Dvacet způsobů zviditelňování sebe sama v náboženství - díl 2.

Stejně jako může někdo dosáhnout odměny již jen za záměr, za upřímný úmysl vykonat dobrý čin, tak o ni může přijít, pokud bude jeho úmysl špatný. Takový čin, i když je zvnějšku sebelepší, je ve skutečnosti hříchem. Hadísů varujících před nebezpečím tzv. الرِّيَاءُ ar-rijá´, náboženské přetvářky, resp. snahy o zviditelnění sebe sama v očích druhých okázalým vykonáváním zbožných činů, je mnoho. Ar-rijá´ je nejčastějším důvodem toho, že zbožné činy služebníka přijdou vniveč.

Posel Božíصلى الله عليه و سلم varoval, že tomu, kdo se snažil svou zbožností zviditelnit před ostatními, v Soudný Den Alláh řekne: „Běžte za těmi, před kterými jste se ukazovali na světě vezdejším a žádejte svou odměnu od nich!“¹

Podle Abú Hurejry رضي الله عنه Posel Boží صلى الله عليه و سلم také řekl, že Alláh pravil: „Já nepotřebuji žádné společníky! Kdokoli učiní nějaký skutek pro potěchu ostatních a zároveň pro potěchu Mou, přenechám jeho skutek pro tyto ostatní.“² Tj. neodmění za něj a ostatní nebudou moci za něj odměnit, čímž čin přijde vniveč.

Posel Božíصلى الله عليه و سلم také podle Usámy ibn Zejda رضي الله عنه vyprávěl: „V Soudný Den bude předveden jeden muž a bude vhozen do ohně. Jeho vnitřnosti vyhřeznou ven krkem, on na nich zůstane viset a bude, poután jimi, chodit dokola jako osel okolo žernovu. Obyvatelé pekla se okolo něj shromáždí a zeptají se: „Co je s tebou? Což jsi nám nepřikazoval vhodné a nezakazoval zavrženíhodné?“ On odpoví: „Ano, přikazoval jsem vhodné, ale sám jsem tak nečinil. A zakazoval jsem zavrženíhodné, ale sám jsem se ho nezdržoval.“³ Někteří si mohou myslet, že dotyčný je trestán, že ačkoli přikazoval vhodné a zakazoval zavrženíhodné, jeho činy byly nedostatečbé. Toto je ale velká chyba, protože přikazování vhodného a zakazování zavrženíhodného je odměněno jen potud, pokud je ten, kdo tak činí, upřímný a má čisté úmysly. Tento muž je trestán proto, neboť konal velmi zlé věci, před kterými varoval ostatní a zanedbával právě ty povinnosti, ke kterým ostatní vybízel, protože si chtěl u ostatních vylepšit svůj obraz, leč jeho vnitřek zůstával stále stejně zkažený a neměnil se k lepšímu. Za tento hřích byl potrestán, nikoli za to, že přikazoval vhodné a zakazoval zavrženíhodné, ač byl sám hříšný.

Alláh praví:

أَتَأْمُرُونَ النَّاسَ بِالْبِرِّ وَتَنْسَوْنَ أَنْفُسَكُمْ وَأَنْتُمْ تَتْلُونَ الْكِتَابَ ۚ أَفَلَا تَعْقِلُونَ﴿٤٤﴾

Chcete přikazovat lidem zbožné skutky, zatímco vy sami na ně zapomínáte, ačkoliv Písmo odříkáváte? Což tomu neporozumíte?(Bekara:44)

To znamená, že Alláh je odmítá a trestá je, protože se odvrátili od pravdy, ač si jí byli plně vědomi. Tím se liší od těch, kteří ji zcela ignorovali a nic o ní nevěděli, protože kdyby ji opravdu poznali, docela jistě by ji i následovali. Proto si musíme být vědomi, že přikazování dobrého je něco, co lidem dlužíme, i kdybychom my sami nebyli zcela správnými lidmi. Totéž platí i o zakazování zavrženíhodného. Slovy básníka:

„Pokud by žádný z hříšníků dobro nepřikazoval?

