Ve jménu Alláha Milostiplného, Milostivého. Chvála Alláhu, požehnání a mír Jeho Proroku, jeho rodu, jeho společníkům a všem, kteří ho následují až do Dne Soudu.
Ve jménu Alláha Milostiplného, Milostivého. Chvála Alláhu, požehnání a mír Jeho Proroku, jeho rodu, jeho společníkům a všem, kteří ho následují až do Dne Soudu.
Alláh stvořil lidské bytosti v nejvznešenější podobě a postavil je na vrchol všeho stvoření. Dal jim dokonalou fyzickou schránku, ve shodě se svými slovy:
لَقَدْ خَلَقْنَا الْإِنْسَانَ فِي أَحْسَنِ تَقْوِيمٍ﴿٤﴾
Stvořili jsme věru člověka v postavě nejkrásnější (Tín:4)
Nic z Jeho stvoření se lidem neblíží, co se týče dokonalosti a univerzality jejich postav a částí jejich těl.
Alláh navíc obdařil lidi něčím daleko větším, co je jasně odděluje od všech ostatních stvoření. Poctil je darem rozumu a ctí být přímo zodpovědní svému Stvořiteli (arab. تكليف teklíf). Alláh je na mnoha místech v Koránu oslovuje:
يَا أَيُّهَا النَّاسُ
Ó Lidé!
Neoslovuje přitom ani tak těla, jako především naše mysli, rozumy a naše duše. Proto ten, kdo rozumem, jenž by mu pomohl rozeznávat dobro od zla, není Alláhem shledán odpovědným za své činny.
Posel Boží صلى الله عليه و سلم praví: „Pera byla zdvižena v případě tří – spícího, dokud se neprobudí, dítěte, dokud nedospěje a rozumu zbaveného, dokud nepřijde k sobě.”1
Důvodem stvoření lidských bytostí bylo, aby sloužily Alláhu Jedinému:
وَمَا خَلَقْتُ الْجِنَّ وَالْإِنْسَ إِلَّا لِيَعْبُدُونِ
A stvořil jsem džiny a lidi jedině proto, aby Mne uctívali. (Záríjját:56)
Uctíváním (arab. عبادة ‘ibáda) se rozumí každý povolený čin, kterým člověk usiluje zalíbit se Alláhu a potěšit Ho. Může jím být formální bohoslužebný akt, který musí být zasvěcen výhradně Jedinému Alláhu a nikdy získání světského užitku, jako předepsané modlitby, půst, milodary, nebo pouť. Může jím být i indiferentní činnost jako obchod, zemědělství, průmysl, studium a hledání nauky anebo výkon zaměstnání, pakliže je vykonáván upřímně, čestně, tím nejlepším způsobem, s nadějí na spokojenost Boží. Posel Boží صلى الله عليه و سلم v tomto smyslu označuje za nejlepší milodar starost o zabezpečení manželek a rodiny, dokonce i plnění intimní povinnosti mezi manžely, protože pokud člověk své pohlavní pudy uspokojuje nedovoleným způsobem, je za to Alláhem trestán.2
Pro každou z částí těla, kterou Alláh člověka obdařil, je určen nějaký čin uctívání.
Například očím je určen přesně jejich význam, na co se mají a na co se nemají dívat.
