Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:
إِنَّ الرَّجُلَ لَتُرْفَعُ دَرَجَتُهُ فِي الْجَنَّةِ فَيَقُولُ أَنَّى هَذَا فَيُقَالُ بِاسْتِغْفَارِ وَلَدِكَ لَكَ .
„Věru pozice jistého muže v ráji se zvýší a dotyčný se otáže: „Odkud to?“ Načež mu bude odpovězeno: „Za prosbu tvého tvého potomka o odpuštění za tebe.“ [1]
Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:
إِنَّ الرَّجُلَ لَتُرْفَعُ دَرَجَتُهُ فِي الْجَنَّةِ فَيَقُولُ أَنَّى هَذَا فَيُقَالُ بِاسْتِغْفَارِ وَلَدِكَ لَكَ .
„Věru pozice jistého muže v ráji se zvýší a dotyčný se otáže: „Odkud to?“ Načež mu bude odpovězeno: „Za prosbu tvého tvého potomka o odpuštění za tebe.“ [1]
Ve stejném smyslu se od Abú Hurejry také uvádí slova od Proroka صلى الله عليه و سلم:
إِذَا مَاتَ الإِنْسَانُ انْقَطَعَ عَنْهُ عَمَلُهُ إِلاَّ مِنْ ثَلاَثَةٍ
„Když člověk zemře, jeho další konání je znemožněno, kromě trojího“
a mezi tím Posel Božíصلى الله عليه و سلم vzpomenul také:
وَلَدٍ صَالِحٍ يَدْعُو لَهُ
„bezúhonného potomka, který o něho prosí.“ [2]
Oba hadísy ustavují pro prosbu výjimku ze základního předpisu, stanoveného koránským veršem:
لَّيْسَ لِلْإِنسَـٰنِ إِلَّا مَا سَعَىٰ
člověku se jen toho, oč sám usiloval, dostane (Nedžm: 39)
Al-Munzirí poskytl tento komentář:
„Někteří učenci smýšlejí, že veškeré dobré činy člověka končí jeho smrtí. Nicméně proto, že dotyčný byl bezprostřední příčinou vzniku těchto v hadísu vzpomenutých věcí, jako např. prosícího bezúhonného potomka, užitečné znalost přejímané druhými, nebo knihy přinášející jiným poznání, nebo trvajícího milodaru či služby poskytující instituce, [3] mu plyne odměna tak dlouho, dokud tyto budou existovat.“ [4]
Tento princip naznačují slova Boží:
إِنَّا نَحْنُ نُحْىِ ٱلْمَوْتَىٰ وَنَكْتُبُ مَا قَدَّمُوا۟ وَءَاثَـٰرَهُمْ ۚ وَكُلَّ شَىْءٍ أَحْصَيْنَـٰهُ فِىٓ إِمَامٍ مُّبِينٍ
Jsme to věru My, kdo mrtvé oživujeme a to, co dříve učinili, i to, co po nich zbude, zapisujeme. A každou věc jsme spočítali v hlavní Knize zjevné. (Jásín: 12)
A právě souvislosti se vztahem dětí a rodičů uvádí Korán i prosbu:
وَٱخْفِضْ لَهُمَا جَنَاحَ ٱلذُّلِّ مِنَ ٱلرَّحْمَةِ وَقُل رَّبِّ ٱرْحَمْهُمَا كَمَا رَبَّيَانِى صَغِيرًا
Skloň k nim oběma z milosrdenství křídla pokory a řekni: “Pane můj, smiluj se nad nimi oběma, tak jako oni mě vychovali, když jsem byl malý!” (Isrá´:24)
Muhammed Sálih al-‘Usejmín pravil:
„Tvá prosba za tvého rodiče během tvé modlitby teráwíh anebo nepovinné noční modlitby, je lepší, nežli kdybys pro ně obětoval deset velbloudů a jejich maso rozdal jako milodar v jejich jménu.“ [5]
Věnování zbožných činů živých muslimů mrtvým muslimům
Náš předmětný hadís otvírá otázku činů věnovaných živými mrtvým. Obecné pravidlo zní, že živý nemůže pro mrtvého vykonat nic a mrtvému náleží jen to, co sám vykoná ještě během svého života, neboť vznešený Alláh v Koránu mezi principy sdílené i dřívějšími zjeveními zařadil i tyto:
أَلَّا تَزِرُ وَازِرَةٌ وِزْرَ أُخْرَىٰ
