co děláte. (Hadíd: 10)

To proto, že ti, kteří rozdávali a bojovali na cestě Boží před osvobozením Mekky, tak činili proti přesile.

Také pravil:

وَاسْتَعِينُوا بِالصَّبْرِ وَالصَّلَاةِ ۚ وَإِنَّهَا لَكَبِيرَةٌ إِلَّا عَلَى الْخَاشِعِينَ

Hledejte pomoc v trpělivosti a v modlitbě! To věc je věru velmi obtížná, kromě pro pokorné (Bekara: 45)

وَلَقَدْ نَعْلَمُ أَنَّكَ يَضِيقُ صَدْرُكَ بِمَا يَقُولُونَ وَاعْبُدْ رَبَّكَ حَتَّىٰ يَأْتِيَكَ الْيَقِينُ فَسَبِّحْ بِحَمْدِ رَبِّكَ وَكُن مِّنَ السَّاجِدِينَ

A víme již, že hruď tvá je stísněna tím, co říkají, ty však chválu Pána svého oslavuj a buď mezi těmi, kdož na tvář padají, a Pánu svému služ do chvíle, kdy k tobě nepochybně přijde! (Hidžr: 97-99)

V modlitbě a vzpomínání Alláha člověk totiž nachází klid a ulehčení. Prorok صلى الله عليه و سلم, když mu bylo nejhůře, spoléhal na modlitbu. Huzejfa رضي الله عنه uvádí, že v den příkopové bitvy viděl Proroka صلى الله عليه و سلم zamotaného do svého roucha, jak se modlí.¹⁶

‘Alí ibn Abí Tálib رضي الله عنه řekl: „Noc před bitvou u Bedru jsme všichni spali, jediný Prorok صلى الله عليه و سلم ne, protože se modlil pod stromem a prosil Alláha až do svítání.”¹⁷ Sábit رضي الله عنه uvádí, že kdykoli na Prorokovu صلى الله عليه و سلم rodinu dopadla nějaká těžkost, hledali útočiště v hojných modlitbách.¹⁸

Tak bylo i v případě sahábů, kteří se k modlitbě chovali jako boháč ke svému bohatství, nebo dítě ke svému pláči, když chce přivolat starostlivou matku. Tak moc spoléhali na svou modlitbu a byli s ní spjatí, že se stala jejich neoddělitelnou přirozeností.

Po bitvě u Jermúku udeřil rozhněvaný byzantský císař na svou poraženou armádu: „Styďte se! Proti komu jste to bojovali? Což to nejsou také lidé, jako jste vy?“ Odpověděli: „Ano, výsosti.“ „Kdo měl převahu, vy nebo oni?“ zeptal se císař. „V každém ohledu jsme my početnější,“ řekli vojáci. „Proč jste potom prohráli?“ podivil se císař. Někteří starší velitelé mu odpověděli: „Porazili nás, protože se v noci modlí, během dne postí, dodržují své závazky a jsou k sobě navzájem spravedliví.“¹⁹

Alláh slíbil, že odstraní neštěstí od toho, kdo Jej bude poníženě vzývat:

وَلَقَدْ أَرْسَلْنَا إِلَىٰ أُمَمٍ مِّن قَبْلِكَ فَأَخَذْنَاهُم بِالْبَأْسَاءِ وَالضَّرَّاءِ لَعَلَّهُمْ يَتَضَرَّعُونَ فَلَوْلَا إِذْ جَاءَهُم بَأْسُنَا تَضَرَّعُوا وَلَٰكِن قَسَتْ قُلُوبُهُمْ وَزَيَّنَ لَهُمُ الشَّيْطَانُ مَا كَانُوا يَعْمَلُونَ

A posílali jsme již k národům předchozím posly a pohromou a neštěstím jsme je postihli doufajíce, že pak budou pokorní! Kéž by se byly, když přišla k nim přísnost Naše, pokořily! Však srdce jejich se zatvrdila a satan jim zkrášlil skutky jejich.(An’ám: 42-43)

On také říká:

وَمَا أَرْسَلْنَا فِي قَرْيَةٍ مِّن نَّبِيٍّ إِلَّا أَخَذْنَا أَهْلَهَا بِالْبَأْسَاءِ وَالضَّرَّاءِ لَعَلَّهُمْ يَضَّرَّعُونَ

A neposlali jsme nikdy do žádného města proroka, aniž bychom předtím byli postihli obyvatele jeho neštěstím a bídou, doufajíce, že snad stanou se pokornými. (A’ráf: 94)

Anas uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم prošel okolo skupiny lidí, zasažených neštěstím a řekl: „Což neprosí o záchranu?“²⁰

Vznešený řekl o Proroku Núhovi عليه السلام:

فَدَعَا رَبَّهُ أَنِّي مَغْلُوبٌ فَانتَصِرْ فَفَتَحْنَا أَبْوَابَ السَّمَاءِ بِمَاءٍ مُّنْهَمِرٍ

Pána svého vzýval: “Pomoz mi, jsem přemožen!”A brány nebeské jsme otevřeli pro vodu tekoucí proudem (Kamer: 10-11)

A o Júnusovi عليه السلام:

وَذَا النُّونِ إِذ ذَّهَبَ مُغَاضِبًا فَظَنَّ أَن لَّن نَّقْدِرَ عَلَيْهِ فَنَادَىٰ فِي الظُّلُمَاتِ أَن لَّا إِلَٰهَ إِلَّا أَنتَ سُبْحَانَكَ إِنِّي كُنتُ مِنَ الظَّالِمِينَ فَاسْتَجَبْنَا لَهُ وَنَجَّيْنَاهُ مِنَ الْغَمِّ ۚ وَكَذَٰلِكَ نُنجِي الْمُؤْمِنِينَ

