Vznešený Alláh ve Vznešeném Koránu vsunul mezi verše o ramadánském půstu tato slova:
وَإِذَا سَأَلَكَ عِبَادِى عَنِّى فَإِنِّى قَرِيبٌ ۖ أُجِيبُ دَعْوَةَ ٱلدَّاعِ إِذَا دَعَانِ ۖ فَلْيَسْتَجِيبُوا۟ لِى وَلْيُؤْمِنُوا۟ بِى لَعَلَّهُمْ يَرْشُدُونَ
Když se tě zeptají služebníci Moji na Mne, věz, že jsem blízko a že odpovím na prosbu prosícího, když mne poprosí. Nechť však na výzvu Mou odpoví a nechť ve Mne věří – snad půjdou cestou správnou!(Bekara: 186).
Ibnu l-Kajjim pravil:
„Nejlepšími z postících se jsou ti, kteří během svého půstu nejvíce vzývají Alláha.“ [1]
Ibn Kesír výše citovanému verši poznamenal:
„Skutečnost, že Alláh zařadil tento verš právě sem mezi verše o předpisech půstu, je pro nás povzbuzením, abychom usilovně prosili ke konci postních dní, pokaždé, když přerušujeme půst.“ [2]
Al-‘Usejmín pravil:
„Půst je totiž důvodem přijetí prosby. Právě z tohoto důvodu Vznešený Alláh umístil verš o prosbě mezi verše o půstu. Někteří učenci z toho vyvodili také další poučení, že je chvályhodné hojně prosit Alláha právě před přerušením půstu.“ [3]
Na jiném místě řekl:
„Ať postící se vzývá svého Pána za požehnání půstu, které je příčinou odpuštění hříchů, vykoupení za zlé činy a povýšení na stupních.“ [4]
Na toto poukazují četné hadísy.
Anas ibn Málik رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
ثلاث دعوت لا ترد
„Tři prosby nezůstanou nevyslyšeny.“ a mezi nimi zmínil i
دعوة الصائم
„prosbu postícího se.“ [5]
V Abú Hurejrově رضي الله عنه podání je upřesněno:
وَالصَّائِمُ حَتَّى يُفْطِرَ
„postícího se, dokud půst nepřeruší.“ [6]
Ad-Dimjerí pravil: „Je doporučeno, aby postící během svého půstu prosil Alláha o dobré a důležité věci na světě tomto i onom, pro sebe, pro své milované i všechny muslimy, kvůli hadísu obsahujícímu slovo حتى hattá, tj. „dokud.“ Proto má postící se prosit od začátku dne až do západu slunce, kdy půst přeruší, protože po celou dobu o něm lze říci, že se postí.“ [7]
Abú Sa’íd al-Chudrí رضي الله عنه pravil, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:
إنَّ لله تبارك وتعالى عتقاء في كل يوم وليلة -يعني في رمضان-، وإنَّ لكلِّ مسلمٍ في كلّ يومٍ وليلةٍ دعوةً مستجابةً.
„Alláh každý den a noc (tj. v Ramadánu) vykoupí některé lidi z Pekla. A že každý den a noc má muslim prosbu, která bude vyslyšena.” [8]
Alláh slyší a vyslyší prosby
Vznešený v Koránu zjevil:
وَقَالَ رَبُّكُمُ ادْعُونِي أَسْتَجِبْ لَكُمْ ۚ إِنَّ الَّذِينَ يَسْتَكْبِرُونَ عَنْ عِبَادَتِي سَيَدْخُلُونَ جَهَنَّمَ دَاخِرِينَ
I pravil Pán váš: “Vzývejte Mne a Já vás vyslyším! Ti, kdo se pyšně povyšují nad uctívání, ti věru vejdou do pekla, kde budou poníženi.” (Gháfir: 60)
Ibnu l-Kajjim pravil:
„Prosba (arab. الدعاء ad-du’á´) je tím nejpřínosnějším lékem. Je nepřítelem pohrom a ran osudu, brání jim a léčí je. Zamezuje, aby na člověka dopadly. A když už dopadnou, odstraňuje je. Prosba je zbraní věřícího.“ [9]
Ve vysvětlení citovaného verše v rámci komentáře na an-Newewího sbírku hadísů, Muhammed ibn Sálih al-‘Usejmín poznamenal:
„An-Newewí nazval jednu z kapitol svého Rijádu s-sálihín jako „Knihu o prosbách (arab. كتاب الدعوات Kitábu d-da’wát). Prosba zde znamená vzývání, kterým se osoba obrací ke svému Pánu Nejvyššímu. Dotyčný vzývá Alláha a oslovuje Ho „Pane můj,“ či jiným podobným oslovením. Skrze toto své vzývání prosí Alláha, aby mu vyplnil, oč Ho žádá a uchránil ho před tím, co si nepřeje. Potom an-Newewí zmiňuje příkaz takto prosit, jakož i hodnotu této prosby, jako ve slovech Božích:
ادْعُونِي أَسْتَجِبْ لَكُمْ
Vzývejte Mne a Já vás vyslyším. (Gháfir: 60)
Toto je příkaz následovaný příslibem a Alláh nikdy své sliby neporuší:
إِنَّ اللَّهَ لَا يُخْلِفُ الْمِيعَادَ
a Bůh zajisté slib svůj nezruší. (Āli ‘Imrān 3:9)
Výše uvedený verš je tedy jednak příkazem uctívat Alláha vzýváním (arab. دعاء العبادة du’áu l-‘ibáda) a jednak příkazem prosit Alláha o splnění svých potřeb (arab. دعاء المسئلة du’áu l-mes´ela).