Alláh praví:
أَوَلَمْ يَنْظُرُوا فِي مَلَكُوتِ السَّمَاوَاتِ وَالْأَرْضِ وَمَا خَلَقَ اللَّهُ مِنْ شَيْءٍ وَأَنْ عَسَىٰ أَنْ يَكُونَ قَدِ اقْتَرَبَ أَجَلُهُمْ ۖ فَبِأَيِّ حَدِيثٍ بَعْدَهُ يُؤْمِنُونَ﴿١٨٥﴾
Což neuvažovali o království nebes a země a o tom, co Bůh stvořil z věcí, a o tom, že lhůta jejich se již možná přiblížila? Jakému příběhu tedy ještě po tomto Koránu uvěří? (A’ráf:185)
قُلْ سِيرُوا فِي الْأَرْضِ ثُمَّ انْظُرُوا كَيْفَ كَانَ عَاقِبَةُ الْمُكَذِّبِينَ﴿١١﴾
Rci: „Choďte po zemi a potom pohleďte, jaký byl konec těch, kdož posly za lháře prohlašovali!“(An’ám:11)
Pokud tedy někdo užívá své oči k tomu, aby jimi spatřoval krásu světa, aby jejich prostřednictvím četl, studoval a poznával, co po něm Stvořitel chce, uctívá Ho tím. Pokud se dívá na zakázané, hřeší tím proti svému Stvořiteli.
Podobně je i uším určeno, co mají poslouchat a co naopak poslouchat nesmí.
Alláh pravil:
وَلَا تَقْفُ مَا لَيْسَ لَكَ بِهِ عِلْمٌ ۚ إِنَّ السَّمْعَ وَالْبَصَرَ وَالْفُؤَادَ كُلُّ أُولَٰئِكَ كَانَ عَنْهُ مَسْئُولًا
A nenásleduj to, o čem vědění nemáš, vždyť sluch, zrak i srdce budou všechny žádány, aby počet vydaly. (Isrá´: 36)
Podle Abú Hurejry رضي الله عنه Posel Boží صلى الله عليه و سلم vypověděl, že Alláh pravil: „Můj služebník se ke Mně přibližuje dobrovolnými činy uctívání, dokud si jej nezamiluji. A když si jej zamiluji, stanu se Já jeho sluchem, kterým slyší, jeho zrakem, kterým vidí …“3 To znamená, že se bude dívat a bude poslouchat jen to, co Alláha těší.
Jazyku je pak předepsáno vzpomínat Alláha a recitovat Korán, přikazovat vhodné a zakazovat zavrženíhodné.
Ruce tak byly stvořeny pro dobrý čin, dávání milodarů a bránění zlu. Podle Abú Sa’ída al-Chudrího رضي الله عنه Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Kdokoli z vás uvidí, že se děje něco špatného, nechť to změní svou rukou. Pokud nemůže, pak svým jazykem. A pokud nemůže ani to, pak alespoň ve svém srdci, a to je nejmenší víra.“4
Pozdravit se s bratry a potřást jim rukou je uctíváním, protože to maže hříchy a očišťuje srdce. Totéž platí i o boji na cestě Boží a všem, co s ním souvisí. I věřící žena uctívá Alláha svýma rukama – pečuje o domov a o děti svého manžela, hledaje spokojenost Boží plněním svých úkolů.
I nohám je předepsáno uctívat Alláha – věřící na nich má kráčet do mešity ke společným modlitbám, obzvláště pak k páteční.
Alláh pravil:
إِنَّا نَحْنُ نُحْيِي الْمَوْتَىٰ وَنَكْتُبُ مَا قَدَّمُوا وَآثَارَهُمْ ۚ وَكُلَّ شَيْءٍ أَحْصَيْنَاهُ فِي إِمَامٍ مُبِينٍ﴿١٢﴾
A jsme to My, kdo mrtvé oživujeme a to, co dříve učinili, i to, co po nich zbude, zapisujeme. A každou věc jsme spočítali v hlavní Knize zjevné. (JáSín:12)
Džábir ibn ‘Abdulláh رضي الله عنه vypráví, že se příslušníci kmene Benú Selema chtěli přistěhovat se blíže k Prorokově Mešitě, Prorok صلى الله عليه و سلم jim poradil zůstat na místě, protože za každý krok do mešity budou Alláhem odměněni: „Vaše domovy zaznamenávají vaše kroky.“ a citoval verš:
هُوَ الَّذِي جَعَلَ لَكُمُ الْأَرْضَ ذَلُولًا فَامْشُوا فِي مَنَاكِبِهَا وَكُلُوا مِنْ رِزْقِهِ ۖ وَإِلَيْهِ النُّشُورُ﴿١٥﴾
On je ten, jenž pro vás zemi pokornou učinil; choďte po zádech jejích a jezte z toho, co vám uštědřil a u Něho bude pak vzkříšeni. (Mulk:15)5
Podobně je i pohled na zakázané, poslech zakázaného, hovor zakázaného, jako jsou lži, pomluvy a urážky, konání zakázaného rukama, jako je krádež a ubližování, či konání zakázaného nohama, jako chození na místa hříchu a neposlušnosti, rovněž zakázán, neboť jde o hříchy jednotlivých částí lidského těla.