A zmiň se o Muži s rybou; když odešel rozzloben a domníval se, že proti němu nic nezmůžeme. A volal nás v temnotách říkaje: “Není božstva kromě Tebe, sláva budiž Tobě! Věru jsem patřil k nespravedlivým!” I vyslyšeli jsme jej a zachránili jsme jej z útrap jeho. A takto My poskytujeme záchranu věřícím. (Anbijá´: 87-88)

Též pravil:

وَقَالَ رَبُّكُمُ ادْعُونِي أَسْتَجِبْ لَكُمْ ۚ إِنَّ الَّذِينَ يَسْتَكْبِرُونَ عَنْ عِبَادَتِي سَيَدْخُلُونَ جَهَنَّمَ دَاخِرِينَ

I pravil Pán váš: “Vzývejte Mne a Já vás vyslyším! Ti, kdo se pyšně povyšují nad uctívání, ti věru vejdou do pekla, kde budou poníženi.” (Gháfir: 60)

Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl: „I prosba (arab. دعاء du’á) je uctíváním.“²¹

Také řekl: „Nejvíce nemohoucím je ten, kdo není schopen odříkat du’á.“²²

Abú Hurejra رضي الله عنه pravil: „Nadejde pokušení, před kterým vás neuchrání nic, kromě prosby, jako je prosba tonoucího.“²³

Schopnost postupovat podle pravdy a správně se dívat a věci i v časech pokušení je jedna z podob milosti Boží vůči člověku.

Vznešený pravil:

وَاتَّقُوا يَوْمًا لَّا تَجْزِي نَفْسٌ عَن نَّفْسٍ شَيْئًا وَلَا يُقْبَلُ مِنْهَا عَدْلٌ وَلَا تَنفَعُهَا شَفَاعَةٌ وَلَا هُمْ يُنصَرُونَ

Bojte se dne, kdy duše žádná nebude odměněna ničím za duši jinou a nebude od ní přijato výkupné žádné a nebude jí přímluva nic platná a nebude jí pomoženo! (Bekara: 213)

Ibráhím at-Tejmí prosíval: „Alláhu, ochraň mne Tvou vírou a Sunnou Svého Posla صلى الله عليه و سلم před tím, abych se odchýlil od pravdy, následoval své tužby, kráčel cestami bludu, upadl v pochybnosti, přeháněl ve víře a disputoval o ní.“

Jahjá ibn Sa’íd vypráví, že ‘Abdulláh ibn ‘Ámir ibn Rabí’a se v době, kdy byli lidé naplněni pokušením po vraždě Osmána رضي الله عنه, po nocích oddával modlitbám. Jednou zaspal a ve snu mu bylo přikázáno vstát a modlit se dál. Učinil tak, modlil se, prosil Alláha a setrval na tom až do své smrti. Tak jej Alláh uchránil před pokušením.²⁴

‘Awn ibn ‘Abdulláh ibn ‘Utba vyprávěl, že v době pokušení za ‘Abdulláha ibnu z-Zubejra رضي الله عنه v jedné zahradě v Egyptě prošli okolo sklíčeného, zoufalého člověka, který mnoho plakal. Měl něco v ruce a ryl tím do země čáry. Zvedl hlavu a zjistili jsme, že to byl nádeník, kterého vyhnali. Kdosi z nás se jej zeptal: „Proš jsi tak smutný a zoufalý?“ Nádeník odpověděl: „To nic.“ Dotyčný se zeptal: „Kvůli tomuto světu? Potom věz, že tento svět je jen dočasný a pomíjivý. Pojídají z něj i dobří i zlí. Anebo jsi ustaraný kvůli onomu světu? Pokud je tak, ptom věz, že onen svět byl pravdivě přislíben, v něm bude Pravda jasně odlišena od falši.“

‘Awn uvádí, že jeho společník onomu nádeníkovi hovořil o onom světě, aby mu dodal naděje, načež nádeník zničeho nic pravil: „Mám starost o muslimy.“ ‘Awnův společník odvětil: „Věru tě Alláh spasí za tvou starost o muslimy. Pros Ho, protože, je snad někdo, kdo od Něho něco žádá, aby mu to On nedal? Či Jej o něco neprosí, aby mu to nesplnil? Nebo se na něj spolehne, aby mu nestačil jako opora? Anebo se Mu odevzdá, aniž by jej nespasil?“ Na to ‘Awn začal prosit slovy: „Ó Alláhu, zachraň mě a zachraň druhé přede mnou.“ Potom pokušení přestalo a onen nádeník jím nebyl vůbec zasažen.²⁵

1Hiljetu l-awlijá´.

2Zaznamenal Abú Daúd, hadís je sahíh.

3Zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadís je hasan.

4Zaznamenal Muslim v Sahíhu.

5Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu.

6An-Nihája.

7Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, sahíh.

8Uvádí jej ad-Dání v as-Sunenu l-wáride fi l-fiten.

9Uvádí jej al-Hajsemí v Medžmá’u z-zewáid.

10Hiljetu l-awlijá.

11Zaznamenal Nu’ajm v al-Fitan, zaznamenal jej i Ibn Sa’d v at-Tabakát, dále Taberání a Hákim jako sahíh.

12Zaznamenal al-Buchárí v Táríchu.