Kdo by pak, po Muhammedovi, hříšné umravňoval?“

Nikdo po Božím Poslu صلى الله عليه و سلم není Alláhem ochráněn před hříchy, nicméně je i jeho povinností činit, co je správné, povzbuzovat k tomu druhé, zdržet se špatného a varovat před tím i ostatní. Selhávání v jakékoli z těchto čtyř povinností pro nás není omluvou, abychom nevykonávali zbývající. I ten, kdo spáchal hřích, má stále povinnost varovat před hříchy i ostatní.

Nicméně přetvářka slov a činů je nebezpečnou chorobou, která může člověka přivést až do propasti ohnivé v Pekle. Takový člověk se zdá navenek bezúhonným, jeho starost o to, co si o něm myslí ostatní mu přináší jejich odměnu, když si jej začnou cenit a vážit, ale nepřináší mu žádnou odměnu od Alláha. Chvála lidí mu stačí.

Toto je ten typ pokrytectví, kterého se nejranější muslimové tolik obávali. Al-Hasan al-Basrí o nějm pravil: „Přísahám při Tom, v Jehož Ruce je má duše, nikdo se před tímto necítí v bezpečí, kromě pravého pokrytce a nikdo se toho nebojí, kromě věřícího.“ Obávali se, že se tato forma přetvářky nenápadně vkrade do jejich činů, jak popisuje Všemohoucí:

أَنْ تَحْبَطَ أَعْمَالُكُمْ وَأَنْتُمْ لَا تَشْعُرُونَ﴿٢﴾

aby se skutky vaše nestaly marnými, aniž o tom budete mít tušení.(Hudžurát: 2)

Al-Buchárí ve svém Sahíhu umístil kapitolu s názvem „Člověk se obává, že jeho skutky přijdou vniveč, aniž si to uvědomí.“ V této kapitole cituje hadís na autoritu Anase ibn Málika رضي الله عنه, že Posel Božíصلى الله عليه و سلم se vyptával na Sábita ibn Kajse رضي الله عنه. Jeden muž se nabídl, že Prorokovi صلى الله عليه و سلم zjistí, co s ním je. Hledal Sábita a našel jej, jak smutně sedí doma se svěšenou hlavou. Zeptal se jej, co mu je, načež mu Sábit odpověděl: „Je to velmi zlé. Člověku, který zvyšoval svůj hlas nad hlas Prorokaصلى الله عليه و سلم, přišly všechny jeho skutky vniveč a on se tak stal jedním z lidí Ohně. “ Dotyčný se vrátil k Prorokoviصلى الله عليه و سلم a vypověděl mu, co je se Sábitem. Prorokصلى الله عليه و سلم jej poslal za ním zpátky se vzkazem: „Jdi zpět za ním a řekni mu: „Ty věru nejsi jedním z lidí Ohně, nýbrž jsi jedním z lidí Ráje!“⁴

Vzhledem k tomu, jak závažným hříchem přetvářka a snaha zviditelnit se ve věcech víry je, musí si věřící být vědomi, jakým způsobem se může projevovat:

Zveřejňování vlastních dobrých činů

Někteří lidé rozhlašují o sobě, co všechno vykonali a chvástají se svými dobrými činy, naprosto okatě a evidentně. Jiní poněkud opatrněji řeknou: „Nezvládnu se v noci modlit déle, než dvě hodiny,“ nebo: „naneštěstí se nedokážu postit každý druhý den a musím se postit jen každé pondělí a čtvrtek“ apod. Takto se lidé dozvědí, jak mnoho se modlí a postí a tito chvastouni získají ve společnosti obdiv a respekt. Právě z tohoto důvodu je oblíbeno vykonávat nepovinné uctívání ve skrytu před zraky ostatních.

