Motto:
بَلْ نَقْذِفُ بِٱلْحَقِّ عَلَى ٱلْبَـٰطِلِ فَيَدْمَغُهُۥ فَإِذَا هُوَ زَاهِقٌ…
„My pravdu proti falši mrštíme, a roztříští ji, a hle, ona se rozplyne…“ (Anbijá´: 18)
Motto:
بَلْ نَقْذِفُ بِٱلْحَقِّ عَلَى ٱلْبَـٰطِلِ فَيَدْمَغُهُۥ فَإِذَا هُوَ زَاهِقٌ…
„My pravdu proti falši mrštíme, a roztříští ji, a hle, ona se rozplyne…“ (Anbijá´: 18)
Existovali a existují skeptici, orientalisté a šiřitelé anti-islámské agendy, kteří popírají existenci Proroka Muhammeda صلى الله عليه و سلم.
Celá Sunna, výklady Koránu a literatura Síry pak podle nich mají být až daleko pozdější propagandou ospravedlňující arabské nájezdy a zábor území v raném středověku, fabulací projektovanou do fiktivní minulosti. Korespondent portálu E-Islam.cz předkládá historii těchto tvrzení, testuje jejich vnitřní soulad a prokazuje jejich nekonzistentnost.
Stručné dějiny západního revizionizmu rané islámské historie
Již v průběhu 19. století, tedy prakticky ihned od chvíle, kdy se evropští vzdělanci začali zabývat serióznějším studiem islámu, se objevovaly teorie, zpochybňující tradiční muslimské podání raných dějin tohoto náboženství. Některé, jako rabína Abraháma Geigera [1] či pastora Williama St. Clair Tisdalla, [2] poháněla v tomto protimuslimském úsilí vlastní náboženská horlivost. Jiné, jako „zakladatele islamologie“ Ignáce Goldzihera [3] a Theodora Nöldekeho, [4] snad jakási akademická ješitnost. Tito autoři a jejich následovníci [5] zpochybňovali význačné části muslimské tradice, nicméně stále se pohybovali v jejích mantinelech. Muhammad ibn Abdulláh (zemřel 632 kř. éry) pro ně nebyl Poslem Božím, [6] ale pořád jej považovali za zakladatele nového náboženství a úspěšného politického vůdce, či alespoň historicky doloženou postavu z nitra Arábie.
Určitý zlom přišel v roce 1977, kdy vyšly hned dvě publikace [7] radikálně zpochybňující vznik islámu od samých základů. Patricia Crone s Michaelem Cookem nás informovali o tom, že Muhammad pravděpodobně nežil v Mekce [8] a John Wansbrough zašel ještě dál s tvrzením, že Prorok je dost možná pouhou legendární postavou [9] a Korán v současné podobě vznikl až mnohem později než v 7. století. [10] Islám jako nová víra pak má být zejména výtvorem chalífů z Umajjovské dynastie, [11] kteří se údajně potřebovali na nově ovládnutých územích odlišit od převažující židovské a křesťanské populace. [12]
Podstata revizionistických teorií
Ptáte se, jak je možné, že někdo vůbec bere obdobné teorie vážně, když přece máme od generací muslimských učenců nepřeberné sbírky hadísů a komentářů k výkladu Koránu, které se vzájemně skvěle doplňují a podávají nám ucelený obrázek Prorokova života i vzniku islámu?
Odpověď je taková, že tato skupina orientalistů, (dále označováni jako „revizionisté“ pro jejich snahu o radikální revizi islámských dějin) považuje podstatné části muslimské tradice za zcela vymyšlené pozdějšími generacemi věřících, kteří v době vzniku islámu ještě nebyli na světě. Celoživotní úsilí zbožných učenců jako byl autor nejstaršího dochovaného Prorokova životopisu Ibn Isháq (z. 768), [13] kompilátorů nejautoritativnějších sbírek hadísů al-Buchárího (z. 870) a Muslima (z. 875), či geniálního historika at-Tabarího (z. 923), bylo údajně zbytečné, neb tito vzdělanci žili příliš pozdě od popisovaných událostí. Zdroje, ze kterých při své práci čerpali, tak prý nejsou věrohodné a objektivní.