Že žádná duše obtížená břímě jiné duše neponese (Nedžm: 38)
لَّيْسَ لِلْإِنسَـٰنِ إِلَّا مَا سَعَىٰ
člověku se jen toho, oč sám usiloval, dostane (Nedžm: 39)
Al-‘Izz ibn ‘Abdisselám pravil:
„Pokud kdokoli vykoná nějaký akt zbožnosti a zasvětí jeho doměnu někomu jinému, živému či mrtvému, tato odměna k dotyčnému nedoputuje. A pokud započne nějaký čin uctívání s úmyslem věnovat jeho odměnu někomu mrtvému, svého záměru nedostojí, vyjma těch činů v těch situacích, které šarí’a uvádí jako výjimky – např. milodar, půst a hadždž.“ [6]
Nejčastěji zmiňovanou praktikou, na kterou se dotazuje nejvíce muslimů, je recitace Koránu živých, věnovaná ve prospěch zesnulých, případně možnost si dokonce za finanční odměnu najmout recitátora, který ve prospěch zesnulého, nejčastěji příbuzného, odrecituje nějakou specifickou, anebo ani nespecifikovanou koránskou pasáž. Nejsprávnější odpověď z existujících zní, že něco takového je v prvním případě zakázáno a v druhém tím spíše, kvůli obecnému znění předpisu, že „člověku se jen toho, oč sám usiloval, dostane,“ jak tvrdí z klasických učenců např. aš-Šáfi’í [7] a z moderních al-Albání. [8] A to i navzdory tomu, že Korán obsahuje prosby a část Koránu (konkrétně súra al-Fátiha) je z úcty pojmenována jako الدعاء ad-Du’á, tj. Prosba.
Toto se opírá o dva důkazní principy:
1. Základním předpisem v uctívání je zákaz, dokud neexistuje povolující důkaz v Koránu či Sunně. V případě jeho existence je nutno dané uctívání vykonávat vždy přesně tím stejným způsobem, v tom stejném množství, v té stejné intenzitě a kvantitě, v tom stejném čase a za tíḿ stejným účelem, jako činíval Posel Boží صلى الله عليه و سلم. Důkazem uctívání je jen Korán a Sunna, nikoli analogie, s čímž souhlasí velká většina učenců v čele s Ibn Tejmíjou. [9]
2. Tato praktika nebyla známa ani Prorokovi a jeho společníkům, ani jejich následovníkům a následovníkům jejich následovníků. Ibn Tejmíja praví:
„Nebylo o praxi zbožných předků, když vykonávali dobrovolné modlitby, milodary, nebo půsty, pouť do Mekky či recitaci Koránu, zasvěcovat tyto své činy zesnulým muslimům. Člověk by nikdy neměl opouštět cestu zbožných předků, protože ta je nejlepší, nejucelenější a nejjistější.“ [10]
O důvodu tohoto zákazu se zmiňuje al-Albání:
„Pokud by toto bylo dovoleno, každý by se mohl spoléhat na jiné lidi, že za něj budou dodatečně konat dobré skutky. V okamžiku, kdy je tomuto zamezeno, si každý uvědomí, že je odkázán pouze na své vlastní dobré činy. Potom je nezbytné, aby se co nejvíce snažil zanechat po sobě jen ten nejlepší odkaz, který bude příčinou, že mu bude odměna plynout ještě i tehdy, když už bude dlít v osamění ve svém hrobě, namísto imaginárních dobrých skutků.“ [11]