Podle Zejda ibn Sábita رضي الله عنه Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Lidé! Modlete se ve svých domech, neboť věru nejlepšími modlitbami jsou ty, které se člověk pomodlí doma, s výjimkou předepsaných povinných modliteb.”⁵

Nepovinná modlitba doma není tolik vystavena šejtánovu našeptávání a navíc způsobí, že dům již není podoben hrobu bez života. Navíc děti, které jsou v domě, si na modlitbu zvyknou jako na přirozenou součást života. Jedinou výjimkou z tohoto pravidla jsou nepovinné modlitby, u kterých je zvykem vykonávat je společně, jako je např. modlitba terawíh v měsíci Ramadánu, anebo potom společné sváteční modlitby ve dnech ‘Íd (držíme-li se názoru, že sváteční modlitby jsou nepovinné).

Totéž platí pro milodary. Alláh vznešený praví:

إِنْ تُبْدُوا الصَّدَقَاتِ فَنِعِمَّا هِيَ ۖ وَإِنْ تُخْفُوهَا وَتُؤْتُوهَا الْفُقَرَاءَ فَهُوَ خَيْرٌ لَكُمْ ۚ وَيُكَفِّرُ عَنْكُمْ مِنْ سَيِّئَاتِكُمْ ۗ وَاللَّهُ بِمَا تَعْمَلُونَ خَبِيرٌ﴿٢٧١﴾

Jestliže dáváte almužny veřejně, je to krásné, jestliže však to činíte skrytě a dáváte chudým, je to pro vás lepší a vymaže vám to špatné skutky vaše. A Bůh je dobře zpraven o tom, co činíte.(Bekara:271)

Člověk by měl přispívat milodarem jen ve skrytu, dokud si není jist, že neupadne do pasti přetvářky, pokud tak učiní veřejně. Veřejně možno přispívat jedině tehdy, když chceme podnítit ještě větší dobro, jako dát příklad ostatním, nebo zastrašit nepřítele. Budovat charitativní nadace se jménem zakladatele, otištěným na všech propagačních materiálech je možno jen v případě, že je naším cílem získat větší podporu veřejnosti pro dobrou věc, jinak jde o přetvářku. Posel Božíصلى الله عليه و سلم pravil: „Činy jsou souzeny podle úmyslu a každému náleží právě jen to, co zamýšlel.“⁶

Alláh praví:

وَأَسِرُّوا قَوْلَكُمْ أَوِ اجْهَرُوا بِهِ ۖ إِنَّهُ عَلِيمٌ بِذَاتِ الصُّدُورِ﴿١٣﴾أَلَا يَعْلَمُ مَنْ خَلَقَ وَهُوَ اللَّطِيفُ الْخَبِيرُ﴿١٤﴾

Utajujte si řeči své či dávejte je najevo co skryto je v hrudích, On dobře ví! Což nezná On ty, které stvořil, On, jenž prozíravý je a dobře zpravený? (Mulk: 13-14)

Lživá přetvářka

Existuje typ lidí, kteří se chvástají dobrými činy, které nikdy nevykonali. Tvrdí, že obětovali pro islám veškerou svou trpělivost a síly duševní i tělesné. Dokonce mohou prohlašovat, že na cestě výzvy k islámu zakusili ústrky a těžkosti. Když potkají někoho, kdo o jejich minulosti nic neví, začnou mu vyprávět, že dělali to a to a říkali to a to, vyprávějíce o minulosti která je daleko více přikrášlená, nežli skutečná.

Takoví lidé se tímto snaží získat pozornost a respekt ostatních. Toto chování je dokonce ještě horší, nežli předešlé, neboť v sobě kombinuje zlo přetvářky a zlo lži. Podle Asmy bint Abí Bekr رضي الله عنها Posel Božíصلى الله عليه و سلم pravil: „Člověk, který prohlašuje, že je obdařen věcmi, kterými nikdy obdařen nebyl, je dvojitý lhář.“⁷ Někteří takoví dokonce opustí své domovské země a odejdou do jiných, aby si mohli hrát na ublížené a mučedníky a šířit smyšlené příběhy o vlastní hrdinnosti.