Pokud se jedná o prosbu ve smyslu uctívání, prosící svou prosbou uctívá Alláha, naplňujíce tak jeden ze způsobů, jak uctívat svého Pána. Pokud byste se ptali někoho, kdo uctívá, proč se například modlí, proč platí zekát, proč se postí, nebo proč chodí na hadždž, anebo proč bojuje na cestě Boží, proč koná dobro vůči rodičům, udržuje rodinné svazky atd., odpoví, že se svým uctíváním snaží o spokojenost Boží. Takovým druhem uctívání je i prosba. Člověk uctívá Alláha rozličnými skutky a činy úcty, ať už do toho zapojuje i části svého těla, jako při modlitbě, nebo své bohatství, jako při milodaru, své srdce, jako při posvátné bázni či lásce, nebo jazyk, jako při recitaci Koránu či vzpomínání Alláha. Totéž platí i pro prosbu, kdy někdo Alláha o něco žádá, říká např. „Bože, odpusť mi, Bože, buď ke mně Milostiv, Bože, poskytni mi to a to.“ I toto je uctívání.
Posel Boží صلى الله عليه و سلم totiž řekl:
الدُّعَاءُ هُوَ الْعِبَادَةُ.
„Prosba, ta je uctíváním.“ [10]
Prosba je uctíváním proto, že se při ní člověk obrací k Alláhu, aby Ho žádal, uznávaje tak Jeho nespočetné dary. Boží slova „vzývejte Mne a Já vás vyslyším“ tedy odkazují jak na prosbu coby uctívání, tak na prosbu coby žádost o něco. Vyslyšení prosby ve smyslu uctívání je její přijetí coby dobrého skutku uctívání. Co se týče vyslyšení prosby coby žádosti o něco, nastává tehdy, když Alláh dá tomu, kdo Ho prosí, to, oč Ho prosil. A toto je Boží příslib.“ [11]
Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
ادْعُوا اللَّهَ وَأَنْتُمْ مُوقِنُونَ بِالإِجَابَةِ وَاعْلَمُوا أَنَّ اللَّهَ لاَ يَسْتَجِيبُ دُعَاءً مِنْ قَلْبٍ غَافِلٍ لاَهٍ
„Proste Alláha a buďte si jisti odpovědí. A vězte, že Alláh nepřijme prosbu srdce lhostejného a nesoustředěného.“ [12]
Abu d-Dardá pravil: „Proste Alláha v časech hojnosti, tak vám odpoví i v časech tísně.“ [13]
Jahjá ibn Mu’áz ar-Rází pravil: „Odpověď, pokud prosíš, se nezpožďuje, leda že bys jí sám zahradil cestu svými hříchy.“ [14]
Ibn Tejmíja pravil:
„Kdokoli se usilovně snaží a prosí Alláha Nejvyššího o podporu a pomoc, kdo Jej žádá o odpuštění usilovně se snaží, potom mu Alláh zcela určitě poskytne ze své přízně to, co by si nikdy ani nepomyslel, že obdrží.“ [15]
Vztah prosby k Jedinosti Boží
Prosba je uctíváním a musí být proto zasvěcena pouze Alláhu Jedinému, který nemá společníka a lidstvu od počátku věků je přísně zakázáno prosit a vzývat kohokoli jiného, než jeho:
وَلَا تَدْعُ مَعَ ٱللَّـهِ إِلَـٰهًا ءَاخَرَ ۘ لَآ إِلَـٰهَ إِلَّا هُوَ
Nevzývej spolu s Bohem žádné božstvo jiné, vždyť není božstva kromě Něho! (Kassas: 88)
فَلَا تَدْعُوا۟ مَعَ ٱللَّـهِ أَحَدًا
Nevzývejte tedy spolu s Bohem nikoho! (Džinn:18)
قُلْ إِنَّمَآ أَدْعُوا۟ رَبِّى وَلَآ أُشْرِكُ بِهِۦٓ أَحَدًا
Rci: “Já vzývám pouze k Pánu svému a nikoho nepřidružuji k Němu.” (Džinn:20)
Nikoho – ani sochu, kámen, strom, nebeské těleso, symbol, předka, světce či proroka.