Z některých rozdílných názorů středověkých muslimů na výklad koránských veršů [14] pak tito revizionisté usuzují, že ať už vznikl Korán jakkoliv, [15] pozdější učenci jeho pravý původ ani význam neznali, a tak na vysvětlenou vytvářeli pouhé legendy a spekulace.
Dnešní muslimové například díky vykladačům Písma ví, že verš:
تَبَّتْ يَدَآ أَبِى لَهَبٍ وَتَبَّ
Zhyňte obě ruce Abú Lahaba, a zhynul již i on! (Al-Masad:1) byl zjeven ohledně „Prorokova strýce, pravého jména Abdul-`Uzza bin Abdul-Muttalib, jemuž se říkalo Abú Lahab (doslova „Otec Plamene“)“ [16] díky jeho jasné, růžolící se tváři. [17]
Dle revizionistů to však mohlo být jinak. Středověcí učenci prý neměli ponětí, kdo byl tento „Otec Plamene“ a co je mu vyčítáno, či zda má Korán vůbec na mysli historickou postavu, nebo jde o obecnou narážku na kohokoliv, jenž míří do pekla, načež vymysleli legendu o tom, že Prorok měl strýce tohoto jména/přezdívky, který byl i se svou ženou nepřítel islámu. Podobným spekulativním způsobem měl vzniknout prakticky celý Prorokův životopis a vůbec muslimská tradice ve zdánlivém souladu s Koránem, který je jinak sám o sobě velmi obecný. Jinými slovy, koránské verše prý nevznikaly na základě epizod z Prorokova života, ale Prorokův život vznikal v mysli pozdějších generací muslimů na základě snahy o výklad tajemných koránských veršů.
Tyto teorie mohou revizionisté dále rozvíjet vzhledem ke skutečnosti, že se nám ze 7. století „vzniku islámu” skutečně nedochovaly prakticky žádné písemné záznamy. Je to přitom zcela pochopitelné. V dané době se na Arabském poloostrově historie uchovávala zejména formou ústní tradice z generace na generaci a ne pomocí písma, [18] které většina neznala. V rané islámské historii navíc proběhlo několik občanských válek i bojů proti vnějšímu nepříteli, takže i z toho
co přeci jen bylo zaznamenáno, v průběhu následujících turbulentních desetiletí (a staletí) mnoho nezbylo. O existenci nejrůznějších raných textů a výpovědí Prorokových druhů tak víme jen díky přepisům pozdějších učenců, ale jelikož se originály nedochovaly, revizionisté zpochybňují, že by kdy vůbec existovaly a vytváří své divoké teorie, jak uvádí R. Hoyland:
„V současných studiích vzniku islámu je velmi módní, brát neexistenci důkazů jako důkaz celkové neexistence, a tak může kdokoliv použít drobné množství, rozsah a kvalitu výše zmíněného souboru textů k sepsání revizionistické historie islámu, argumentujíce například, že je třeba přemístit vznik islámu do Iráku či Palestiny.“ [19]
Není bez zajímavosti, že jedním z argumentů revizionistů (z principu odmítajících nadpřirozené zjevení) pro mimo-arabský původ islámu je tvrzení, že Korán vykazuje příliš detailní znalost židovství a křesťanství, které by Muhammad v Mekce ani Medíně 7. století nemohl (přirozenou cestou) získat. [20]
Zároveň je však třeba říci, že jakkoliv se dané teorie mohou zdát na první pohled absurdní, jejich autoři jsou (většinou) opravdovými znalci ve svém oboru. Orientalisté jako Goldziher, Crone, Cook či Ohlig skutečně (minimálně na nemuslimské poměry) dokonale ovládali či ovládají arabský jazyk, islámskou historii i výklad Koránu, stejně jako metody vědecké práce a argumentace. Ačkoliv většinu jejich tezí ostatní odborníci zpochybnili a jak uvidíme dále, i mezi samotnými revizionisty panuje hluboký nesoulad, narazí-li na jejich texty nezasvěcený čtenář, může být značně zmaten a zaskočen. A to tím spíše, že se těchto spekulací v posledních letech chopili „amatérští“ badatelé (jako Christoph Luxenberg [21] či Tom Holland [22]) či rovnou antiislámští aktivisté (Ibn Warraq, [23] Robert Spencer, [24] ba i Martin Konvička [25]) a relativně úspěšně je ve zvulgarizované podobě protlačili do veřejného prostoru.