Ma’n ibn ‘Aws básní:
„Při tvém životě! Nikdy jsem nenapřáhl ruku k pochybnému
A nikdy mne nohy nenesly k hanebnému
Ni sluch, ni zrak mne nevedly k ničemu takovému
Ani mne myšlenky nesvedly ke špatnému
Vím, že mne neštěstí nikdy nepostihlo
Ono mladíka v dobách dřívějších nezasáhlo.“
Modlitba, se všemi svými úkony těla, mysli i srdce, pak toto vše spojuje do jednoho jediného celku.
Právě modlícím je však určeno upozornění:
فَوَيْلٌ لِلْمُصَلِّينَ﴿٤﴾ الَّذِينَ هُمْ عَنْ صَلَاتِهِمْ سَاهُونَ﴿٥﴾ الَّذِينَ هُمْ يُرَاءُونَ﴿٦﴾ وَيَمْنَعُونَ الْمَاعُونَ﴿٧﴾
Běda pak těm, kdož při modlení o modlitbu svou se nestarají, kteří chtějí být jen viděni a dávat podporu odmítají. (Má’ún:4-7)
To nás přivádí ke zjištění, že podstatné nejsou jen vnější pohyby, protože verše oslovují ty, kteří je vykonávají. Avšak i přesto je jim vyhrožováno slovy فَوَيلٌ fewejlun, tj. běda pak. Taková slova Korán používá vždy jen v souvislosti s trestem na onom světě. Proč?
To proto, že lidé, o kterých verše hovoří, se modlili jen svými těly, zatímco jejich srdce byla nezbytné pokory a oddanosti zcela prosta. Stáli v řadách s upřímnými uctívači, ale jejich srdce nepřítomně bloudila a toužila po světském blahobytu. Tyto lidi popisují i verše:
إِنَّ الْمُنَافِقِينَ يُخَادِعُونَ اللَّهَ وَهُوَ خَادِعُهُمْ وَإِذَا قَامُوا إِلَى الصَّلَاةِ قَامُوا كُسَالَىٰ يُرَاءُونَ النَّاسَ وَلَا يَذْكُرُونَ اللَّهَ إِلَّا قَلِيلًا﴿١٤٢﴾
Pokrytci se snaží oklamat Boha, ale On oklame je. A když vstávají k modlitbě, zvedají se lenivě a jen před lidmi předstírají a vzpomínají na Boha jen nepatrně, (Nisá´: 142)
Vnitřní uctívání a oddanost srdce je stejně tak důležité, pokud ne i důležitější:
فَأَقِمْ وَجْهَكَ لِلدِّينِ حَنِيفًا ۚ فِطْرَتَ اللَّهِ الَّتِي فَطَرَ النَّاسَ عَلَيْهَا ۚ لَا تَبْدِيلَ لِخَلْقِ اللَّهِ ۚ ذَٰلِكَ الدِّينُ الْقَيِّمُ وَلَٰكِنَّ أَكْثَرَ النَّاسِ لَا يَعْلَمُونَ﴿٣٠﴾
Obrať tvář svou k náboženství pravému jako haníf podle sklonu přirozeného lidem, v němž Bůh lidi stvořil. Stvoření Boží pak změnit nelze – a toto je náboženství neměnné, však většina lidí to neví.(Rúm:30)
Plně se spoléhat na Alláha Jediného, zcela a upřímně se Mu oddat, zpytovat své svědomí kvůli Němu, kát se a prosit Ho o odpuštění, to vše je jedním z nejvelkolepějších činů uctívání. Milovat Alláha a být si vědom, že mne vidí v každé situaci, to je právě to, čím se pravý věřící odlišuje od nevěřícího, hříšníka či pokrytce a čím nad ním u Alláha získává převahu.