Kdokoli ve svých prosbách vzývá kohokoli jiného, činí své skutky marnými a dopouští se závažného hříchu modloslužebnictví, za který, nebude-li se dotyčný kát, následuje věčné zatracení a muka v pekelném Ohni:
فَمَنْ أَظْلَمُ مِمَّنِ ٱفْتَرَىٰ عَلَى ٱللَّـهِ كَذِبًا أَوْ كَذَّبَ بِـَٔايَـٰتِهِۦٓ ۚ أُو۟لَـٰٓئِكَ يَنَالُهُمْ نَصِيبُهُم مِّنَ ٱلْكِتَـٰبِ ۖ حَتَّىٰٓ إِذَا جَآءَتْهُمْ رُسُلُنَا يَتَوَفَّوْنَهُمْ قَالُوٓا۟ أَيْنَ مَا كُنتُمْ تَدْعُونَ مِن دُونِ ٱللَّـهِ ۖ قَالُوا۟ ضَلُّوا۟ عَنَّا وَشَهِدُوا۟ عَلَىٰٓ أَنفُسِهِمْ أَنَّهُمْ كَانُوا۟ كَـٰفِرِينَ
A kdo je nespravedlivější než ten, kdo o Bohu si lži vymyslil či znamení Jeho za lež prohlásil? Takovým dostane se podílu jejich podle toho, co v Knize je napsáno. Až k nim přijdou vyslanci Naši, aby je k nám povolali, zeptají se: “Kde jsou ti, které jste vedle Boha vzývali?” A tehdy odvětí: “Ztratili se nám!” – a takto sami o sobě dosvědčí, že byli nevěřící. (A’ráf: 37)
A pokáním z modloslužebnictví je odvržení modloslužebnictví a přijetí nekompromisní víry v Jediného Boha hodného uctívání, jako Ibráhím/Abrahám, mír s ním, pravil svému modloslužebnému lidu:
وَأَعْتَزِلُكُمْ وَمَا تَدْعُونَ مِن دُونِ ٱللَّـهِ وَأَدْعُوا۟ رَبِّى عَسَىٰٓ أَلَّآ أَكُونَ بِدُعَآءِ رَبِّى شَقِيًّا
Odloučím se od vás i od toho, co místo Boha vzýváte, a jen Pána svého vzývat budu; a snad nebudu při modlitbě k Pánu svému oslyšen. (Merjem: 48)
Poslu Božímu صلى الله عليه و سلم pak bylo přikázáno:
قُلْ إِنِّى نُهِيتُ أَنْ أَعْبُدَ ٱلَّذِينَ تَدْعُونَ مِن دُونِ ٱللَّـهِ
Rci: “Bylo mi zakázáno uctívat ty, které vedle Boha vzýváte.” (An’ám: 56)
قُلْ إِنِّى نُهِيتُ أَنْ أَعْبُدَ ٱلَّذِينَ تَدْعُونَ مِن دُونِ ٱللَّـهِ لَمَّا جَآءَنِىَ ٱلْبَيِّنَـٰتُ مِن رَّبِّى وَأُمِرْتُ أَنْ أُسْلِمَ لِرَبِّ ٱلْعَـٰلَمِينَ
Rci: “Bylo mi zakázáno, abych uctíval ty, jež vzýváte vedle Boha, když se mi dostalo jasných důkazů od Pána mého. A bylo mi poručeno, abych se odevzdal do vůle Pána lidstva veškerého.” (Gháfir: 66)
A naproti tomu ti, kteří jsou vzýváni mimo něj, jsou popsáni příměrem:
إِنَّ ٱلَّذِينَ تَدْعُونَ مِن دُونِ ٱللَّـهِ لَن يَخْلُقُوا۟ ذُبَابًا وَلَوِ ٱجْتَمَعُوا۟ لَهُۥ ۖ وَإِن يَسْلُبْهُمُ ٱلذُّبَابُ شَيْـًٔا لَّا يَسْتَنقِذُوهُ مِنْهُ ۚ ضَعُفَ ٱلطَّالِبُ وَٱلْمَطْلُوبُ
Ti, které vzýváte místo Boha, nejsou schopni stvořit ani mouchu, i kdyby se k tomu všichni spojili! A kdyby jim moucha něco vzala, nebyli by schopni si to vzít nazpět od ní. Jak slabí jsou oba: žádající i žádaný! (Hadždž:73)
Ibnu l-Džewzí v souvislosti s prosbou proto praví:
„Inkoustem svých slz popiš očekávání toho nejlepšího od Toho Jediného, Kdo je schopen je naplnit.“ [16]
A co se zmíněné nutnosti pokání a prosby o odpuštění týče,Abú Bekr رضي الله عنه vypráví od Posla Božího صلى الله عليه و سلم slova:
ما من عبد يذنب ذنبا فيتوضأ فيحسن الطهور ثم يقوم فيصلي ركعتين ثم يستغفر الله بذلك الذنب إلا غفر الله له.