Patří sem i pozéři, kteří si hrají na muže nauky. Tvrdí, že strávili roky studia u největších soudobých učenců a byli jejich nejbližšími žáky, že se naučili všem sedmi způsobům recitace Koránu apod. Pokud tyto lidi blíže poznáte, uvidíte, že sotva dokáží správně přečíst jen jediný verš z Knihy Boží podle jediného způsobu recitace. Umnější z nich vyprávějí historky ze života učenců, jako by je měli z první ruky, snažíce se tak vytvořit dojem, že tyto učence dobře poznali.

Změna z upřímnosti v přetvářku

Někdo začne konat něco dobrého s upřímným úmyslem pro odměnu od Alláha, načež si uvědomí, že jej lidé mohou vidět. Toto jej přinutí snažit se ještě více. Modlí se o něco déle, tráví o něco více času vzpomínáním Alláha a prosbami k němu. Pokud si člověk něčeho takového u sebe všimne, měl by se snažit proti této své tužbě předvádět se před ostatními bojovat. Měl by prosit Alláha slovy, která Posel Boží صلى الله عليه و سلم naučil Abú Bekra رضي الله عنه následující prosbu:

اللهم إني أعوذ بك أن أشرك بك و أنا أعلم و أستغفرك لما لا أعلم

„Alláhumme inní a’úzu bike an ušrike bike we aná a’lemu we astaghfiruke limá lá a’lem.

tj. Ó Alláhu, utíkám se k Tobě v ochranu před tím, abych k Tobě přidružoval společníky vědomě a prosím Tě o odpuštění za to, co jsem učinil nevědomky.“⁸

Pokud člověk koná činy zčásti upřímně a zčásti neupřímně, bude odměněn za ty, které vykonal s čistým úmyslem výhradně pro potěchu Alláha. Pokud nějaký čin poslušnosti vůči Alláhu pošpiní přetvářka a neupřímnost, přičemž jde o skutek, který nemůže být rozdělen na části, jako je např. modlitba. Potom jej přetvářka pohltí a zničí celý.

Někteří lidé se naopak stanou oběťmi opačné pasti. Natolik se vyděsí nebezpečí přetvářky, že se začnou

konání dobra vyhýbat, aby se před lidmi náhodou nezačali přetvářet. Což je ovšem ve svém výsledku naprosto stejné. Pravá upřímnost totiž spočívá v naprostém oddání se Alláhu, bez ohledu na to, jak činy zbožnosti vnímají lidé, tedy dobro kvůli nim ani nevykonávat a ani ho kvůli nim nezanechávat, nýbrž jej konat výhradně pro Tvář Boží.

Zanechat konání dobra proto, aby si lidé nemysleli, že jsem pokrytec

Al-Fudajl ibn ‘Ijád tvrdě kritizoval ty, kteří z obavy před přetvářkou zanechávají dobrého činu: „Zanechat činu kvůli lidem je samo o sobě přetvářkou! Konat dobro kvůli nim je modloslužebnictvím! Upřímnost přichází tehdy, když tě Alláh zachrání před obojím.”

Někdo například začne chodit do mešity na modlitby, ale potká tam určité lidi a zalekne se, že by se před nimi mohl začít přetvařovat. Začne proto do mešity chodit pozdě a někdy kvůli tomu dokonce společnou modlitbu zmešká. Toto se stane jeho zvykem, do té míry, že přijít do mešity dříve se pro něj stane přespříliš obtížným. Jiní se věnují čtení a memorování Koránu, ale když zjistí, že je ostatní poslouchají, zaleknou se přetvářky a úplně se přestanou Koránu věnovat. To je neštěstí, zejména pokud by šlo o háfizy, nebo o lidi, kteří vyučují Korán i ostatní. Zanechat dobrého činu jen tak ze strachu před přetvářkou vůči lidem je velká chyba. Člověk se nemá starat o to, co o jeho zbožnosti soudí jiní, má ji beze zbytku zasvětit Alláhu.