Jako se člověk stará o svůj zevnějšek, nosí krásné oblečení a dbá na svou reputaci u ostatních lidí, musí se starat ještě více o své nitro. Jako by se styděl objevit se na veřejnosti v ubohém a hanebném stavu, musí se také mít na pozoru před svou vlastní zkažeností uvnitř, neboť ta je daleko více zhoubnější. Jako krásné pohřební oblečení není nebožtíkovi nic platné, tak ani člověku, který je uvnitř zlý, zkažený a nenávistný, nijak neprospějí okázalá gesta mravnosti a zbožnosti, která vykazuje v přítomnosti ostatních. Takový člověk je sprostý pokrytec.
Básník praví:
„Služebníče masa! Jak zkažený plod z tvé bohoslužby vyrůstal!
Běda ti, z tvé práce jsi sklizeň nepobral
Obrať se k duši vlastní své, ať jí dokonalost dáš
Vždyť jen cenu své duše, ne masa, ne člověka, máš.“
Pravým člověkem a vznešenou bytostí se nestáváme svou fyzickou silou, jinak by nejdokonalejšími lidmi byli dravé šelmy. Těla mužů a žen nejsou měřítkem jejich ceny a míry jejich lidství:
„Člověka ponižujete, jemu se vysmíváte
Leč jeho šatům jméno lva dáváte
Krásně oděným se podbízíte, jimi se kocháte
Ale prostinkými, těmi jen pohrdáte!
Nejdrobnější ptáček nejvíc ptáčat odchová
Leč sokolice, ta sotva jedno mládě má.“
Velikost a kvantita není vše a vnější vzhled nic neznamená, protože srdce je to, na čem nejvíce záleží. Jaké je srdce, takové je i tělo. Nejzbožnějším a nejoddanějším muslimem byl Abú Bekr رضي الله عنه, drobný a útlý muž, leč jeho víra vážila více, než víra všech ostatních muslimů dohromady. Jedním z nejmilejších společníků Prorokaصلى الله عليه و سلم byl ‘Abdulláh ibn Mes’úd رضي الله عنه, o kterém Huzejfa ibn Jemánرضي الله عنه prohlásil: „Všichni učení společníci Prorokovi6 věděli, že Ibn Mes’úd z nich byl Alláhu nejmilejší.“ 7 A Ibn Mes’úd byl velmi drobný a útlý, dá se říci, že byl až vyhublý, jeho lýtka byla velmi úzká. Byl tak maličký, že ho až poponášel vítr. Když, jak vypráví Zurr ibn Hubejš رضي الله عنه, odřezával větévky ze stromu arák8, poryv větru takřka otočil jeho tělem. Lidé se mu začali smát a Prorokصلى الله عليه و سلم se otázal: „Čemu se smějete?“ Odpověděli, že se smějí jeho vychrtlým nohám. Posel Božíصلى الله عليه و سلم na to odvětil: „Při Tom, v Jehož Ruce je má duše! Ty dvě nohy jsou na váze v Den Soudu těžší, než hora Uhud.“9