„Není žádného služebníka, který by se po spáchání hříchu rituálně neočistil tím nejlepším způsobem, nepostavil se k modlitbě a nepomodlil se dvě rek’át, prosíce Alláha Jediného o odpuštění daného hříchu, aniž by mu Alláh jeho hřích neodpustil.“ [17]
Šu’ba, jeden z vypravěčů tohoto hadísu, k němu doložil Boží slova:
وَمَن يَعْمَلْ سُوٓءًا أَوْ يَظْلِمْ نَفْسَهُۥ ثُمَّ يَسْتَغْفِرِ ٱللَّـهَ يَجِدِ ٱللَّـهَ غَفُورًا رَّحِيمًا
A kdo se dopustil skutku špatného či ukřivdil sám sobě a potom poprosí Boha o odpuštění, věru shledá, že Bůh je odpouštějící, slitovný. (Nisá´:110)
Ibn Tejmíja dodává:
„Spojení prosby o odpuštění se svědectvím, že nic kromě Alláha Jediného nemá nárok na uctívání, je u následovníků Jedinosti Boží (arab. التوحيد at-tewhíd) vnímáno jako pevné. Prochází od nejdůležitější části tohoto přesvědčení až po tu nejnižší a naopak. Prosba o odpuštění v souvislosti s tewhídem zahrnuje vše a všechna stvoření. A ona se mezi sebou v pohledu tewhídu a prosby o odpuštění liší, zaujímají rozličná postavení a jejich konkrétní pozice je známa toliko Alláhu Jedinému. Každý zaujímá jistou pozici a Alláh přesně ví, jakou. Tedy svědectví, že není božstva (tj. nic nemá nárok na uctívání) kromě Alláha, pronesené upřímně a opravdově, zcela jistě eliminuje všechny stopy modloslužebnictví, ať se ho člověk již dopustil malou či velkou měrou, ve smyslu toho, co je z něj učiněno neúmyslně i úmyslně, co z něj bylo učiněno napoprvé i naposledy, potají i otevřeně. Vztahuje se na všechny jeho charakteristiky, jak nejzjevnější, tak i ty nejskrytější a nejméně patrné. Tewhíd odstraňuje esenci modloslužebnictví a prosba o odpuštění (arab. استغفار istighfár) jeho větve, přičemž není pochyb, že hříchy jsou výhonky modloslužebnictví. Tedy tewhíd eliminuje hlavní celek modloslužebnictví, zatímco prosba o odpuštění jeho nejmenší dílky – a proto je nejlepším způsobem velebení Alláha věta: Není božstva kromě Alláha (arab.: لا إله إلا الله lá iláhe ille lláh) a nejlepší prosbou k Němu věta: Prosím Alláha o odpuštění (arab. أستغفر الله astaghfiru lláh).“ [18]
Prosba jako pokornost následovaná odměnou
Prosba představuje pokornost vůči Alláhu spojenou s pocitem nepatrnosti vůči němu a s vděkem za Jeho dary, ve shodě se slovy proroka Músá/Mojžíše, mír s ním:
رَبِّ إِنِّى لِمَآ أَنزَلْتَ إِلَىَّ مِنْ خَيْرٍ فَقِيرٌ
Pane můj, jsem potřebný toho dobrodiní, které mi sešleš. (Kassas: 24)
A jakožto dobrý čin uctívání dojde i prosba nesmírné odměny na onom světě.