Obzvláště oblíbená je mezi nimi teze, že Prorok Muhammad možná vůbec neexistoval a celý islám tak padá jako domeček z karet.
Zhodnocení skutečné relevance revizionistických námitek
Netřeba dodávat, že tyto teorie muslimští teologové jednoznačně odmítají jako scestné. To však mnohé (zejména nemuslimské) skeptiky stěží přesvědčí. Jakou tedy mají zmíněné hypotézy opravdovou vědeckou hodnotu a jak jsou přijímány ostatními orientalisty a zejména revizionisty mezi sebou navzájem? Jsou jejich spekulace, stojící na již tak velmi odvážném až arogantním postoji, že muslimské tradici nelze věřit, ve vzájemném souladu a skládají postupně a neodvratně radikálně nový obraz vzniku islámu, ve kterém je Prorok Muhammad pouhou legendou?
Následující pasáže, ve kterých cituji již zmíněné revizionisty samotné, (Reynolds, Ibn Warraq, Crone, Cook, Holland, Donner) dokazují, že tomu tak rozhodně není:
„Tato kontroverzní díla vedla k určité subkultuře na poli islámských studií. Daní autoři jsou obecně označováni jako revizionisté. A přece jejich teorie, kromě základního východiska, mají ve skutečnosti velmi málo společného. Tato subkultura proto nerozvinula metodologii, tím méně školu, jež by představovala organizované zpochybnění běžně přijímaného paradigmatu.“ [26]
Tento absolutní nesoulad mezi revizionisty je přiznáván i v publikaci antiislámského aktivisty Ibn Warraqa:
„Jestliže učenci, co strávili celý život zkoumáním stejných pramenů v původních jazycích, mohou přijít s tak protikladnými závěry, celý problém očividně není lehce řešitelný a snad i svádí k všemožným předsudkům, jenž se do tématu vnáší. Staré Pascalovo přísloví bude platit tady jako i kdekoliv jinde: Vždy existuje dostatek důkazů pro toho, kde chce (čemukoliv) věřit a nikdy dostatek pro toho, kdo nechce.“ [27]
Obdobně připouští faktickou neprokazatelnost svých teorií Patricia Crone s Michaelem Cookem:
„Historicita islámské tradice je tudíž do jisté míry problematická: ačkoliv neexistují žádné pádné vnitřní důvody pro její odmítnutí, neexistují rovněž žádné pádné vnější důvody pro její akceptování.“ [28]
________________________________________________________________
[1] Abraham Geiger: Was hat Mohammed aus dem Judentume aufgenommen?. Bonn, 1833
[2] William St. Clair Tisdall: The Original Sources of the Qur’an. London, 1905. Za zmínku jistě stojí i jezuita Henri Lammens, jenž kromě očerňování Muhammada zároveň rezolutně zpochybňoval autenticitu prorokových životopisů, viz např. Fatima et les filles de Mahomet. Romane, 1912
[3] Ignác Goldziher: Muhammedanische Studien. Halle, 1889–1890, 2 vols.
[4] Theodor Nöldeke: Geschichte des Qorâns. Leipzing, 1860.
[5] Za všechny jmenujme Josepha Schachta a jeho The Origins of Muhammadan Jurisprudence. Oxford, 1950.
[6] Zároveň je však třeba dodat, že většina těchto orientalistů vždy uznávala, že Prorok Muhammad byl sám upřímně přesvědčen o pravdivosti svého poslání a nejednalo se o lháře či cynického oportunistu. „Takové pokrytectví by činilo vývoj islámského náboženství nepochopitelným. J
edině hluboká víra v sebe a své poslání vysvětluje Muhammadovu ochotu snášet strádání a perzekuci během mekkánského období, kdy ze světského úhlu pohledu neexistovala naděje na úspěch. Jak by navíc mohl bez upřímnosti získat loajalitu, ba dokonce oddanost mužů silného a bezúhonného charakteru jako Abú Bakra a Umara?“ Táže se historik a kněz W. Montgomery Watt ve svém stěžejním díle Muhammad: Prophet and Statesman. Oxford, 1974. str. 232. Vzácně mu přitakává i historik a marxista Maxime Rodinson: „Vysvětlit Muhammada nefalšovaného je daleko jednodušší než podvodného.“ v knize Mohammed. Harmondsworth, 1971. str. 77-78.