Jedním z důvodů, proč se tak děje je i to, že člověk přikládá svým činům příliš velký význam. Myslí si, že pokud někdy přednese páteční kázání, nebo krátký několikaminutový ders po povinné modlitbě, lidé jej začnou považovat za velikého učence a budou při každé příležitosti citovat jeho slova. V tom okamžiku může být člověk poněkud okouzlen sám sebou a zalekne se přetvářky. Pomyslí si, že jediný způsob, jak se jí vyhnout, je nedělat raději vůbec nic. Toto je jedna z šejtánových lstí. Jejím jediným cílem je navyknout člověka na nečinnost. Člověk si však musí uvědomit, že je naprosto jedno kolik udělá dobrých činů, protože tyto budou vždy naprosto nepatrné a zanedbatelné. A takovými musí zůstat i v jeho očích, bez ohledu na to, co o nich soudí druzí. Tomu nesmí věnovat vůbec žádnou pozornost. Vždy musí uznat své vlastní chyby a nedostatky ve svých činech. Pokud jej potom někdo začne nadmíru vychvalovat, nijak mu to neuškodí. Taková chvála je pak tím, co podle Abú Zerra رضي الله عنه Posel Božíصلى الله عليه و سلم popsal slovy: „To je uspíšená radost věřícího.“⁹

Nechat lidi dozvědět se o vlastní zbožnosti

Někteří zdánlivě svou zbožnost skrývají, ale přitom ponechávají otevřená zadní vrátka k tomu, aby ji ostatní poměrně snadno nepřímo zjistili. Někdo například oslavuje a vzpomíná Alláha, prosíce Jej o odpuštění. Činí tak potichu, ale okázale pohybuje rty, takže je to vidět každému, kdo se na něj podívá. Nebo jen lehce na moment zvýší svůj hlas, aby byl druhými zaslechnut. Činy jsou podle úmyslu a každého jest, co zamýšlel. Proto ten, kdo něco takového učiní neúmyslně, aniž by na sebe chtěl upoutat pozornost, nenese vinu. Naopak, pokud na sebe někdo upozorní i tím nejnepatrnějším náznakem, s úmyslem přetvařovat a zviditelňovat se před ostatními, dopustil se tohoto hříchu.

Vznešený Alláh praví:

Utajujte si řeči své či dávejte je najevo co skryto je v hrudích, On dobře ví! Což nezná On ty, které stvořil, On, jenž prozíravý je a dobře zpravený? (Mulk: 13-14)

Např. někdo je přizván ke stolu s jídlem a řekne „Ale dneska je čtvrtek,“ snažíce se před ostatními předvést, že se ve čtvrtky postí. Posel Božíصلى الله عليه و سلم naopak učil, že pokud nás někdo pozve na jídlo, měli bychom s ním jíst, pokud se zrovna nepostíme. A pokud se postíme, potom bychom měli hostiteli věnovat krátkou prosebnou modlitbu.¹⁰

Okázalá skromnost.

Člověk se může přetvařovat a zviditelňovat se před zraky ostatních i okázalou skromností, stále hovoříce o tom, jak je nedokonalý, aby všichni viděli jeho skromnost. Ať už věří, že je skutečně nedokonalý, nebo nikoli, šejtán jej přinutí myslet si, že se před lidmi nikterak nepřetvařuje. Proto člověk musí být vyrovnaný – ani se před ostatními nevychvalovat, ani se neponižovat. Ibráhím ibn Adhem pravil: „Člověk by se neměl ani ponižovat, ani povyšovat nad svou úroveň.“¹¹

Odvádění pozornosti k chybám jiných

Šejtán může oklamat člověka tím, že jej přinutí okázale kritizovat ostatní, až si ostatní pomyslí, že je dotyčný sám prost toho, co kritizuje na druhých. Tak může člověk říci: „Ten a ten se v noci nikdy nemodlí,“ v překladu „Zato já se modlím každou noc.“ „Toho a toho jsem nikdy neviděl se postit,“ v překladu „Zato já se postím skoro pořád.“ Anebo „Ten a ten nikdy nepřispívá milodarem, ač má mnohem víc peněz, než já,“ v překladu: „Já na rozdíl od něho rozdávám milodary na všechny strany.“ O takových řekl imám aš-Šáfi’í:

„Nechť tvůj jazyk nezmiňuje hanbu jiných!