V tomto smyslu hovoří Alláh o zbožných obyvatelích zahrad Ráje:
دَعْوَىٰهُمْ فِيهَا سُبْحَـٰنَكَ ٱللَّـهُمَّ وَتَحِيَّتُهُمْ فِيهَا سَلَـٰمٌ ۚ وَءَاخِرُ دَعْوَىٰهُمْ أَنِ ٱلْحَمْدُ لِلَّـهِ رَبِّ ٱلْعَـٰلَمِينَ
v nichž voláním jejich bude: “Sláva Tobě, Bože veliký!” a přivítáním pozdrav: “Mír s vámi!” a koncem zvolání jejich: “Chvála Bohu, Pánu lidstva veškerého!” (Júnus:10)
Ohledně toho pravil Abú Sa’íd al-Chudrí رضي الله عنه, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:
إِذَا قَالَ الْعَبْدُ : سُبْحَانَ اللَّهِ ، قَالَ اللَّهُ عَزَّ وَجَلَّ : اكْتُبُوا لِعَبْدِي رَحْمَتِي كَثِيرًا ، وَإِذَا قَالَ : الْحَمْدُ لِلَّهِ ، قَالَ اللَّهُ عَزَّ وَجَلَّ : اكْتُبُوا لِعَبْدِي رَحْمَتِي كَثِيرًا ، فَإِذَا قَالَ : لا إِلَهَ إِلا اللَّهُ ، قَالَ : اكْتُبُوا لِعَبْدِي مَحَبَّتِي كَثِيرًا .
„Pokud služebník oslavuje Alláha, Vznešený Alláh řekne: „Zapište Mému služebníkovi hojnost Mé milosti.“ Pokud služebník chválí Alláha, Alláh Vznešený řekne: „Zapište mému služebníkovi hojnost Mé milosti.“ A pokud služebník svědčí, že nic kromě Alláha nemá nárok na uctívání, Alláh Vznešený řekne: „Zapište Mému služebníkovi hojnost Mé lásky.“ [19]
A Anas ibn Málik رضي الله عنه, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:
مَا أَنْعَمَ اللَّهُ عَلَى عَبْدٍ نِعْمَةً فَقَالَ الْحَمْدُ لِلَّهِ . إِلاَّ كَانَ الَّذِي أَعْطَاهُ أَفْضَلَ مِمَّا أَخَذَ
„Alláh nezahrne Svým dobrodiním Svého služebníka, který řekne: „al-hamdu lilláh,“ tj. „chvála Alláhu,“ aniž by mu On na oplátku nedal něco hodnotnějšího, než je to, co mu vzal.“ [20]
Uvádí se od Abú Hurejry رضي الله عنه, že Posel Božíصلى الله عليه و سلم pravil, že Músá/Mojžíš, mír s ním, se tázal svého Pána na sedm otázek, z nichž jedna byla:
يا رب ! أي عبادك أتقى ؟ قال (الله) : الذي يذكر ولا ينسى
„Pane můj, kteří z Tvých služebníků jsou nejzbožnější?“ Alláh odpověděl: „Ten, který na Mne nejvíce pamatuje a který na Mne nezapomíná.“ [21]
Proto se i naši zbožní předkové, ty nejbohabojnější generace této ummy, oddávali prosbám k Alláhu a Jeho vzývání s velkou vervou.