[7] Patricia Crone, Michael Cook: Hagarism: The Making of the Islamic World. Cambridge, 1977. John Wansbrough: Quranic Studies: Sources and Methods of Scriptural Interpretation. Oxford, 1977.
[8] Tuto tezi dále rozvíjí zejména Patricia Crone ve své knize Meccan Trade and the Rise of Islam. Princeton, 1987
[9] John Wansbrough: The Sectarian Milieu: Content and Composition Of Islamic Salvation History. Oxford, 1978
[10] John Wansbrough: Quranic Studies: Sources and Methods of Scriptural Interpretation. Oxford, 1977
[11] Zmiňován bývá v této souvislosti zejména pátý umajjovský chalífa Abd al-Málik (z. 705) a jeho místodržící v Iráku, al-Hadžádž bin Jusúf (z. 714) viz např. kniha antiislámského aktivisty Hameda Abdel-Samada: Mohamed: Eine Abrechnung. München, 2015. Vyšlo v českém překladu pod názvem Účtování s Mohamedem. Praha, 2016. str. 30.
[12] Karl-Heinz Ohlig, Gerd-R Puin (eds): The Hidden Origins Of Islam: New Research Into Its Early History. New York, 2009
[13] Jak známo, toto Ibn Ishákovo dílo Sīrat Rasūl Allāh se nám dochovalo v pozdější redakci Ibn Hišáma (z. 833). Ve velmi zkrácené verzi (navíc přeloženo z angličtiny a nikoliv arabského originálu a s protiislámsky laděným doslovem českého arabisty Zdeňka Müllera) bylo vydáno i v češtině pod titulem Ibn Ishák: Muhammad: život Alláhova proroka (2009). Nezbývá, než si postesknout, že zatímco se v posledních letech na českém trhu množí tituly o Proroku Muhammadovi z řad otevřeně islamofobních autorů [namátkou: Alí Síná: Jak porozumět Mohamedovi a muslimům (2014), Stručný životopis zakladatele islámu (2016), Bill Warner: Síra: Život Mohameda (2015), Hamed Abdel-Samad: Účtování s Mohamedem (2016), částečně jistě i Michael Cook: Muhammad (1994) apod.] objektivní monografie prakticky chybí. Dokonce i relativně kvalitní a známá publikace Karen Armstrongové vydaná pod českým názvem Muhammad: Prorok, jeho život a poselství našemu času (2009) je napříč textem opatřena islamofobními „poznámkami redakce“, s čímž jsem se nikde jinde dosud nesetkal. Kromě zmíněného výtažku z díla Sīrat Rasūl Allāh mi rovněž není známo, že by byla do češtiny přeložena (či sepsána) jediná Prorokova biografie z pera muslimského autora doby klasické či moderní*. Za jakousi čestnou výjimku můžeme snad považovat publikaci českého muslima a arabisty Petra Pelikána s názvem Sunna: Pramen islámského práva. Praha, 1997. kde rozebírá Prorokův život na stranách 6-67.
*Těsně před dokončením tohoto textu se mi dostal do ruky český překlad knihy určené primárně pro děti od Leily Azzam a Aishi Gouverneur s názvem Muhammad: posel Boží. Brno, 2002.
[14] Například ohledně identity v Koránu zmíněných Sabejců (Al-Baqara: 62 aj.) uvádí at-Tabarí osm rozdílných názorů: „Byli to ti, kdo opustili náboženství, nebo ti, kdo nemají žádné náboženství, nebo skupina “mezi” zoroastriány a židy, nebo kmen v Súdánu, nebo náboženství v Mezopotámii, jenž učí víru v jednoho Boha, avšak nemající proroky a svatou knihu, nebo náboženství, jenž učí uctívaní andělů, nebo skupina věřících modlících se ve směru Mekky a užívající Žalmy jako své písmo, nebo jednoduše skupina z Lidu Knihy.“ Gabriel Said Reynolds: The Qur’an and Its Biblical Subtext. Abingdon, 2010. str. 20 (Kindle Edition).