Pročež sám jsi pokryt hanbou! A jazyky i jiní mají.

Pokud tvé oči pátrají po chybách bratří tvých,

skop zrak a řekni: „Oko mé, vždyť i druzí se dívají.“

Ti, kteří se plně věnují chybám svých bližních upadají do všech různých podob pomluv a klevet, pomocí kterých sami sebe vyvyšují nad jimi kritizované. Ibn Tejmíjja popisuje některé tyto jejich strategie:¹²

Maskovat pomluvu za snahu o nápravu společnosti. Sem patří věty typu „Nemám rád pomluvy a klevety, ale musím tě zpravit o tom a tom …“ „Přísahám při Alláhu, je to dobrý člověk, ale víš, dělá to a to …“ „Modleme se za něj. Alláhu, odpusť nám a odpusť i jemu…“ Takto se dotyčnému posmívá a zároveň se snaží oklamat Alláha v tom, co činí, jako by to bylo vůbec možné.
Jiní ponižují své bližní aby sami vyvázli jako lepší a chytřejší. Takoví mohou říci: „Kdybych se za něj včera modlil, neslyšel bych o něm dnes tak moc škaredou zvěst …“ „Víš, ten a ten je velmi mdlé mysli …“
Jiní pomlouvají, aby další rozesmáli, jako by to byl jediný důvod jejich počínání. Potom přinutí ostatní, aby se někomu vysmívali, uráželi ho a napadali.
Jiným způsobem je okázalé hledání omluvy: „Jak to jen ten a ten mohl udělat, to bych si nikdy nemyslel …“ Takto pomlouvač maskuje své klevety hraným údivem.
Podobně jiní se maskují hranou lítostí, když špiní pověst jiných: „Chudák ten a ten, jak jen se mu mohlo stát, že upadl do něčeho takového …“ Někdo si může pomyslet, že dotyčného opravdu lituje, ve skutečnosti se takový pomlouvač těší z jeho situace a kdyby mohl, ještě by ji zhoršil. Někdy taková slova pomlouvači říkají nepřátelům dotyčného, aby jej tito nepřátelé ještě více nenáviděli. A to je mimořádně odporné a nebezpečné.
Jindy pomlouvač předstírá oprávněný hněv, aby mohl pomlouvat jiné. Užívá k tomu nejvýřečnějších a nejexpresivnějších prostředků. Jakkoli se zdá být právem rozhořčen, jeho úmysly jsou navýsost nečisté a neupřímné.

Přehnaná starost a péče o vlastní prestiž a reputaci

Když se někdo proslaví zbožností a dobrotou, může se stát, že si tuto svou reputaci zamiluje a bude se jí snažit udržet a dále rozvíjet. Začne se bát, aby o ní nepřišel a střežit se před jakoukoli podobou laxnosti. Bude se snažit s každým zachovávat dobré vztahy a překonávat všechny v míře své zbožnosti, přinejmenším veřejně. Toto však nečiní kvůli touze a náboženskému zápalu, ale výhradně pro získání prestiže. Začne promlouvat k lidem, pronášet kázání, přikazovat jim vhodné a zakazovat zavrženíhodné, nikoli proto, že si uvědomí, že to potřebují, ale proto, že to lidé od něho očekávají. Nedbá ani na význam toho, co říká. Hledí si jen své vlastní prestiže a svého postavení. Toto je velmi rafinovaná past a je velmi lehké do ní upadnout. Vše je třeba dělat výhradně z touhy po Bohu a Jeho odměně. A souzeni budeme podle našich úmyslů.

Hovor o něčem takovým způsobem, že si druzí pomyslí, že jde o vlastní zkušenost

Někdo například řekne: „Pokud služebník hojně recituje Korán, stane se to pro něj lehké, začne číst plynuleji, zejména když se bude v noci modlit.” V překladu: „Já jsem to dělal a mám to zažité.“ Nebo řekne: „Někteří si myslí, že půst je obtížný,“ v překladu: „často se postím.“ Takto se skryté uctívání stává pro ostatní viditelným.

