Abdulláh ibn Mes’úd رضي الله عنه vyprávěl: „Ani neumím spočítat, kolikrát jsem slyšel Posla Božího صلى الله عليه و سلم recitovat ve dvou rek’átech po večerní modlitbě (arab. المغرب al-maghrib) před ranní modlitbou (arab. الفجر al-fedžr) súru:
قُلْ يَا أَيُّهَا الْكَافِرُونَ …
Rci: „Ó nevěřící … (al-Káfirún, česky Nevěřící, 109. súra v pořadí)
Abdulláh ibn Mes’úd رضي الله عنه vyprávěl: „Ani neumím spočítat, kolikrát jsem slyšel Posla Božího صلى الله عليه و سلم recitovat ve dvou rek’átech po večerní modlitbě (arab. المغرب al-maghrib) před ranní modlitbou (arab. الفجر al-fedžr) súru:
قُلْ يَا أَيُّهَا الْكَافِرُونَ …
Rci: „Ó nevěřící … (al-Káfirún, česky Nevěřící, 109. súra v pořadí)
a súru:
قُلْ هُوَ اللَّهُ أَحَدٌ …
Rci: „On Bůh je jedinečný … (al-Ichlás, česky Upřímnost víry, 112. v pořadí)“ [1]
‘Abdulláh ibn Omar رضي الله عنه ve svém podání také dosvědčuje že Posel Boží صلى الله عليه و سلم hojně recitoval v nepovinné modlitbě ráno [2] i večer [3] tyto dvě súry. Abú Hurejra رضي الله عنه uvádí totéž i pro nepovinnou ranní modlitbu. [4]
Podle ‘Áiše رضي الله عنها Posel Boží صلى الله عليه و سلم dokonce řekl:
نِعْمَ السُّورَتَانِ هُمَا يُقْرَأُ بِهِمَا فِي رَكْعَتَىِ الْفَجْرِ .
„Jak dobré jsou tyto súry, aby se recitovaly ve dvou rek’átech ranní modlitby.“ [5]
Od skupiny dalších sahábů رضي الله عنهم أجمعين se uvádí, že Posel Boží صل الله عليه و سلم recitoval tyto súry i v nepovinné modlitbě الوتر al-witr. [6]
Možný důvod tohoto jeho počínání uvádí Ibnu l-Kajjim vysvětlení Ibn Tejmíji:
„Nepovinná modlitba před modlitbou ranní je zamýšlena jako první čin dne a modlitba witr jako poslední čin, pečeť celého dne. Proto Posel Boží صلى الله عليه و سلم při nepovinné modlitbě ráno a při modlitbě al-witr recitovával tyto dvě súry – al-Ichlás a al-Káfirún.
Tyto dvě súry stručně shrnují víru v Jedinost Boží v poznání i v činu a víru v Jedinečnost Božích vlastností, upřímný úmysl vyhraněný pouze Alláhu a výlučné přesvědčení o božství Alláha a nutnosti uctívat jen Jeho.“ [7]
Na otázku, proč je tolik důležité se tak velmi zaměřovat na توحيد tewhíd, tedy náboženské přesvědčení a věroučnou doktrínu o absolutní jedinosti a jedinečnosti Boží a konání v souladu s tímto přesvědčením, stejný autor odpovídá:
„Každá koránská kapitola se zaměřuje na tewhíd. Dokonce můžeme ještě spíše říci, že každý verš v Koránu se týká tewhídu, ukazuje některé jeho rozměry a vyzývá k němu. Korán buď rozpracovává Boží přívlastky, atributy a činy, což je jedinečnost Boží z hlediska nauky a poznání (arab. التوحيد العملي و الخبري at-tewhídu l-‘ilmí we l-chaberí), anebo vyzývá k tomu, aby byl uctíván pouze toliko On Jediný a aby se lidé zřekli uctívání čehokoli jiného kromě Něho, což je přesvědčení o Jeho jedinosti realizované záměrem (arab. التوحيد الإرادي و الطلبي at-tewhídu l-irádí we t-talebí), anebo přikazuje dobro či zakazuje zlo – a toto jsou nároky z tewhídu vyplývající, anebo hovoří o Boží štědrosti vůči následovníkům tewhídu, poslušným vůči Alláhu, Jeho nakládání s nimi na tomto světě, Jeho požehnáních, která je čekají na světě onom a toto je odměna za tewhíd, anebo hovoří o lidech, kteří k Alláhu přidružují jiné a o trestech, které jsou pro ně určeny na tomto světě, jakož i o utrpení, které je čeká na světě onom. Toto se týká toho, kdo naopak tewhíd poruší. Z tohoto důvodu lze říci, že celý Korán hovoří o tewhídu, o jeho nárocích a odměně za něj, stejně jako o zlých důsledcích a neblahých následcích přidružování (arab. الشرك aš-širk), pro ty, kteří se ho dopouštějí.“ [8]
____________________________________________________
[1] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 431 jako gharíb.
[2] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 417 jako hasan s poznámkou, že totéž se dochovalo i od Ibn Mes’úda, Anase, Abú Hurejry, Ibn ‘Abbáse, ‘Áiše a Hafsy رضي الله عنهم أجمعين.
[3] Zaznamenal an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 992.
[4] Zaznamenali Muslim v Sahíhu, hadís č. 726; Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 1256; a an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 945.
[5] Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 1204.
[6] Takových podání je mnoho, různými podáními jsou dochována např. od Ubejje ibn Ka’b رضي الله عنه v Sunenu an-Nesáího, hadísy č. 1699, 1700 a 1701; Sunenu Ibn Mádže, hadís č. 1171; od Ibn ‘Abbáse رضي الله عنهما v Sunenu an-Nesáího, hadísy č. 1702 a 1703; v Sunenu at-Tirmizího, hadís č. 462 a v Sunenu Ibn Mádži, hadís č. 1172; od Abzyرضي الله عنه v Sunenu an-Nesáího, hadísy č. 1730, 1731, 1732, 1735, 1736, 1737, 1739, 1740, 1741, 1750, 1753,1754; a od ‘Áiše رضي الله عنها v Sunenu at-Tirmizího, hadís č. 463 jako hasan gharíb; a v Sunenu Ibn Mádži, hadís č. 1173.
[7] Viz Zádu l-me’ád, 1/316.
[8] Viz Medáridžu s-sálikín, 4/350.