Tak jako existují lidé, kteří se dívají jen na svůj zevnějšek a zanedbávají svůj vnitřek, jsou i tací, kteří si budují dobrý imidž okázalou zbožností a dávají si velmi dobrý pozor na to, aby se před lidmi vytáhli a nikdy se, když jsou druhým na očích, nedopustili žádného přešlapu, bojíce se společenského odsouzení. Každé jejich uklouznutí by jejich reputaci zruinovalo, protože jejich společenský status je přímo založen na tom, že jsou dobrými imámy, učenci nebo aktivisty islámské výzvy a osvěty. Proto jsou puntičkáři, co se týče vnějších projevů dobrého chování a následování Sunny, aniž si ve skutečnosti přejí Sunnu následovat a být Alláhu poslušnými i ve svém srdci. Jejich srdce naopak touží po slávě, milují tento svět a svůj vlastní věhlas. Jsou natolik zaneprázdněni svou vlastní reputací, že nemají ani čas rozmýšlet o onom světě a o tom, co si pro něj připravili. Nemají čas zamýšlet se nad problémy muslimů a nad jejich řešeními. Nerozmýšlejí o tom, jak k islámu vyzývat druhé. Jejich srdce jsou zbavena skutečné lásky vůči Alláhu a Jeho oddaným uctívačům. Naprosto jim chybí bázeň a úcta před Alláhem. Nedoufají v Jeho odměnu. Jejich srdce, která jsou sídlem jejich lásky, nenávisti, naděje, hněvu, radosti a smutku, nejsou vůbec zaměřena na uctívání Alláha.
Vznešený Alláh popisuje nevěřící slovy:
ذَٰلِكَ بِأَنَّهُمُ اتَّبَعُوا مَا أَسْخَطَ اللَّهَ وَكَرِهُوا رِضْوَانَهُ فَأَحْبَطَ أَعْمَالَهُمْ﴿٢٨﴾
A to proto, že následovali to, co hněvá Boha, a nenáviděli to, co se Mu líbí; a učinil marnými skutky jejich.(Muhammed:28)
Vidíme, že srdce je základním kamenem úrazu. Jakou má potom hodnotu dobrý čin vykonaný tím, kdo jej vlastně ze srdce nenávidí? Jaký je stav osoby, která se vyhýbá nějakému hříchu, ač jej ve svém nitru miluje a cítí potěšení, když se jej dopouští někdo jiný? Takový člověk dříve nebo později sám začne hřešit. Svým srdcem miluje, co Alláh nenávidí a nenávidí, co Alláh miluje. Nebude trvat dlouho a sám začne konat ve shodě s tím, co je v jeho srdci. Takový člověk totiž miluje a nenávidí kvůli vezdejším důvodům – bojí se lidí, bojí se nemocí, chudoby, nebo smrti, nebo něčeho jiného stvořeného. To, co koná, dělá proto, aby získal světský zisk, dělá to pro prestiž, pro reputaci, pozici. A toto jej povede tam, kam jeho srdce touží jít, protože srdce je králem celého těla, který ostatní údy poslouchají. Proto Posel Božíصلى الله عليه و سلم pravil: „Věru v těle je kousek masa, pokud je zdravý, je zdravé celé tělo. A pokud je zkažený, celé tělo se zkazí. A to je srdce.“10
