Vznešený Alláh praví:
الَّذِينَ آمَنُوا يُقَاتِلُونَ فِي سَبِيلِ اللَّهِ ۖ وَالَّذِينَ كَفَرُوا يُقَاتِلُونَ فِي سَبِيلِ الطَّاغُوتِ فَقَاتِلُوا أَوْلِيَاءَ الشَّيْطَانِ ۖ إِنَّ كَيْدَ الشَّيْطَانِ كَانَ ضَعِيفًا
„Ti, kdož uvěřili, bojují na stezce Boží, a ti, kdož neuvěřili, bojují na stezce Tághúta. Bojujte proti stoupencům satanovým, vždyť slabé jsou proti vám úklady satanovy!“ (Nisá: 76)
To je totální a trvalá válka bez jakékoli možnosti míru, která se vede na všech bojištích bez ohledu na čas a místo. Válka, ve které síly nevíry a zla snadno najdou cestu, příležitost i ospravedlnění pro jakoukoli podobu krutosti vůči silám víry a dobra. Nikdy se nenechejme omámit sladkými řečmi o lidskosti, protože v této válce není žádného zvěrstva, které by pro lidské šejtány bylo za hranicí přijatelnosti jako až příliš nelidské.
Z tohoto důvodu Alláh také říká:
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا لَا تَتَّخِذُوا بِطَانَةً مِّن دُونِكُمْ لَا يَأْلُونَكُمْ خَبَالًا وَدُّوا مَا عَنِتُّمْ قَدْ بَدَتِ الْبَغْضَاءُ مِنْ أَفْوَاهِهِمْ وَمَا تُخْفِي صُدُورُهُمْ أَكْبَرُ ۚ قَدْ بَيَّنَّا لَكُمُ الْآيَاتِ ۖ إِن كُنتُمْ تَعْقِلُونَ
„Vy, kteří věříte! Neberte si jako důvěrníky nikoho kromě lidí z vás! Nevěřící neopominou vám škodit a přáli by si, abyste upadli do nesnází. A již se stala nenávist jejich zjevnou v jejich ústech, však to, co skrývají hrudi jejich, je ještě horší. A učinili jsme vám znamení jasnými, jste-li rozumní.“ (Áli ‘Imrán: 118)
Povím vám dva šokující, ale i přesto skutečné příběhy, které se odehrály během minulého století. V obou figurují na jedné straně muslimové a na druhé evropští křesťané. A oba příběhy jsou si velmi podobné.
Francie byla dlouhá staletí jednou ze západoevropských koloniálních velmocí. Ovládala i převážně arabskojazyčnou muslimskou severní Afriku. Obzvláště těžce toto francouzské koloniální jho dopadalo na Alžírsko, které svou svobodu bude posléze muset vykoupit krví milionu a půl mučedníků války za nezávislost. Právě zde, nedaleko tuniské hranice na severovýchodě země v provincii Tebessa, se v roce 1891 kř. éry narodil významný alžírský islámský učenec al-‘Arabí al-Ferhatí at-Tebessí (francouzsky přepisován také jako Larbi Tbessi). Náš první příběh je o něm.
Poté, co strávil dětství a mladost v tuniské Neftě, studoval na egyptské univerzitě al-Azharu, kde získal klasické islámské vzdělání a také na tuniské univerzitě az-Zejtúna, kde i krátce působil. Po návratu do Alžírska se aktivně účastnil v Asociaci alžírských muslimských učenců, organizaci založené dalším významným alžírským selefíjským učencem ‘Abdulhamídem bin Bádísem (žil v letech 1889 – 1940 kř. éry). Právě at-Tebessí byl v roce 1931 kř. éry vybrán do čela Asociace jako její prezident.
Asociace usilovala o obranu alžírské kulturní svébytnosti a tradičních islámských hodnot alžírského lidu cestou kulturní emancipace, vzdělávání i osvětové a novinářské činnosti, upřednostňujíce při vzdoru proti francouzskému nátlaku intelektuální konfrontaci před násilím. Během II. světové války Asociace aktivně vystupovala také proti nacistické propagandě i antisemitským bludům šířeným kolaborantskou vichistickou vládou ve Francii.