Ibn Redžeb uvádí:
„Někteří zbožní předkové prosívali Alláha úplně o vše, dokonce i o sůl na osolení těsta nebo o píci pro stádo ovcí.“ [22]
Neztrácej naději na vyslyšení své prosby
Všemohoucí Alláh popsal Sebe Sama:
أَمَّن يُجِيبُ الْمُضْطَرَّ إِذَا دَعَاهُ وَيَكْشِفُ السُّوءَ وَيَجْعَلُكُمْ خُلَفَاءَ الْأَرْضِ ۗ أَإِلَٰهٌ مَّعَ اللَّهِ ۚ قَلِيلًا مَّا تَذَكَّرُونَ
Ten, jenž utištěného vyslyší, když k Němu se modlí, jenž zlo odstraňuje a činí z vás dědice na zemi – je ten božstvem nějakým vedle Boha? Jak málo dbáte na připomenutí! (Naml: 62)
Když prorok Zekeríjá/Zachariáš, mír s ním, prosil Alláha o dědice, byl si jist, že jeho prosba bude vyplněna, ač se podle vnějšího stavu věcí mohlo jednoznačně tvrdit, že něco takového už není možné:
إِذْ نَادَىٰ رَبَّهُۥ نِدَآءً خَفِيًّا قَالَ رَبِّ إِنِّى وَهَنَ ٱلْعَظْمُ مِنِّى وَٱشْتَعَلَ ٱلرَّأْسُ شَيْبًا وَلَمْ أَكُنۢ بِدُعَآئِكَ رَبِّ شَقِيًّا وَإِنِّى خِفْتُ ٱلْمَوَٰلِىَ مِن وَرَآءِى وَكَانَتِ ٱمْرَأَتِى عَاقِرًا فَهَبْ لِى مِن لَّدُنكَ وَلِيًّا يَرِثُنِى وَيَرِثُ مِنْ ءَالِ يَعْقُوبَ ۖ وَٱجْعَلْهُ رَبِّ رَضِيًّا يَـٰزَكَرِيَّآ إِنَّا نُبَشِّرُكَ بِغُلَـٰمٍ ٱسْمُهُۥ يَحْيَىٰ لَمْ نَجْعَل لَّهُۥ مِن قَبْلُ سَمِيًّا
Hle, Zachariáš zavolal k Pánu svému voláním tajným řka: “Pane můj, mé kosti již u mne zeslábly a hlava má se šedinami pokryla, a nikdy jsem nebyl při vzývání Tebe, Pane můj, neúspěšný; však obávám se příbuzných, kteří po mně přijdou. Má žena sice neplodná je, leč z moci své mi následníka daruj, jenž dědicem mým i dědicem rodu Jakubova bude, a učiň, by tobě se zalíbil, Pane můj!” “Zachariáši, zvěstujeme ti zprávu radostnou o narození chlapce, jehož Jahjá bude jméno a jemuž jsme dříve nedali jmenovce žádného!” (Merjem:3-7)
Abú Musá al-Aš’arí رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:
أَيُّهَا النَّاسُ ارْبَعُوا عَلَى أَنْفُسِكُمْ إِنَّكُمْ لَيْسَ تَدْعُونَ أَصَمَّ وَلاَ غَائِبًا إِنَّكُمْ تَدْعُونَ سَمِيعًا قَرِيبًا وَهُوَ مَعَكُمْ
„Ó lidé! Dopřejte si oddechu, věru nevzýváte někoho, kdo je hluchý či nepřítomný. Vzýváte Všeslyšícího a Blízkého, který je s vámi!“ [23]
Omar ibnu l-Chattáb pravil: „Nebojím se, že by má prosba zůstala nevyslyšena. Spíše se starám o to, abych vytrvale prosil, protože pokud budu vytrvale prosit, budu současně s tím také vyslyšen.“ [24]
Sufján ibn Ujejna pravil: „Nezamezuj sobě samému v prosbách tím, že jsi si vědom svých špatností. Nicméně Alláh odpověděl i na prosbu prokletého Iblíse, toho nejhoršího ze stvoření, když řekl:
قَالَ رَبِّ فَأَنظِرْنِىٓ إِلَىٰ يَوْمِ يُبْعَثُونَ قَالَ فَإِنَّكَ مِنَ ٱلْمُنظَرِينَ إِلَىٰ يَوْمِ ٱلْوَقْتِ ٱلْمَعْلُومِ
Řekl Iblís: “Pane můj, poskytni mi odklad do dne, kdy budou vzkříšeni!” I pravil Bůh: “Budiž tedy mezi těmi, jimž je odloženo až do dne času stanoveného!” (Hidžr: 36-38)“ [25]
Obrovskou sílu prosby jako opory, štítu, zbraně, ale i léku ilustruje hadís od ‘Abdulláha ibn ‘Abbáse رضي الله عنه, v němž Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
مَنْ عَادَ مَرِيضًا لَمْ يَحْضُرْ أَجَلُهُ فَقَالَ عِنْدَهُ سَبْعَ مِرَارٍ : أَسْأَلُ اللَّهَ الْعَظِيمَ رَبَّ الْعَرْشِ الْعَظِيمِ أَنْ يَشْفِيَكَ إِلا عَافَاهُ اللَّهُ مِنْ ذَلِكَ الْمَرَضِ.
„Kdokoli navštíví nemocného, kterého čas ještě nenadešel a v jeho přítomnosti sedmkrát poprosí: „As´elu lláha rabbe l-‘arši l-‘azími an ješfík,“ tj. „Prosím Alláha, Pána Trůnu Ohromného, aby tě vyléčil, toho (nemocného) Alláh vyléčí z této jeho nemoci.“ [26]
Totéž ilustruje i Prorokovo صلى الله عليه و سلم varování vyprávěné od Umm Selemy رضي الله عنها:
لَا تَدْعُوا عَلَى أَنْفُسِكُمْ إِلَّا بِخَيْرٍ فَإِنَّ الْمَلَائِكَةَ يُؤَمِّنُونَ عَلَى مَا تَقُولُونَ.