Alláh pravil:
يَوْمَ لَا يَنْفَعُ مَالٌ وَلَا بَنُونَ﴿٨٨﴾ يَوْمَ لَا يَنْفَعُ مَالٌ وَلَا بَنُونَ﴿٨٨﴾إِلَّا مَنْ أَتَى اللَّهَ بِقَلْبٍ سَلِيمٍ﴿٨٩﴾
v den, kdy nikomu ani majetek, ani synové neprospějí – kromě těch, kdož se srdcem upřímným k Bohu přijdou,(Šu’ará: 88-89)
Jen ten, koho srdce žije a bije pro víru, sklidí sladké plody svého konání:
وَقَالَ الَّذِينَ لَا يَرْجُونَ لِقَاءَنَا لَوْلَا أُنْزِلَ عَلَيْنَا الْمَلَائِكَةُ أَوْ نَرَىٰ رَبَّنَا ۗ لَقَدِ اسْتَكْبَرُوا فِي أَنْفُسِهِمْ وَعَتَوْا عُتُوًّا كَبِيرًا﴿٢١﴾
A nelze srovnávat živé a mrtvé. (Fátir:21)
Takto Alláh porovnává upřímného věřícího na straně jedné a pokrytce, hříšníka, či nevěřícího na straně druhé:
أَوَمَنْ كَانَ مَيْتًا فَأَحْيَيْنَاهُ وَجَعَلْنَا لَهُ نُورًا يَمْشِي بِهِ فِي النَّاسِ كَمَنْ مَثَلُهُ فِي الظُّلُمَاتِ لَيْسَ بِخَارِجٍ مِنْهَا ۚ كَذَٰلِكَ زُيِّنَ لِلْكَافِرِينَ مَا كَانُوا يَعْمَلُونَ﴿١٢٢﴾
Zdaž ten, jenž mrtev byl a jehož jsme oživili a jemuž jsme světlo dali, aby s ním kráčel mezi lidmi, je roven tomu, kdo v temnotách dlí, z nichž východiska není? A takto bylo zkrášleno nevěřícím to, co prováděli.(An’ám:122)
Abú Músá al-Aš’arí رضي الله عنه uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Rozdíl mezi dvěma lidmi, z nichž jeden vzpomíná Alláha a druhý nikoli, je jako rozdíl mezi živým a mrtvým.”11
Alláh pravil:
إِنَّ فِي ذَٰلِكَ لَذِكْرَىٰ لِمَنْ كَانَ لَهُ قَلْبٌ أَوْ أَلْقَى السَّمْعَ وَهُوَ شَهِيدٌ﴿٣٧﴾
V tom věru je připomenutí pro toho, kdo ruce má či uši nastavuje a je sám svědkem očitým.(Káf:37)
Jak vidíme, čistota srdce a upřímnost úmyslu je základem, na kterém spočívá a musí spočívat vše ostatní. Bez nich nemá žádný dobrý čin smysl a vznešenost dobrého skutku se vytrácí. Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Božíصلى الله عليه و سلم jasně prohlásil: „Zajisté činy jsou podle úmyslu. A zajisté každý získá to, co zamýšlel,“12 hovořil o všech činech patrných zvnějšku. Protože každý čin směřuje k tomu, k čemu byl zamýšlen. Činy srdce, jako láska, naděje a bohabojnost jsou jiné. U nich riziko přetvářky nehrozí. Buď se vyskytnou a jsou založeny na upřímné oddanosti Alláhu, nebo zcela chybějí. A budou odměněny, i když nepovedou k žádnému hmatatelnému dobrému skutku.