Konfrontace s koloniálními úřady na sebe nenechala dlouho čekat. At-Tebessí byl poprvé zatčen roku 1943 a poté propuštěn. Podruhé byl uvězněn v roce 1945 po brutálních masakrech, které provedli francouzští koloniální vojáci a milice osadnických dobrovolníků na severu země ve městech Sétif, Šeratta a Guelma dne 8. května 1945. Tehdy zahynulo mezi 6 000 – 45 000 alžírských muslimů, jejichž těla naházeli pachatelé do masových hrobů. Masakry měly být odvetou za smrt 102 bílých koloniálních milicionářů, kteří zahynuli během série demonstrací a nepokojů vyvolaných katastrofálním hladomorem v provincii Constantine. Kromě těchto mimosoudních poprav francouzská koloniální moc přikročila ke kobercovému bombardování alžírských vesnic. Muslimové ve městech na severu Alžírska museli pro odlišení nosit bílé pásky na pažích a kdo se vzepřel, byl namístě zastřelen. Tato zvůle znamenala bod zvratu v alžírském odporu proti francouzské porobě.
Důvodem nového zatčení al-‘Arabí at-Tebessího byla jeho snaha založit školu, která by pečovala o národní a náboženskou identitu žáků a šířila protikoloniální myšlenky. V té době už ovšem šlo o ideály hlavního proudu alžírských vlastenců i tamních muslimských učenců. At-Tebessí však opět jako zázrakem vyvázl bez větších následků.
Poté, co v roce 1955 odmítl odsoudit ozbrojenou alžírskou národní revoluci proti Francii, byl v roce 1957 at-Tebessí unesen komandem francouzských speciálních jednotek. Byl držen na neznámém místě a několik dní krutě mučen. Během mučení ho chtěli donutit ke zradě alžírských vlastenců, ale nikdo z něj nedostal ani hlásku, kromě slov: „Kdo žije, ať žije s nenávistí vůči Francii. A kdo zemře, ať si tuto nenávist vezme do hrobu.“
Francoužští vojáci ho nakonec hodili do kotle s rozpáleným olejem a pomalu uškvařili zaživa. At-Tebessí ani jednou nezasténal a jen tiše opakoval slova svědectví víry:
لا إله إلّا الله محمد رسول الله
„Není skutečného božstva kromě Boha a Muhammed je posel Boží.“
Poté, co jeho maso odpadlo od jeho kostí, posbírali Francouzi jeho ostatky a odnesli je s sebou. Dodnes at-Tebessí nebyl důstojně pohřben podle muslimského ritu, protože kolonisté jeho kosti Alžířanům stále nevrátili, podobně jako ostatky mnoha stovek dalších revolucionářů, které se stále nacházejí uloženy ve francouzských muzejích.1 Francie navíc popírá svou zodpovědnost za učencův únos a následné umučení.2
Druhý podobný příběh se odehrál šestnáct let před smrtí al-‘Arabí at-Tabessího na východní straně starého kontinentu, ve většinově muslimské Bosně. Ta byla toho času okupována chorvatskými klerofašisty z hnutí Ustaša a z východu sužována nájezdy tzv. četniků, tedy klerofašistů srbských. Ti byli shodou okolností velkými spojenci Francouzů a srbsko-francouzské sympatie se projevily i během válek v 90. letech a trvají v podstatě dodnes.
Je to příběh zmizení a smrti Hamida Muftiće, řemeslníka a posléze starosty východobosenské Foče v prosinci 1941 kř. éry. Město společně obývali muslimští Bosňáci a pravoslavní Srbové. Oba národy čelily útlaku ustašovské okupace. Bosňácká většina riskovala své životy při ochraně svých srbských sousedů, na které pořádali ustašovci razie. Jedněmi z těch, co se zasloužili o křehký mír byl i starosta Muftić. Všechno se však změnilo poté, co město ovládli srbští četnici.
Starostův syn Faruk, jemuž bylo v inkriminované době pouhých 9 let, následně vypověděl:
„Když četnici vstoupili do Foče, vůbec jsme nevěděli, o koho jde a jaké mají úmysly. Nicméně zažil jsem něco, čím se mi vryli nesmazatelně do vzpomínek. Pro mého otce si přímo domů přišla skupina zarostlých ozbrojených mužů. Začali ho mlátit. 24. prosince 1941 ho odvedli a od té doby se po něm slehla zem.