„Neproste proti sobě, leda pokud prosíte pro sebe o dobro, protože andělé odpovídají ámín na vše, cokoli řeknete.“ [27]
Podle šejcha ‘Abdulmuhsina al-‘Abbáda je tento hadís také mimo jiné důkazem, že tato přítomnost andělů má na přijetí prosby pozitivní dny. [28]
Čtyři podmínky vyplnění prosby
První podmínkou je upřímnost. Člověk musí svou prosbu směřovat čistě a výlučně na Alláha a nepřidružovat přitom k Němu nic a nikoho. Nemá uctívat a přitom se předvádět a ukazovat svou zbožnost na odiv ostatním, anebo proto, aby skrze ni získal slávu. Takto je člověku zakázáno jít na hadždž jen proto, aby ho lidé oslovovali hadži, ani rozdávat almužny proto, aby o něm ostatní hovořili, jak je štědrý a bohatý, anebo se postit proto, aby ho lidé chválili za to, kolik a jak často se postí. Pokud někdo koná čin zbožnosti pro chválu lidí, jeho skutek je zneplatněn. Nápodobně pokud někdo prosí Alláha o něco, co od Něho žádá, musí to od Něj žádat upřímně. Vzývej Alláha a uvědom si, že Alláha potřebuješ, že On je prost toho, aby potřeboval tebe v jakémkoli ohledu a že On je bez jakýchkoli pochyb schopen ti dát to, o co Ho prosíš.
Druhou podmínkou je, že prosba nesmí obsahovat žádný hřích ani křivdu. Hříšná prosba nebude Alláhem přijata, dokonce ani když otec či matka prosí proti svým vlastním dětem. Alláh nepřijímá prosbu, jejíž splnění by znamenalo křivdu vůči ostatním.
Vznešený pravil:
ادْعُوا رَبَّكُمْ تَضَرُّعًا وَخُفْيَةً ۚ إِنَّهُ لَا يُحِبُّ الْمُعْتَدِينَ
Vzývejte Pána svého pokorně a skrytě – vždyť On věru nemiluje přestupníky! (A’ráf: 55)
Pokud by člověk prosil Alláha o něco, co je náboženstvím zakázáno, nebylo by to přijato, protože tím překračuje meze. Podobně jako prosba o něco, co nikomu nepřísluší, např. „Ó Bože, učiň mne prorokem,“ toto není dovoleno a ani to není přijato Alláhem, neboť to překračuje stanovené meze. Pokud by člověk prosil proti někomu, komu bylo ukřivděno, nebude to přijato. Pokud by například matka prosila proti synovi za to, že miluje svou manželku, kterou matka nemá ráda, nebylo by to od ní přijato. Pokud by otec prosil proti svému synovi za to, že se stýká s dobrými a zbožnými lidmi, nebylo by to od něj přijato. Proto prosba nesmí obsahovat žádný hřích či cokoli, co překračuje šarí’atské limity.
Třetí podmínkou je, že si člověk musí být při prosbě jist odpovědí a nikoli pouze zkoušet, zda to zafunguje. Prosba jen tak za pokus není přijata. Vzývej Alláha a buď si jistý, že On ti odpoví. A pokud budeš při prosbě pochybovat, věz, že Alláh ti tvou prosbu nevyplní.
Čtvrtou podmínkou je zanechání všeho zakázaného, včetně konzumace zakázané potravy, nezákonného získávání majetku, jako např. úrokem, podvodem, klamáním apod. Prosba člověka, který se živí něčím z výše jmenovaného není přijata.