[15] Oproti již zmíněné teorii Johna Wansbrougha o pozdním vzniku Koránu vzhledem k tradičnímu muslimskému podání zde máme např. zcela protichůdné tvrzení o předislámském původu Koránu, viz Günter Lüling: A challenge to Islam for reformation: the rediscovery and reliable reconstruction of a comprehensive pre-Islamic Christian hymnal hidden in the Koran under earliest Islamic reinterpretations. New Delhi, 2003. Dodejme ještě, že většina orientalistů, včetně umírněných skeptiků, řadí vznik Koránu do 7. století v souladu s muslimskou tradicí, viz např.: „Dle mého názoru tyto studie (H. Motzki: The Collection of the Qurʾān: a reconsideration of Western views in light of recent methodological developments; E. Whelan: Forgotten witness: evidence for the early codification of the Qurʾān; A. Neuwirth: Referentiality and Textuality in Surat al-Hijr) ukazují zpět k datu kanonizace Koránu v poslední čtvrtině prvního století islámu a rovněž potvrzují hrubý obrys historie koránského textu, jak jej uvádí muslimská tradice.“ Waleed Ahmed in Gabriel Said Reynolds (ed.): New Perspectives on the Qur’an: The Qur’an in Its Historical Context 2. vyd. New York, 2012. loc. 10684 (Kindle Edition).
[16] Více o něm viz Ivan Hrbek: Korán (český překlad významu). Praha, 2012. str. 160.
[17] Ibn Kathír: Tafsir al-Qur’an al-Azim
[18] Zejména Korán byl však dle muslimské tradice výjimkou. Prorokovi druzi, vědomi si mimořádné důležitosti tohoto posvátného textu, jednotlivé části vedle memorování nazpaměť rovněž písemně zaznamenávali již za Muhammadova života. Tyto části pak byly definitivně sesbírány do dnešní písemné podoby (bez vokálních znamének) za vlády třetího chalífy Uthmána (z. 656).
[19] Robert G. Hoyland in Gabriel Said Reynolds (ed.): New Perspectives on the Qur’an: The Qur’an in Its Historical Context 2. vyd. New York, 2012. loc. 3057 (Kindle Edition)
[20] Viz např. G. W. Hawting: The Idea of Idolatry and the Emergence of Islam: From Polemic to History. Cambridge, 2006.
[21] Christoph Luxenberg: The Syro-Aramaic Reading of the Koran: A Contribution to the Decoding of the Koran. Berlin, 2007.
[22] Tom Holland: In the Shadow of the Sword: The Battle for Global Empire and the End of the Ancient World. New York, 2012. Vyšlo v českém překladu pod názvem Ve stínu meče: Zápas o celosvětovou říši a konec starého světa. Překl. J. Rek, J. Pilucha. Praha, 2015.
[23] Ibn Warraq: The Origins of the Koran: Classic Essays on Islam’s Holy Book. Amherst, 1998. The Quest for the Historical Muhammad. Amherst, 2000. What the Koran Really Says: Language, Text, and Commentary. Amherst, 2002
[24] Robert Spencer: Did Muhammad Exist?: An Inquiry into Islam’s Obscure Origins. Wilmington, 2012.
[25] Tento nestor českých islamofobů, pedagog a neúspěšný kandidát do Senátu ČR uskutečnil v dubnu a červnu tohoto roku (2019) přednášky s názvem „Proč islám ještě nepadl?“, ve kterých se odvolává jmenovitě na Toma Hollanda a jeho publikaci Ve stínu meče. Záznam obou přednášek je dostupný na YouTube.com.
[26] Gabriel Said Reynolds in Gabriel Said Reynolds (ed.): The Qur’an in its Historical Context. New York, 2007. str. 8.
[27] Ibn Rawandi in Ibn Warraq (ed.): What the Koran Really Says: Language, Text, and Commentary. Amherst, 2002. str. 694.
[28] Patricia Crone, Michael Cook: Hagarism: The Making of the Islamic World. Cambridge, 1977. str. 3.