Slyšel jsem od několika svých přátel, jakým způsobem zahynul a to potvrdila i fotografie nalezená ve Vojensko-historickém muzeu v Bělehradě. Den či dva před otcovou smrtí k nám domů vpadli četnici a s nimi i nějací významní Srbové z Foče a požadovali po něm výkupné: „Když zaplatíš tolik a tolik, dostaneš garanci svobodného pohybu. Nikdo ti nebude moci nijak ublížit.“ Otec něco peněz sesbíral, matka jim dala všechny šperky, které měla a oni byli spokojení. Dali mu nějaké potvrzení ve smyslu, že vykoupil svou vlastní hlavu.
Jak mi matka vyprávěla, za dva dny si pro něj přišli znovu. Do našeho domu vpadli v noci, my, čtyři děti, jsme už spali. Jen jsem slyšel strašný hluk, když ho začali mlátit. Vzpouzel se jim, tak ho zbili a svázali ho. Potom ho odvedli neznámo kam.
Později jsem se dovtípil, že ho tu noc odvedli do kavárny rodiny Grujičićů v centru Foče. Byli vyhlášení výrobou marmelád a pálenky. Okolo řeky Ćehotiny měli velké kotle na pálení rakije. Otce svázali a pomocí dřevěné konstrukce na seno ho zaživa spustili do kotle s vařící vodou. Tak ho zabili. Jak dlouho umíral, netuším, ale když mu maso odpadlo od kostí, četnici očistili jeho kostru a přivázali ji ke sloupu u Džafer-begovy mešity, která dříve, než byla zničena, stála tam, kde je dnes ve Foči hotel Zelengora. A potom se s tou kostrou fotili. Fotil se s ní jako s trofejí i nějaký četnik odkudsi ze Sokolce. Nic víc jsme o tom nevěděli.
Padesát let jsem bezúspěšně pátral po tom, co se mému otci té noci stalo. A až po padesáti letech jsem ve vojensko-historickém muzeu v Bělehradě nalezl tu fotku, na jejíž zadní straně stálo: „Kostra Hamida Muftiće, hodináře z Foče.“3
Oba příběhy jsou pro nás mementem, k čemu všemu jsou tyto choré mysli šejtánových stoupenců odhodlané. Můžete si vymyslet jakýkoli způsob ponižování, mučení a týrání, tolik zvrácený, kolik jen chcete, ale buďte si jisti, že ho už někdy někdo v historii použil a vyzkoušel na muslimovi. Avšak nenajdete, že by ho použil a vyzkoušel muslim na někom jiném. Protože muslim v sobě má slitování a milosrdenství. Proto buďte hrdí na to, že jste muslimové.
Po obou těchto mučednících nezůstaly v rukou jejich pozůstalých žádné pozůstatky. Nemohou ani navštívit jejich hrob. Nicméně památka na ně zůstala.
Muhammed ibn Sálih al-‘Usejmín řekl:
„Skutečná hodnota lidského života překračuje jeho pozemskou existenci. Je to jeho pokračující odkaz, který po sobě zanechává, uchovaný ve vzpomínkách jeho blízkých.“4
Prosím Alláha, aby probudil muslimskou ummu, aby sňal slepotu z muslimských srdcí a očí, ukázal jim pravdu jako pravdu a blud jako blud. Ámín!
Titulní obrázek: fotografický portrét al-‘Arabí at-Tebessího (zdroj: Wikipedie)
- Viz Boualem Khalfa; Henri Alleg; Abdelhamid Benzine. La grande aventure d’Alger républicain.
- Viz Cheurfi, Achour 2004. Dictionnaire de la révolution algérienne (1954-1962) – dictionnaire biographique. Alger: Casbah Éditions, str. 324–325.
- Svědectví Faruka Muftiće je převzato z facebookové stránky Hanefijski mezheb, publikováno s datem 7. 2. 2024. https://www.facebook.com/ebuhanife.ba
- Viz Tefsíru Džuz´i ‘amma, str. 316.