Toto je v rozporu s chováním našich zbožných předků. Sa`íd ibn Džubejr se svých společníků zeptal: „Kdo z vás viděl padající hvězdu, jak přelétla dnes v noci přes oblohu?” Husejn ibn ‘Abdurrahmán hned potvrdil, že ji viděl také, ale vzápětí dodal: „Nemodlil jsem se, jen jsem se probudil a ohnal, protože mne něco štíplo.“¹³ Štípanec Husejn zmínil proto, aby si nikdo nemyslel, že se celou noc modlil. První generace muslimů velmi bedlivě dbaly na to, aby do této léčky neupadly, nechválily se před ostatními a nezmiňovaly vlastní zbožnost druhým.

Pokud tak někdo činí, aby upoutal pozornost na svou zbožnost, potom přijde o odměnu za své činy. Pokud tak někdo učiní nevědomky, bez záměru se vytahovat, má naději, že bude za svou zbožnost odměněn, ač odměna bude nižší.

Postavit se do role, která mi nepřísluší.

Např. osoba, která se naučí ohledně jedné náboženské otázky, důkladně ji prostuduje, nenechá jediný detail, bádá ve všech drobnostech a nuancích, které se dané otázky týkají, naučí se, co o tom řekl který učenec, s přesnými citacemi jejich děl včetně čísla strany a potom začne danou otázku, tu stejnou, objasňovat lidem. Z jakého důvodu? Aby si na něj lidé začali ukazovat jako na učence. Dotyčný dokonce začne užívat fráze vyhrazené skutečným lidem nauky. Začne říkat: „Já to vidím tak a tak …“ „Zdá se mi jasné, že …“ „Stanovisko, které v této věci zaujímáme, je …“

Tak získá dotyčný tu drzost hovořit jako autorita v otázkách, ve kterých je vlastně začátečník. Básník praví:

„Říkají: Toto je povolené, toto je zakázané, dle našeho názoru.

A kdo vy jste, abyste vůbec měli nárok mít nějaký názor?“

1Musned Ahmed, hadísy č. 23119 a 27442. Vypráví jej Mahmúd ibn Lebídرضي الله عنه. Uvádí jej i al-Hajsemí v Medžmú’u z-zewáid od vypravěčů věrohodných hadísů (ridžáluhu s-sahíh).

2Sahíh Muslim, 2985.

3Sahíh Muslim, hadís č. 2989.

4Sahíhu l-Buchárí, hadís č. 3613. Sahíh Muslim, hadís č. 119.

5Sahíhu l-Buchárí, hadís č. 731.

6Sahíhu l-Buchárí, hadís č. 1; Sahíh Muslim, hadís č. 1907.

7Sahíhu l-Buchárí, hadís č. 5219; Sahíh Muslim, hadís č. 2130.

8Zaznamenal al-Buchárí v Adebu l-mufrad, hadís č. 716. Uvádějí jej i at-Tirmizí v Newádiru l-usúl, 4/142. Al-Hajsemí v al-Medžme’u z-zewáid říká: „Uvádí jej i Abú Ja’lá od Lejsa ibn Abí Sulejma, ten od Abú Muhammeda a ten od Huzejfy, jenže Lejs je mudellis (záměrně mlží isnády).Pokud Abú Muhammed hadís uvádí i od Ibn Mes’úda nebo od Osmána, Ibn Hibbán by jej označil věrohodným, jinak nevím.“

9Sahíh Muslim, 2642.

10Hadísy o tomto viz Sahíhu Muslim, hadís č. 1431; Musned Ahmed, hadís č. 7691, na autoritu Abú Hurejryرضي الله عنه. Prosit má, aby jim Alláh odpustil a požehnal, jak uvádí an-Newewí v Šerhu, 9/236.

11Viz Ádábu š-šar’íjja, 4/213.

12Převzato z Medžmú’u l-fetáwá, 28/237.

13Sahíh Muslim, hadís č. 220.