Je ovšem nutno podotknout, že existuje naděje, že odměna za milodar ze strany onoho bezúhonného, dobře vychovaného potomka, který za své rodiče prosí, plyne i jeho rodičům, kteří ho na cestu dobra uvedli, v souladu s principem, že kdokoli navede někoho jiného na dobro, tomu se dostává i příslušné odměny. [12] Posel Boží صلى الله عليه و سلم také v několika autentických hadísech vybídl dědice k milodarům na počest zesnulého rodiče. [13] Aš-Šewkání však zároveň poukazuje na to, že v daném případě není ohledně odměny plynoucí pro zesnulého z dané konkrétní almužny nic specifického zdůrazněno. A v případě kohokoli jiného, než přímého dědice, je toto odmítnuto jasným koránským textem. [14]
V případě půstu se dědic postí za mrtvého podle nejsprávnějšího názoru, zastávaného imámem Ahmedem, jen tehdy, když šlo o splnění přísahy. [15] Důkazem je jednání matky věřících ‘Áiše رضي الله عنها a Prorokova صلى الله عليه و سلم bratrance ‘Abdulláha ibn ‘Abbáse رضي الله عنهما, kteří poradili jisté dceři, aby se za svou zesnulou matku nepostila, ale rozdala za každý den, který matce zbýval se dopostil půl sá’a [16] jídla. [17] Mezi almužnou za zmeškané dny a dopostěním se těch dní, které byly součástí přísahy nebo poslední vůle, rozlišoval i Sa’íd ibn Džubejr. [18]
V případě pouti podle většiny učenců může za někoho, kdo je nemohoucí, chromý, ochrnutý, nevyléčitelně těžce nemocný, nebo mrtvý, vykonat tuto pouť náhradník, v takovém případě hovoříme o pouti přes náhradníka (arab. حج البدل hadždžu l-bedel). [19] Toto se zakládá na Prorokověصلى الله عليه و سلم schválení tohoto činu jisté ženě, jak uvádí ‘Abdulláh ibn Burejda. [20] Za zesnulého může podle názoru al-‘Usejmína vykonat obřady hadžde jeho dědic, musí ovšem jít čistě a výlučně o povinnou pouť, ideálně, pokud něco takového stanovovala poslední vůle zesnulého. [21]
Výjimka prosby
Prosba je jediným druhem uctívání, kdy v šarí’i neplatí omezení jen na potomky zesnulého, čehož důkazem je, že podle Abú Hurejry رضي الله عنه Posel Boží صلى الله عليه و سلم přikázal:
إِذَا صَلَّيْتُمْ عَلَى الْمَيِّتِ فَأَخْلِصُوا لَهُ الدُّعَاءَ.
„Když prosíte za mrtvého, buďte při prosbě za něj upřímní.“ [22]
Důkazem prospěšnosti prosby živých za mrtvého je hadís, v němž matka věřících Mejmúna رضي الله عنها vyprávěla, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:
مَا مِنْ مَيِّتٍ يُصَلِّي عَلَيْهِ أُمَّةٌ مِنَ النَّاسِ إِلاَّ شُفِّعُوا فِيهِ.
„Není zesnulého, za kterého by komunita lidí neprosila, aniž by mu tím nezajistili přímluvu.“ [23]
Abu l-Wefá´ ibn ‘Akíl pravil: „Nejlepším vysvětlením této výjimky dle mého názoru je, že každý lidský jedinec si svým úsilím o dobro a svým dobrým chováním získá přátele, děti, manželky, lidi, kterým prokáže dobro a se kterými se spřátelí. Kvůli tomu potom tito mohou zesnulému žehnat a prosit za něj o dobro. Ale vše to je v prapůvodu díky jeho vlastnímu úsilí.“ [24]
Možnost kohokoli živého prosit za kohokoli mrtvého dosvědčuje i hadís Osmána ibn ‘Affána رضي الله عنه, že kdykoli Posel Boží صلى الله عليه و سلم někoho pochoval, postavil se k jeho hrobu a řekl:
استغفِروا لأخيكُم، وسَلوا لَهُ التَّثبيتَ، فإنَّهُ الآنَ يُسأَلُ.