Důkazem jsou slova Posla Božího صلى الله عليه و سلم:
أَيُّهَا النَّاسُ إِنَّ اللَّهَ طَيِّبٌ لاَ يَقْبَلُ إِلاَّ طَيِّبًا وَإِنَّ اللَّهَ أَمَرَ الْمُؤْمِنِينَ بِمَا أَمَرَ بِهِ الْمُرْسَلِينَ
„Ó lidé! Věru Alláh je Dobrý a nepřijímá nic, leda pouze dobré. A věru Alláh přikázal věřícím totéž, co přikázal i prorokům:
يَا أَيُّهَا الرُّسُلُ كُلُوا مِنَ الطَّيِّبَاتِ وَاعْمَلُوا صَالِحًا إِنِّي بِمَا تَعْمَلُونَ عَلِيمٌ
Poslové, jezte z výtečných pokrmů a konejte zbožné skutky, vždyť Já o všem, co činíte, dobře jsem zpraven (Al-Mu’minūn 23:51)
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا كُلُوا مِنْ طَيِّبَاتِ مَا رَزَقْنَاكُمْ
Vy, kteří věříte, jezte z výtečných pokrmů, jež jsme vám uštědřili (Al-Baqarah 2:172)“
Potom Prorok صلى الله عليه و سلم vzpomenul člověka ubírajícího se dlouhou, úmornou cestou, s rozcuchanými vlasy, celého zaprášeného, jak zvedá ruce k nebi a prosí: „Ó Pane, Ó Pane!“ načež dodal:
وَمَطْعَمُهُ حَرَامٌ، وَمَشْرَبُهُ حَرَامٌ، وَمَلْبَسُهُ حَرَامٌ، وَغُذِّيَ بِالْحَرَامِ، فَأَنَّى يُسْتَجَابُ لَهُ
„Leč jí zakázané, pije zakázané, obléká si zakázané a žije ze zakázaného. Jak mu má být odpovězeno?!“ [29]
Tedy jeho prosba nebyla vyslyšena právě z tohoto důvodu, ač je jinak cestujícím, pocestným, tedy patří do kategorie lidí s přednostním nárokem na vyslyšení svých proseb.
_______________________________________________________
[1] Viz al-Wábilu s-sajjib, str. 153.
[2] Viz Tefsíru l-Kur´áni l-‘Azím, 1/509.
[3] Viz Tefsíru Súreti l-Bekara, 2/344.
[4] Viz Medžálisetu šehri Ramadán, str. 79.
[5] Zaznamenal al-Bejhekí v Sunenu, 3/345. Jako sahíh doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 1797.
[6] Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 1824; a Ahmed v Musnedu, 2/304-305, jako sahíh je doložil al-Wádi’í v Džámi’u s-sahíh mimmá lejse fi s-Sahíhajn, 2/505-506.
[7] Uvádí al-Munewí ve Fejdu l-kadír, 3/324.
[8] Hadís uvádí od al-Bezzára al-Hajsemí v Kešfu l-astár, hadís č. 903 a jako sahíh ho uvádí al-Albání v Sahíhu t-targhíb, 1/491, hadís č. 1002.
[9] Viz al-Džewábu l-káfí, str. 4.
[10] Od Nu’mána ibn Bešíra رضي الله عنه zaznamenali Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 1479; a at-Tirmizí v Sunenu, hadísy č. 3232 a 3355 jako hasan sahíh.
[11] Viz Šerhu Rijádi s-sálihín.
[12] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 3479; jako hasan li ghajrihi ho doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 594.
[13] Viz Džámi’u l-‘ulúmi we l-hikem, str. 203.
[14] Zaznamenal al-Bejhekí v Šu’abu l-ímán, podání č. 1114.
[15] Viz Medžmú’u l-fetáwá, 5/62.
[16] Viz Kitábu l-latáifi fi l-wa’z, str. 51.
[17] Zaznamenal Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 623; a další, jako sahíh doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 5738.
[18] Viz Medžmú’u l-fetáwá, 11/697.
[19] Zaznamenal at-Taberání v ad-Du’á, hadís č. 1582, al-Albání jej ocenil jako hasan li ghajrihi.
[20] Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 3805.
[21] Jako sahíh zaznamenal Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 86; al-Charáití v Makárimu l-achlák, hadís č. 369; ad-Dejlemí v Sunenu 1/92 a 2/102; a Ibn ‘Asákír v Táríchu Dimešk, 17/367. Jako hasan doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 3350.
[22] Viz Džámi’u l-‘ulúmi we l-hikem, 2/39.
[23] Muttefakun ‘alejhi. Zaznamenali ho al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 4205; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 2704.
[24] Zaznamenal Ibnu l-Kajjim v Medáridžu s-sálikín, 3/602.
[25] Zaznamenal al-Bejhekí v Šu’abu l-ímán, 1147. Uvádí i Ibn Hadžer ve Fethu l-Bárí, 11/143.
[26] Zaznamenal Abú Dáúd v Sunenu, hadís č. 3106, al-Albání ocenil jako sahíh.
[27] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 920.
[28] Viz Šerhu Suneni Abú Dáwúd, str. 579.
[29] Od Abú Hurejry رضي الله عنه zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 1015.