V tomto kontextu podle Anase رضي الله عنه pravil při návratu z tažení na Tabúk Posel Božíصلى الله عليه و سلم svým společníkům: „V Medíně jsou jistí lidé, kteří s vámi nevyrazili, dokonce nepřešli ani jediné údolí, avšak i přesto byli s vámi.“ Společníci se zeptali: „Posle Boží, zatímco byli v Medíně?“ Prorokصلى الله عليه و سلم odpověděl: „Ano, zatímco byli v Medíně, protože okolnosti jim v tom (aby šli bojovat s vámi) zabránily.“13
Tuto myšleku vystihují verše:
„Tak jest. Vy, kteří jste k Domu Starobylému putovali,
Vy jste tělem tam byli, my jsme se duchem k vám přidali
Museli jsme vydržet obtíže, jež nám v tom bránily
Proto jsme odměnou stejní my, i ti, co se tam vydali.“
Posel Božíصلى الله عليه و سلم zmínil, že budou i tací, kteří vejdou do Ráje, aniž by vykonali jediný dobrý čin, protože jim v tom okolnosti zabránily. Abú Hurejra رضي الله عنه se svých společníků rád vyptával na muže, který vešel do Ráje, aniž by se byť i jedinkrát pomodlil. Když mu nedokázali odpovědět, povyprávěl jim příběh ‘Amra ibn Sábit ibnu l-Wakš رضي الله عنه, tak řečeného al-Usajrima, z kmene Benú ‘Abdu l-Ašraf.14 Al-Usajrim odmítl přijmout islám tehdy, kdy jej přijal i zbytek jeho kmene. V den bitvy na Uhudu však přišel, aby islám nakonec přijal. Vzal svůj meč a zapojil se do bitvy po boku zbytku svého kmene. Bojoval, dokud nebyl smrtelně raněn. Když začali Benú ‘Abdu l-Ašraf hledat své zraněné a mrtvé, našli al-Usajrima na prahu smrti. Překvapilo je to, protože si mysleli, že jakožto nevěřící zůstal doma a bitvy se po boku muslimů nezúčastnil. Proto se jej zeptali: „Co tě sem přivedlo? Láska ke svým lidem, nebo touha po islámu?“ Odpověděl: „Přivedla mne sem má touha po islámu. Věřím v Alláha a v Jeho Posla. Proto jsem přijal islám. Potom jsem vzal svůj meč a vydal se po boku Posla Božího do boje, bojoval jsem, dokud jsem neskončil takto.“ Krátce poté vydechl naposledy. Když jeho příběh zmínili Božímu Posluصلى الله عليه و سلم, řekl: „On je mezi lidmi Ráje.“15
1 Musned Ahmed, hadísy č. 24173, 24182 a 24590; Sunen Abí Daúd, hadís č. 4398; Sunen an-Nesá’í, hadís č. 3432; Sunen Ibni Mádža, hadís č. 2041, od matky věřících ‘Áiše رضي الله عنها a skupiny dalších sahábů رضي الله عنهم أجمعين, hadís je sahíh, toto je an-Nesáího verze.
2Známý hadís o odměně za intimní styk mezi manžely vyprávěl Abú Zerr, viz Sahíh Muslim, hadís č. 1006.
3Sahíhu l-Buchárí, hadís č. 6502.
4Sahíh Muslim, hadís č. 49.
5Sahíh Muslim, hadís č. 665.
6To jsou ti, které Alláh upevnil na cestě Boží a zachránil před nerozhodností ve slovech i činech. Viz Tuhfetu l-ahwez, podání č. 3762.
7Sahíhu l-Buchárí, hadís č. 3762; Sunenu t-Tirmizí, hadís č. 3806. Toto je at-Tirmizího znění.
8Z něho se získávají větvičky na čištění zubů, tzv. miswáky.
9Uhud je velký kopec za Medínou. Viz Musned Ahmed, hadís č. 3991; Sunen Abí Ja’lá, hadís č. 5310; Mu’džemu t-Taberání, hadís č. 8452. Hadís je podle al-Hajsemího uváděn ve vícero podání, z nich nejautentičtějším je podání přes ‘Ásima ibn Abi n-Nedžwed, který je dobrým vypravěčem, i když slabší paměti. Množstvím podání dosahuje stupně sahíhu.
10Sahíhu l-Buchárí, hadís č. 52; Sahíh Muslim, hadís č. 1599. Vypráví ho Nu’ajm ibn Bešír.
11Sahíhu l-Buchárí, hadís č. 6407; Sahíh Muslim, hadís č. 779.
12Sahíhu l-Buchárí, hadís č. 1; Sahíh Muslim, hadís č. 1907.
13Sahíhu l-Buchárí, hadís č. 4423.
14Musned Ahmed, hadís č. 23634; uvádí jej i al-Hajsemí v Medžme’u z-zewáid, 9/362. Al-Hajsemí uvádí, že všichni jeho vypravěči jsou sikkát, tj. spolehliví.
15Toto je al-Hajsemího verze.