„Proste za odpuštění pro svého bratra, žádejte, aby byl upevněn, protože právě nyní bude dotazován.” [25]
Šejch ‘Usejmín pravil:
„Jedním z nejlepších dobrých činů, které mohou živí učinit za mrtvé, je prosba (arab. الدعاء ad-du’á´).“ [26]
Co se týče dotazování vzpomenutého v Osmánově hadísu, odkazuje na posmrtné dotazovaní andělů Munkera a Nekíra, na něž naráží verš:
يُثَبِّتُ ٱللَّـهُ ٱلَّذِينَ ءَامَنُوا۟ بِٱلْقَوْلِ ٱلثَّابِتِ فِى ٱلْحَيَوٰةِ ٱلدُّنْيَا وَفِى ٱلْـَٔاخِرَةِ
Bůh povzbuzuje ty, kdož uvěřili, slovem pevným v životě pozemském i budoucím (Ibráhím: 27)
Ohledně tohoto dotazování Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl od Proroka صلى الله عليه و سلم mimo jiné:
إِذَا قُبِرَ الْمَيِّتُ – أَوْ قَالَ أَحَدُكُمْ أَتَاهُ مَلَكَانِ أَسْوَدَانِ أَزْرَقَانِ يُقَالُ لأَحَدِهِمَا الْمُنْكَرُ وَالآخَرُ النَّكِيرُ فَيَقُولاَنِ مَا كُنْتَ تَقُولُ فِي هَذَا الرَّجُلِ فَيَقُولُ مَا كَانَ يَقُولُ هُوَ عَبْدُ اللَّهِ وَرَسُولُهُ أَشْهَدُ أَنْ لاَ إِلَهَ إِلاَّ اللَّهُ وَأَنَّ مُحَمَّدًا عَبْدُهُ وَرَسُولُهُ . فَيَقُولاَنِ قَدْ كُنَّا نَعْلَمُ أَنَّكَ تَقُولُ هَذَا . ثُمَّ يُفْسَحُ لَهُ فِي قَبْرِهِ سَبْعُونَ ذِرَاعًا فِي سَبْعِينَ ثُمَّ يُنَوَّرُ لَهُ فِيهِ …
„Když je zesnulý“ – anebo řekl- „když je někdo z vás pochován, přijdou k němu dva andělé, celí černí s modrýma očima, z nichž jednomu říkají Munker a druhému Nekír. Řeknou: „Co jsi říkával o tomto muži? (tj. Prorokoviصلى الله عليه و سلم)“ Dotyčný odpoví, jak odpovídal i na tomto světě: „On je Boží služebník a prorok. Dosvědčuji, že nic nemá právo na uctívání, kromě Alláha a že Muhammed je Jeho služebník a posel.“ Munker a Nekír odpovědí: „Věděli jsme, že to řekneš.“ Potom pro něj bude jeho hrob rozšířen na sedmdesát krát sedmdesát loktů a osvětlen …“ [27]
Jak konkrétně prosit za mrtvé
Sunna uvádí různé prosby za naše mrtvé rodiče, příbuzné, učitele, šejchy, imámy, přátele, kolegy a známé, za naše šehídy, kteří položili život při obraně islámu, muslimských zemí a životů žen a dětí, jakož i naše bratry a sestry v islámu, kteří už nejsou mezi námi, všeobecně.
Džubejr ibn Nufejr رضي الله عنه slyšel od ‘Awfa ibn Málika رضي الله عنه, který viděl, jak se Posel Boží صلى الله عليه و سلم modlil za nebožtíka a tuto jeho prosbu si zapamatoval. Zněla:
اَللَّهُمَّ اغْفِرْ لَهُ وَارْحَمْهُ وَعَافِهِ وَاعْفُ عَنْهُ، وَأَكْرِمْ نُزُلَهُ، وَوَسِّعْ مَدْخَلَهُ، وَاغْسِلْهُ بِالْمَاءِ وَالثَّلْجِ وَالْبَرَدِ، وَنَقِّهِ مِنَ الْخَطَايَا كَمَا نَقَّيْتَ الثَّوْبَ اْلأَبْيَضَ مِنَ الدَّنَسِ، وَأَبْدِلْهُ دَارًا خَيْرًا مِنْ دَارِهِ، وَأَهْلاً خَيْرًا مِنْ أَهْلِهِ، وَزَوْجًا خَيْرًا مِنْ زَوْجِهِ، وَأَدْخِلْهُ الْجَنَّةَ، وَأَعِذْهُ مِنْ عَذَابِ الْقَبْرِ وَعَذَابِ النَّارِ
„Alláhumme ghfir lehu we rhamhu we ‘áfihi we ‘fu ‘alejhi we akrim nuzulehu we wesi’ medchelehu we ghsilhu bil-mái we s-seldži we l-berdi we nakkihi mine l-chatájá kemá nukkijeti s-sewbu l-abjadu mine d-denesi we abdilhu dáracn chajren min dárihi we ahlen chajren min ahlili we zewdžan chajren min zewdžihi we adchilhu l-džennete we a’izhu min ‘azábi l-kabri we ‘azábi n-nár,“ tj. „Ó Bože, odpusť mu, buď mu milostiv, promiň mu a omluv ho, nejvelkoryseji ho přijmi, rozšiř to, kam vstoupí a očisti ho vodou, sněhem i ledem, očisti ho od hříchů tak, jako se bílý oděv čistí od špíny. Nahraď jeho domov lepším domovem, jeho rodinu lepší rodinou a jeho manželku lepší manželkou. Přijmi ho do Ráje a ochraň ho před trestem hrobu i trestem Ohně.“ [28]
A od Abú Hurejry رضي الله عنه se dochovalo, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم prosil za nebožtíka slovy:
اللَّهُمَّ اغْفِرْ لِحَيِّنَا وَمَيِّتِنَا وَصَغِيرِنَا وَكَبِيرِنَا وَذَكَرِنَا وَأُنْثَانَا وَشَاهِدِنَا وَغَائِبِنَا اللَّهُمَّ مَنْ أَحْيَيْتَهُ مِنَّا فَأَحْيِهِ عَلَى الإِيمَانِ وَمَنْ تَوَفَّيْتَهُ مِنَّا فَتَوَفَّهُ عَلَى الإِسْلاَمِ اللَّهُمَّ لاَ تَحْرِمْنَا أَجْرَهُ وَلاَ تُضِلَّنَا بَعْدَهُ
„Alláhumme ghfir li-hajjiná we mejtiná we saghíríná we kebíriná we zekeriná we unsáná we šáhidiná we gháibiná, Alláhumme men ahjejtehu minná fe-ahjíhi ‘ale l-ímáni we men teweffejtehu minná feteweffehu ‘ale l-islám, Alláhumme lá tahrimná adžrehu we lá tudilná ba’deh,“ tj. „Ó Bože, odpusť našim živým i našim mrtvým, našim mladým i našim starým, našim mužům i našim ženám, našim přítomným i našim nepřítomným. Ó Bože, toho z nás, koho ponecháš naživu, ponechej ve víře a tomu z nás, komu vezmeš život, ponechej v islámu. Ó Bože, neukrať nám po něm odměnu a nedej nám po něm zbloudit.“ [29]
______________________________________________________
[1] Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 3660. Jako sahíh doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 1617.
[2] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 1631.
[3] Arabský termín الصدقة الجارية as-sadakatu l-džáríja označuje akt věnování nějaké věci přinášející trvalé dobro nebo zisk, např. ovocného sadu, studny apod. jako milodaru pro dobro a prospěch ostatních. Tímto aktem vzniká islámsko-právní subjekt známý jako وقف wakf – věnovaná instituce veřejného dobra, sloužící dalším generacím i po smrti původního vlastníka. Dokud tento wakf existuje, plyne tomu, kdo ho založil, odměna za každého, kdo využije jeho služeb.
[4] Viz ‘Awnu l-Ma’búdi Šerhu Suneni Abú Dáwúd, 8/86.
[5] Viz Liká´u bábi l-meftúh, č. 115.
[6] Viz al-Fetáwá, 2/24.
[7] Viz Ibn Kesír v Tefsíru l-Kur´áni l-‘azím, komentář verše Nedžm: 39.
[8] Viz Ahkámu l-dženáiz, str. 219.
[9] Podrobněji viz Rešíd Ridá v Tefsíru l-menár, 8/254-270.
[10] Viz al-Ichtijárátu l-‘ilmíja, str. 54.
[11] Viz Ahkámu l-dženáiz, str. 222-223.
[12] Viz Ibid., str. 217.
[13] Viz Ibid., 218.
[14] Viz Nejlu l-awtár, 4/97
[15] Uvádí Abú Dáwúd v al-Mesáil, otázka č. 96.
[16] Tj. cca 1,515 litru.
[17] Viz Ahkámu l-dženáiz, str. 215.
[18] Ibidum.
[19] Viz an-Newewí v Šerhu Sahíhi Muslim, 8/27.
[20] Podání o tom zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 1149.
[21] Viz Fetáwá al-‘Usejmín, 21/267.
[22] Zaznamenali Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 3199; a Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 1564. Jako hasan ocenil al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 669.
[23] Zaznamenal an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 1993, jako hasan doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi‘, hadís č. 5787.
[24] Uvádí Ibnu l-Kajjim v ar-Rúh, str. 171.
[25] Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 3221. Jako sahíh jej doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 4760.
[26] Viz Fetáwá Núru ‘ala d-darb, č. 216.
[27] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 1071 jako hasan. Uvádí jej i at-Tebrízí v Miškátu l-mesábíh, hadís č. 130. Jako hasan jej doložil al-Albání v Sahíh Suneni t-Tirmizí, 1/544 a v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 1391.
[28] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 963.
[29] Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 3201; Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 1565; Ahmed v Musnedu, 2/368; a jako sahíh jej doložil al-Albání v Sahíh Suneni Ibn Mádža, 1/251.